20.6.2009 – Ruská ruleta (Ptýrov)
Dodatek: 30.6.2009
Když se mě Vláďa tak před měsícem ptal, jestli bych nejela Ruskou Ruletu, tak jsem si bláhově myslela, že 1) budu mít již odevzdanou diplomku, takže po psychické stránce budu v pohodě, 2) budu mít za sebou již dost kilometrů na kole, takže mě nějaký šestihodinový závod nezastraší. A tak jsem vesele kývla s tím, že bůhví, jestli budu mít v budoucnu čas, chuť a elán to jet, tak ať to alespoň jednou zkusím. No,… dvacátý červen se přiblížil raketovou rychlostí a 1) nemám odevzdanou diplomku, 2) nemám na kole naježděno skoro nic, když nepočítám těch několik MTBO závodů, u nichž se ale počty kilometrů pohybují většinou kolem 15, tzn. nic moc.
Ale! Musím se ještě „vrátit“ ke čtvrtku předcházejícímu onen osudný den. Vláďa byl na pracovním paintballu, a co čert nechtěl (no podle mě se to dalo očekávat) – přinesl si pár dost slušných modřin (nejlepší jsou ty, které jsou na místech, jež se na veřejnosti nedají ukazovat) a s jednou si druhý den (tedy den před závody) pro jistotu zajel na chirurgii. … A co mu pan doktor doporučil? No jistě, minimálně týdenní klid a protisrážlivé mastičky a něco na „rozpouštění“ modřin, apod. Takže to se závody vypadalo všelijak. Nebylo chvíle, kdyby si Vláďa nezanadával a nepostěžoval, že to čekal a že to je nefér a tak podobně. Ale to nám nezabránilo se v pátek sbalit a vyrazit do Ptýrova na prezentaci. Vyzvedli jsme si mapu a jeli přenocovat do Káranýho. Kde jsem tedy tátu nenápadně připravila na to, že možná druhý den jede se mnou na závody. Ráno rozhodne. Ale ještě večer měl Vláďa našlápnuto za tátou, že mu místo v závodní dvojici přeci jenom přenechá rovnou. … Ale závodivý duch mu nedal. Když jsem řekla, že by mi nedělalo problémy, vyjet s ním, ale v případě, že mu modřina bude dělat neplechu, pokračovat samotné. A tak jsme plánovali a měřili možné tratě – tedy Vláďa měřil a plánoval tratě a byl natěšený jak malý kluk, já nad tím usínala a byla jsem ráda, když konečně doměřil a vyznačil svoji třetí možnou trasu.
Tím, že jsme startovali skoro v poslední vlně, jsme si ráno mohli „přispat“ až do osmi. V klidu se nasnídat (není nad to se před závody pořádně přejíst), pobalit a vyrazit. Počasí vypadalo slušně – polojasno, když vysvitlo sluníčko, bylo teplo, větřík, pohoda. Převléknout, připravit kola, vyzvědět taktiku ostatních a šup na start s ostatními. A vyjeli jsme. Za startem jsme dostali bodové hodnocení kontrol a mohli jsme tedy zvolit závěrečnou trasu. Ačkoli se mě Vláďa snažil celou dobu přesvědčit, že jsme tady kvůli mně, protože on by sem kvůli jeho momentálnímu stavu nikdy nejel, neměla jsem ani poradní hlas. Naivně jsem si myslela, že když pořád tvrdí, že musí jet na pohodu, jinak by ho noha mohla začít bolet, tak pojedeme na jižní část mapy, do rovinatého terénu, kde v případě, že to vzdá, budu moct v klidu pokračovat sama. Ale on, si samozřejmě musel vybrat kopce. „Tak pojedeme tady po silnici na sever, vezmeme tu osmdesátku, pak nahoru, to bude trochu stoupat, ale je to pořád po silnici, pak další osmdesátku a pak to budeme pomalu točit a uvidíme podle času. Jo?“ „Ne“ „Tak jedem“. A bylo. Od včerejška jsem byla připravená na 60 km v rovině a rázem to vypadalo na 60 a víc v kopcích. Navíc naše půjčené tahátko jsme zapomněli doma, takže jsem se nemohla spolehnout na to, že až fakt nebudu moct, mě Vláďa do cíle dotáhne. Navíc, kdyby odpadl, co já asi budu sama v kopcích dělat, ne? A tak jsem se naprdnutě zařadila za něj a vyjeli jsme. Nevěděla jsem kudy jedem, kam jedem, co mě čeká, jen jsem tupě zírala na jeho sedlovku, soustředila se na pravidelné dýchání a na to, jak zařídit, aby se snídaně nepodívala do okolní přírody. Když se v jednu chvíli Vláďa rozplýval nad úžasným Ještědem, který byl v dálce vidět, jediné, co mě na tom přišlo úžasného bylo, že na něj nemusíme jet. Na první kontrolu jsme jeli snad půl hodiny, cesta ubíhala příjemně, to zase musím uznat, ale je to nuda. Jako bych to minule neříkala, že takovéhle dlouhé přejezdy mě ubíjejí. Když máte krátký MTBO, tak to je pořád nějaká „akce“, pořád musíte kontrolovat, co se děje, ale tady? Prd. Jen se udržet v háku.
