Tento týden pro mě byl relativně krátký. Pondělí jsem měla de facto volno, protože jsme se vraceli z Prahy a úterý jsme debatovali o tom, co jsem vše se školitelem probrala, zkoušela jsem nějaké nové nápady a učila jsem se na ústní a písemný test z němčiny.

Ve středu jsem docvičovala ústní projev na němčinu, na který nakonec  nedošlo, protože nebyl čas. Tak za týden.  A večer jsme měli firemní večeři ještě s další součástí kliniky. Konalo se to v Zoo restauraci, krásně to bylo uvnitř vyzdobené. Prý jsem měla štěstí – loni se žádný takovýto večírek nekonal. Nejlepší na celé akci bylo samozřejmě jídlo, tak bych se vám ráda pochlubila, co jsme měli 😉 Takže kdo není zvědavý, může skočit o odstavec dál. … Ještě před podáváním předkrmu jsme měli jako welcome drink (nealkoholické) něco jako mangovou limonádu s kousky ovoce (poznala jsem akorát ananas). Jako předkrm byla salátová směs – okurka na malé kousky, ochucená čočka, kukuřice, červená řepa, rukola, polníček, … Jako hlavní jídlo bylo kukuřičné kuře (krásně jemné) v kokosovo-limetkové krustě s medovo-pomerančovou omáčkou, jako příloha k tomu byla oříšková rýže s hráškem a jako obloha „duomrkev“ (mrkev bílá a červená). To byla mňamka. Po krátké pauze přinesli dezert – „výběrový talíř“. Na velkém talíři servírovali výběr různých „desertů“: ve skleničce panna cotu s mandlovým mlékem a skořicí, vedle byl úctyhodný kus koláče z listového těsta s kiwi a šlehačkou, obalovaný a osmažený banán, kopeček fíkové pěny, kopeček pomerančové pěny a kopeček kokosglacé a navíc hromádka exotického ovoce (ananas, papája, rybíz, karambole). K tomu nám číšníci neustále dolévali víno. Já byla celý večer na bílém (Zürisee Riesling. Na počátku večeře jsem se svojí začátečnickou němčinou dokázala hbitě odpovědět na úvodní otázku „zda bílé nebo červené“). Na závěr večeře se podávala káva. Když ke mně přišel číšník s dotazem zda expreso nebo ještě něco, čemuž jsem nerozuměla, tak jsem na něj vybalila pečlivě připravené „Tee?“ … trošku se zarazil, páč to asi nečekal, ale pak mi hbitě dal na výběr několik možností, na což jsem bez ohledu na nabídku kontrovala „grün?“ … což ho uspokojilo a odešel : ). Nakonec mi dorazil čaj sice zelený, ale ještě s mátou, … což se po vydatné večeři hodilo. Jinak koho by zajímalo, jak jsem si tady vlastně povídala, tak střídavě jsem mluvila anglicky, střídavě poslouchala němčinu, z čehož jsem samozřejmě odchytla jen sem tam nějaké slovo, ale bylo pěkné sledovat alespoň gestikulaci a intonaci. Když pak spolustolovníci vybuchli smíchem, tak jsem se alespoň duchapřítomně usmívala. Ale dorazila i kolegyně, která je momentálně na mateřské dovolené a která němčinu také moc nemusí, tak s tou jsem se mohla chvíli bavit anglicky (a zkouknout množství fotek mimča).

Ve čtvrtek jsem šla po včerejší vydatné večeři do bazénu … vůbec to nechtělo plavat. Myslela jsem, že to po půl kilometru zabalím, ale pak jsem se najednou opět ocitla sama v dráze a toho se muselo využít. Většinu dne jsem pak strávila u OpenSimm (viz některý z předchozích zápisů) a tutoriálů. Před půl pátou jsem se vydala do „Selbstlernzentrum“ dopsat si písemný test z němčiny. … no nic moc. Jako naučila jsem se toho hodně, ale pamatovat si ke všem podstatným jménům, které jsem si natloukla do hlavy (abych alespoň tušila, co se to kolem mě děje), i členy a tvar množného čísla, to prostě nešlo. No uvidíme ve středu, jak to dopadlo. To mi připomíná, že musím trošku předělat mé ústní vystoupení. Oproti ostatním bych to měla moc krátké. Ale ono sepisovat text s pomocí google překladače a slovníku není vůbec snadné.

A v pátek jsem skoro celý den strávila s LaTeXem (document markup language and document preparation system for the TeX typesetting program)- instalace a tvorba prezentace. Není to tak jednoduché jako v PowerPointu. A ještě než se setmělo, vyzvedl mě Vláďa a šli jsme se cournout do města. Nejprve staré město, kde jsme si dali výborného langoše s česnekem, stánky, knihkupectví, pak na hlavní nádraží, podívat se na stromeček a prokličkovat stánky. Zde jsme objevili (kromě mnoha stánků s raclettem, klobáskami, sýry, salámy, ovocem v čokoládě … a z nejídelního: šperky, silikonové formy, vonné tyčinky, svíčky a mýdla, rukavice, čepice, …) stánek s něčím, co bych popsala jako jablka v županu, ještě ovšem zalité šodó a zasypané skořicovým cukrem. Tohle se jen tak nevidí. Dobře naladěni jsme pokračovali sněžením po Bahnhofstrasse a přilehlých uličkách na tramvaj a zpět domů.

