by ·Žádné komentáře

Konečně jsem se dočkala a mohla využít můj Vánoční dárek – voucher na tříhodinový kurz přípravy kávy (Baristická akademie na Smíchově). A bylo to super. Letos to byl teprve druhý termín, který vypsali, takže jsem ráda, že jsem se dostala tak brzy.

Celkem nás bylo sedm (nebo osm) účastníků. Pěkně usazeni na baru, za kterým nám barista vyprávěl o jednotlivých metodách přípravy a následně i připravoval. Co jsme všechno ochutnali? A ano, vypít tolik kafe mezi pátou a osmou večer v pracovním týdnu … 😀

  • Aeropress
  • French press
  • V60
  • Chemex
  • Turecká káva – džezva
  • Moka konvička
  • Phin filtr – Vitenamská káva

Jediné, co jsme si nepřipravili na místě, byl Cold brew (příprava něco zabere).

Moje trochu nevýhoda – piji zásadně kafe s mlékem :D, takže muset ochutnávat kávu bez mléka, to byl zážitek. Nedá se ale nic dělat, u mléka ještě nějakou dobu zůstanu. Ale teda první tři kávy připravené z kávy, která se fermentovala s maracujou, to byla síla. Takovou vůni jsem ještě nikdy necítila (velmi příjemná, ovocná). Ale ta ovocná chuť mi ke kafi moc nesedla.

A další nezapomenutelná káva byla ta vietnamská – s kondenzovaným mlékem 😀

Tři hodiny utekly jako voda. Pokud bych si měla vybrat, co bych si domů pořídila, tak Chemex je moc pěkný na výstavku, ale džezva byla za mě top, jak příprava, tak i chuť.

Takže Ježíškovi moc děkuji, tohle bylo super. A věřím, že jsem tam nebyla naposledy, protože Latte
Art, to teprve bude něco pro mě!

by ·1 komentář

I letos jsme vyrazili na 14 dní do Švýcarska – za kamarády, do hor, na lezení, užili jsme si koupaliště v Dielsdorfu, koulovali se (ano, na horách byl sníh), dali si pohár v naší oblíbené Ziegelhütte, hledali poklad s Globim na Engelbergu, jeli několikero lanovkami, vyzkoušeli tři různé úžasné kuličkodráhy a byli i na skok v Německu na ostrově Mainau a viděli i místo upálení Mistra Jana Husa.

Den 1 – odjezd

Nuda, nuda, šed, šeď. Cesta nám zabrala cca 8 h. Jeli jsme tradičně přes Rakousko. Rozptýlením pro řidiče byla tentokrát audiokniha Terryho Pratchetta Nohy z Jílu (to nám vystačilo na veškeré auto přejezdy ve Švýcarsku a ještě na cestu domů). Poslech na dálnici nám umožnily nové bedničky Niceboy Raze Radion 4.

Den 2 – Bern

Děti byly líné a navíc jsme ještě nestačili naplánovat žádný výživný výlet, takže jsme po vydatném spánku vyrazili autem do Bernu. Klasika, jako minule (což je tak 10 let zpět) – problém s parkováním. Parkoviště u medvědů (asi hlavní bernská atrakce) je dost malé a pořád plné. Naštěstí nedaleko jsme se uchytli v modré zóně a díky příjezdu na začátku polední pauzy měli jednu hodinu parkování k dobru.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Kluci si de facto vyžádali, abych napsala pohled na jejich „závod“ i z mého pohledu (Vláďův článek, Tomův článek). Už loni o této taškařici Vláďa básnil, to to ještě vypadalo, že když už bychom jeli, tak by jela i žena druhého účastníka, tak si říkám, ve dvou to dáme (nemám ráda řízení, trochu handicap pro doprovodné vozidlo). Ale letos, když se vlastně najednou rozhodlo, že za 2 týdny se jede, jsem zjistila, že budu jen já, pokud si k sobě, nebo místo sebe, nikoho nenajdu … nenašla. A tak jsem do poslední chvíle doufala, že bude hnusně a akce se, když ne zruší, tak alespoň posune. No nestalo se. Předpověď byla krásná. Tak jsem holt Vláďovi na nákupní seznam, ke všem těm jeho driákům, přidala pár drobností pro sebe, zabalila si knížku, brýle a spacák, prošla jsem si ještě jednou mapy postupů a místa zastavení pro auto a smířila se s osudem. A děti si užily víkend u babi s dědou.

Ráno před odjezdem jsme se s Vláďou klasicky vzbudili už před šestou, Tom už spal u nás, takže nasnídat, dovařit oběd, připravit kafe a jede se na start. Tom bedlivě sledoval timing 😀 Neustále. Ačkoli jsme byli už v 9:45 na místě a start by tak mohl být už v 9:50, kluci trpělivě čekali do desíti, aby jim časový harmonogram co nejlépe seděl. Foto s prvním kopce (Klíč) v pozadí a start! Posbírala jsem vše kolem auta, seřídila si pro následujících 24 h sedačku, zrcátka, nastavila mapy, párkrát se zhluboka nadechla a pomalu vyjela k mé první zastávce. Kluci své povídání dělili podle vrcholů, já podle zastávek. Těch bylo 12. S Vláďou jsme se pomocí street view předem podívali, kde a jak budu parkovat, takže jsem byla trochu klidnější.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

K narozeninám jsem, mimo jiné, dostala kurz na pečení makronek – Macarons voilá – v Ola Kala na Žižkově. Na termín jsem si musela asi dva měsíce trpělivě počkat. A až na místě jsem zjistila, kdo to vlastně vede – Míša Landová – ta Míša Landová z Peče celá země, které za 14 dní jde do finále! Takže to byl úžasný bonus navíc. Upřímně – v televizi jí moc nemusím, ale tady to byla bomba – přísná, ale pečlivá a trpělivá.

