by ·Komentáře: 2
7.9.2016
Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: „Kdy se vrátíte do Čech?“, „To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?“, „Nestýská se vám?“, „Nechybí vám (to a to)?“ … Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší 🙂 ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.
Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda – kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití – sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera – jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodensee na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek – myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz.
  • Sportovní vyžití – my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů – stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách – již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk – všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva – alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost – V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo – Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete – ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kominaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), rivela (to je pití, ale kam jinam s ním – perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany – to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) – na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl – čokoláda – za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) – sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie – funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém – osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci – ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit – tady by se mohlo zdát, že je to super, peněž na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech – vyhrajete – máte peníze, nevyhrajete – nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už „jen“ to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít.
Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda – Alpy a hory vyší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp – na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek – těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření – ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku – na zastávce, před školou, před bankou, před barem … takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kůřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle … Vyjímkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za „kids-friendly“, jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo – no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí – mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct – knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk – ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně „světoběžníci“ se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy „Švýcary“ a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost – za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Etikety potravin – tohle je bída. V Čechách jsou pravidla mnohem přísnější a víte (relativně) přesně, co si kupujete. Ve švýcarsku jsou popisky často dost vágní.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocený) a užívat si dovolenou v Itálii.

by ·Žádné komentáře

Tento článek byl převzat z našeho minuilého blogu (8. září 2016)

Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: „Kdy se vrátíte do Čech?“, „To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?“, „Nestýská se vám?“, „Nechybí vám (to a to)?“ … Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší 🙂 ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.
Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda – kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití – sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera – jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodamské na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek – myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz. (Aktualizace 2018 – je tu větší a větší bordel. Dětské hřiště v neděli ráno? Humus – všude zátky od piva a vajgly).
  • Sportovní vyžití – my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů – stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách – již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk – všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva – alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování (že jsme viditelně za sklo nedali parkovací kartu) a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost – V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo – Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete – ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kombinaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), Rivela (to je pití, ale kam jinam s ním – perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany – to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) – na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl – čokoláda – za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) – sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie – funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém – osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci – ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit – tady by se mohlo zdát, že je to super, peněz na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech – vyhrajete – máte peníze, nevyhrajete – nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už „jen“ to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít. (Aktualizace 2018 – ouha když ale frank oslabí/koruna posílí. To už je horší. Ono je rozdíl, jestli je frank za 18 Kč, to bylo 2010, kdy jsem sem jela, nebo 24, léto 2017).
Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda – Alpy a hory vyšší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp – na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek – těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření – ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku – na zastávce, před školou, před bankou, před barem … takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kuřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle … Výjimkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za „kids-friendly“, jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo – no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí – mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct – knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk – ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně „světoběžníci“ se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy „Švýcary“ a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi a Slováci (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost – za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocenný) a užívat si dovolenou v levnější Itálii.

Aktualizace 2018

Na mém pohledu se nic nezměnilo. Navíc jsem potkala další dvě maminky „na mateřské“ (rozuměj: doma s dětmi bez jakékoli finanční podpory od státu :-). I když – dostáváme, všichni s dětmi dostávají, 200 CHF měsíčně na dítě, to nám pokryje jeden týdenní nákup), které sdílí můj pohled na věc „co všichni na tom Švýcarsku vidí?“ 😀 Takže ok, nejsem divná sama. Všechno to nakonec skončilo u jazyka a peněz. Jako ano, všichni tu dobře vyžijeme z jednoho manželova platu (ať už to je 3 nebo 7 tis. CHF), ale bez švýcarské němčiny je to přeci o něco nepohodlnější. „Tak se ji nauč!“. To se mi ale nechce.