Na sobotu jsme měli naplánován výlet na běžkách, ale ráno jsme se shodli, že jsme vlastně hrozně moc unavení a že podnikneme něco jiného. Spali jsme cca do půl desáté. Po vydatné snídani (makovec a čokoládový „biskupský chlebíček“) jsme se vydali na nákup. Já se následně vrhla na přípravu těsta na vosí hnízda a Vláďa mě mazal lyže na zítra. Poté jsme to procházkou vzali do bazénu. A v podvečer jsme u televize slepovali linecké, které Vláďa den předtím upekl, a dělali vosáče. A shodli jsme se, že i po takovémhle odpočinkovém dni jsme hrozně unavení.

Minulý týden se toho tolik dělo, že jsem vůbec neměla čas usednout na chvíli k počítači a něco napsat. Tak teď (snad) v rychlosti (chci jít brzy spát, protože zítra máme ústní zkoušku z němčiny, tak ať mohu brzy vstát a ještě si něco natlouct do hlavy).

Úterý 7.12. – vstávání v 6h. Rychlá snídaně a hurá na letiště. Cesta trvala cca 20 minut. Nechala jsem si zabalit moji plátěnou tašku (něco a la tepelná vakuace), ve které jsem měla 5 kg čokolády (přežila to). Oba lety (Zürich – Kolín; Kolín – Praha) proběhly v pohodě. Každý trval asi hodinu. Nad Zürichem azuro (krásný vyhlídkový let), nad Prahou mlha a sněhu až to hezké nebylo. Domů jsem se dostala kolem druhé hodiny. Rychle vybalila nejnutnější věci a jala jsem se připravovat prezentaci na zítra – Workshop of Applied Mechanics pořádnaný na ČVUT. Večer jsme šli s Vláďou na vepřové koleno a lívance do restaurace Valcha v Břevnově.

Středa 8.12. – WAM. Já začínala se svoji prezentací v angličtině jako první. Hned od začátku jsme měli 15 minut skluz, takže jsem to hnala. Jiní spolužáci nebyli tak ohleduplní a nutili nás poslouchat jejich nudný výklad přesčas. Naopak u některých jsem byla mile překvapena, jak to mají dobře připravené. U těch by naopak člověk čas rád nastavil. Dopoledne byli ještě přítomni nějací profesoři, odpoledne snad jen jeden. Takže spíš to byla taková fraška. No alespoň jsem si ujasnila, co jsem zatím v Zürichu udělala a kam chci pokračovat.

            Večer jsme jeli na véču k babičce. „Jeli“ není to správné slovo – z Dejvic do Vysočan to byla jedna velká kolona!! : ( Cesta trvala hodinu. Zato večeře se povedla – kuře na bábovce (kdo nezná, vysvětlím) a buchty. Tradičně jsem se hrozně přejedla. Ještě že jsme byli autem : ).

Čtvrtek 9.12. – ranní zubař v nové ordinaci. Trošku se mi odštípl zub, tak mi to jen zabrousil (na to jsem čekala 45 min! : ( ). K tomu mi ještě „ucpal“ jednu dírku v zubu, objevil jednu odštěpující se plombu a na příště si nechal tři otazníky. To to bude příště vypadat!

            A hurá do školy za školitelem. Probrala jsem s ním vše, co jsem zatím udělala a připravili jsme, co budu dělat dál; naplánovali jsme jeho návštěvu a probrali můj článek do časopisu. Mezitím jsem to proložila obědem s kamarádem a hodinovou schůzí celého ústavu. Dovezené čokoládové kuličky sklidily úspěch. Ještě rychlá konzultace v mé kanceláři a už jsem jela na plavání. Do bazénu jsem ale nevlezla – z Zürišského jsem asi už rozmazlená. Zato do hospody, která následovala, jsem šla ráda. I zde švýcarská čokoláda slavila úspěch : ).

Pátek – zjistila jsem (po několika restartech, obnově systému a stažených nových ovladačích), že mám špatnou obrazovku u monitoru. Záručák se prozatím najít nepodařilo. Tak jsem ho vypnula. Ještě jsem tedy na tom stihla připravit nějaké excelovské funkce pro Ph.D. studentku do Zürichu. Naštvaně jsem to pak vše povypínala a vyrazila za druhou babičkou na oběd. Řízek se salátem byl výborný. Jen jsem se opět přejedla (předcházela polévka a následoval dortík a cukroví, k tomu káva a dlouhé hodiny vyprávění). Pak jsem si chtěla zařídit zabarvovací dioptrické brýle. Bohužel tři měsíce starý předpis od očařky je již neplatný. Tak příště. Jen jsem dojela domů, vyrazili jsme na nákupy. Celí unavení jsme dorazili domů po deváté a začali balit na druhý den – výprava na rodinou oslavu.