Po celý večer (kurz trvá 4 h) jsme to navíc měli s bílým vínem a v půlce i večeří ve formě krásně naaranžovaných chlebíčků.

Na začátku jsme se rozdělily (byly jsme jen holky) do dvojic – a koho jsem to neschytala do dvojice – Ivetu z Peče celá země (2023) – tu s těmi fialovými vlasy! No prostě povedený večer 🙂

Dostaly jsme podrobné návody a vše krásně připravené a odměřené (to byla paráda). Nejprve nám bylo vše vysvětleno a pak jsme se do toho mohly pustit. Každá dvojice měla jinou náplň, kterou dostala za úkol připravit. My měly makovou. Další byl slaný karamel, mango, malinová, apod. Celkem nás bylo šest dvojic. Zatímco krémy tuhly, šly jsme na korpusy. Základ je stejný, jen se to pak lišilo opět dvojice od dvojice tak, aby korpusy ladily s náplní. Takže k naší makové šly černé korpusy posypané mákem.

Musí se nechat, že takhle napoprvé se to všem (za mě) povedlo. Ano, všechny jsme si vyslechly nějaké výtky, ale to nám radost nezkazilo. A chuťově to bylo vše výborné 🙂

Od té doby jsem je párkrát opět zkusila. Myslím, že tady prostě platí „Übung macht den Meister“ 🙂

Jo a nejlepší na tom všem bylo, že nádobí za nás bylo myto. To prostě ocení každý. A na závěr, kdo nešel kolem? Roman z Peče celá země – šel venčit psa a stavil se za Ivetou s Míšou 🙂 A nikdo nám neprozradil, jak to dopadne :-).

by ·1 komentář

Navážu tam, kde jsem ve svém posledním článku skončila. Je to rok, co jsem začala pracovat jako (oficiální název pozice) Test Engineer v korporátu. Začala jsem v testerském inkubátoru a teď už se skoro i cítím jako junior. Ačkoli náš programátor byl onehdá překvapený, když slyšel, že jsem z inkubátoru (teda beru to tak, že jsem lepší, než se od inkubátoristů čeká :-)).

Ten rok utekl neuvěřitelně rychle. Na začátku toho chce člověk co nejvíce nasát, tak maká a maká, je toho spousta, co nechápe, nedovede si pospojovat věci, apod. Co se technické stránky týče, to bylo o něco lepší, naplánováno jsme měli spoustu školení (časování by mohlo být lepší, občas ty vědomosti do mě kolega stihnul už narvat, jindy jsem naopak obsah školení v ten moment neužila a když jsem později ty vědomosti potřebovala, tak už se mi to vykouřilo z hlavy).

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Ne každá dovolená, kdy nenavštívíte exotické destinace či nelyžujete ve Švýcarku, je špatná.

Dřívávějc jsem nechápala kolegu, který na dotaz „kde byl o dovolené“ říkal, že doma. Nechápala jsem. „Jak jako doma?“ Prý doma má vše a je tam spokojený. S manželkou a synem.

No teď už docela chápu. Měli jsme v plánu vyrazit za bývalou kolegyní sjezdovat do Švýcarska. Ale ani tam nebyla sněhová situace moc růžová (v Čechách už vůbec). A vidina toho, že se skoro celý den věnujeme balení, strávíme 10 h v autě, abychom se pak museli sápat ještě o stovky výškových metrů někam na ledovec kvůli troše sněhu. … Tak jsme to odpískali. A po dlouhé době to je dovolená, po které nepotřebuji dovolenou, abych si trochu odpočala a dala se do kupy 😀 Myslím, že jsme si to docela užili i doma.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

O SUP* závodech na divoké vodě si většinou můžete na webu přečíst od předních závodníků české (evropské, světové) scény (třeba rok 2021 zde). To jsou většinou lidi, co tím doslova žijí, neustále objevují nové řeky, které se na paddleboardech dají sjet, trénují i v zimě, jsou strašně extrovertní a vehementně tento sport a přidružené vybavení všude propagují (prostě jako jakýkoli jiný šílenec jakéhokoli sportu). Toto povídání bude naopak z pohledu člověka z úúúplně opačného spektra – spíše netrénovaný introvert, který si to prostě chce zkusit (a moct si tak odškrtnout jedno ze svých dlouholetých předsevzetí) :-). Pár fotek z letoška – Fotky Luboš Toman

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Na začátku července jsme oslavili vysvědčení a nesl se ve znamení nemoci. Maty si něco (asi) ze školky přitáhnul, nebyl jediný s teplotami. Takže se nám odjezd na dovču trochu posunul. Ale ne jen kvůli němu, já se také nemohu pořád nějak na 100% dovyléčit. Takže místo v neděli jsme vyrazili v úterý. A kam jsme zamířili? Konečně do Švýcarska, podívat se za kamarády, které jsme neviděli 4 roky. Odtamtud do Francie do Fontainebleau na bouldery. Chtěli jsem stihnout i Paříž, ale velká francouzská města se týden před tím potýkala s nepokoji, tak jsme Paříž raději odsunuli na jindy a užívali si klid v lesích. Cesta zpět byla v plánu přes kemp v Německu, ale trochu jsme se obávali, že bez rezervace se nechytneme, a jet 11 h napřímo do Prahy se mi nechtělo. Tak jsme to vzali zpět do Švýcarska, kde jsme přespali ještě dvě noci u kamaráda, a teprve pak domů (takže časově to nebylo 11 h ale 6+8,5 h). O Švýcarsku se můžete dočíst zde, o Francii snad brzy dopíši později, zatím alespoň fotky (CH, FR).

Pokračovat ve čtení