Ze smogem pokryté Prahy jsme se za nějakých sedm hodin jízdy dostali do mlhou pokrytého Curychu, sněhu pomálu, teploty rozhodně vyšší než v Praze. A protože se nám podařilo vyrazit z Prahy dostatečně brzy, měli jsme ještě v podvečer dost sil a času, zajít se protáhnout (po těch několika dnech obžérství) do bazénu.

Ve čtvrtek (30.12.) jsme se opět vypravili na Uetliberg. Za prvé jsme chtěli vidět, zda se dá nahoře běžkovat, případně bobovat a
za druhé zkusit odlovit nějakou tu kešku. Počasí bylo jako vždy, když se nahoru hrabu – mlha, že jezero nebylo vůbec vidět. Pod kopcem jsme bezstarostně obešli závoru se zákazem vstupu a cedulí (Wegen erdrutsch ist der föhreneggweg gesperrt!!), abychom cca v polovině stoupání zjistili, co to znamená (přeci jenom po dvou měsících němčiny po mě nikdo nemůže chtít, abych rozuměla všem zákazům! Navíc jsme nebyli jediní, kdo tudy šel)

Pod vlastním vrcholem Uetlibergu jsme našli (tedy Vláďa našel) kešku, na kterou jsem si sama netroufala. A běžkovat se nahoře nedá – prohrnují to a sypou. Ale v tom případě by se tam i za hluboké zimy mohlo dát chodit na pěší výlety, když by se někomu nechtělo jet hodinu za Curych na lyže. Ale sáňkovat se dá!
Nevím tedy, kde daná sáňkařská dráha končí a momentálně bylo málo sněhu, ale i na té šotolině tam někteří dobrodruzi ty svoje sáně proháněli. Budeme si muset také nějaké pěkné bytelné pořídit. Na pekáči to
totiž přeci jen není ono (viz další článek 🙂 ).

No a v pátek jsme si přispali … No dobrá přiznávám, že já jsme spala do 10h, zatímco Vláďa už hrál něco na počítači :D. Ale to bylo tím, že poslední týdny jsem chodila spát pozdě, Vánoce jsou sice období radostné, ale také dost vyčerpávající a také na mě něco začínalo lézt. Takže proč si také jednou nepospat, že? A pak jsme vyrazili do Kunsthaus Zürich (muzeum umění) na výstavu Pabla Picassa. Tím, že výstava už nějaký ten týden běžela, nebyly tam takové hodinové fronty na lístky, jako z počátku; a i uvnitř bylo dost prostoru pro každého, aby si mohl každý z několika desítek obrazů tohoto umělce, prohlédnout. Obrazy opravdu zajímavé – za těch několik desítek let tvorby prošel mnoha uměleckými styly, kterými nás navíc pěkně provedl audio guide, a bylo zkrátka na co se koukat. Ale uťapaní jsme byli jako po půldenním výletě.

            Pak jsme to šli rozchodit na nábřeží. Chtěli jsme se podívat, jak probíhají přípravy na večer a jestli už se náhodou něco dobrého nedá koupit. Pakistánské pánve už vypadaly velmi jedle, ale ještě neprodávali (a to bylo půl čtvrté odpoledne! V jedenáct večer už to tak vábně nevypadlo; obzvlášť když nám to před očima naředili vodou 🙁 ), tak jsme se museli jít zásobit dobrůtkami do obchodu. A v podvečer jsme si uvařili čočkovku na druhý den a rozvalili se k televizi. Dostala jsem totiž k Vánocům DVD České nebe, tak jsme ho hned zkoukli. A kolem desáté jsme se vypravili (řádně navlečení do několika vrstev oblečení) do centra, kde jsme doufali dát si nějakou dobrůtku (i když při ležení u televize jsme se úctyhodně najedli) a hlavně zkouknout ohňostroj.

