by ·Komentáře: 2
16.5.09 – Holany (Česká Lípa)
Závody se povedly!!
Znejistěni špatnou předpovědí počasí, jsme si v kempu Jachta (centrum závodů) někdy v úterý před závody snažili rezervovat chatičku, abychom nemuseli v případě hnusného počasí nepohodlně spát ve stanu, ale bohužel už měli vše plno. No což. V pátek jsme si tedy k ostatním věcem přibalili ještě teplé pyžamo a náhradní deku a vyrazili.
Ještě mi dovolte malou odbočku. Během týdne se jel Vláďa iniciativně projet na kole, aby nožičky před sobotním závodem nezahálely, a co se mu nestalo – v jednom sjezdu se mu zlomila sedlovka. Takže, nejenže si musel volat pro odvoz (byl zrovna na nejvzdálenějším bodě své trasy), ale rázem vyvstala otázka, na čem pojede (už si vzpomínám – byl to čtvrtek, takže mu zbýval již jen pátek na to, vymyslet, co s tím). Ale naštěstí oprava jeho druhého kola právě finišovala, a tak jsme ho v pátek na odjezdu nabrali.
Cesta do Holan probíhala bez nejmenšího zdržení, dokonce se nám podařilo vyjet i na čas, což u nás není zas až taková samozřejmost. Pobyt v Holanech nám začal velmi příjemně – našla se pro nás volná chatička. Takže jsme se i v případě nepřízně počasí mohli těšit na suchou postel a přeci jen o něco teplejší spaní. Pátek byl vcelku slunečný, i když byla zima. A protože je v těchto dnech dlouho vidět, stihli jsme na druhý den kola připravit (to znamená připevnit mapníky, blatníky, dofouknout … a třešnička na závěr – tahací zařízení, které si můžete představit jako vodítko na psa (ono to také je dělané z vodítka na psa) s koncem z gumicuku. Tato část je připevněna na mém představci a jako protikus má Vláďa na sedlovce očko, za které si ho v případě potřeby (tedy v kopcích) háknu a hned se jede lépe J ). Ještě zakreslit do mapy opravy nahlášené pořadatelem (není nic „smutnějšího“ než když si naplánujete trasu po cestě, která tam není) a hurá na kutě.
Na sobotní ranní cestu do umýváren jsem vyrazila vybavená deštníkem – popršávalo a vůbec nebylo pěkně. Posnídali jsme tedy v suchu v chatičce a začali se připravovat, abychom stihli výklad tratě v půl deváté, který se nakonec opozdil asi o čtvrt hodiny. Na úvod přednesl Hynek tradičně báseň. Vzhledem k tématu Dobytí severního pólu to bylo na „motivy“ úvodní básně ze semináře této hry. Opravdu povedené.
A mohli jsme vyrazit. Vzhledem k stálému mírnému dešti nám bylo dovoleno zakreslit si kontroly do mapy v suchu v hospodě. Ale jaké bylo překvapení, když jsme vyšli ven a nepršelo. Jen mokré silnice byly důkazem prošlé sprchy, ale zbytek dne byl ve znamení mráčků, větru a sluníčka. Letos jsme sem jeli s cílem užít si „živé“ kontroly a až tolik se na kole nehnat. Takže jsme jako první postupový cíl zvolili azimutový orienťák. Ten spočíval v tom, že u každé kontroly (toto bylo v lese bez kol) byla otázka a tři možnosti odpovědí. Podle toho, kterou z nich jste zvolili, vás to pod určitým azimutem poslalo o určitý počet metrů dál. Takže takovýmhle pobíháním jsme strávili první hodinu závodu. Po vydatné snídani jsme to pojali jako trávicí procházku.