Když jsme odbočili na modrou turistickou značku do pěkného sjezdíku, neomylně jsem zahučela do maliní a odvezla jsem si nejen pár škrábanců na rukou, ale i pořádného slimáka na noze, kterého jsem se pak v dalších minutách snažila zbavit. A jede se dál. Další kontroly, další cesta, o které nevím, kam vede. Schválně jsem si stopovala, jak dlouho trvá, než člověku přestane být blbě po snídani – cca 4-5 hodin. Před příštími závody snad nebudu jíst, nebo já už nevím. Na jedné z kontrol se mi Vláďa snažil na mé mapě ukázat kde jsme a kam má v plánu jet, ale zjistil, že tuto oblast na mapě vůbec nemám – ono když sotva jedete, tak opravdu nemáte čas na to koukat do mapy, takže proč bych se zdržovala tím, naohýbat si ji tak, abych viděla kde jsme- to bych při chvilkové nepozornosti a při blízkosti, s jakou jsem se za ním držela, do něj mohla napálit. Takže tolik k mému mapování. Po čtyřech hodinách jsem toho začínala mít již dost. Jediným štěstím bylo, že trasa vedla převážně po silnici a docela rovinatým terénem. A pomohlo i to, že mě Vláďa do kopců tlačil :-). Naštěstí nebylo ani vedro ani zima a čas na jídlo se také našel. A tak jsem stále myslela na to, že musím pořád šlapat, snažila se uvolňovat ramena, nebo spíš mezilopatkové svaly, které mě už nepříjemně pálily, do dýchání jsem se také musela nutit a jen jsem nemyslela na to, jak to máme ještě daleko. Když se mě Vláďa 15 minut před vypršením limitu snažil nalákat ještě na jednu kontrolu (za pouhých deset bodů), tak to jsem mu odvětila, že na tu si může jet tak sám, že já budu ráda, když dojedu do cíle.
A v cíli? Jediné, na co jsem se zmohla, bylo dojít k autu a sedět. Jediné, co se dostavilo, byla úleva, že už to mám za sebou. Vláďa byl nakonec s tím, co jsme zajeli, spokojený, takže cíl splněn :-). K našemu překvapení jsme jeli trasu, kterou většina lidí nezvolila – ti jeli na jih, do rovin a písku … a deště s kroupami. Když nám líčili, jak brutálně dvakrát zmokli, jen jsme na ně nevěřícně zírali. To my byli v suchu. Na závěr jsme si dali guláš a jeli zpět do Káranýho.
Výsledky můžete pohledat na stránkách závodu: zde
A nakonec ještě kilometry-těch jsme dali 110. Takže abych na příští podobné akci, nebyla tak mrtvá, asi na sobě budu muset trošku zapracovat. Doufám, že něco ve stylu následující fotky bude stačit.
Dodatek: Dnes, nějakých 9 dní po závodě a po absolvování dalšího, mnohem „výživnějšího“ závodu, musím zkonstatovat, že RR byla výborná! – počasí supr, výhledy do krajiny, terén pohodlný díky převážně silničnímu povrchu, kopce až na vyjímky skoro žádné, … Přemýšlela jsem, co mě při vlastním závodě tak vadí – asi to je to, že prostě jen jedu a není v tom ten „rozptylující“ prvek mapování, když celou dobu mapuje Vláďa. Ale jak jsem si o posledním víkendu vyzkoušela, když mapuji já, je to katastrofa! Takže shrnuto: Když nemapuji, vadí mi to, když mapuji, vadí mi to. Tak já nevím 😀 Ale vydržte a v následujícím článku se dočtete o akci, na kterou jak já, tak Vláďa jistě také, budeme dlouho vzpomínat.