            Čekala jsem ledacos, ale tohle bylo fakt hodně. Lidí mraky, ale i přes to to bylo podle mě fakt všechno dobře organizované. Stánků s jídlem a pitím spousta, odpadkových košů také (ale i tak, když jsme se po ohňostroji vraceli, jsme šlapali po rozbitých lahvích a kelímcích.). Ale ohňostroj byl úžasný!!! Dvacet minut, ale fakt supr! Ze dvou lodí na jezeře to pálili jednu za druhou. A kolem druhé hodiny jsme byli doma jak na koni. Ačkoli bylo centrum města uzavřeno pro veškerou dopravu, tak tramvaje od okraje centra ven jezdili až do půlnoci s 10 min intervalem a poté až do 4 h s 15 min intervalem. Takže to množství lidí se stíhalo krásně odvážet pryč.

Tak ještě jeden rychlý zápis před naším vánočním návratem domů.

Víkend proběhl v poklidném duchu. Sice jsme v sobotu plánovali lyže, ale pak jsme se shodli, že se nám nějak nechce. Tak jsme byli v bazéně, já se učila němčinu a najednou byl konec dne (ještě jsme poslepovali linecké a udělali vosí hnízda). Zato v neděli jsme vyrazili do Rothenthurmu (cca hodina jízdy od Zurichu), kde již Vláďa přes týden byl. Parkoviště zaplněné, teplota kolem nuly, sluníčko skoro žádné. Dvacet kilometrů z půlky proti větru, mi na začátek sezony stačilo. Nohy mě bolely ještě dva dny.

V pondělí a úterý jsem již jen finišovala ve škole a od středy (tedy dnes) měla volno. Ještě poslení hodina němčiny, nákupy, jablka v županu na hlavním nádraží, večer balit a zítra domů.

Tento týden pro mě byl relativně krátký. Pondělí jsem měla de facto volno, protože jsme se vraceli z Prahy a úterý jsme debatovali o tom, co jsem vše se školitelem probrala, zkoušela jsem nějaké nové nápady a učila jsem se na ústní a písemný test z němčiny.

Ve středu jsem docvičovala ústní projev na němčinu, na který nakonec  nedošlo, protože nebyl čas. Tak za týden.  A večer jsme měli firemní večeři ještě s další součástí kliniky. Konalo se to v Zoo restauraci, krásně to bylo uvnitř vyzdobené. Prý jsem měla štěstí – loni se žádný takovýto večírek nekonal. Nejlepší na celé akci bylo samozřejmě jídlo, tak bych se vám ráda pochlubila, co jsme měli 😉 Takže kdo není zvědavý, může skočit o odstavec dál. … Ještě před podáváním předkrmu jsme měli jako welcome drink (nealkoholické) něco jako mangovou limonádu s kousky ovoce (poznala jsem akorát ananas). Jako předkrm byla salátová směs – okurka na malé kousky, ochucená čočka, kukuřice, červená řepa, rukola, polníček, … Jako hlavní jídlo bylo kukuřičné kuře (krásně jemné) v kokosovo-limetkové krustě s medovo-pomerančovou omáčkou, jako příloha k tomu byla oříšková rýže s hráškem a jako obloha „duomrkev“ (mrkev bílá a červená). To byla mňamka. Po krátké pauze přinesli dezert – „výběrový talíř“. Na velkém talíři servírovali výběr různých „desertů“: ve skleničce panna cotu s mandlovým mlékem a skořicí, vedle byl úctyhodný kus koláče z listového těsta s kiwi a šlehačkou, obalovaný a osmažený banán, kopeček fíkové pěny, kopeček pomerančové pěny a kopeček kokosglacé a navíc hromádka exotického ovoce (ananas, papája, rybíz, karambole). K tomu nám číšníci neustále dolévali víno. Já byla celý večer na bílém (Zürisee Riesling. Na počátku večeře jsem se svojí začátečnickou němčinou dokázala hbitě odpovědět na úvodní otázku „zda bílé nebo červené“). Na závěr večeře se podávala káva. Když ke mně přišel číšník s dotazem zda expreso nebo ještě něco, čemuž jsem nerozuměla, tak jsem na něj vybalila pečlivě připravené „Tee?“ … trošku se zarazil, páč to asi nečekal, ale pak mi hbitě dal na výběr několik možností, na což jsem bez ohledu na nabídku kontrovala „grün?“ … což ho uspokojilo a odešel : ). Nakonec mi dorazil čaj sice zelený, ale ještě s mátou, … což se po vydatné večeři hodilo. Jinak koho by zajímalo, jak jsem si tady vlastně povídala, tak střídavě jsem mluvila anglicky, střídavě poslouchala němčinu, z čehož jsem samozřejmě odchytla jen sem tam nějaké slovo, ale bylo pěkné sledovat alespoň gestikulaci a intonaci. Když pak spolustolovníci vybuchli smíchem, tak jsem se alespoň duchapřítomně usmívala. Ale dorazila i kolegyně, která je momentálně na mateřské dovolené a která němčinu také moc nemusí, tak s tou jsem se mohla chvíli bavit anglicky (a zkouknout množství fotek mimča).