A následovala další kontrola – běžecký orienťák. Zde jsme nechali rovné dvě hodiny, ale našli jsme všechno, takže jsme mohli počítat s dalšími 300 body. Podmínkou pro Drsoně totiž bylo nasbírat určitý počet bodů ze živých kontrol, tedy těch, „na kterých se něco děje“. Ostatní kontroly byly pak už jen kontrolami v cyklistickém orienťáku na mapě 1:25 000. Po těchto dvou orienťácích, když navíc připočteme tak hodinu, která většinou padne na koukání do mapy a svačiny, nám na zbytek cesty zbývaly tři hodiny. A tak jsme šlapali. Do kopce jsem se „vezla“ a s postupujícím dnem jsme odkládali svršky, jaké bylo teplo. Závěrečných 45 minut do cíle … to byl hukot. Naštěstí jsme to valili po silnici, která na své trase jen sem tam měla nějakou tu terénní vlnu, takže rychlost se pohybovala někde kolem třiceti.
Do cíle jsme dojeli tři minuty před vypršením sedmihodinového limitu a tacháč ukazoval rovných 60 km. Slušné :-). Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme se večer podívali na výsledkovou listinu – 16.!! z rovných 90 dvojic. O tom se nám ani nesnilo. Trošku se jen obávám, aby Vláďa do příštího ročníku, po letošním úspěchu, neměl nějaké hrozné závodnické ambice a nějak to nehrotil. Protože už teď jsem jela naplno a to jsme jeli „na výlet“. Ale nebránila bych se, kdyby naše výkonnost měla stále stejné tendence. Toto byl můj třetí ročník a stále stoupám výš a výš :-).
Takže kdo byste si chtěl příští rok zablbnout, tak nezaspěte!! Kapacita bývá rychle naplněna. Kdo by se chtěl dozvědět ještě něco o tomto supr závodě a jeho pořadatelích, nechť navštíví Jasoň – Drsoň stránky: http://www.jason-drson.com/
Výsledky jsou pak zde: http://www.jason-drson.com/vysledky/vysledky_jd_2009.htm A komu se nechce v dlouhém seznamu 90 drsoňských dvojic hledat, tak vězte, že jsme skončili 16. ze všech dvojic!!! A DOKONCE 3. z dvojic smíšených. Kdybychom si vzpomněli byť jen na jedno další téma, které náčelník Karel Neměc doporučoval jako téma rozhovoru při první cestě české polární výpravy na severní pól, a kdyby se mi podařilo kartičku s čárovým kódem, která určuje čas cesty závodníků, vyndat o 20s rychleji, mohli jsme být rázem ještě o dvě místa lepší.
No což, třeba příště. Stejně – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a pro to jsme sem také jeli, že?

by ·Žádné komentáře
14.5.09
Když už jsem soubor divadla Disk (katedru činoherního divadla) minule tak vyzdvihla, tak si teď musím pro změnu postěžovat. Nikoli však na herce, ale spíš na provoz. Měli jsme zamluvené lístky na Naidu a bylo třeba je jít vyzvednout. Tak jsem si výlet do centra pěkně naplánovala, abych vyplnila čas, kdy přejíždím ze školy na plavání. Nejenže jsem musela dobrých deset minut čekat, než vůbec do okénka pokladny někdo přišel, přičemž jsem stála v hustém hnusném kouřovém oblaku, protože celý prostor zdejší studentské restaurace/baru, nebo jak tomu říkají, byl v důsledku pořádání festivalu Zlomvaz narvaný k prasknutí, ale chlapík nebyl schopný oznámit frontě, že má problémy s tiskárnou lístků, a tak jediné, co pro nás může udělat je, že nám může lístky rezervovat. Což mi je na nic, když rezervaci mám a potřebuji lístky koupit. Ne, on se prostě patnáct minut snaží vytisknout lístky paní přede mnou a až když přijdu na řadu, tak suše oznámí, že mi to prodat nemůže. Ale jestli prý tu budu za půl hodiny, tak by to už mělo fungovat. Já tedy nevím, jestli všichni mají tolik času nazbyt, aby mohli věnovat půl hodiny cesty do divadla a ještě tam hodinu bloumat kolem?! Ačkoli je to vůči snaživým hercům nefér, tento zážitek mě tedy dost odradil sem ještě na něco jít.
Vždy mi to jen připomene ty chvíle, kdy se lidé chovají arogantně a jako by si neuvědomovali, že kdyby nebylo nás diváků, tak by mohli všechno vesele zavřít. To se netýká jen divadla, ale všeho, kde jde o obchod „vy nám zaplatíte a my pro vás uděláme, oč nás žádáte“. Jako když jdete do obchodu a prodavač se k vám chová stylem bůhví jaké vám nedělá dobrodiní, když vám onu věc prodá!