Sobota – vstávat v půl osmé. Následovala cesta necelé tři hodiny k Adršpachu. Sněhu tedy bylo pomalu víc v Praze. V jednu to začalo obědem … no co vám budu povídat … jak takové rodinné oslavy probíhají – pije se, jí se, a to pořád do kola. Ale ještě dokud bylo světlo, tak jsme posbírali malé děti a šli s nimi bobovat, takže alespoň trochu pohybu bylo, … ale stejně. … A někdy po osmé hodině vypli proud : ( Tak zábava pokračovala při svíčkách.

V neděli jsme ráno vyjeli relativně brzy (v 9h). My jsme si doma začali pomalu balit věci na cestu zpět, ale ještě nás čekalo nakupování v centru, Harry Potter v kině a večeře u mých rodičů (jehněčí, špenát, fazolky, knedlíky). Domů jsme se dovalili opět slušně najedeni.

V pondělí ráno vystartoval Vláďa na kontrolu k doktorce a já do Holešek pro jeho bylinky na pevné zdraví. I při usilovném tempu balení jsme nevyjeli před polednem. Naštěstí jsme zrušili dnešní plánovanou návštěvu (přesunuli na svátky), jinak bychom dorazili do Zürichu snad až o půlnoci. Takhle jsme byli v klidu a dorazili po šesté. Po sněhu ani památky. Rychle vybalit a šup na úkol z němčiny a na přípravu na zkoušku.

Úterý – všichni vyzvídali, jak jsem se v Praze měla. Poté, co jste to dočetli až sem, si snad dokážete představit, že tak úplně odpočinkový výlet to nebyl. V 10h mě čekala schůze naší skupiny; následně práce s excelovskými funkcemi pro již zmiňovanou Ph.D. studentku; shánění nějakých článků, apod. A nasněžilo dobrých pět cm.

A zítra (ve středu 15.12.2010) – v poledne němčina, večer firemní večeře. Ve čtvrtek pak dopisuji písemnou část zkoušky z němčiny. Na sobotu prý hlásí pěkné počasí, tak snad budou běžky.

Další týden utekl, ani jsem se nestihla rozkoukat!

         Poslední víkend (27.-28.11.) jsem měla „pracovní“. Vzhledem k tomu, že jsem si stále nebyla jistá, jestli pro mě WAM 2010 (Worshop of Applied Mechanics na ČVUT) platí, či nikoli, raději jsem věnovala víkend psaní. Napsat článek není vůbec jednoduché. Obzvlášť, když stále nemáte výsledky. Ono „zubaři“ vám s modelováním (počítačovým) nepomohou. No a školitel se ozývá tak nějak „nepravidelně“. Někdy druhý den, jindy druhý týden. Tak jsem se vrhla alespoň na teorii … a jako mé plus musím uvést, že jsem snědla jen půl balení Toffifee. Původní myšlenka byla, že napíšu příspěvek a školitel ho odprezentuje. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě a říkala jsem si, že bych se mohla podívat do Prahy osobně. Alespoň si na WAM odbydu cizojazyčnou prezentaci, kterou máme povinnou; druhý den navíc je schůze celého ústavu. Kromě toho bych vlastně mohla se školitelem vše pořádně prokonzultovat. No a nemělo by cenu se vracet do Zürichu na víkend, že? Navíc když je na víkend naplánována rodinná oslava. A ještě jedna věc nahrávala tomu, abych jela – od 13.12. už chtěl mít Vláďa dovolenou, tak bychom mohli po víkendu jet rovnou autem spolu. Tak jsem si to pěkně naplánovala, i letenky jsem si našla, … takže když se školitel neozve, jednoduše pojedu a „překvapím“ ho. Ozval se v neděli ve 23h s tím, že by mě vlastně měl někdy přijet zkontrolovat a jestli bych mu domluvila ubytování! Tak mi veškeré těšení utnul .

            V pondělí jsem předběžně domluvila ubytování a čekala jsem, až mi potvrdí, kdy přijede a na jak dlouho. Navíc i říkal, že se zeptá, jestli ten WAM opravdu musím nebo ne (do úterý jsme se museli přihlásit). A tak celé pondělí každou chvíli kontroluji e-mail, jestli tam nemám zprávu. Nic. Prostě nic! …

            A v úterý? Hned první e-mail – od školitele – že jim vyšel grant, tak musí zůstat v Praze a pracovat na papírech. Takže on přijet nemůže, ale jestli chci já (na WAM nemusím), tak můžu. … No to ví, že chci! Tak honem sehnat letenku … hm, ty levné za 190 CHF už samozřejmě neměli … s ČSA by to vyšlo tak na 10 tis. Kč … hmm, to teda nic moc … nakonec jsem našla za cca 280 CHF s Germanwings přes Kolín nad Rýnem. … A o to usilovněji jsem začala pracovat na prezentaci … týden utek jako voda, opět je tu víkend a já stále nemám rozumné výsledky … asi to pojmu jako rešeršní práci než něco pořádného s výsledky. … Ptala se mě Jana (spolubydlící), jestli mi to stojí za to „zahazovat se“ konferencí na ČVUTu a neschovat si to na nějakou pořádnou Evropskou. … Samozřejmě, že ano, ale 1) dle výše nastíněného plánu to bude fakt pěkný týden (navíc tu konzultaci potřebuji jak sůl; kvůli tomu tam de facto jedu hlavně), 2) raději se nejprve něco vyzkouším na domácí půdě před lidmi, které znám, než před publikem, od kterého vůbec nevím, co čekat.