Ve čtvrtek jsem šla po včerejší vydatné večeři do bazénu … vůbec to nechtělo plavat. Myslela jsem, že to po půl kilometru zabalím, ale pak jsem se najednou opět ocitla sama v dráze a toho se muselo využít. Většinu dne jsem pak strávila u OpenSimm (viz některý z předchozích zápisů) a tutoriálů. Před půl pátou jsem se vydala do „Selbstlernzentrum“ dopsat si písemný test z němčiny. … no nic moc. Jako naučila jsem se toho hodně, ale pamatovat si ke všem podstatným jménům, které jsem si natloukla do hlavy (abych alespoň tušila, co se to kolem mě děje), i členy a tvar množného čísla, to prostě nešlo. No uvidíme ve středu, jak to dopadlo. To mi připomíná, že musím trošku předělat mé ústní vystoupení. Oproti ostatním bych to měla moc krátké. Ale ono sepisovat text s pomocí google překladače a slovníku není vůbec snadné.

A v pátek jsem skoro celý den strávila s LaTeXem (document markup language and document preparation system for the TeX typesetting program)- instalace a tvorba prezentace. Není to tak jednoduché jako v PowerPointu. A ještě než se setmělo, vyzvedl mě Vláďa a šli jsme se cournout do města. Nejprve staré město, kde jsme si dali výborného langoše s česnekem, stánky, knihkupectví, pak na hlavní nádraží, podívat se na stromeček a prokličkovat stánky. Zde jsme objevili (kromě mnoha stánků s raclettem, klobáskami, sýry, salámy, ovocem v čokoládě … a z nejídelního: šperky, silikonové formy, vonné tyčinky, svíčky a mýdla, rukavice, čepice, …) stánek s něčím, co bych popsala jako jablka v županu, ještě ovšem zalité šodó a zasypané skořicovým cukrem. Tohle se jen tak nevidí. Dobře naladěni jsme pokračovali sněžením po Bahnhofstrasse a přilehlých uličkách na tramvaj a zpět domů.

Na sobotu jsme měli naplánován výlet na běžkách, ale ráno jsme se shodli, že jsme vlastně hrozně moc unavení a že podnikneme něco jiného. Spali jsme cca do půl desáté. Po vydatné snídani (makovec a čokoládový „biskupský chlebíček“) jsme se vydali na nákup. Já se následně vrhla na přípravu těsta na vosí hnízda a Vláďa mě mazal lyže na zítra. Poté jsme to procházkou vzali do bazénu. A v podvečer jsme u televize slepovali linecké, které Vláďa den předtím upekl, a dělali vosáče. A shodli jsme se, že i po takovémhle odpočinkovém dni jsme hrozně unavení.

Minulý týden se toho tolik dělo, že jsem vůbec neměla čas usednout na chvíli k počítači a něco napsat. Tak teď (snad) v rychlosti (chci jít brzy spát, protože zítra máme ústní zkoušku z němčiny, tak ať mohu brzy vstát a ještě si něco natlouct do hlavy).