No už jsem se trošku vyvztekala, tak další pokračování příště.
I když ještě jedna drobnost. Již jste navštívili právě rekonstruovávané Tesco, alisa My (Máj)? V přízemí udělali potraviny, které jsou stále narvané, je chvályhodné, že udělali hafo „malých“ pokladen s cílem urychlit postup řad, ale už se třeba neobtěžovali s označováním, jestli je daná pokladna v provozu, nebo ne. Takže si tak stojíte ve frontě, paní u kasy vypadá, že jen dopočítává transakci po předešlém zákazníkovi, ale ona má zatím zavřeno a pauzuje!! 🙁 Takže pak můžete naprdnutě do jiné fronty. To už to mají lépe na Smíchově – kdo zná onen „košíkový koridor“, tak ví, o čem je řeč, kdo ne, ať se tam někdy staví. Mě to přijde mnohem lepší, praktičtější a rychlejší, než to, co teď v Máji provádějí. Navíc, když omylem vlezete do tohoto prostoru, tak jediná cesta ven je právě těmito uzoučkými cestičkami ke kasám!! Případně zadním vchodem do prvního patra a pak po jezdících schodech opět dolů.

by ·Žádné komentáře
11.5.09 Disk
Jestli si myslíte, že se zde dočtete o nějakém našem alkoholickém opojení, tak to jste na omylu. Na Flámu je totiž hra od Toma Stopparda, na které jsme nedávno byli v Disku. Jsem ráda, že jsme po dlouhé odmlce narazili na tak výbornou hru (pozn.: jako, že jsme dlouho v Disku nebyli, ne, že jsme dlouho nenarazili na dobrou hru). Troufám si tvrdit, že to je to nejlepší, co jsem v Disku viděla! Já jsem holt na ty komedie a toho jsem tady měla dosyta. Nevím, jak ostatním, ale mě naprosto dostala Marie Štípková jako služebná, která dokázala publikum dostat už jen tím, jak chodila po jevišti. A její trošku nepřítomné, trošku „jednoduché“
chování, bylo naprosto výborné.
Musím poznamenat, že poté, co jsme v tomto ročníku několik her shlédli, tu jsou opravdu nadaní a zapálení studenti. Jak jsem již zmiňovala dříve – můj oblíbenec Miloslav Tichý, dále Pavel Kryl a Martin Severýn, z těch mě méně známých mě nadchli Ondřej Novák, Ivan Lupták, či výborný krejčí/číšník Tomáš Klus. A aby to nevypadalo, že dámská část zde vůbec nefigurovala, tak zmíním mě nejsympatičtější Lucii Polišenskou.
Takže jestli chcete na výbornou komedii, tak mohu jedině doporučit.

by ·Žádné komentáře
1.5.2009
Tak byla chatička v Káraném svědkem další velké oslavy – pěkných kulatých Aleny. Oslavenec i část gratulantů přijela už ve čtvrtek na čarodějnice, takže se v pátek mohlo pokračovat od ranních hodin. Pěkné počasí jsme využili k výletům jak pěším, tak cyklistickým. A pak se grilovalo, šampaňské teklo proudem a dárky putovaly všemi směry.
Oslavy se táhly samozřejmě i přes oba víkendové dny, ale tomu jsme již s Vláďou nebyli přítomni, protože jsme jeli na závody do Vracova (článek o akci zde ).
Fotky, které jsme v pátek stihli nafotit, naleznete opět na našem rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz) zde.

by ·1 komentář
3. a 4. kolo ČP MTBO 2.-3.5.2009 – Vracov
Tak nadešel další MTBO víkend. Tentokrát se jednalo o 3. a 4. kole českého poháru – ve Vracově na Hodonínsku. Trošku nás rozladila vidina další dlouhé cesty po D1, ale předpověď příjemného počasí to částečně vykompenzovala. A tak jsme v sobotu v sedm vstali, nabalili autíčko až po střechu a vyrazili z Káranýho, kde sice bylo frišno, ale azuro.
