Do třetice všeho dobrého, jak se říká – na Velký Pátek nás vzal Vláďa do Rapperswillu, abychom mu ukázaly Kinderzoo. Je mnohem menší, než ta dvě předchozí zoo (Tierpark Goldau, a Curyšská ZOO), ale zvířata jsou víc u sebe, takže je stále na co se dívat. Navíc tu mají i zebry a žirafy. Ty v Curychu zatím chybí (ale budou brzy, až dostaví africký pavilon, myslím 2018). Zábavné jsou i doplňkové aktivity, jako jízda na „vláčku“ taženém koněm, velké hřiště, nebo „šminkování“.

Když už to Eli přestalo bavit, tak jsme se vypravili k vodě a tam jsme si, zabaleni v péřovkách, dali výbornou zmrzku. Uťapaní jsme se rádi pak už vrátili k autu, limitovaní Matyášovým krmením.

V neděli jsme se všichni čtyři vypravili do Tierpark Goldau. My s Eli jsme tam už dřív byly, takže novinka to byla pro Vláďu a Matyho, který to tedy celé prospal. Po dlouhé době jsme se zase utvrdili v tom, že jezdit někam v neděli (myšleno něco, kam se musí vystát fronta na vstup) je naprosto na nic. V půl jedenácté (dřiv jsme se nevyhrabali) nás čekalo již skoro plné parkoviště (pro 650 aut), takže frontu si umíte představit. Naštěstí Vláďa zkontroloval, jak to vypadá u kas a šikovně jsme opustili tu nejdelší frontu, která vedla ke kase, kde se dalo platit jen kartou, a stoupli jsme si do výrazně kratší fronty, kde se muselo platit hotově. Takže po pár minutách jsme byly vevnitř. Nejlepší atrakce je samozřejmě krmení kachen a kaprů, to už jsme měly s Eli z minula odzkoušené. Svišti ještě měli zimní spánek.

Poté, co se Vláďa s Eli několikrát projeli na ohromné klouzačce, jsme pokračovali do výběhu se srnkami a jím podobným. A poštěstilo se nám jednu přilákat a Eli ji tak mohla krmit přímo z ruky. To pro ni byl tentokrát asi největší zážitek. Protože se udělalo fakt hezky, tak jsme si mohli dovolit dát si i zmrzlinku a Vláďa pak objednal i jednu palačinku s nutelou, kterou tedy Eli uvítala. A na konec už jsme byli všichni pěkně uťapaní. Eli tak patřičně využila nové stupátko za kočár a jen se vezla. Odjeli jsme dostatečně brzy, abychom se vyhnuli nedělním curyšským zácpám.

Dnes jsme si udělali první rodinný výlet ve čtyřech – do ZOO.

Matyáš to celé, až na jednu pauzu na jídlo, prospal. Eli byla naopak živá a pořád běhala. Nejdůležitější bylo vidět, ani ne dva měsíce staré, slůně. A také jsme šli zkontrolovat malé želvičky, které se narodili loni a předloni. Takže po náročném odpoledni nemohla naše cesta zpět domů dopadnout jinak než:

Nebudu tomu říkat předsevzetí, ale letos bych zase chtěla psát trošku častěji. Na svoji obhajobu musím říct, že jsem alespoň poctivě loni dávala fotky na rajče i s podrobnými popisky aktivit. Takže přehled o našich aktivitách je dobrý.

Zpět do Curychu jsme se dostali „až“ 3.1. místo plánovaného 2.1. a to kvůli virové indispozici našeho řidiče 🙂 Vybalování věcí a dárků zabralo pár dní.

V sobotu vyrazil Vláďa s Honzou a Eli na Uetliberg sáňkovat. Dole nasednete na vlak, vyveze vás nahoru a pak vás čeká dlouhatánská jízda na saních dolů. Prý jak jeli s větrem o závod, tak Eli docela vymrzla a ani podmínky nebyly nejlepší, takže to sjeli jen jednou. I tak trvala jízda dolů kolem půl hodiny a zabili tím vlastně celé dopoledne. Pak jsem je měla doma všechny na oběd. A vzápětí si jeli Honza s Vláďou zaběžkovat (dokud je sníh).