Úterý 7.12. – vstávání v 6h. Rychlá snídaně a hurá na letiště. Cesta trvala cca 20 minut. Nechala jsem si zabalit moji plátěnou tašku (něco a la tepelná vakuace), ve které jsem měla 5 kg čokolády (přežila to). Oba lety (Zürich – Kolín; Kolín – Praha) proběhly v pohodě. Každý trval asi hodinu. Nad Zürichem azuro (krásný vyhlídkový let), nad Prahou mlha a sněhu až to hezké nebylo. Domů jsem se dostala kolem druhé hodiny. Rychle vybalila nejnutnější věci a jala jsem se připravovat prezentaci na zítra – Workshop of Applied Mechanics pořádnaný na ČVUT. Večer jsme šli s Vláďou na vepřové koleno a lívance do restaurace Valcha v Břevnově.

Středa 8.12. – WAM. Já začínala se svoji prezentací v angličtině jako první. Hned od začátku jsme měli 15 minut skluz, takže jsem to hnala. Jiní spolužáci nebyli tak ohleduplní a nutili nás poslouchat jejich nudný výklad přesčas. Naopak u některých jsem byla mile překvapena, jak to mají dobře připravené. U těch by naopak člověk čas rád nastavil. Dopoledne byli ještě přítomni nějací profesoři, odpoledne snad jen jeden. Takže spíš to byla taková fraška. No alespoň jsem si ujasnila, co jsem zatím v Zürichu udělala a kam chci pokračovat.

            Večer jsme jeli na véču k babičce. „Jeli“ není to správné slovo – z Dejvic do Vysočan to byla jedna velká kolona!! : ( Cesta trvala hodinu. Zato večeře se povedla – kuře na bábovce (kdo nezná, vysvětlím) a buchty. Tradičně jsem se hrozně přejedla. Ještě že jsme byli autem : ).

Čtvrtek 9.12. – ranní zubař v nové ordinaci. Trošku se mi odštípl zub, tak mi to jen zabrousil (na to jsem čekala 45 min! : ( ). K tomu mi ještě „ucpal“ jednu dírku v zubu, objevil jednu odštěpující se plombu a na příště si nechal tři otazníky. To to bude příště vypadat!

            A hurá do školy za školitelem. Probrala jsem s ním vše, co jsem zatím udělala a připravili jsme, co budu dělat dál; naplánovali jsme jeho návštěvu a probrali můj článek do časopisu. Mezitím jsem to proložila obědem s kamarádem a hodinovou schůzí celého ústavu. Dovezené čokoládové kuličky sklidily úspěch. Ještě rychlá konzultace v mé kanceláři a už jsem jela na plavání. Do bazénu jsem ale nevlezla – z Zürišského jsem asi už rozmazlená. Zato do hospody, která následovala, jsem šla ráda. I zde švýcarská čokoláda slavila úspěch : ).

Pátek – zjistila jsem (po několika restartech, obnově systému a stažených nových ovladačích), že mám špatnou obrazovku u monitoru. Záručák se prozatím najít nepodařilo. Tak jsem ho vypnula. Ještě jsem tedy na tom stihla připravit nějaké excelovské funkce pro Ph.D. studentku do Zürichu. Naštvaně jsem to pak vše povypínala a vyrazila za druhou babičkou na oběd. Řízek se salátem byl výborný. Jen jsem se opět přejedla (předcházela polévka a následoval dortík a cukroví, k tomu káva a dlouhé hodiny vyprávění). Pak jsem si chtěla zařídit zabarvovací dioptrické brýle. Bohužel tři měsíce starý předpis od očařky je již neplatný. Tak příště. Jen jsem dojela domů, vyrazili jsme na nákupy. Celí unavení jsme dorazili domů po deváté a začali balit na druhý den – výprava na rodinou oslavu.