by ·Žádné komentáře
Tento víkend byla poslení možnost využít akce 2 vstupenky za cenu 1 na jednu z několika atrakcí (kupónek z nějakých snídaňových cereálií či co, navíc německých, protože všechny akce byly v Německu). Z nabídky pěti možností mi nejlepší přišlo akvárium v Kostnici. Eli se z rýmy a kašle pomalu dostává, tak jsme vyrazili. Cesta autem zabrala tak 45 minut. Zaparkovali jsme ještě ve Švýcarské části Kostnice, i když parkáč tak stál asi o něco více než v Německu, ale vyhnuli jsme se zácpám kolem hranice. Vstupné pro Eli a jednoho dospělého byl i tak přes 30 EUR. Musí se nechat, že recenze, kterou Vláďa na tento podvodní svět našel nebyla tak daleko od pravdy. Jako bylo to moc pěkné, to zase žádná, ale díkybohu jsme dovnitř nemuseli stát frontu a měli jsme ten jeden lístek zadarmo. V deštivý den může být vevnitř pěkně narváno. Chodbičky jsou dost úzké a potemnělé. Na stránkách rovnou píší, že vstup s kočárky je zakázaný, protože by se dovnitř pak návštěvníci už vůbec nevešli. Bohužel jsme před návštěvou zmínila tučňáky a nevím proč, Eli chtěla prostě vidět hlavně je, takže vše ostatní míjela relativně rychle, občas až bez zájmu. Tučňáci byli samozřemě až na konci, takže 1/3 výstavy jsme vlastně ani neviděli. Bohužel jsme nestihli ani žádné krmení. Zato jsme si pohladili mořskou hvězdici a viděli „panáčkovat“ rejnoka (normálně jsem ho vždy viděla jen jako placku u dna, ale tady byl vertikálně ve vodě a „dýchal“ nad hladinou). Mořští koníci byli také roztomilí. V jednom akvárku byly i ryby z Bodensee – no potkat někde TOHODLE kapra, tak mi asi fakt ukousne nohu – někteří byli pěkní mackové. Takže výsledek … dobrý, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín … 🙂 … Ne, ale třeba Oceanarium ve Valencii (Španělsko) to je uplně jiná liga (navštívila jsem ho dávno dávno, když jsem byla ve Valencii na konferenci).

by ·1 komentář
Sobota 13.8.2016
Vláďa říkal, že nemáme ráno kam spěchat, aby se stihlo udělat trochu teplo. … No přijet ještě o kousek později, tak už nezaparkujeme (to jsme pod Stoosem byli v 10 h) – azuro, lidí plno. Zparkovali jsme, pobrali věci a vyrazili koupit lístek na lanovku. Včera jsem si zařídila po dlouhé době zase Halb-tax, takže i já jsmem nahoru jela za polovic :-). Kvůli odskočení na wc nám lanovka málem ujela, to by zase bylo od Elišky breku. Ale stihli jsme to. Vedle stávající lanovky se staví nová, která bude mít přepravní kapacitu 1500 lidí/h a cesta nahoru bude místo stávajících cca 5-7 minut trvat 3-4 minuty. To bude hukot. Také to bude vevnitř tak vymyšlené, že budete pořád stát na vodorovné ploše.
Zastávka na sváču u pstruhového jezírka.
Na Stoosu vybral Vláďa pětikilometrové kolečko rašelinovým močálem s naučnou stezkou. Ta byla moc pěkně udělaná s několika zábavnými zastávkami.
Lávka přes mokřady.

