Jarní kilometry

Tak jsem po nějaké době opět porušila jedno ze svých „pravidel“ – přes pracovní týden nejezdit na kole. Když ono bylo v úterý tak krásně, že jsem se rozhodla to ve středu přeci jenom zkusit. Navíc, mám-li trochu natrénovat, tak jenom posilovna nestačí. Středeční dopoledne mě v rozhodnutí projet se jen utvrdilo. Bylo nádherně. Na obloze ani mráček, pohodička. Domů jsem se dostala kolem druhé hodiny. A protože tahat se s „těžkým“ horákem ze sklepa se mi nechtělo, zvolila jsem silniční. Nejdřív jsem tedy trochu bojovala s pumpičkou, ale nakonec jsem zvítězila a kolo bylo připraveno na projížďku.
V půl třetí jsem vyjela. Jen jsem se ujistila, že hodiny na tachometru mi jdou stále o čtvrt hodiny pozadu a otráveně shledala, že si budu muset opět štelovat sedlo (za celou cestu jsem se tím zaobírala asi třikrát, navíc bez rychloupínáků to je otrava). Tou dobou už obloha nebyla bez mráčku, ba naopak. Začínala jsem brát Vláďovo „varování“, že mají být přeháňky, vážně. No což, i když bylo teplo, v baťůžku jsem měla vestu i bundu. Co se mi na silničním nelíbí, je jak to oproti horskému kolu drncá :-). Ale na druhou stranu to ujíždělo úžasně lehce.
Kolem vojenské nemocnice jsem se dostala ke Hvězdě. Tady mě chytla první přeháňka. To ještě bylo v pohodě – padaly takové ty velké kapky, mezi kterými se dá dobře kličkovat 🙂 S údivem (radostným) jsem zjistila, že podél Bělohorské v oblasti u Hvězdy udělali nový chodníček – už to není ten půl metrový rozbouraný asfalt, po kterém se musí jet krokem. Teď je to pěkná široká kostkovaná (ale takové ty rovné hladké kostky) cesta. Začal foukat vítr.
Na Bílé hoře už saze nepršelo. Trošku jsem protáhla své kolu neuvyklé tělo a jelo se dál. Další nemilá přeháňka na mě čekala v Sobíně. A to se k tomu přidal takový vítr, že jsem musela zastavit, protože 1) by mě to mohlo odfouknout ze silnice, 2) kvůli zvířenému prachu nebylo nic vidět. Tak jsem se mohla “ v klidu“ obléknout do vesty a počkat až se prach utiší. A do jarního deštíku jsem vyjela dál. A protože jsem pochybovala, že by v okolí byl nějaký cyklista, který by mě mohl zaslechnout, mohla jsem si v klidu nahlas zanadávat – na počasí a na to, že jsem nešla do vyhřáté posilovny, co jsme měla původně v plánu. Ne, to já si musím vybrat to nejhorší počasí. Není nad to se bez blatníků projet jarním slejvákem. Cítila jsem, jak mi voda ze zadního kola stříká na kalhoty, které nejsou sto tuto spršku zachytit a volně propouštějí vodu do spodních vrstev. No což, už jsem párkrát v dešti jela a mám důkazy, že se nerozpustím. Navíc foukal vítr proti, tak jsem měla naději, že deštěm rychle projedu. A také že ano. V Břve už nebylo po dešti ani památky, dokonce byly suché i silnice. A protivítr mě rychle usušil. Vyšlo sluníčko.
Dál má cesta vedla přes Chýně do Úhonic. Jak tady se krásně jelo! Hned jsem si začala pochvalovat, jaký to byl dobrý nápad jet se projet. Už jsem Vláďovi i odpustila, že jsem na kolo vlastně jela kvůli němu … Ptice a … a začal foukat vítr proti. To byl boj. Opět jsem začala myslet na spinningové kolo v posilovně – jak na tom se krásně jezdí. A máte pocit, že vaše vynaložená síla jde do vlastního pohybu kola a ne do boje proti větru. Tak se alespoň trochu vyvětrám :-). Kdyby alespoň ve vzduchu nepoletoval ten píseček 🙁 A od Červeného Újezdu byl vítr nesnesitelný. Tak jsem se přesvědčila, že není kam spěchat, že jsem na pohodovém výletě a hned se jelo lépe. Přes Břve a Sobín jsem vjela zpět do Prahy. Musím tedy zkonstatovat, že pršelo jen v Praze. Pouze tady bylo mokro na silnici, jinde ne.
Takže závěr je na konec spokojenost. Ke své hrůze jsem ale zjistila, že necelé dvě hodiny na kole mají na mé nohy docela unavující efekt. Holt to chce jezdit. Jenže zrovna když chci začít pořádně trénovat, tak mě skolí buď nějaká nemoc, nebo bolest některé z důležitých částí těla. Ale neházím flintu do žita a snad bude za týden opět „hezky“, abych mohla znovu vyrazit. Ještě možná jedna poznámečka – to byste neřekli, jakou má člověk po ionťáku žízeň 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.