Sobota – vstávat v půl osmé. Následovala cesta necelé tři hodiny k Adršpachu. Sněhu tedy bylo pomalu víc v Praze. V jednu to začalo obědem … no co vám budu povídat … jak takové rodinné oslavy probíhají – pije se, jí se, a to pořád do kola. Ale ještě dokud bylo světlo, tak jsme posbírali malé děti a šli s nimi bobovat, takže alespoň trochu pohybu bylo, … ale stejně. … A někdy po osmé hodině vypli proud : ( Tak zábava pokračovala při svíčkách.

V neděli jsme ráno vyjeli relativně brzy (v 9h). My jsme si doma začali pomalu balit věci na cestu zpět, ale ještě nás čekalo nakupování v centru, Harry Potter v kině a večeře u mých rodičů (jehněčí, špenát, fazolky, knedlíky). Domů jsme se dovalili opět slušně najedeni.

V pondělí ráno vystartoval Vláďa na kontrolu k doktorce a já do Holešek pro jeho bylinky na pevné zdraví. I při usilovném tempu balení jsme nevyjeli před polednem. Naštěstí jsme zrušili dnešní plánovanou návštěvu (přesunuli na svátky), jinak bychom dorazili do Zürichu snad až o půlnoci. Takhle jsme byli v klidu a dorazili po šesté. Po sněhu ani památky. Rychle vybalit a šup na úkol z němčiny a na přípravu na zkoušku.

Úterý – všichni vyzvídali, jak jsem se v Praze měla. Poté, co jste to dočetli až sem, si snad dokážete představit, že tak úplně odpočinkový výlet to nebyl. V 10h mě čekala schůze naší skupiny; následně práce s excelovskými funkcemi pro již zmiňovanou Ph.D. studentku; shánění nějakých článků, apod. A nasněžilo dobrých pět cm.

A zítra (ve středu 15.12.2010) – v poledne němčina, večer firemní večeře. Ve čtvrtek pak dopisuji písemnou část zkoušky z němčiny. Na sobotu prý hlásí pěkné počasí, tak snad budou běžky.

Další týden utekl, ani jsem se nestihla rozkoukat!

         Poslední víkend (27.-28.11.) jsem měla „pracovní“. Vzhledem k tomu, že jsem si stále nebyla jistá, jestli pro mě WAM 2010 (Worshop of Applied Mechanics na ČVUT) platí, či nikoli, raději jsem věnovala víkend psaní. Napsat článek není vůbec jednoduché. Obzvlášť, když stále nemáte výsledky. Ono „zubaři“ vám s modelováním (počítačovým) nepomohou. No a školitel se ozývá tak nějak „nepravidelně“. Někdy druhý den, jindy druhý týden. Tak jsem se vrhla alespoň na teorii … a jako mé plus musím uvést, že jsem snědla jen půl balení Toffifee. Původní myšlenka byla, že napíšu příspěvek a školitel ho odprezentuje. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě a říkala jsem si, že bych se mohla podívat do Prahy osobně. Alespoň si na WAM odbydu cizojazyčnou prezentaci, kterou máme povinnou; druhý den navíc je schůze celého ústavu. Kromě toho bych vlastně mohla se školitelem vše pořádně prokonzultovat. No a nemělo by cenu se vracet do Zürichu na víkend, že? Navíc když je na víkend naplánována rodinná oslava. A ještě jedna věc nahrávala tomu, abych jela – od 13.12. už chtěl mít Vláďa dovolenou, tak bychom mohli po víkendu jet rovnou autem spolu. Tak jsem si to pěkně naplánovala, i letenky jsem si našla, … takže když se školitel neozve, jednoduše pojedu a „překvapím“ ho. Ozval se v neděli ve 23h s tím, že by mě vlastně měl někdy přijet zkontrolovat a jestli bych mu domluvila ubytování! Tak mi veškeré těšení utnul .