by ·Žádné komentáře
Tak tento týden byl nabitý a myslím, že ten další, než zase vyrazíme na další cestu do Prahy, bude taky. V pondělí ráno, když Vláďa s Eli odjeli do školky, jsem se v chodbě prodírala hromady špinavého prádla z dovolené (článek bude v dohledné době následovat). Pračka byla na nejbližší dny samozřejmě zabukovaná, tak jsem začala prát po částech v naší malé pračce. Na balkoně to na sluníčku naštěstí hned uschnulo, ale k žehlení se dostávám až teď po týdnu (na sedačce se už ani nedá sedět, jak je plná čistého prádla a haldy ponožek). Uklízení mi zabralo většinu z tohoto týdne.
V úterý jsme na oběd vyrazily s Helenou a Jůlinkou do ZOO. Dle předpovědi začalo pršet akorát, jak jsme do Zoo vešly. Na oběd pene arabiata v restauraci hned u vchodu, abychom moc nezmokly.
Naštěstí, když jsme vyšly, tak zase nepršelo. Zamířily jsme rovnou ke slonům na druhém konci zoo. Jak jsme byly vevnitř, tak zase začal pršet a to už vydrželo celý den. Tak jsme holky oblékly do komplet nepromokavých oblečků a vyrazily do deštného pralesa. Cestou ještě zastávka na mokrém hřišti, komu by trocha vody vadila. V Masoale bylo teplíčko a sucho (oproti tomu, co bylo venku). Tam už Jůlinka spala, Eli, na to že vstávala v šest ráno, byla jak natažená na pérko. Viděly jsme netopýry, i chameleona a opice. A pak už hurá na vláček, který nás zavezl zpět k hlavnímu vchodu. Takže cíl splněn (ten vláček). Domů jsme se doštaly až po šesté. Není divu, že pak druhý den dopoledne strávím úklidem věcí po našich výletech.
Ve středu jsem byla na ORL – hučí mi v hlavě. Asi to jsou nějaké tlaky ve středním uchu, rozhodně to není tím, že bych si málo čistila uši, jak jsem se ubezpečila. Dostala jsem tak za úkol nafukovat balonek nosem. Opravdu! Najděte si na internetu video o výrobku Otovent – vypadá to legračně. A co to má udělat je vypouknout bubínek ven a vyhnat vodu (nebo co to je za tekutinu) ven ze středního uchat. Takže třikrát deně nafukuji balonek. Pak jsem začla k Vláďovi do práce na oběd, máme tak chvilku klidu pro sebe.
Jo, kdyby někomu bylo divné, kam v tom všem vměstnám ještě práci, tak nevměstnám – od začátku července jsem bez práce. Smlouva mi vypršela a nebyla obnovena, prý zatím nejsou peníze, uvidí se, jak dopadne nový grant, což se bude vědět tak na konci roku.
Čtvrtek – už ani nevím, co bylo. Jo – vyrazily jsme do Affolternu na sraz s další Češkou a jejíma dvěma dětma. Tam jsme byly na hřišti až do oběda. Během vaření oběda jsem musela Eli postavit v obýváku stan. Po obědě jsme vyrazily s odrážedlem, kolem a vozíkem. Cíl byl směr Greifensee, kde nás pak Vláďa po práci potká a pojedeme na kole kolem dokola. A aby se Eli trochu unavila, vyrazily jsme už ve tři rychlostí cca 4,5 km/h. K mému údivu to nezabalila u prvního kopce, ani u druhého – pořád ťapala a do toho neustále něco povídala. Já s ní byla schopná na nejlehčí převod držet na kole krok (což náhodou není tak jednoduché při té rychlosti, div jsem párkrát nespadla z kola). Vézt kolo vedle ní nemohu, což by při té rychlosti někdy bylo pohodlnější, protože to ona rázem také sesedá a také vede 🙂 No zkrátka za 1,5 h jsme najely 6,7 km. Cestou jsme se zasavily na ostružinách, které Eli vždy ocucala a pak vyplivla, ale byly to letošní první divoké ostružiny, které se daly jíst. Až u říčky Glatt jsme se zastavily na piknik plácku a daly sváču. Pak už šla Eli do vozíku a já vyrazila. Tou dobou už byl Vláďa nedaleko. A pak už jsme jely spolu kolem Greifensee – 30 km. Jak Vláďa táhl Eli, tak jsem mu po většinu cesty docela stačila. Eliška samozřejmě hned po usednutí do vozíku usnula a spala skoro až domů do nějakých sedmi.
V pátek jsem zašla na RAV – což je švýcarský pracák. Ve čtvrtek večer, celá unavená po cyklovýletě jsme kopírovala všechny potřebné dokumenty, které chtějí a dělala online „kurz“ povinností a výhod nezaměstaného. Zatím šlo jen o prvotní setkání – odevzdat dokumenty, dostat nové, dostat pár dalších úkolů a čekat na další termín, kde už se bude probírat do detailů můj další úděl. A pak zase k Vláďovi na oběd (vše, co kdy potřebuji vyřídit, se děje v Oerlikonu, kde Vláďa pracuje, takže to je pak spojení příjemného s užitečným).