Já pořád říkám, že narozdíl ode mě jsi buď světice, anebo … ééé… no prostě někdo, kdo se nechá utiskovat. Já bych vedle Vládi nevydržela ani 5 minut (jako partnerka), protože ty jeho manipulativní sklony, kterých jsem si vloni měla dost času všimnout, by mě mohly snadno dotlačit ke spáchání trestného činu úmyslného zabití. Protože jak to tady popisuješ, tak tam vůbec nikde není ani záblesk radosti, spokojenosti a štěstí ze závodu, z výkonu či z úspěchu. Celé to vypadá jako záznam něčeho, na co jsi tedy jela, protože se to od tebe očekává… ale možná se pletu. Třeba moje tréninkové články byly sice převážně o tom, jaké jsem neschopné střevo, ale vždy jsem zmínila, co mě potěšilo, co mi šlo a co nového jsem se naučila. Protože když mi něco nepřináší radost, dobrý pocit nebo mě to nijak neobohacuje, tak to nedělám. Proto daleko raději chodím se Clifem na pastvu než abych se dřela na Horizontovi s pocitem, že je to k ničemu.
Ja to komentovat nebudu … ani clanek, ani komentar. Jen vez, ze Misa to nejela kvuli me, ale ja kvuli ni. Byt po mem, tak jsem to nejel
Hmm, no holt ze mě žádný literát nebude. Já myslela, že to vyznělo pohodově
. Jasně, že tam píši, jak mě to štvalo, ale to všechny závody – kvůli tomu tam také jezdim – moct se trochu vyvztekat 
at potom doma nerozbijim veci. Nahodou jsem se tam zmínila, ze cesta po silnici ubíhala dobře 
. Jako jasně, že kdyby mě to fakt prudilo, tak na takové věci nejezdím. Je to o takovém malém uspokojení, že jsem to dokázala. Ale nemohu mít přeci bůhvíjakou radost z něčeho, u čeho jsem byla jen "pasivní" účastník. Vždycky budu ten, co zdržuje. Takže to, jak se umístíme, záleží na tom, jak rychle pojedu. A to vám ná psychické pohodě moc nepřidá. Když jedu sama, tak to si to užívám, i když nadávám na celý les, že na takové d… bahno, větvě a přírodu se můžu zvysoka … Pak začnu mluvit sama se sebeou, přemlouvat se, že nejsem přeci žádné ořezávátko, že to dojedu … a taky jsem vždycky dojela … a ani ne poslední 
. Na druhou stranu, dobrovolně bych se takhle neničila. K tomu musí být nějaký impulz. Prostě závodění nemám v sobě no. Já tak maximálně jet se někam v klidu projet. Ty nervy, když vím, že mám 15minut do konce limitu a ještě takovou dálku před sebou … To se mi zkrátka moc nelíbí. A za další – tohle je můj boj s mojí leností. Musím se vždy do něčeho přihlásit, abych pak měla důvod tam jet 
Jinak bych ztvrdla u televize, což se mi tedy nestalo ani nepamatuji. I když při učení toho sním víc, než kdybych se válela u televize 
A řeči, že tam jel Vláďa jen kvůli mě – táta by jeho místo jistě rád zastal (on je také pro každou špatnost) … Navíc on je ten závodník, který si nemůže připustit, že na něco nemá, i když je to zdraví nebezpečné. A stále tu byla ta "dohoda", že vyjedem spolu a pak toho může nechat a já si odjedu, co si odjedu. Ale tuto myšlenku zavrhl jen co jsme projeli startovním obloukem 
Takže závěr: ano, jsem ráda, že jsem jela. Teď to mohu říct vážně, protože ani s odstupem tří dnů se u mě nedostavily závažné zdravotní problémy 
Tak teď mi nezbývá než napsat "Mea culpa, mea maxima culpa". Aspoň na něco :o)
Hmmm….tak takhle ten článek fakt nevyznívá. mě jen fascinuje, že ty, po tom, co jsi teď napsala o svém přístupu k závodění a tom, jak to bereš, mě pořád prohlašuješ za nečlověka (jakože nesportovce, a jak jsem ve vaší široké rodině pochopila, kdo nesportuje, není člověk)… přitom já si užívám jízdu a pobyt v přírodě za každého počasí… dnes jsem třeba na koni parádně zmokla a stejnak to bylo super. To, že mě neláká jezdit na závody, protože to považuju za zbytečný stres a nemám potřebu někde něco předvádět, stačí mi, že to umím, bychom možná do jisté míry měly společné, ale člověk se přece nemusí do aktivity nutit (reakce na boj s leností), přece, když tě to baví, tak to není povinnost, jinak je to fakt bez radosti. A hlavně bych asi podtkla – všeho s mírou! sport je fajn, ale nemusí se to tak přehánět, vždyť na občasném odpočinku ve stylu "válení se" není vůbec nic špatného, pokud ti ti přináší radost :o)