Tak jsem na to konečně přišla. … Ale o co jde – na Facebooku dělaly holky v jedné maminkovské skupině anketu kdo kolik za rok přečte knih. Výsledky se lišily od cca 0 (podle toho, jestli se dětské knížky počítají či ne 🙂 ) po asi 50 (!). Můj průměr za posledních 13 let je cca 13 knih (od roku 2013 převážně audioknih) za rok, maximum pak 18 za rok v roce 2011.

A tenhle rok? Již jich mám 9! A to je teprve únor! Samozřejmě záleží, jak tlusté knihy jsou 🙂 Například Muž, který sázel stromy (Jean Giono) vyšel v audioknižní podobě na cca 30 minut. A stále se počítá jako jedna, stejně jako Inferno Dana Browna (19 h poslechu).

Ale abych se vrátila na začátek. Výmluva je vždy „nemám čas“, což je často pravda. U mě pak také, že mě bolí oči, takže třeba cestou z práce dám přednost audioknize před čtením. Výhoda audioknih je, že je můžete poslouchat všude. Já s nimi začala, když se narodila Eli – s kočárem jsem toho nachodila spoustu a u toho jsem toho také spoustu odposlouchala. Ale pak se dá poslouchat i při vaření, mytí oken, věšení prádla, běžkování … , na záchodě :-).

A jak to, že mám letos po 2 měsících tolik knížek, co jindy za celý rok? Nejde o čas, jde o ty knihy! Jsou prostě měsíce či roky, kdy jsem nenarazila na nic zajímavého. Nebo jsem nejprve chtěla doposlouchat nudnou rozposlouchanou knihu a pak to skončilo tak, že jsem nakonec nečetla nic (jako například jedna z nejznámějších klasických děl s duchovní a psychologickou temtatikou „Mnich, který prodal svoje ferrari“ je pro mě nuda vhodná pro stavy, kdy nemohu usnout).

Letos mi tak průměr zvedla sága o Hraničářově učni (John Flanagan).

A co tak na mých seznamech převažuje? Sci-fi, fantasy, historické romány, motivační životopisy/romány: Musk, Myslete na velké cíle (Trump), Realitní naděje (Vomastek).

Konec odkladu 🙂

Jo a idea „pomohlo by mi rychločtení“ je dobrá, ale v knize o rychločtení jsem zatím jen v půlce 🙂