Ale jak jsme se přibližovali k místu sobotního startu, počasí se horšilo a na některých místech to vypadalo, že z ošklivých mraků i prší. Ještě že jsem si nabalila ty návleky :-). Centrum ve Vracově jsme našli dobře. Musím říct, že Vracov, ač to není moc velké město, působí velmi uklizeným a říjemným dojmem, cyklostezka po chodníku mě nadchla. Toho se Praha jen tak nedočká. Ale to je holt osud velkých měst a historických center – na takovéhle vymoženosti tady není místo. Do startu nám po příjezdu zbývaly necelé tři hodinky, takže jsme v klidu zahájili přípravu kol a stanu, … a začali řešit, co na sebe. Bylo pod rakem, ale sluníčko sem tam vysvitlo, do toho ovšem nepříjemně foukalo. A tak jsem zvolila dlouhé kalhoty i triko a vyjela na start, který byl od centra závodu vzdálen čtyři kilometry. Teprve tady jsem pochopila, co bylo myšleno tím „písčitým terénem“ v propozicích. A už vím, proč Vláďu písčité terény kousek od Lysé nad Labem tak potěšily – „z tréninkových důvodů“. Tady jsme si to užívali. Do toho ten hnusný protivítr. Než jsem dojela na start, byla jsem pěkně vyřízená. Ještě že zde měli připravený pytel na odložené svršky, protože jsem dlouhé kalhoty i triko okamžitě odložila. A mohla se soustředit na závod. No, „soustředit“ není to správné slovo. Kdybych totiž do toho jela s tím, že jedu opravdu „závodit naplno“, tak bych během cesty udělala o to víc chyb, a žádný výsledek by mě nepotěšil (na přední místa nemohu pomýšlet ani náhodou). Takže jsem zkrátka jen trpělivě čekala, až přijdu na řadu.
Tři minuty do startu – vynulovat čip … dvě minuty do startu – zkontrolovat čip … minuta do startu – vzít si mapu … a teď už to jde ráz naráz … uložit mapu do mapníku … zorientovat si ji … najít se … tady nastal první problém – nemohla jsme na mapě najít start … a když už jsem ho našla, tak jsem nemohla najít první kontrolu – bylo to k ní totiž přes celou mapu … tak to se projedu … zvolila jsem svůj „osvědčený postup“ – tou orientačně nejjednodušší cestou kupředu. A vyjela jsem. Za první zatáčkou to začalo – písek, … písek, … písek … Po sto metrech nějaká chudák holčina měnila píchlou duši … písek … začala jsem chápat, proč dali na 20 kilometrovou trať časový limit čtyři hodiny – tímhle jen tak neprojedu. Navíc kvůli hnízdícím ptákům je absolutní zákaz jízdy mimo cesty (kde by se po kořenech, jehličí a tvrdé hlíně jelo mnohem lépe). „Díky“ neustálému kontrolování cesty, jsem jen na cestě na první kontrolu ztratila jedenáct minut na vítěze (ale to jsem se dozvěděla až v cíli). Zároveň jsem již na tomto úseku ztratila veškerou bojovnost – dlouhá rovina s písčitým povrchem byla totiž hrozně nudná. … Ale pak již kontroly nebyly tak daleko od sebe a začalo to být zábavnější. A když mě dohonily další dvě holky z mé kategorie, bojovně jsem se jich snažila udržet … ne na dlouho – přeci jenom jsem si raději kontrolovala svou mapu a jim jsem zkrátka nestačila. Ale i tak jsem je „využila“ k rychlejšímu postupu asi přes tři kontroly. Povrch také nebyl pořád písčitý, takže to i jelo. Ale předposlední kontrola mě zase naštvala. Ty cesty byly úplně jinak, než na mapě!! Takže místo krátkého rychlého postupu, jsem to celé nějak divně objela, … kontrolu jsem nakonec našla, ale naprdlá jsem byla, …. štěstí, že jsem jela hodně sama – mohla jsem si z plných plic … říct svůj názor na danou trať. Sice v propozicích psali, že se máme navíc (k tomu zákazu pohybu mimo cest) pohybovat tiše, ale na to jsem úplně zapomněla :-).