            V pondělí jsem předběžně domluvila ubytování a čekala jsem, až mi potvrdí, kdy přijede a na jak dlouho. Navíc i říkal, že se zeptá, jestli ten WAM opravdu musím nebo ne (do úterý jsme se museli přihlásit). A tak celé pondělí každou chvíli kontroluji e-mail, jestli tam nemám zprávu. Nic. Prostě nic! …

            A v úterý? Hned první e-mail – od školitele – že jim vyšel grant, tak musí zůstat v Praze a pracovat na papírech. Takže on přijet nemůže, ale jestli chci já (na WAM nemusím), tak můžu. … No to ví, že chci! Tak honem sehnat letenku … hm, ty levné za 190 CHF už samozřejmě neměli … s ČSA by to vyšlo tak na 10 tis. Kč … hmm, to teda nic moc … nakonec jsem našla za cca 280 CHF s Germanwings přes Kolín nad Rýnem. … A o to usilovněji jsem začala pracovat na prezentaci … týden utek jako voda, opět je tu víkend a já stále nemám rozumné výsledky … asi to pojmu jako rešeršní práci než něco pořádného s výsledky. … Ptala se mě Jana (spolubydlící), jestli mi to stojí za to „zahazovat se“ konferencí na ČVUTu a neschovat si to na nějakou pořádnou Evropskou. … Samozřejmě, že ano, ale 1) dle výše nastíněného plánu to bude fakt pěkný týden (navíc tu konzultaci potřebuji jak sůl; kvůli tomu tam de facto jedu hlavně), 2) raději se nejprve něco vyzkouším na domácí půdě před lidmi, které znám, než před publikem, od kterého vůbec nevím, co čekat.

            Takže letenku mám a celý zbytek týdne, jak vyznělo z výše uvedeného řádku, jsem strávila úpravou „článku“ (má to zatím jen strukturu, obsah je takový rozkouskovaný) a počítáním. „Naštěstí“ kolega onemocněl, tak jsem si mohla v kanceláři nadávat z plných plic … ten počítač si dělal, co chtěl!! *grr* (nemoc kolegovi samozřejmě nepřeji). Navíc bych ještě potřebovala pár věcí (docela důležitých) ohledně experimentu, co tady dělali a jehož data užívám. Jenže holčina, co to měla na starosti je momentálně na mateřské dovolené a jak to tak vypadá, na odpovídání na e-maily opravdu nemá čas.

            Ale i přes tuto zaneprázdněnost (začínám z toho být pěkně unavená – koukáte do počítače jak o život a výsledky žádné) jsem si našla čas se jít podívat do posilovny. Slovo „podívat“ je na místě. V úterý v šest večer největší školní komplex. … To byste museli vidět! Tolik lidí na jednom prostoru (sportujících) jsem snad neviděla! Bylo to jak v mraveništi (vlastní vstup je v -3.patře) – kolem skříněk, které byly podél obou stěn vstupní chodby, pořád někdo pobíhal, vyndávali věci, zandávali věci (co jsem si všimla, tak všechny z té dobré stovky, co jsem obešla, byly plné). Hned u vchodu byl vstup do tělocvičny. Představte si klasickou tělocvičnu a vynásobte ji tak čtyřmi. Nezapomeňte to zvětšit i do výšky – na galerii byl jeden trenažér vedle druhého (vše plné) a tito sportující koukali na ty pod sebou (tahle velká tělocvična byla také plná) jak dělají aerobik. Do toho tam samozřejmě byl mírně zatuchlý vzduch, … na konci chodby jsem konečně našla posilovnu, která spíš vypadala jako činkárna pouze pro namakance … Tak jsem udělala čelem vzad a šla jsem do ledového venkovního vzduchu to rozdýchat. Tohle mě fakt málem porazilo. Pro někoho, kdo je zvyklý na posilovnu s domácí atmosférou (pomalu i velikostí) je tohle šílené. A to nepočítám, že tam byly v dalších patrech ještě tělocvičny klasické, kde se asi hrál normální volejbal, florbal, apod. Někde tu jsou schované i místnosti na spinning a indoor rowing!!
V Dánsku nás bylo v posilovně maximálně tak deset! No dobře, v takhle exponovaném čase to asi bylo plné, ale tohle! … No prostě šílenost. … Nicméně jsem si řekla, že cestou domů vystoupím o několik zastávek dřív a projdu to ještě kolem jednoho školního komplexu, kde jsou další sportoviště. A když to nenajdu, tak si alespoň udělám večerní procházku.

