Na začátku července jsme oslavili vysvědčení a nesl se ve znamení nemoci. Maty si něco (asi) ze školky přitáhnul, nebyl jediný s teplotami. Takže se nám odjezd na dovču trochu posunul. Ale ne jen kvůli němu, já se také nemohu pořád nějak na 100% dovyléčit. Takže místo v neděli jsme vyrazili v úterý. A kam jsme zamířili? Konečně do Švýcarska, podívat se za kamarády, které jsme neviděli 4 roky. Odtamtud do Francie do Fontainebleau na bouldery. Chtěli jsem stihnout i Paříž, ale velká francouzská města se týden před tím potýkala s nepokoji, tak jsme Paříž raději odsunuli na jindy a užívali si klid v lesích. Cesta zpět byla v plánu přes kemp v Německu, ale trochu jsme se obávali, že bez rezervace se nechytneme, a jet 11 h napřímo do Prahy se mi nechtělo. Tak jsme to vzali zpět do Švýcarska, kde jsme přespali ještě dvě noci u kamaráda, a teprve pak domů (takže časově to nebylo 11 h ale 6+8,5 h). O Švýcarsku se můžete dočíst zde, o Francii snad brzy dopíši později, zatím alespoň fotky (CH, FR).

Po příjezdu jsme hned v pondělí odvezli Matyho k babi s dědou, Eli jsme si ještě tři dny nechali doma s kašlem. Tradičně se totiž u N+J sjely na týden všechna vnoučata (6), takže to byla pro babi s dědou náročná část prázdnin. Cca 10 dní tam byli opravdu všichni, Maty tam byl vlastně celých 14 dní. Věkové rozpětí 6 – (skoro) 18 let. Starší tak mohli již v ledasčem pomoct. No a protože bychom se na spaní všichni nevešli, já s Vláďou jsme zůstali doma a měli tak týden bez dětí. Volné chvilky jsme tak využili ke sportu – po roce jsem si šla například zaplavat, kupodivu to pořád jde. Byli jsme spolu na stěně – to jsem si zalezla po asi více jak 5 letech, takže jsem začala jen s jednoduchými dětskými cestami a dobré to bylo. A pak jsme stihli ještě kanál v Brandýse – Vláďa na packraftu a já na paddleboardu. Nakonec to vypadá, že časově stihneme závody ve Vrbném, které se konají za 14 dní, tak jsem chtěla trochu potrénovat (jak to pak dopadlo si můžete přečíst zde). Takhle moc jsem nepadala ani nepamatuji! A tak otlučená už jsem dlouho nebyla. Nejenže jsem si při jednom marném nalézání na převrácený board v proudu přimáčkla ruku o překážku a sedřela prst, ale následně jsem spadla i v závěru kanálu, kde to skoro neteče a o nějaký tajný šutr si krásně nakopla holeň. O bolavých svalech druhý den ani nemluvě. A aby toho nebylo málo, na závěr tohoto vydatného týdne jsme jeli se všemi dětmi (a J. a K.) do Koněpruských jeskyní (jen taková rychlovka na dopoledne) a já s Vláďou večer ještě na chatu na paddleboardy na klidnou vodu – klasika – po Jizeře dolů (proti větru), po Labi nahoru ke Kafé Přívěs na parádní waffle, a pak opět po Labi dolů, už jen k vodárně – 5,8 km. S vidinou toho, že možná půjdeme pádlovat i druhý den, bylo asi dobře, že jsme nejeli až k Jizeře.

A co v těchto 14 dnech stihla děcka? Děda jim naplánoval spoustu věcí. My je nalákali na víkendové závody paddleboardů v Tróji, ale to je moc nenadchlo :-). Většinou půl dne výletovali a zbytek hráli počítačové nebo deskové hry. Babička vařila na zakázku :-).