No a pak přišel cíl … kdy se ve vás mísí radost, že to máte za sebou a ne úplně jste to odflákli s tím, že tam bylo tolik chyb a bylo to tak pomalé, že to stojí za prd. Na umístění se můžete podívat ze stránek http://www.mtbo.cz/ (kdo hledá, najde).
Po pořádném výkonu, pořádná odměna – zajeli jsme si do Kyjova na něco pořádného k jídlu – jak jinak než sacharidové těstoviny. Bohužel klidný spánek nám nebyl dopřán. Spali jsme ve stanu, který skoro sousedil s velkou a hlavně hlasitou diskotékou pro závodníky. Schválně jsem se tam šla podívat, abych viděla, jak to probíhá – na „parketu“ se kroutilo asi deset lidí, ostatní postávali či posedávali u stolků s párky a kecali, ale v tomhle se podle mě nemohli ani slyšet! Vždyť ani my ve stanu bychom si v klidu nepopovídali! Než snášet tohle a snažit se usnout, vypravila jsem se na „procházku“ s tím, že třeba po desáté uberou, či dokonce skončí. Vláďa byl tou dobou už zalezlý ve spacáku a se svými špunty do uší si s hudbou nic nedělal. A tak jsem se vydala do nočního Vracova. Naplánovala jsem si to tak, abych se vrátila po desáté – přeci jenom jsem byla docela unavená. Ale protože jsem cestou zpět třikrát minula odbočku (za tmy a bez kola to prostě vypadá jinak!), dorazila jsem ke stanu až kolem půl jedenácté … a hudba neutichala … ba naopak – přišlo mi, že s každou další písničkou to sílí. A tak ani mě nezbylo nic jiného, než vyzkoušet špuntíky – nebylo to sice nic světoborného a ráno mě jedno ucho trochu pobolívalo, jak bylo otlačené, ale pořád to bylo lepší, než nic. Jako písničky hrály pěkné, to se musí nechat, ale ta hlasitost to zabila. V půl druhé stále hráli … a DJ do toho ještě vesele hulákal, že dokud tu ještě někdo bude, budou oni stále hrát. To bylo k nevydržení. Až nakonec ve dvě přestali … aby si ve tři čtvrtě na sedm někdo u vedlejšího stanu začal vařit svou raní kávičku a třískal u toho hrníčky!!! Já nevím, jestli jsem opravdu tak „citlivá“, ale z tohoto víkendu jsem měla pocit, že většina lidí tady je hrozně bezohledná (viz další věc – položit si kolo k našemu autu tak, že jsme ho museli v jednom kuse překračovat, což jsme dělali „okázale“, ale ani to nepomohlo a milé kolo jsme museli sami odstavit). Ale nebyla jsem sama, komu hlučná hudba vadila. Byli i tací, kteří se v jednu ráno sbalili a jeli spát jinam a i prý v lese za Vracovem byla hudba slyšet (a do toho jim ještě kvákaly žáby).
Nedělní závod byl o poznání kratší. Trošku jsem přecenila rychlost svého trávení a na start šla s docela plným žaludkem po snídani. Ačkoli byla trať kratší, nebyla o nic lehčí – písku bylo všude mnohem víc. Ne nadarmo se mapa jmenovala „Duny“. Ale počasí se umoudřilo. Vítr ustal, sluníčko svítilo o sto šest. Vzhledem k náročnému terénu jsem si dnes nedělala vůbec žádné ambice a pojala to jako náročný výlet, takže nakonec zážitek dobrý, i když jsem svými ne moc slušnými výkřiky, několik hnízdících ptáků jistě vylekala. … Vlastně ještě jedna maličkost mě utvrdila v tom, jet dnes spíš pohodově. Asi tak 200 m po startu jsem neomylně zahučela do lesa s přesvědčením, že to je cesta, která mě zavede na první kontrolu. Ale ouha – po padesáti metrech jsem už „cestu“ opravdu od lesa nerozlišila. A tak jsem to musela otočit … Ta „opravdová“ cesta byla vážně znatelně větší. … ale znáte to – řídký les, šišky úhledně naskládány do dvou linií – koho by to nezmátlo! :-). A protože jsem měla na paměti ono pravidlo nejezdit mimo cesty (i když tohle bylo neúmyslně) a navíc jsem byla na dohled od startu, připravovala jsem se na to, že mě disknou. No ale což – výlet ucházející, náročný, chyby jsem samozřejmě také udělala, ale ve výsledku spokojenost (nediskli mě).