Zde to zprvu vypadalo všechno dost potemněle. Jediný náznak sportovišť byl na šipce k venkovnímu výtahu a parkovišti. No za zkoušku nic nedám. Sjela jsem o patro níž a opravdu tam vchod do tělocvičen byl. Zde mě také „přivítala“ tělocvična velká jak tři normální tělocvičny, kde byl opět aerobik. Bylo vidět i lezeckou stěnu, apod. Sice skříňky byly také všechny plné, ale bylo tu výrazně méně lidí. Do posilovny jsem se ale nemohla podívat nijak jinak, než ve sportovní obuvi. V šatně jsem se tedy převlékla (a věci tam na lavičce i nechala; stejně jako ostatní) a šla to okouknout. … Plno! V tak velké posilovně jsem ještě nebyla … a plno! Můj optimismus a nadšení, že mám celoroční permici do posilky za supr cenu, mě rychle opouštěl. Do těchhle narvaných místností mě nikdo víc jak jednou za měsíc nedostane. Nicméně jsem rychle zabrala jeden volný trenažér a mola jsem o dalším postupu přemýšlet alespoň v sedě. Za světla je asi i pěkný výhled ven, takhle jsme se všichni koukali jen na své odrazy ve skle. Patnáct minut mi na začátek bohatě stačilo. Nenápadně jsem se začala procházet mezi stroji a snažila se najít něco, co by mi bylo povědomé. Popis samozřejmě jen v němčině. Obrázky vám sice ukáží, co se na tom posiluje, ale jak si to vše správně nastavit už neuvádějí. Takže jsem raději opravdu zůstala jen u těch strojů, u kterých jsem si byla jistá, co s tím. Pak jsem ale objevila veslařský trenažér! Jen co jsem si udělala pár cyklů, dobrá nálada se mi začala vracet. Tak kvůli tomuhle sem tedy chodit budu! Ačkoli se musím pořád hlídat, abych pohyb opravdu dělala dobře, jinak by to mohla odnést záda, tak tohle mě baví. A přivede vás to na jiné myšlenky. Po deseti minutách jsem si musela nakázat přestat. Raději nejprve počkám, co na to tělo druhý den řekne. Řeklo hned, jak jsme se ráno posadila na postel
– na oblasti lopatek to opravdu bylo znát. Takže ze začátku opravdu jen 10 minut / týden : ). A dnes (po 2 dnech pauzy) jsem tam zašla znovu. Tentokrát jsem vyzkoušela eliptický trenažér a trenažér na ruce. Tenhle opravdu nevím, jak se jmenuje, ale popsala bych to jako cyklotrenažér pro vozíčkáře – sedíte a „šlapky“ roztáčíte rukama. Tak tenhle mě také baví! Deset minut stačí, abyste začali cítit celé ruce! Nakonec myslím, že to snad nebude tak zlé. Už jsem okoukla i další stroje, jak na nich kdo cvičí, takže myslím, že vše potřebné jsem již našla. Teď jen vychytat dobu, kdy tu bude nejméně lidí.

        Takže teď mě čeká pracovní víkend. V sobotu chci jít ještě do bazénu a v neděli určitě musím do centra. Bude tam totiž  Samichlaus Schwimmen – Mikulášské plavání v řece Limmat! Při hledání informací jsme narazila na pěkné stránky, jestli jsem to dobře pochytila, Američanů v Zürichu (http://www.twofoolszuerich.com/). A zde jsem se také dozvěděla o další zajímavé akci Lichterschwimmen – floating candles on the Limmat River – pouštění svíček na řece. Takže se máme na co těšit (Dec 16., 2010).