            Takže letenku mám a celý zbytek týdne, jak vyznělo z výše uvedeného řádku, jsem strávila úpravou „článku“ (má to zatím jen strukturu, obsah je takový rozkouskovaný) a počítáním. „Naštěstí“ kolega onemocněl, tak jsem si mohla v kanceláři nadávat z plných plic … ten počítač si dělal, co chtěl!! *grr* (nemoc kolegovi samozřejmě nepřeji). Navíc bych ještě potřebovala pár věcí (docela důležitých) ohledně experimentu, co tady dělali a jehož data užívám. Jenže holčina, co to měla na starosti je momentálně na mateřské dovolené a jak to tak vypadá, na odpovídání na e-maily opravdu nemá čas.

            Ale i přes tuto zaneprázdněnost (začínám z toho být pěkně unavená – koukáte do počítače jak o život a výsledky žádné) jsem si našla čas se jít podívat do posilovny. Slovo „podívat“ je na místě. V úterý v šest večer největší školní komplex. … To byste museli vidět! Tolik lidí na jednom prostoru (sportujících) jsem snad neviděla! Bylo to jak v mraveništi (vlastní vstup je v -3.patře) – kolem skříněk, které byly podél obou stěn vstupní chodby, pořád někdo pobíhal, vyndávali věci, zandávali věci (co jsem si všimla, tak všechny z té dobré stovky, co jsem obešla, byly plné). Hned u vchodu byl vstup do tělocvičny. Představte si klasickou tělocvičnu a vynásobte ji tak čtyřmi. Nezapomeňte to zvětšit i do výšky – na galerii byl jeden trenažér vedle druhého (vše plné) a tito sportující koukali na ty pod sebou (tahle velká tělocvična byla také plná) jak dělají aerobik. Do toho tam samozřejmě byl mírně zatuchlý vzduch, … na konci chodby jsem konečně našla posilovnu, která spíš vypadala jako činkárna pouze pro namakance … Tak jsem udělala čelem vzad a šla jsem do ledového venkovního vzduchu to rozdýchat. Tohle mě fakt málem porazilo. Pro někoho, kdo je zvyklý na posilovnu s domácí atmosférou (pomalu i velikostí) je tohle šílené. A to nepočítám, že tam byly v dalších patrech ještě tělocvičny klasické, kde se asi hrál normální volejbal, florbal, apod. Někde tu jsou schované i místnosti na spinning a indoor rowing!!
V Dánsku nás bylo v posilovně maximálně tak deset! No dobře, v takhle exponovaném čase to asi bylo plné, ale tohle! … No prostě šílenost. … Nicméně jsem si řekla, že cestou domů vystoupím o několik zastávek dřív a projdu to ještě kolem jednoho školního komplexu, kde jsou další sportoviště. A když to nenajdu, tak si alespoň udělám večerní procházku.

Zde to zprvu vypadalo všechno dost potemněle. Jediný náznak sportovišť byl na šipce k venkovnímu výtahu a parkovišti. No za zkoušku nic nedám. Sjela jsem o patro níž a opravdu tam vchod do tělocvičen byl. Zde mě také „přivítala“ tělocvična velká jak tři normální tělocvičny, kde byl opět aerobik. Bylo vidět i lezeckou stěnu, apod. Sice skříňky byly také všechny plné, ale bylo tu výrazně méně lidí. Do posilovny jsem se ale nemohla podívat nijak jinak, než ve sportovní obuvi. V šatně jsem se tedy převlékla (a věci tam na lavičce i nechala; stejně jako ostatní) a šla to okouknout. … Plno! V tak velké posilovně jsem ještě nebyla … a plno! Můj optimismus a nadšení, že mám celoroční permici do posilky za supr cenu, mě rychle opouštěl. Do těchhle narvaných místností mě nikdo víc jak jednou za měsíc nedostane. Nicméně jsem rychle zabrala jeden volný trenažér a mola jsem o dalším postupu přemýšlet alespoň v sedě. Za světla je asi i pěkný výhled ven, takhle jsme se všichni koukali jen na své odrazy ve skle. Patnáct minut mi na začátek bohatě stačilo. Nenápadně jsem se začala procházet mezi stroji a snažila se najít něco, co by mi bylo povědomé. Popis samozřejmě jen v němčině. Obrázky vám sice ukáží, co se na tom posiluje, ale jak si to vše správně nastavit už neuvádějí. Takže jsem raději opravdu zůstala jen u těch strojů, u kterých jsem si byla jistá, co s tím. Pak jsem ale objevila veslařský trenažér! Jen co jsem si udělala pár cyklů, dobrá nálada se mi začala vracet. Tak kvůli tomuhle sem tedy chodit budu! Ačkoli se musím pořád hlídat, abych pohyb opravdu dělala dobře, jinak by to mohla odnést záda, tak tohle mě baví. A přivede vás to na jiné myšlenky. Po deseti minutách jsem si musela nakázat přestat. Raději nejprve počkám, co na to tělo druhý den řekne. Řeklo hned, jak jsme se ráno posadila na postel
– na oblasti lopatek to opravdu bylo znát. Takže ze začátku opravdu jen 10 minut / týden : ). A dnes (po 2 dnech pauzy) jsem tam zašla znovu. Tentokrát jsem vyzkoušela eliptický trenažér a trenažér na ruce. Tenhle opravdu nevím, jak se jmenuje, ale popsala bych to jako cyklotrenažér pro vozíčkáře – sedíte a „šlapky“ roztáčíte rukama. Tak tenhle mě také baví! Deset minut stačí, abyste začali cítit celé ruce! Nakonec myslím, že to snad nebude tak zlé. Už jsem okoukla i další stroje, jak na nich kdo cvičí, takže myslím, že vše potřebné jsem již našla. Teď jen vychytat dobu, kdy tu bude nejméně lidí.