Vláďa se řítí do cíle.
Na závěr ještě sprchu … vzhledem k tomu, že centrum závodu bylo na fotbalovém stadionu a asi se nepředpokládá, že by najednou do sprch potřebovalo mužské i ženské (i když pochybuji, že takové vůbec mají) družstvo, sprchy byly společné. A to jsem se minulý týden v Maďarsku upejpala vlézt do společné sprchy, kde byly alespoň jednotlivé sprcháče odděleny záclonkami … tady šlo o regulérní společnou spršku :-). Tolik nových zážitků za jeden víkend 🙂
Ještě jedna „zajímavost“ ohledně celkového hodnocení ČP – za každé umístění se dostávají body, které ovšem závisí na tom, kolik času vás dělí od prvních tří vítězných pozic. Ne pořadí, ale čas je důležitý. Takže za mé umístění tento víkend, které se pohybovalo někde kolem 30. místa jsem nakonec dostala více bodů než za krásná 16. místa z minulého víkendu.
Míša razí cíl.
Další závod je konečně trošku blíž, než bylo Maďarsko či Hodonínsko – u Dobříše.
Takhle vypadá pořádné předzávodní soustředění :-D.
Další fotky na mtbo.cz: http://www.mtbo.cz/view.php?cisloclanku=2009050401

by ·Žádné komentáře
1. a 2. kolo ČP MTBO 24.-25.4.09 – Maďarsko (Veszprém)
Tak tu mám první rychlý report z víkendových závodů ČP v MTBO. Ten se trochu netradičně konal v Maďarsku. Základna byla ve městě Veszprém, vlastní závodiště pak u vesnice Öskü. Po oba dny bylo výborné počasí i nálada. V sobotu se jela krátká trať (Middle distance): optimální trasa pro M21B – 13,9 km, 8 kontrol, Vláďa 11. z 29. Optimální trasa pro W21A – 12,7 km, 9 kontrol. Mé umístění 18. z 28. Výsledky prvního dne .
V neděli se jela trať klasika (Long distance). Optimální trasa pro M21B – 23,7 km, 18 kontrol, Vláďa 7. z 32 (a nebýt přetrženého řetězu, mohl být třetí). Optimální délka trasy pro W21A 23,7 km, 18 kontrol, mé umístění 18. z 25., takže spokojenost. Výsledky druhého dne.
Fotky (na našem rajčeti http://cadovi.rajce.idnes.cz/) naleznete ZDE
Oficiální stránky pořadatele: http://www.mtbo.hu/result
Úžasné fotky z letadla z nedělního hromadného startu naleznete ZDE
Podrobnější popis zážitků snad co nevidět sepíšeme.

by ·Žádné komentáře
Je to ostuda, ale ani po skoro 14 dnech nejsem schopná napsat žádný článeček k Velikonocím. A že to letos bylo ve velkém!! Takže pokud vám nevadí, že informace budou zprostředkovaně, ráda bych vás nasměrovala na článek od mé kamarádky, která se Velikonoc také zůčastnila a narozdíl ode mě si našla čas své zážitky sepsat. Takže pokračujte na: Dadulka-Velikonoce 2009. A těch pár fotek, které jsem pořídila, najdete opět na rajčeti: Velikonoce 2009 .
Kdo nebyl, ani si neumí představit o jaké dobroty přišel.

by ·Žádné komentáře
Tak jsem po nějaké době opět porušila jedno ze svých „pravidel“ – přes pracovní týden nejezdit na kole. Když ono bylo v úterý tak krásně, že jsem se rozhodla to ve středu přeci jenom zkusit. Navíc, mám-li trochu natrénovat, tak jenom posilovna nestačí. Středeční dopoledne mě v rozhodnutí projet se jen utvrdilo. Bylo nádherně. Na obloze ani mráček, pohodička. Domů jsem se dostala kolem druhé hodiny. A protože tahat se s „těžkým“ horákem ze sklepa se mi nechtělo, zvolila jsem silniční. Nejdřív jsem tedy trochu bojovala s pumpičkou, ale nakonec jsem zvítězila a kolo bylo připraveno na projížďku.