No a v úterý kolem šesté ráno vstávat, v půl deváté mi to letí a kolem jedné jsem v Praze. Ještě abych nezapomněla! – kdybyste viděli místní hlavní nádraží!! To je úžasné! Hlavní atrakcí je vánoční stromeček. Vysoký skoro jak celá hala, ale především – jsou na něm „ozdoby“ od Swarovskeho!! Vážně! Vypadá to … je to prostě … bechderoucí!! Zároveň je celý stromeček tak jako „pocukrován“ a leskne se naprosto celý. A pod ním na ploše nádraží je kryté vánoční tržiště! Prý kolem 150 stánků! Na něco takového se Praha nikdy nezmůže. Tohle byl tento týden druhý velmi silný zážitek (ten první byla posilovna :D). Sem si ještě někdy zajdu a vyčlením si na to nějakého času!

A na co se můžete těšit příště? Uvidíte, jak to vypadá, když se nakupuje čokoláda pro kamarády do Čech!

Tak mi to nedalo a vyhledala jsem pár fotek, jak to včera vypadalo – ať máte živější představu.

A takto to vypadá letos [2]

A takhle to tu vypadalo včera [3]. Někde v té mačkanici jsem i já

Kdo by chtěl vidět, jak se tímhle ty tramvaje protloukaly, ať se podívá na druhé video na této stránce (trvá to asi 10s).

Jak jsem včera psala, dnes v 18h se poprvé rozsvítila nová vánoční výzdoba na Bahnhofstrasse. Dalo se čekat, že tak bude v ulicích spousta lidí, a někdo by se do takové skrumáže nehrnul, ale mě to pomyšlení docela lákalo – chtěla jsem na vlastní oči vidět, jak něco takového Švýcaři prožívají. HODNĚ! Na Paradeplatz jsem dorazila za deset šest a přijít ještě o chvíli později, tak se tam už nedostanu. Lidé byli úplně všude. Co mě ale dostávalo bylo, že na tomto náměstí je vcelku rušná tramvajová tepna, tramvaje zde jezdí velmi často (do tří směrů) a ani nyní jezdit nepřestaly. Představte si tuto situaci asi jako když na Staroměstském náměstí rozsvěcí vánoční strom, prostředkem by vedly koleje a tramvaje by tam neustále projížděly! Samozřejmě, že musely jet krokem a spousta lidí si s nimi moc hlavu nedělala. Před tramvají se dav spořádaně zarovnal s nízkým chodníkem a jen co tramvaj projela, začaly se koleje za ní opět plnit lidmi. Do toho všeho se svolávali známí a kamarádi, voněly horké kaštany a svařák a všichni nedočkavě čekali, co se bude dít. Ono totiž měli snad 50 let stejnou výzdobu, která se následně vyměnila za moderní, která se ale obyvatelům nelíbila, tak ji pro letošek opět změnili. A mě osobně se líbila. Vypadá to jako světelný déšť nad celou Bahnhofstrasse. I když musím říct, že ve vedlejší Renweg je osvětlení mnohem jasnější – i takhle za tmy tam bylo snad víc světla, než mám v kanceláři, když si porozsvěcím všechna světla.

            A aby si to mohli návštěvníci všechno pěkně užít, většina obchodů je otevřena až do 22h, což zde opravdu není obvyklé. A tak jsem se konečně dostala i do Sprüngli čokoobchodu na Paradeplatz, do Merkuru na Bahnhofstrasse, u Teuschera jsem jen nakoukla do výlohy a pokračovala uličkami dále k domovu.

            Ještě jsem cestou na jednom náměstíčku narazila na „strom“ se sborem – opravdu to vypadalo jak velký vánoční stromeček a na
jednotlivých patrech stáli sboristé ve vánočním. A do toho se všude vinuly fronty ke stánků – nejdelší ke svařáku, jen o něco menší k raclettu a nejkratší ke klobásám.