        Takže teď mě čeká pracovní víkend. V sobotu chci jít ještě do bazénu a v neděli určitě musím do centra. Bude tam totiž  Samichlaus Schwimmen – Mikulášské plavání v řece Limmat! Při hledání informací jsme narazila na pěkné stránky, jestli jsem to dobře pochytila, Američanů v Zürichu (http://www.twofoolszuerich.com/). A zde jsem se také dozvěděla o další zajímavé akci Lichterschwimmen – floating candles on the Limmat River – pouštění svíček na řece. Takže se máme na co těšit (Dec 16., 2010).

No a v úterý kolem šesté ráno vstávat, v půl deváté mi to letí a kolem jedné jsem v Praze. Ještě abych nezapomněla! – kdybyste viděli místní hlavní nádraží!! To je úžasné! Hlavní atrakcí je vánoční stromeček. Vysoký skoro jak celá hala, ale především – jsou na něm „ozdoby“ od Swarovskeho!! Vážně! Vypadá to … je to prostě … bechderoucí!! Zároveň je celý stromeček tak jako „pocukrován“ a leskne se naprosto celý. A pod ním na ploše nádraží je kryté vánoční tržiště! Prý kolem 150 stánků! Na něco takového se Praha nikdy nezmůže. Tohle byl tento týden druhý velmi silný zážitek (ten první byla posilovna :D). Sem si ještě někdy zajdu a vyčlením si na to nějakého času!

A na co se můžete těšit příště? Uvidíte, jak to vypadá, když se nakupuje čokoláda pro kamarády do Čech!

Tak mi to nedalo a vyhledala jsem pár fotek, jak to včera vypadalo – ať máte živější představu.

A takto to vypadá letos [2]

A takhle to tu vypadalo včera [3]. Někde v té mačkanici jsem i já

Kdo by chtěl vidět, jak se tímhle ty tramvaje protloukaly, ať se podívá na druhé video na této stránce (trvá to asi 10s).

Jak jsem včera psala, dnes v 18h se poprvé rozsvítila nová vánoční výzdoba na Bahnhofstrasse. Dalo se čekat, že tak bude v ulicích spousta lidí, a někdo by se do takové skrumáže nehrnul, ale mě to pomyšlení docela lákalo – chtěla jsem na vlastní oči vidět, jak něco takového Švýcaři prožívají. HODNĚ! Na Paradeplatz jsem dorazila za deset šest a přijít ještě o chvíli později, tak se tam už nedostanu. Lidé byli úplně všude. Co mě ale dostávalo bylo, že na tomto náměstí je vcelku rušná tramvajová tepna, tramvaje zde jezdí velmi často (do tří směrů) a ani nyní jezdit nepřestaly. Představte si tuto situaci asi jako když na Staroměstském náměstí rozsvěcí vánoční strom, prostředkem by vedly koleje a tramvaje by tam neustále projížděly! Samozřejmě, že musely jet krokem a spousta lidí si s nimi moc hlavu nedělala. Před tramvají se dav spořádaně zarovnal s nízkým chodníkem a jen co tramvaj projela, začaly se koleje za ní opět plnit lidmi. Do toho všeho se svolávali známí a kamarádi, voněly horké kaštany a svařák a všichni nedočkavě čekali, co se bude dít. Ono totiž měli snad 50 let stejnou výzdobu, která se následně vyměnila za moderní, která se ale obyvatelům nelíbila, tak ji pro letošek opět změnili. A mě osobně se líbila. Vypadá to jako světelný déšť nad celou Bahnhofstrasse. I když musím říct, že ve vedlejší Renweg je osvětlení mnohem jasnější – i takhle za tmy tam bylo snad víc světla, než mám v kanceláři, když si porozsvěcím všechna světla.

            A aby si to mohli návštěvníci všechno pěkně užít, většina obchodů je otevřena až do 22h, což zde opravdu není obvyklé. A tak jsem se konečně dostala i do Sprüngli čokoobchodu na Paradeplatz, do Merkuru na Bahnhofstrasse, u Teuschera jsem jen nakoukla do výlohy a pokračovala uličkami dále k domovu.