V neděli dopo vyrazil Vláďa s Eli na jednu Boulder stěnu, kdy je jednou za měsíc v neděli dopoledne prostor vyhrazen pro tatínky s dětmi. Vypadalo to, že si to oba pěkně užili. A odpoledne jsem jela já s Eli na narozeninovou oslavu za Clemi. Vláďa se vymluvil a věnoval se domácím pracem. Oslava byla fajn, byly tam celkem 4 holčičky a 2 kluci (mladší bráškové), takže to byla poklidná oslava, když pominu, že si Eli zabrala celý ohromný Playmobil zámek s princeznami pro sebe a nikoho k tomou nechtěla pustit, ani Clemi, které zámek patří. Ale po několika slzách si to sedlo a holky byly schopné si hrát spolu.

Všem do nového roku hodně zdraví, štěstí a spokojenosti!

Za focení děkujeme Michalovi (FB).

V prosinci jsme si také našli čas zajet se podívat do tramvajového muzea v Curychu. Bylo to ve starém depu, takže zima tam byla jen o něco menší než venku. Bylo tu zaparkováno nespočet modelů starých tramvají i s jejich historií. U jedné se také dalo podívat na podvozek. A děti měly k dispozici malou dětskou tramvaj, kterou mohly i řídit. Ale Eli zaujaly dřevěné vláčky (ty, které má doma, že ano) a nechtěla se od nich hnout. Dále tu byly k vidění i malé tramvajové modýlky.

Tak minulý týden se docela povedl. Máme to hektické a pořád se něco děje 🙂

Ve čtvrtek jsme s Eli jely do GZ Oerlikon na tradiční zpívání a tančení. Líbí se jí to, ale nejvíc se jí líbí, že prostě může lítat po místnosti. Teď navíc už je z dětí největší, takže ti malí prckové se většinou nejistě kolébají u máminkých nohou a do toho Eli běhá kolem do kola jak drak. Taky se třeba na polovinu lekce urazí, protože ještě nezazněla její oblíbená píšnička o traktoru. Dorazila i Zuzka s dětmi, takže si Eli pak s Klementine vyhrála, případně si holky vyhrály samostatně. Zůstaly jsme i na oběd, kdy měli těstoviny s kuřetem a výbornou burákovou omáčkou. Pak už jsme se pomalu začaly balit a já s ELi jsme zamířily na letiště koukat na letadla. Chtěla jsem jít na vyhlídkovou plošinu, ale A) se tam platí 5 CHF za dospělého (!), B) byla dost zima a já jsem nás na to dostatečně neoblékla, C) musel člověk projít kontrolou, jako u normálního letu a na to jsem tedy opradu nebyla připravená. Tak jsme koukaly alespoň na to, na co bylo z polokryté haly vidět. I to pro dnešek stačilo a nemrzly jsme tolik. A pak jsme více času strávily uvnitř samotného letiště – kafíčko, sváča, časopisy, knížky … No domů jsme se dostaly tak v půl páté, takže hnedle celý den venku. Myslím, že si to Eli docela užila. A já z toho byla úplě kaput.

V pátek jsem zamířila do práce – pracujeme s kolegyněmi na jednom článku, takže čas od času to chce schůzku. Oběd byl velkolepý v restauraci na Hlavním nádraží (úplně to tak nevyzní, když se to takhle napíše, ale vařili tam fakt dobře a veké porce, málokdo to dojedl), protože kolega zrovna ten den ráno obhájil disertačku. S kolegyní jsme tedy dorazily pozdě, právě kvůli psaní článku. A protože jsme se obě necítily na nějakou velkou proci jídla, daly jsme si jen velkou porci houbového krému, ten byl ale výborný. A od kolegy, který se svojí porcí bojoval, jsem pak ochutnala několik rybích kousků v těstíčku. Vera říkala, že tohle je její nejoblíbenější švýcarské jídlo (je to prý dost typické jídlo a mezi těmi ujetými kombinacemi, které Švýcaři vytváří, tohle opravdu vypadá jako na bezkonkurenčního vítěze). Ve dvě už jsme zase mizely – ona vyzvednout syna a já tak trošku domů pracovat. A večer byla pizza – dostali jsme voucher na 2 za cenu 1, takže jsme pozvali ještě Honzu, objednali dvě pizzy a užili si. Pak jsme si zahráli dvě Eliščiny deskové hry (u kterých se Eli samozřejmě šíleně vztekala, protože ne u každého tahu jsme ji nechali vahrát, no byl to boj, co vám mám povídat) a nakonec se dostalo i na Osadníky z Katanu, zatímco Eli koukala na pohádky. Eli to dnes vůbec měla dlouhé. Nakonec šla spát až v půl desáté. Stále celá živá, že ano. A vstávala v kolik? No klasicky v sedm. Takže já se prostě nevyspím.

