MTBO – Zlín

3. a 4. kolo ČP MTBO 2.-3.5.2009 – Vracov
Tak nadešel další MTBO víkend. Tentokrát se jednalo o 3. a 4. kole českého poháru – ve Vracově na Hodonínsku. Trošku nás rozladila vidina další dlouhé cesty po D1, ale předpověď příjemného počasí to částečně vykompenzovala. A tak jsme v sobotu v sedm vstali, nabalili autíčko až po střechu a vyrazili z Káranýho, kde sice bylo frišno, ale azuro.
Ale jak jsme se přibližovali k místu sobotního startu, počasí se horšilo a na některých místech to vypadalo, že z ošklivých mraků i prší. Ještě že jsem si nabalila ty návleky :-). Centrum ve Vracově jsme našli dobře. Musím říct, že Vracov, ač to není moc velké město, působí velmi uklizeným a říjemným dojmem, cyklostezka po chodníku mě nadchla. Toho se Praha jen tak nedočká. Ale to je holt osud velkých měst a historických center – na takovéhle vymoženosti tady není místo. Do startu nám po příjezdu zbývaly necelé tři hodinky, takže jsme v klidu zahájili přípravu kol a stanu, … a začali řešit, co na sebe. Bylo pod rakem, ale sluníčko sem tam vysvitlo, do toho ovšem nepříjemně foukalo. A tak jsem zvolila dlouhé kalhoty i triko a vyjela na start, který byl od centra závodu vzdálen čtyři kilometry. Teprve tady jsem pochopila, co bylo myšleno tím „písčitým terénem“ v propozicích. A už vím, proč Vláďu písčité terény kousek od Lysé nad Labem tak potěšily – „z tréninkových důvodů“. Tady jsme si to užívali. Do toho ten hnusný protivítr. Než jsem dojela na start, byla jsem pěkně vyřízená. Ještě že zde měli připravený pytel na odložené svršky, protože jsem dlouhé kalhoty i triko okamžitě odložila. A mohla se soustředit na závod. No, „soustředit“ není to správné slovo. Kdybych totiž do toho jela s tím, že jedu opravdu „závodit naplno“, tak bych během cesty udělala o to víc chyb, a žádný výsledek by mě nepotěšil (na přední místa nemohu pomýšlet ani náhodou). Takže jsem zkrátka jen trpělivě čekala, až přijdu na řadu.
Tři minuty do startu – vynulovat čip … dvě minuty do startu – zkontrolovat čip … minuta do startu – vzít si mapu … a teď už to jde ráz naráz … uložit mapu do mapníku … zorientovat si ji … najít se … tady nastal první problém – nemohla jsme na mapě najít start … a když už jsem ho našla, tak jsem nemohla najít první kontrolu – bylo to k ní totiž přes celou mapu … tak to se projedu … zvolila jsem svůj „osvědčený postup“ – tou orientačně nejjednodušší cestou kupředu. A vyjela jsem. Za první zatáčkou to začalo – písek, … písek, … písek … Po sto metrech nějaká chudák holčina měnila píchlou duši … písek … začala jsem chápat, proč dali na 20 kilometrovou trať časový limit čtyři hodiny – tímhle jen tak neprojedu. Navíc kvůli hnízdícím ptákům je absolutní zákaz jízdy mimo cesty (kde by se po kořenech, jehličí a tvrdé hlíně jelo mnohem lépe). „Díky“ neustálému kontrolování cesty, jsem jen na cestě na první kontrolu ztratila jedenáct minut na vítěze (ale to jsem se dozvěděla až v cíli). Zároveň jsem již na tomto úseku ztratila veškerou bojovnost – dlouhá rovina s písčitým povrchem byla totiž hrozně nudná. … Ale pak již kontroly nebyly tak daleko od sebe a začalo to být zábavnější. A když mě dohonily další dvě holky z mé kategorie, bojovně jsem se jich snažila udržet … ne na dlouho – přeci jenom jsem si raději kontrolovala svou mapu a jim jsem zkrátka nestačila. Ale i tak jsem je „využila“ k rychlejšímu postupu asi přes tři kontroly. Povrch také nebyl pořád písčitý, takže to i jelo. Ale předposlední kontrola mě zase naštvala. Ty cesty byly úplně jinak, než na mapě!! Takže místo krátkého rychlého postupu, jsem to celé nějak divně objela, … kontrolu jsem nakonec našla, ale naprdlá jsem byla, …. štěstí, že jsem jela hodně sama – mohla jsem si z plných plic … říct svůj názor na danou trať. Sice v propozicích psali, že se máme navíc (k tomu zákazu pohybu mimo cest) pohybovat tiše, ale na to jsem úplně zapomněla :-).
No a pak přišel cíl … kdy se ve vás mísí radost, že to máte za sebou a ne úplně jste to odflákli s tím, že tam bylo tolik chyb a bylo to tak pomalé, že to stojí za prd. Na umístění se můžete podívat ze stránek http://www.mtbo.cz/ (kdo hledá, najde).