            Ještě jsem cestou na jednom náměstíčku narazila na „strom“ se sborem – opravdu to vypadalo jak velký vánoční stromeček a na
jednotlivých patrech stáli sboristé ve vánočním. A do toho se všude vinuly fronty ke stánků – nejdelší ke svařáku, jen o něco menší k raclettu a nejkratší ke klobásám.

Ani se mi nechce věřit, že to jsou teprve tři dny, co Vláďa odjel. Mám tady pořád, co dělat. Dneska jsem se několikrát pohledem do kalendáře musela ujistit, že je teprve středa.

            Nedělní odpoledne (Vláďa odjížděl po třetí) jsem strávila praním a nad domácím úkolem z němčiny – nových slovíček a pouček je spousta, … a tak málo času na to to vstřebat.

            V pondělí mi kolega dal CD s novým prográmkem, který by se nám prý mohl hodit. Tak jsem strávila nějaký čas instalací a procházením příkladů, abych si udělala představu, co to umí a k čemu nám to je dobré. Koho by to zajímalo, tak se jedná o LabVIEW. LabVIEW je dle slov, které můžete na stránkách najít, prostředí pro grafické programování, které užívají tisíce inženýrů a vědců k tvorbě sofistikovaných měření, testů, kontrolních systémů, apod. A to vše na základně intuitivních (no jak pro koho) grafických ikon (pod kterými se skrývají vlastní funkce), takže s tím mohou pracovat i ti programátorsky nepolíbení. Ale stejně musíte vždy mít představu o tom, co chcete udělat a jak je možné toho docílit. Samozřejmostí je znalost toho, co daný software dovede. A tohle se naučit nebo poznat zabere snad nejvíce času.

            Následně mi kolega z české kanceláře poslal odkaz na software, který bychom zase mohli využít v českém projektu. Jde o OpenSim, což je program k tvorbě svalově kosterních struktur a pro simulaci kinematiky a dynamiky pohybu. Což takhle zní moc dobře, ale opět to znamená projít minimálně několik tutoriálů, pochopit několik ukázkových příkladů a něco rozumného v tom zkusit, aby člověk zjistil, jestli to umí to, co bychom potřebovali.

            Do toho ještě jedné Ph.D. studentce pomáhám s tvorbou grafů z dat, které získala měřením pohybu čelistního kloubu. Jde o to, že má vždy dvě sady dat pro dvacet lidí, z toho potřebuje udělat grafy a pak z toho něco rozumného vyčíst. Nejprve jsem jí ukázala pár věcí ohledně tvorby grafů v Excelu, ale když jsem se dozvěděla, kolik že těch lidí má a že navíc v každé sadě jsou tři cykly, které mohou být zkoumány samostatně, nabídla jsem ji, že bych ji to zpracovala v Matlabu. Zde jde o to, šikovně si připravit jakýsi mustr a pak už to samo načítá jednotlivé soubory a ukládá příslušné grafy, které následně vypadají jeden jako druhý (design mnohem hezčí než Excel a jednodušeji, pro všechny najednou, se mění různé parametry). Takže po několika rozhovorech, jak by si grafy představovala, jsem ji dnes posílala jednu z posledních verzí (ještě malé úpravy to chce) –
skoro 400 grafů! Analýzu takového množství dat ji opravdu nezávidím. Ještě musím zmínit, že základní strukturu kódu napsal Vláďa asi za pět minut. Já jsem si pak jeho programátorsky napsané řádky musela přebrat a upravit pro Matlab, což mi zabralo tak 1,5 h . Holt každý je zvyklý myslet trochu jinak a také možnosti Matlabu jsou jiné, než v jazyce C (aby někdo nešťoural – Matlab je také založený na C, ale navíc má uživatelsky příjemné prostředí, které dovoluje i neprogramátorům „programovat“ složité systémy).

            A aby toho nebylo málo, pracuji samozřejmě i na svém projektu – simulace cyklického zatěžování chrupavky. Již jsem se s vlastním programem relativně sžila, ale stále potřebuji ještě pár detailů doladit, tak posílám dotazy na fórum, kde další uživatelé, ale především tvůrci softwaru, radí, co s tím. Trošku teď začínám být ve stresu, protože 8.12. je na ČVUTu Worshop of Applied Mechanics, na kterém by všichni doktorandi měli prezentovat výsledky dosavadní práce. Tak potřebuji sepsat nějakou rozumnou zprávu a doufám, že bude stačit, když ji za mě přednese můj školitel.
           Večer jsem se šla projít do předvánočního centra a dala si horké kaštany (ono nejsou jenom chuťově moc dobré, ale také nízkokalorické a nízkotučné ).