Na sobotu byl naplánován orientační běh kousek za Uetlibergem. Ráno pršelo, takže jsme museli trošku upravit oblečení. A Honza se cukal, že nikam nejede, ale nabalili jsme ho s sebou. Nakonec pršet samozřejmě přestalo. Jako první vyběhli Vláďa s Honzou na dlouhou trať. Eli se ještě trošku dospala v autě, dala si oběd a pak i my vyrazily na krátku trať. Vím, že toho Eli umí ujít hodně, ale jen když chce. Takže první dvě kontroly jsem ji nesla na koni, ale pak už jsem ani já nemohla, takže musela ťapat po svých. Cesta to byla orientačně jednoduchá, dalo se krásně držet na cestách. Přišlo mi, že jsem Eli celou dobu musela táhnout a ke konci už „závodit“ nechtěla, ale myslím, že to bylo ve výsledku ok. Skončily jsme v naší kategorii samozřejmě poslední (výsledky katergorie K), ale my to ťapaly výletovým tempem (59 min), zatímco nadupaný vítěz si to dal sprintem (za 13 min). Celkem to bylo 3,8 km. Vláďa už nás u cíle čekal. Honza byl ještě někde na trati. Naposledy, co jsme ho s Eli potkaly, tak hledal papírek s popisky kontrol, který někde v lese vytratil. Takže jsem předala Eli Vláďovi a vyrazila na svůj závod – střední lehký. Tady už jsem pro pár kontrol musela hlouběji do lesa, nebyly jen tak u cesty jako u dětské verze. A jednou jsem dokonce musela i skrz les hnusným maliním. To v českých lesích se dá při orienťáku v pohodě krosit na azimut skrz les, ale tady jsou všude, úplně všude, maliny, ostružiny a svízel. Takže pokud to jde, já zůstávám na cestě. I tak jsem se musela dvakrát sápat kolmo na vrstevnice, to mě odrovnalo. No a na to, že jsem celou dobu de facto jenom šla (běžela jsem asi jen dva přehledné úseky, které byly z konpce), tak je 4. místo z 9 výborné umístění (49 min, 5,5 km). Nemluvě o tom, že jsem orienťáckou mapu měla naposledy v ruce v prosinci (výsledky kategorie ME). Výsledky z dlouhé katergorie s Vláďou a Honzou jsou zde. Snad jejich jména najdete, protože ten kluk s holkou, kteří zapisovali jména evidentně nepochopili, co to znamená „hláskovat jméno“. Že když řeknu „E“, tak opavdu myslím „E“ a nikoli „Ä“, to by se asi řeklo „přehlasované A“, že ano. A že když se anglicky řekne „V“, tak je to „V“ a ne „W“. No byli to ťuňťové.