by ·1 komentář
Neděle 14.8.2016
Po společném včerejším rodiném výletě (dopíši později) dostal dnes Vláďa „propustku“, aby se zase mohl vypravit do hor s kamarádem. A my jsme tak s Eli měly celý den pro sebe. Ačkoli Eliščina nejoblíbenější činnost poslední doby je být doma a hrát si, tak jsem nám naplánovala výlet do ZOO. Ale ne tak ledajaké. Tato se nachází dobrých 45 minut vlakem od Zurichu. Jak již název sám napovídá, nejedná se jen o zoo. Tento park se vyznačuje třemi věcmi (po celém dni tam stráveném to z mého pohledu takto je): 1) evropská zvířata, 2) volný pohyb mnoha druhů mezi lidmi, možnost krmení a hlazení, 3) odpočívadla, hřiště a jiná zábava pro děti. Těm zkušenějším už jistě dojde, že den to byl náročný, obzvlášť, když bylo celý den azuro.
Ale vezmněme to od začátku.
Vstávání klasicky v 7 h. Kdo by se chtěl v neděli válet, že? Vláďa už byl od pěti hodin ráno pryč. V klidu jsme si daly snídani – domácí kynutý koláč se švestkami (od Vládi) a makové kynuté motánky (má práce).
Nabalily jsme věci a protože jsme byly rychlé, rozhodla jsem se, že chytneme dřívější vlak, což bylo de facto první spojení, kterým se dalo ten den jet (9:09 z Hlavního nádraží). Tramvaj jsme doběhly. Na nádraží jsme byly s dostatečným předstihem, abych v klidu vybrala jednu ze dvou možností lístku. No a pak jsme zjistily, že náš vlak má 25 minut zpoždění. Tak jsme měly dost času projít se po nádraží a pro jistotu jsme nasedly do jiného spoje, který odjížděl na čas v 9:32. Jen jsem trochu nepochopila jejich značení, jestli je místo s místenkou nebo ne. No až do Zugu jsme v klidu seděly, pak jsme si musely přesednout, protože na naše místa si dělala nárok indická rodinka a nějaká protivná Italka. To už nám ale chybělo jen asi 15 minut cesty.
Z nádraží Arth-Goldau je cesta do zoo značená moc dobře – celou dobu jsou na zemi výrazné kočičí (hodně velké) stopy. U vstupu jsem vyměnila voucher (od Domi k mým narozeninám) za účtenku a už jsme byly vevnitř. Jsou tu značené tři okruhy – ryby a kachny (1,5 h), vlci a medvědi (1,5 h) a pak ještě něco (1 h). Začaly jsme rybami a kachnami. Koupily jsme v automatu granule, a tak měla Eli první velký zážitek – krmení kachen a kaprů. Musela jsem pak ještě s jednou paní rozměnit peníze, abych měla na druhý balíčk. Voda se kolem kaprů doslova vařila, jak se o granule rvali. Myslím, že jednou kousli i nějakou kachnu, která se k nim do toho připletla 🙂
Pak následovala bistro. Už byl čas oběda, ale Eli chtěla jen zmrzlinu. Vyžádala si čokoládové korneto, neprojedla se ani ke kornoutku a že už to stačí. Tak jsme dostala zmrzlinu. Ona zatím zkoušela všechna zvířátka na kolotoči. A pak objevila obří klouzačku. Šlo se nahoru takovou kamenitou cestou, kam jsem ji musela pomoct, no a když už jsem byla nahoře, tak jsem se svezla s ní … a to byl hukot. A pak ještě dvakrát. A dále jsme pokračovaly na jeleny a srnky.
Ty byly ve speciální části, kde právě měli volný výběh mezi lidi a bylo možné je krmit (zase jiné granule) a hladit. Na to se Eli těšila celou dobu a dočkala se.
Další zastavení a piknikování u horských koz a další u muflonů. Pak jsme měly ještě pěknou vyhlídku na Rigi Kulm (hrozný kopec) a já už myslela, že se den chýlí ke konci (bylo tak půl druhé).
Rigi Kulm
Jenže pak se objevil plácek s „fontánou“ plnou koupajících se dětí. A Eli, že také musí do vody. Sundala boty a kraťasy a já ji do vody musela samozřejmě doprovodit. Přesly jsme to sem a tam. Pak šla sama, uklouzla a už byla mokrá až po krk. Takže triko mokré dolů a tam blba dalších půl hodiny … a já tam musela být s ní (a uhýbat cákajícím dětem).
Musí se nechat, že sem tam mě nechala si sednout.
Nakonec jsem ji navnadila na čokoládovou palačinku. Převlékla se, daly jsme si palačinku … a pak objevila kamenitý plácek s bagrem (na 2 CHF), tak ten jsme musely samozřejmě také vyzkoušet. Ti bagristi náhodou musí být docela dobří – byly tad 4 páčky a naberte a vysypte s tím to kamení. Dalo nám to zabrat.
A pak jsme kolem žab a bizonů a dalších kachen pokračovaly ke vstupu. A já si uvědomila, že bychom mohly stihnout dřívější vlak (přímy) a ne se courat na ten, kdy budeme muset přestupovat. Naložila jsem Eli na kolečka a pelášily jsme.
Stihly jsme ho (měl 3 min zpoždění) a dokonce jsme si našly i místo k sezení (vlak jel z Itálie do Curychu a cestou přistupovali i další výletníci). Pak se Eli ještě proběhla na tramvaj (mě stačila svižná chůze) a jely jsme domů. To už na ní byla vidět totální únava. A 5 zastávek před cílem usnula. Tak mi nezbývalo nic jiého než ji domů odnést. Zatímco doma spala, tak jsem si dala sprchu a večeři a pak se mi ji v sedm podařilo vzbudit, umýt, dostat do ní dva hrnky kakaa a zase uložit. Před osmou už zase zařezávala. A já půjdu brzy za ní.
Máme ještě jeden voucher a myslím, že Eli se na velkou klouzačku a krmení kaprů a srnek už teď těší.
Co se nevešlo – Eli v soví voliéře:
Dudlíkový strom:
Na příští víkend plánuji sea life (máme 2 lístky za cenu 1) a dopravní muzeum v Lucernu.