            V úterý jsem
de facto pokračovala ve všem, na čem jsem pracovala v pondělí. Jen večer jsem měla pestřejší. Zürich si dost zakládá na tom, že je to multikulturní město, a tak pořádá jakési seznamovací večery pro nové přistěhovalce. Tuto pozvánku jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Setkání začalo nedaleko jednoho z nejznámějších Zürišských kostelů Grossmünsteru. Sešlo se nás tam dobrých 200! A to prý obdobná setkání probíhají skoro každý měsíc v obdobném počtu lidí! Povídání o životě v Zürichu začalo trošku zdlouhavě – vše se říkalo v 5 jazycích 😀 (němčina, angličtina, francouzština, španělština, italština). Následně jsme ale byli rozděleni do skupin podle jazyků a vydali se na hodinovou prohlídku Zürichu. Ačkoli tu jsem již dva měsíce, tak jsem na spoustě míst ještě nebyla. Většinou jsem si říkala „tam zajdu až s Vláďou“ no a ten čas s Vláďou jsme strávili nějak jinak. Takže snad příště. Ale zítra by snad měli rozsvěcet Bahnhofstrasse, tak se půjdu do města projít. Již jsem ochutnala i svařák – v Dánsku ho měli lepší. Ale zpět k prohlídce. Obešli jsme to hlavní z historického města a vrátili se zpět do výchozího bodu, což bylo něco jako fara. Zde bylo připraveno pohoštění, různé informační prospekty a měli jsme možnost se pobavit s ostatními účastníky. Z tréninkových důvodů jsem již na prohlídku šla s francouzskou skupinkou, takže i nyní jsem skončila v hloučku Francouzů. Spíš tedy jako mlčící člen – sice jsem jim většinou rozuměla, ale zapojit do rozhovoru nebylo tak jednoduché. Na prohlídce jsme se také dozvěděli, že na Mikuláše se pořádá plavání otužilců v řece Limmat, která vytéká z Zürichsee a ještě byl zmíněn Silvestrovský běh, který se běží jestli se dobře pamatuji 12.12., a kvůli kterému je uzavřené celé centrum. Takže ještě si zkontroluji data a určitě se půjdu podívat. Jen ale jako pasivní přihlížející.

            A dnes ráno jsem šla opět do bazénu – ranní plavání je stejně nejlepší; a přes oběd na němčinu – v blízké době nás čeká test, takže musím učení trochu zintenzivnit .

Poslední Vláďův víkend zde. Ačkoli to ráno vypadalo spíš na postelové počasí (mlha, teploty dost nízké), přeci jenom jsme se rozhodli dodržet plán a vyrazili jsme autem k Walensee, které leží východně od Zürichsee. Plán byl dost logisticky náročný – nešlo jen o to někam dojet, tam se projít a jet zpět. … Jak to tedy bylo? … čtěte dál.

            Zaparkovali jsme přibližně v půlce Walensee ve městě Murg. Zde jsme se nalodili na loď, která nás spolu s dalšími výletníky převezla na druhý břeh jezera do města Au. A odtud jsme pokračovali po wanderweg podél jezera. Cesta to byla úžasná s krásnými výhledy na okolní zasněžené velikány, na (skoro by se dalo říct) tyrkysově modré jezero, „jižansky“ vypadající zahrádky malebných domečků (rostou tu palmy a fíkovníky), a tak bych mohla pokračovat. Cesta zpočátku vedla zároveň s jezerem v poklidu po rovině. Ale pak se nám do cesty postavila skála, kterou bylo nutno zdolat. Po kozí stezce jsme nastoupali dobrých 400 výškových metrů, které jsme po již klasické lesní cestě následně sklesali. Za městem Betlis jsme se dostali zpět do civilizace a zbytek cesty pokračoval po silnici.

            Na kraji města Weesen, našeho cíle, odkud jsme se zpět k autu měli dopravit vlakem, Vláďa zkontroloval čas – do odjezdu vlaku jsme měli půl hodiny (vlak jezdil každou hodinu, ale nechte si ho ujet před nosem). Na nejbližším rozcestí stálo, že na vlak to je 30 minut. Tak jsme do toho šlápli. Až do teď nám relativně čas na turistických ukazatelích souhlasil – trasu, která měla trvat 3:05h, jsme zvládli za krásných 3:50 : ) – my v tom, na rozdíl od trasovačů, měli i kochací zastávky, zastávky na svačinku, Vláďa se pořád oblékal a svlékal a také jsme si udělali odbočku na vodopády, která zabrala dobrou půlhodinu. Takže podle těchto hodnot jsme museli být rychlejší. Zpět k cestě na vlak – město Weesen mám proto v paměti jen jako barevnou šmouhu – Vláďa si svižně vykračoval a já vedle něj div neběžela. Ale vlak jsme stihli (i s pětiminutovou rezervou). Okénko s prodejem lístků byste marně hledali. Museli jsme si vystačit s automatem. Naštěstí se začínají čím dal tím víc objevovat automaty s dotykovým displejem, který je navíc ve třech jazycích. Nebyl tedy problém si z rychlé volby vybrat cílovou zastávku Murg (s poloviční slevou za 3,2 CHF na jednoho) a pak si již jen užívat krátkou cestu zpět k autu. Jen malá poznámka na okraj – tolik, kolik tady, jsme toho s Vláďou vlakem v Čechách ještě nenajezdili :D.