Po pořádném výkonu, pořádná odměna – zajeli jsme si do Kyjova na něco pořádného k jídlu – jak jinak než sacharidové těstoviny. Bohužel klidný spánek nám nebyl dopřán. Spali jsme ve stanu, který skoro sousedil s velkou a hlavně hlasitou diskotékou pro závodníky. Schválně jsem se tam šla podívat, abych viděla, jak to probíhá – na „parketu“ se kroutilo asi deset lidí, ostatní postávali či posedávali u stolků s párky a kecali, ale v tomhle se podle mě nemohli ani slyšet! Vždyť ani my ve stanu bychom si v klidu nepopovídali! Než snášet tohle a snažit se usnout, vypravila jsem se na „procházku“ s tím, že třeba po desáté uberou, či dokonce skončí. Vláďa byl tou dobou už zalezlý ve spacáku a se svými špunty do uší si s hudbou nic nedělal. A tak jsem se vydala do nočního Vracova. Naplánovala jsem si to tak, abych se vrátila po desáté – přeci jenom jsem byla docela unavená. Ale protože jsem cestou zpět třikrát minula odbočku (za tmy a bez kola to prostě vypadá jinak!), dorazila jsem ke stanu až kolem půl jedenácté … a hudba neutichala … ba naopak – přišlo mi, že s každou další písničkou to sílí. A tak ani mě nezbylo nic jiného, než vyzkoušet špuntíky – nebylo to sice nic světoborného a ráno mě jedno ucho trochu pobolívalo, jak bylo otlačené, ale pořád to bylo lepší, než nic. Jako písničky hrály pěkné, to se musí nechat, ale ta hlasitost to zabila. V půl druhé stále hráli … a DJ do toho ještě vesele hulákal, že dokud tu ještě někdo bude, budou oni stále hrát. To bylo k nevydržení. Až nakonec ve dvě přestali … aby si ve tři čtvrtě na sedm někdo u vedlejšího stanu začal vařit svou raní kávičku a třískal u toho hrníčky!!! Já nevím, jestli jsem opravdu tak „citlivá“, ale z tohoto víkendu jsem měla pocit, že většina lidí tady je hrozně bezohledná (viz další věc – položit si kolo k našemu autu tak, že jsme ho museli v jednom kuse překračovat, což jsme dělali „okázale“, ale ani to nepomohlo a milé kolo jsme museli sami odstavit). Ale nebyla jsem sama, komu hlučná hudba vadila. Byli i tací, kteří se v jednu ráno sbalili a jeli spát jinam a i prý v lese za Vracovem byla hudba slyšet (a do toho jim ještě kvákaly žáby).
Nedělní závod byl o poznání kratší. Trošku jsem přecenila rychlost svého trávení a na start šla s docela plným žaludkem po snídani. Ačkoli byla trať kratší, nebyla o nic lehčí – písku bylo všude mnohem víc. Ne nadarmo se mapa jmenovala „Duny“. Ale počasí se umoudřilo. Vítr ustal, sluníčko svítilo o sto šest. Vzhledem k náročnému terénu jsem si dnes nedělala vůbec žádné ambice a pojala to jako náročný výlet, takže nakonec zážitek dobrý, i když jsem svými ne moc slušnými výkřiky, několik hnízdících ptáků jistě vylekala. … Vlastně ještě jedna maličkost mě utvrdila v tom, jet dnes spíš pohodově. Asi tak 200 m po startu jsem neomylně zahučela do lesa s přesvědčením, že to je cesta, která mě zavede na první kontrolu. Ale ouha – po padesáti metrech jsem už „cestu“ opravdu od lesa nerozlišila. A tak jsem to musela otočit … Ta „opravdová“ cesta byla vážně znatelně větší. … ale znáte to – řídký les, šišky úhledně naskládány do dvou linií – koho by to nezmátlo! :-). A protože jsem měla na paměti ono pravidlo nejezdit mimo cesty (i když tohle bylo neúmyslně) a navíc jsem byla na dohled od startu, připravovala jsem se na to, že mě disknou. No ale což – výlet ucházející, náročný, chyby jsem samozřejmě také udělala, ale ve výsledku spokojenost (nediskli mě).
Vláďa se řítí do cíle.
Na závěr ještě sprchu … vzhledem k tomu, že centrum závodu bylo na fotbalovém stadionu a asi se nepředpokládá, že by najednou do sprch potřebovalo mužské i ženské (i když pochybuji, že takové vůbec mají) družstvo, sprchy byly společné. A to jsem se minulý týden v Maďarsku upejpala vlézt do společné sprchy, kde byly alespoň jednotlivé sprcháče odděleny záclonkami … tady šlo o regulérní společnou spršku :-). Tolik nových zážitků za jeden víkend 🙂
Ještě jedna „zajímavost“ ohledně celkového hodnocení ČP – za každé umístění se dostávají body, které ovšem závisí na tom, kolik času vás dělí od prvních tří vítězných pozic. Ne pořadí, ale čas je důležitý. Takže za mé umístění tento víkend, které se pohybovalo někde kolem 30. místa jsem nakonec dostala více bodů než za krásná 16. místa z minulého víkendu.
Míša razí cíl.
Další závod je konečně trošku blíž, než bylo Maďarsko či Hodonínsko – u Dobříše.
Takhle vypadá pořádné předzávodní soustředění :-D.
Další fotky na mtbo.cz: http://www.mtbo.cz/view.php?cisloclanku=2009050401

1 komentář

  1. Tohle se tak krásně četlo… jeden z toho v představách udělá nádhernou tragikomedii :o) zvláště mě pobavil jeden překlep, kdy místo pod mrakem bylo pod rakem (že by slunce v obratníku?) :o) Jinak tedy klobouk dolů, taková dřina… nicméně tvému plašení a pohoršování ptactva a lesní zvěře nevhodnými výrazy velmi dobře rozumím, kdybys věděla, jak já na vyjížDkách nazývám Horizonta, který je poslední dobou obzvláště lekavý (i když ho podezřívám, že to někdy jen hraje, aby si mohl zaběhat) :o) cohužel písek závidím, co bych já s Clifem za něj dala! Jako na potvoru jsou cesty v Jevanských lesích zpevněné a plné šutrů. Taky se tam každoročně 1. května pořádá nějaký cyklozávod, ale asi jiného druhu…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.