No a v neděli jsme byli u mě v práci – odvézt mi tam zpět počítač. Vypadá to, že mě budou moct platit hodinově, takže tam pondělky budu zase chodit. Za ty tři měsíce na projektu nikdo nezapracoval. Jednak kvůli přestavbě, co v celé budově probíhala, jednak také kvůli tomu, že tomu jakože nikdo nerozumí, jen já. Ačkoli jsem jim to několikrát vysvětlovala a popisky mají taky. No což, alespoň z toho budou nějaké peníze pro mě. A poté, co to Vláďa celé zprovoznil, jsme jeli do Ziegelhütte na pohár. To už ale byly skoro čtyři hodiny odpoledne a my všichni dostali po obědě hlad :-). Zrovna tam mají zvěřinové hody. Tak si dal Vláďa paštiku, a my s Eli dohromady polévku, consomé z divočáka se skořicí, anýzem, zázvorem, výhonky a masem. Ten anýz to trochu kazil, ale na vývaru si Eli pochutnala, tak nebylo co řešit. A pak konečně desert, kvůli kterému jsme přijeli. Vláďa klasicky Coupe Denmark (velký pohár vanilkové zmrzliny a šlehačky s rozteklou čokoládou), Eli si dala malou verzi toho samého, ze které jsme jí pod záminkou, aby se rychleji dostala k čokoládě, která je dole, tak polovinu zmrzliny ujedli (stejně by to nesnědla), a já si dala výborný hutný čokodort.

Začali jsme plánovat, jak předělat Eli pokoj. Už jí budeme muset koupit dospěláckou postel. Tak aby se to do pokoje všechno hezky vešlo. Vláďa navrhoval i psací stůl, ale ten jsem zavrhla. A po konzultaci s internetem bych viděla vlastní psací stůl tak nejdřív do školy.

Tak tento víkend (24.-25.9.16) se velmi vyvedl. Po pošmourném týdnu tu bylo opět sluníčko (když nepočítám mlžná rána). Na sobotu nás kamarádka (Češka vdaná za Švýcara) nalákala na jízdu na poníku, že její dcera to zbožnuje. Tak jsme všichni tři vyrazili. Poník se Eli opravdu líbil a po nějaké době se mohla i svézt. Ale ve výsledku na něm vydržela tak pět minut a pak se raději zase nechala vystřídat. U dalšího střídání jsme ale narazili na problém. Eli si měla nasadit zapůjčenou helmu, kterou jsme na první úsek zapomněli. No a to byl vlastně konec Eliščina ježdění. Pravidla jsou jasná – na poníka jen s helmou. No a když trvala na své, tak měla pro tentokrát smůlu. Ale myslím, že si v lese a okolo poníka vyhrála i tak dost. Hlavně potom ještě holky blby na farmě na tříkolkách a šlapacích traktorech.

A v neděli čekal Elišku konečně zase jeden běžecký závod. Od loňské premiéry jsme to nějak nestihli naplánovat. Vyrazili jsme tedy do Wetzikonu a po snad nekonečném bloudění, kdy jsme hledali místo k parkování, jsme konečně nechali auto v garáži a pádili na start. To se Eli nesla, protože to bylo kus cesty a i já jsem na konci byla už zafuněná. Tak rychle vyplnit registrační kartičku a další „sprint“ na start. Tam nastal malý problém, že si Eli nechtěla nechat připevnit číslo. A vlastně vůbec už nechtěla závodit. Bylo domluveno, že poběží s Vláďou, ale nakonec jsme jeho místo musela zastoupit já, jinak by Eli asi opravdu neběžela.

Výstřel nás ohlušil (Elišku ne, tak měla prozíravě zacpané uši) a mohly jsme vyrazit na asfaltovou trať v délce 300 m. Nějak se mi dokonce podařilo ji pustit ruku, takže musela opravdu běžet sama a ne jako malá za ručičku. Já se tahlá s jejím plyšovým psem a povzbuzovala na trati. Hned z kraje jsme se musely vyhnout dvěma holčičkám, které se na asfaltovém povrchu natáhly (po asfaltu se běželo bohužel celou dobu a já se jen modlila, aby Eli také někde neškobrtla). V půlce jsme oběhly Vláďu, který nás fotil, a pak už jen hurá do koridoru a do cíle.

S časem 2:06 min se Eli mezi holčičkami narozenými v 2013 doběhla druhá! A tímto časem by se umístila i před několika chlapečky (narozenými v 2013). Dostala v cíli super sportovní tašku (to jsme ocenili spíš my s Vláďou, ještě vzato v úvahu to, že tyhle malé děti neplatí startovné) a omalovánky s pastelkami (to zase bylo něco pro Eli). Dali jsme si sváču a vyrazili na procházku k Pfäffikersee.