by ·Žádné komentáře
Neděle 24.7.16
V neděli jsme vyrazili na další keškovací procházku do lesa mezi Usterem a Pfäffikonem. Opět nám to vystačilo tak akorát na dopoledne (1 h 57 min; 3,74 km).
Život slimáka z blízka.
Takhle vypadá moderní výlet.
Odpoledne se jel Vláďa projet na kole a my s Eli jsme vyrazily na jedno hřiště v Seebachu, kde je klouzačka s lokomotivou.

by ·1 komentář
Sobota 23.7.16
V sobotu jsme, až se Vláďa v klidu nasnídal (my s Eli byly vzhůru již v šest, že ano, je přeci víkend!), vyrazili keškovat do lesa severně od Bäretswill (kde bylo tedy dost komárů a i hovada, ale repelent docela fungoval). Kromě kešek jsme tentokrát lovili i Pokémony (jo jo, i my jsme museli vyzkoušet, co je Pokemon GO zač). Za 2h 47 min jsme ušli 6,66 km a našli pár kešek.
Co kdyby to byl zakletý princ?
Cílovka
Jak jinak – uplně tuhá.
Po pozdním obědě doma jsme v podvečer vyrazili na další pokemony – ono jich totiž v lese moc není, je to více městská hra, jak jsme objevili. A pokemonů či jiných PokeZastávek jsou všude mraky, takže to člověka od pořádné chůze jen zdržuje. No a to jsme po okolí naťapali ještě dalších 3,3 km (za 1h 15 min).
Když už nic jiného, tak lovení Pokémonů leckdy pomůže vylákat Eli ven.

by ·Žádné komentáře
V poslední deštivou neděli (5.6.16) jsme si udělali výlet do muzea dinosaurů v Aathal, což nám autem trvalo asi 20 minut. Muzeum je ohromné a myslím, že jsme tam nebyli naposledy. Venku je i hřiště s ohromným dinosaurem, který navíc mrká a hýbe krkem, takže Eli má teď o čem vyprávět. Zároveň je venku pískoviště, kde si mohou děti sami provádět vykopávky.
Já jsem také dosáhla jistého výsledku Úžasný.