V půl třetí jsem vyjela. Jen jsem se ujistila, že hodiny na tachometru mi jdou stále o čtvrt hodiny pozadu a otráveně shledala, že si budu muset opět štelovat sedlo (za celou cestu jsem se tím zaobírala asi třikrát, navíc bez rychloupínáků to je otrava). Tou dobou už obloha nebyla bez mráčku, ba naopak. Začínala jsem brát Vláďovo „varování“, že mají být přeháňky, vážně. No což, i když bylo teplo, v baťůžku jsem měla vestu i bundu. Co se mi na silničním nelíbí, je jak to oproti horskému kolu drncá :-). Ale na druhou stranu to ujíždělo úžasně lehce.
Kolem vojenské nemocnice jsem se dostala ke Hvězdě. Tady mě chytla první přeháňka. To ještě bylo v pohodě – padaly takové ty velké kapky, mezi kterými se dá dobře kličkovat 🙂 S údivem (radostným) jsem zjistila, že podél Bělohorské v oblasti u Hvězdy udělali nový chodníček – už to není ten půl metrový rozbouraný asfalt, po kterém se musí jet krokem. Teď je to pěkná široká kostkovaná (ale takové ty rovné hladké kostky) cesta. Začal foukat vítr.
Na Bílé hoře už saze nepršelo. Trošku jsem protáhla své kolu neuvyklé tělo a jelo se dál. Další nemilá přeháňka na mě čekala v Sobíně. A to se k tomu přidal takový vítr, že jsem musela zastavit, protože 1) by mě to mohlo odfouknout ze silnice, 2) kvůli zvířenému prachu nebylo nic vidět. Tak jsem se mohla “ v klidu“ obléknout do vesty a počkat až se prach utiší. A do jarního deštíku jsem vyjela dál. A protože jsem pochybovala, že by v okolí byl nějaký cyklista, který by mě mohl zaslechnout, mohla jsem si v klidu nahlas zanadávat – na počasí a na to, že jsem nešla do vyhřáté posilovny, co jsme měla původně v plánu. Ne, to já si musím vybrat to nejhorší počasí. Není nad to se bez blatníků projet jarním slejvákem. Cítila jsem, jak mi voda ze zadního kola stříká na kalhoty, které nejsou sto tuto spršku zachytit a volně propouštějí vodu do spodních vrstev. No což, už jsem párkrát v dešti jela a mám důkazy, že se nerozpustím. Navíc foukal vítr proti, tak jsem měla naději, že deštěm rychle projedu. A také že ano. V Břve už nebylo po dešti ani památky, dokonce byly suché i silnice. A protivítr mě rychle usušil. Vyšlo sluníčko.
Dál má cesta vedla přes Chýně do Úhonic. Jak tady se krásně jelo! Hned jsem si začala pochvalovat, jaký to byl dobrý nápad jet se projet. Už jsem Vláďovi i odpustila, že jsem na kolo vlastně jela kvůli němu … Ptice a … a začal foukat vítr proti. To byl boj. Opět jsem začala myslet na spinningové kolo v posilovně – jak na tom se krásně jezdí. A máte pocit, že vaše vynaložená síla jde do vlastního pohybu kola a ne do boje proti větru. Tak se alespoň trochu vyvětrám :-). Kdyby alespoň ve vzduchu nepoletoval ten píseček 🙁 A od Červeného Újezdu byl vítr nesnesitelný. Tak jsem se přesvědčila, že není kam spěchat, že jsem na pohodovém výletě a hned se jelo lépe. Přes Břve a Sobín jsem vjela zpět do Prahy. Musím tedy zkonstatovat, že pršelo jen v Praze. Pouze tady bylo mokro na silnici, jinde ne.