Já navrhla, že bychom mohli zkusit dojít až k Jucker Farm, kde jsme byli loni na dýňových slavnostech … A světe div se! Letos jsme je natrefili taky! Dýně a dýňové jídlo, kam se podíváš. Hlava na hlavě. Nechyběl ani čerstvý mošt z jablek.

Takže zatímco my s Eli stály frontu na WC, Vláďa sehnal dýňového burgera (maso v dýňové housce, kterou Vláďa vychválil, s dýňovým coleslawem). Pak k tomu čerstvý mošt a já se těšila na dýňové koblihy s dýňovou marmeládou. A ještě místní dýňový olej. A mohli jsme pod modrou oblohou ťapat zpět. Eli si ještě užila cestu mokřady bez bot a nevynechala žádnou příležitost moci se projít bahnem. Pak jsem neměla být unavená, když to ve výsledku bylo 10 km! Vláďovi procházka kupodivu také dala zabrat (i když jeho, na rozdíl ode mě, druhý den nebolely nohy), protože dlouhé úseky nesl Elišku na koni spolu s vyhranou taškou, kterou jsme naplnili pochutinami na trhu.

Tak po dvou a půl týdnech v Praze, kdy jsem doufala, že již proběhne obhajoba mé disertační práce (jejíž datum se zase z různých důvodů posunulo na, teď snad již opravdu finálního, 11.11.), jsme zase v Curychu a vše se pomalu vrací do zajetých kolejí – Eli je ve školce spokojená i nespokojená, Vláďa v obědových pauzách běhá, jak o život, no a já uklízím (nevím, jak je možné pořád nacházet další a další věci, které je nutné uklidit, vypiglovat, a tak), vařím a vzdělávám se. Také jsme se snad po dvou měsících vrátili k rozestavěnému puzzle (4000 ks), které nám zabírají celý stůl před televizí (za ten týden jsme s tím pořádně pohnuli). Od Pražáků jsme vyfasovali 4 kg mouky, takže jsme měly s Eli co dělat – žitný perník (ten tedy chutnal Vláďovi, mě ne), a žitno-pšeničné houstičky (ty zase chutnaly mě, ale bylo jich tolik, že než jsem jich stihla sníst alespoň polovinu, tak se proměnily v kamenné vrhací koule). No ale páteční pizza, kdy se do těsta dává i brambor, se náramně vyvedla. Eli si na pizze s kuřetem a špekem také moc pochutnala. A zbylo i na oběd na druhý den.

Tak po týdnu zpět v Curychu se nám naskytla možnost vyrazit ochutnat dobroty z celého světa na Food festival. Navíc všechny stánky byly pojízdné, takže ideální jako cateringové stánky na všechny možné akce. Bylo tu k vidění opravdu všechno. Hamburgery, indické jídlo, čínské (knedlíčky a palačinky), sladkosti z Francie (turecký med z Provence) a Anglie (čokoládová buchtička s tekutou čokoládou uvnitř), dánské párky v rohlíku, losos na ohni, … vegetariáni si také přišli na své (mangové lassi, květákové chili, …). No vyzkoušeli jsme kde co a ještě víc jsme toho vyzkoušet chtěli. Za Vláďu vyhrály tailanské knedlíčky (nebo čínské? no prostě asijské – ochutnali jsme jich asi tři druhy, ale jen u tohodle stánku byla fronta, nikde jinde jsme žádnou frontu stát nemuseli). Prý až budeme chtít změnit práci, tak výroba pelmení (chuťově to bylo dost obdobné) bude prý dobře výdělečná. Já jsem si tedy pochutnala na dánském párku v rohlíku (se dvěma cibulkami, pořádnou hořčicí, a okurčičkou) a vulkánu (čokobuchtička s čokoládou). Elišce chutnalo vše sladké – vulkán, minidounaty s čokoládou, minipalačinky s cukrem a čokoládou. Byla to dobrá změna od klasické švýcarské kuchyně 🙂 (i když s tou se zas tak často do styku nedostáváme – já jen v menze, stejně tak Vláďa, ale ten, když si nemůže vybrat, jde raději k Indům nebo Číňanům).