by ·Komentáře: 2
22.5.2016 (neděle)
Vláďa po třech týdnech, co jsme si já s Eli přehazovaly kašel/rýmu, taky něco chytil. A hned samozřejmě nadával na ty dětské bacily, které jsou mnohem horší, než co jsme si v dřívějších dobách přehazovali mezi sebou. Takže z výletu do ZOO kus za Curychem sešlo. Co s načatou nedělí (čekali jsme do rána, jestli bude Vláďovi lépe nebo ne a nic jiného jsme si nenaplánovali a ráno to vypadalo na moc pěkný den). Dopoledne jsme byli doma a Vláďa připravil super těsto na pizzu a pak vlastně i tu pizzu; u toho jsme mu my s Eli jen tak trochu přicmrndávaly. Na internetu jsem našla, že tento víkend byl ve znamení „přírody ve městě„. Neco jsme již prošvihly, něco bylo daleko, nebo byla nutná rezervace. Tak jsem nakonec zvolila výstavu sukulentů. Jen jsme dojedly oběd, už jsme pělášily na tramvaj. Cesta nám zabere tak 45 minut s tou rychlostí, jakou může Eli s těma svýma malýma nohama jít.
V tramvaji 30 minut dlouhá cesta ale rychle utekla. A už bylo jasné, jaký pařák dnes bude. Měla jsem to naplánované tak, že na výstavu dorazíme akorát na jednu hodinu, kdy bude prohlídka s komentářem. Dorazily jsme asi o deset minut dřív, a tak jsme se rovnou vrhly mezi exponáty (tedy ne doslova). Elišku jsem pořád musela hlídat, aby se nepokoušela něco hladit, jak je jejím dobrým zvykem. Mají i venkovní expozice, kde mají exponáty, které nevyžadují takové teplo. Jen co jsme ale zase zašly dovnitř, tak Eli bez okolků zkonstatovala, že „to je ale nuda“. No a bylo vymalováno. Ještě jsme proběhly (skoro doslova) zbylé tři docela velké místnosti, a byla jsem nucena odejít. Pokud řeknu, že jsme vevnitř strávily 15 minut, tak doufám, že moc nepřeháním. Takže bylo 13:10 a co s načatým odpolednem.
Expozice sukulentů se nachází hned u jezera, takže jsme kus popošly a vzala jsem Eli na molo, kde jsme koukaly na lodě všech typů. Pak jsme seděly ve stínu na lavičce a koukali na mládež, jak se vydává na pramičky. Pak šla Eli chvíli bosa. Pak jsme se šly podívat ke známému vodotrysku z jezera a chvíli jsme zase poseděly. Další zastávka byla u pítka, kde se Eli snažila prstem zastavit proud vody a postříkala (k její velké radosti) vždy široké okolí (a já pořád musela hlídat, aby tam nikdo nebyl) a sebe. Pak jsem ji musela kousek nést, narazily jsme na voliéry s několika ptáky, pak zase kus běžela, kdy jsem já opravdu musela natáhnout krok. Nevěřila bych, že ještě před chvílí simulovala únavu, a teď uběhla několik set (?) metrů. Dorazily jsme na Bürkliplatz (to je ten konec jezera, kde z něj vytéká v Curychu Limat) a šla jsem zjišťovat, odkud jezdí lodičky (Eli se totiž od našeho dnešního prvního zastavení u vody chtěla hrozně moc svézt na lodi a já si vzpomněla, že po Limatu, který teče srkz Curych, jezdí Schifftaxi). No ale dozvěděla jsem se, že kůvli vysoké vodě se teď nejezdí, ale že můžeme zkusti tu část na jezeře. No proč ne? Legitka mi tam stále platí. Než jsme ale doběhly na molo, tak nám loď ujela, ale další jsme již za deset minut chytly. Následovala cca 25 minut dlouhá průjíždka lodí po Curyšském jezeře. Posledních 10 minut už Eli moc nebavily a moc tomu nepomohl ani fakt, že si nějak nevšimla, že sedačky jsou na vyvýšeném stupínku a tím pádem při odchodu spadla do uličky.
No ale následovala sváča ve formě croissantu na plácku ve stínu na Bürkliplaz a ta náladu zase zvedla. Na jedné straně jsme měly výhled na páry, které tančily tango, na druhé straně tuc-tuc hudbu, při které dováděli lidé na bruslích. Příjemnou odpočinkovou zástavku jsme zakončily malým tanečkem, protože když Eli slyší hudbu, musí si samozřejmě také zatancovat.
Pak měla slíbeného ještě nosorožce – před jednou z bank na Bahnhofstrasse jsme nedávno narazily na velkého (asi tedy v životní velikosti) pancéřového nosorožce a Eli si ho znovu chtěla prohlédnout.
Pak už jen na Paradeplatz na tramvaj. Těch devět minut, které jsme tam strávily, Eli běhala sem a tam po nástupišti (relativně dlouhé) a já mílovými kroky za ní. Nechápu, jak může mít v tom vedru takového Elánu. A pak už na tramvaj a domů.
Ale to ještě nebylo vše. Mnozí jistě vědí, že na Schwameningerplatz je fontánka. Takže tam byla jedna zastávka kvůli namočení kloboučku – že prý je vedro. To už se ale se hnaly mraky a zas až takové vedro nebylo. No a poslední, co nám dnes ještě chybělo, bylo namočit si nohy ve vodě – to Eli vyzkoušela v malém potůžku, který u nás teče. Pěkně studený. Chvilku jsme poseděly a šlo se, nebo spíš běželo. Jo, ještě jsme koukaly, že na travnatém plácku kousek od nás někdo vyvrátil mladý stromek a koš přetéká odpadky (ne, Švýcaři, nebo alespoň ti, kteří bydlí v našem okolí, nejsoou pořádní a spořádaní) a nechyběla zastávka u rybníčka, kde jsme se mezi rákosím snažily zahlédnout kvákající žáby.
Domů jsme, docela utahané (teda já určitě) dorzily asi v pět. Eli šla ještě řádit na balkon, já se musela jít okamžitě najíst a pak mě čekalo ještě pečení Vláďova svátečního dortu – Sachr – a povedl se.