Takže závěr je na konec spokojenost. Ke své hrůze jsem ale zjistila, že necelé dvě hodiny na kole mají na mé nohy docela unavující efekt. Holt to chce jezdit. Jenže zrovna když chci začít pořádně trénovat, tak mě skolí buď nějaká nemoc, nebo bolest některé z důležitých částí těla. Ale neházím flintu do žita a snad bude za týden opět „hezky“, abych mohla znovu vyrazit. Ještě možná jedna poznámečka – to byste neřekli, jakou má člověk po ionťáku žízeň 🙂

by ·1 komentář
Tak jsme si tak v pátek v prvním pořádném jarním podvečeru vyšli s Vláďou provětrat nožičky na malou procházku. Zničehonic Vláďa prohlásil, že jsme již dlouho nebyli na žádné dobré večeři a že bychom měli v tomto směru něco podniknout – abychom měli zase o čem psát a co doporučovat.
A protože měl druhý den v plánu MTBO závody, ze kterých přijede vyhladovělý a zároveň tak nebude mít čas něco vybírat, spadl tento úkol na mě. A tak jsem nelenila a nechala si něco doporučit od mého známého gurmeta. A nebylo to ani daleko od nás – Cesta časem
http://www.cestacasem.cz/page.php?zobraz=kontakty (Na Kocínce 210/3, Praha 6 – Dejvice).
A tak jsme se vydali sem. Sice jsem si nevzala brýle, ale i tak jsem nemohla přehlédnout obrovský hodinový stroj, který vyplňoval výklenek oddělující místo za barem s prostorem pro hosty. A to nebyly jediné hodiny tvořící výzdobu. Zdi zdobily portréty, předpokládám, že hodinářů a astronomů.
A jídelní lístek? Dobrůtky. Ovšem zde jsme se ocitli trochu jinde, než v posledně popisovaném Wings clubu – zde dražší a menší porce, ale chuťově výborné a prostředí také velmi příjemné. Já jsem sice šla pouze do předkrmu, ale vzhledem k tomu, jak pomalu jím, jsem nad tím strávila stejný čas jako Vláďa nad svým pořádným biftekem. Dala jsem si grilovanou věžičku z lilku, sušených tomatů a kuřecích prsíček na bylinkových canapes. A Vláďa si objednal biftek s houbovou omáčkou a restovanými žampióny se šťouchanými brambůrky s cibulkou. A nemohl si ho vynachválit.
Takže, jak to říká pan Pohlreich ve své Primovské show: „tuto restauraci doporučuji!“

by ·Žádné komentáře
Tak máme opět o čem psát. Sice to je trošku se zpožděním (Vláďa správně napsal, že zážitky by i byly, ale pak už není čas na to, o nich něco napsat). Ale čas na krátkou kulinářskou zprávičku jsem si konečně našla.
U příležitosti tátova svátku jsme zavítali do Wings clubu http://www.wingsclub.cz/index_cz.html . Jak název sám trochu napovídá – nejen interiér je inspirován leteckou tématikou. Když zavítáte do této vinohradské restaurace, tak se rázem ocitnete v příjemném prostředí, kde vám během čekání na jídlo budou oči těkat ze starých leteckých ciferníků, přes modely a fotografie letadel až třeba k velké vrtuli, která dominuje jednomu křídlu restaurace (vrtule je mimochodem i zvenku).
A jídlo? To bylo výborné! Za prvé – dávají tu ohromné porce. Cena je více než přiměřená. Navíc, když bychom se z jedné porce najedli dva … Například táta si dal jako přílohu výborné šťouchané brambory s cibulkou – poté, co snědl jednu hromádku, tak jsem si ještě já mohla vzít druhou a Martin se postaral o třetí. Na tohle se příště musí člověk připravit. Asi jako v Balonu, kde jsme také velikosti porcí podcenili. Dále na stůl putoval pečený losos, panenka s papričkami Jalapenos a sýrem, kuřecí křidélka barbecue a cibulové kroužky.
Asi nemá cenu něco více popisovat. To se zkrátka musí ochutnat a zažít. Snad jen poznámečka pro pivaře – pivo tu je také dobré :-). A druhá poznámečka pro dámy – zde se nechodí „na dámy“, ale „na letušky“.