            Fotky s popisky naleznete na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Vylet_k_Walensee/

            Toto by mohl být tip na další pěší výlet – Hirzli-Rundweg – na horu Hirzli jsme měli cestou krásný výhled. Naopak z tohoto kopce (cca 1600 m.n.m) je prý výhled jak na Zürichsee, tak Walensee http://www.wanderland.ch/en/routen_detail.cfm?id=338528

            Ještě musím zmínit, jakou má Vláďa dobrou dedukci. U Rinquelle (zdejší nejvyšší vodopády; 600 m vysoké) jsme na druhé straně, než byla vyhlídková plošinka pro turisty, viděli nějaký přístřešek. Vláďa nejprve říkal, že to skoro vypadá, jako by tem někdo bydlel :). Kousek výše od nás k tomu vedly provazy, aby se tam dalo přes říčku tekoucí od vodopádů dostat a také bylo nedaleko vidět malý solární panel. Ale následně nadhodil myšlenku, jestli tam třeba nemají speleologové jakousi malou základnu. … No podívejte se sami http://www.youtube.com/watch?v=TyqIbhEEtRc

Předpověď na víkend jim vyšla – úžasné, až jarní počasí, nás vytáhlo ven. V sobotu jsme se vypravili k Rýnským vodopádů, které jsou největší v Evropě, a v neděli jsme vyjeli na 1800 m.n.m. vysokou Rigi Kulm s úžasným výhledem do okolí.

     O Rýnských vodopádech jsem se někde náhodou dočetla, následně kolem jeli rodiče a říkali, že sem rozhodně zajet musím. Z Zürichu to máme tak hodinku cesty, takže jsme si ráno mohli i přispat a pro snídani si v klidu dojít do pekárny, kterou máme za rohem, do které Vláďa (naštěstí) ještě nezavítal (jinak by nás asi zruinoval, protože tam mají samé úžasné dobrůtky). Podařilo se mi (přeci jenom má němčina po 1,5 měsíci učení není stále nic moc) koupit ořechový chléb a Butterzopf, což vypadá jako naše vánočka, ale není to tak nadýchané a sladké jako ta naše. Z mého pohledu jde spíš o další typ chleba.

     U Rýnských vodopádů jsme strávili pěkný čas. Takové malé Niagary J Více vám snad vypoví fotky. Následně jsme se podél Rýna vydali směrem k Bodensee a prošli jsme si Konstanz.

     

Nedělní „výstup“ na Rigi Kulm byl úžasný. Na vrchol jsme se vyvezli vláčkem. Nikoli kvůli lenosti, ale abychom šetřili Vláďovu nohu. Výhled z vrcholu byl nádherný; do dálky a na všechny strany. Fotky jsou snad dostatečně vypovídající. Nahoře jsme potkali několik (opravdu jich nebylo málo) cyklistů a Vláďa se myšlenky vyjet sem na kole okamžitě chytil. Jak jsme ale scházeli dolů a viděl na vlastní oči a nohy, jak je to místy prudké (a fakt dlouhý kopec), trošku ho to nadšení opustilo. Ale pěšky to nahoru jednou budeme muset vyšlápnout. To abych začala trénovat.

Tento t ýden probíhal každý den v obdobném duchu – Vláďa pracuje z domova, já chodím normálně do školy/práce, navečer se jdeme projít nebo nakupovat, nebo oboje. Do toho zkouší Vláďa běhat v okolních lesích a já sbírám vždy večer síly, abych v 6 h ráno vstala a šla do bazénu (což samozřejmě nedělám každý den, ale i dvakrát týdně tohle brzké vstávání stačí). Musím přiznat, že jsem nikdy nemohla pochopit, jak někdo může chodit na sedmou hodinu ranní do bazénu. Sama tomu ale přicházím na chuť. Za 1) je tu méně lidí než večer, 2) vás to na ten den docela nabije: a) plavání se mi prostě strašně líbí, b) je to tu úžasně nasvíceno, takže už jen to, že jsem nějakých 45 min v takto osvětleném prostoru na mě bezvadně funguje, c) jdu pak do práce za světla. Naopak jít večer do bazénu znamená odcházet z práce za tmy, do bazénu jít za tmy a zimy a odcházet také za tmy. Za to mi to ranní vstávání prostě stojí. Když už pak člověk na nějaký pravidelný systém najede, tak to tak nebolí, jako muset nárazově v těch šest vstávat.

            V pondělí jsme se byli podívat do centra, Vánoční výzdoba pomalu začíná, obchody se začínají zásobit vánočními a mikulášskými cukrovinkami, … Ve středu jsme zajeli do Ikei koupit mi do pokoje skříň. Autobusem bych tohle těžko sama vláčela. Ve čtvrtek jsem milou skříň zabydlovala, ale do toho jsme stihli zajet i do obchodního centra kouknout se po nějakém oblečení, doplňcích do pokoje a zjistit, jestli nemají někde nějakou akci na čokolády. Vláďa byl nyní v obdobné situaci, jako jsem byla já, když jsem přijela – chodíte po obchodě a objevujete neznámé věci – ať už to jsou italské či čínské speciality, divné druhy ovoce a zeleniny, turecké dobroty, a tak podobně.

           
Na víkend hlásili dobré počasí, tak jsme plánovali, kam vyrazit. O tom, ale až příště.