by ·1 komentář

Umrail pas. Nejvýše položený silniční pas ve Švýcarsku. Dlouho jsem ho měl na seznamu, že bych ho měl někdy projet a nikdy jsem si nepřipadal dost fit na to, abych to zkusil. Vymyslel jsem si totiž megalomanskou variantu s mnoha kilometry co do vzdálenosti, tak i těch vertikálních. Posledních pár let si jen vždycky říkám, že to přeci jen odložím, že se mi třeba následující rok povede natrénovat lépe a více. Žel s rodinnou a přibývajícími léty a kily to nějak neplatí. Tak se to holt letos vyvrbilo tak, že mám fyzičku nejhorší za posledních pár let, tlustý jsem jak vepřík Bořík a ráno v půl deváté vylézám z auta v Zernez a klepu kosu. Těch 10 stupňů se trochu zajídalo. Plán je zdolat Umrail a rezignovat na svou megalomanskou variantu. To znamená z Zernez dojet na pas Fuorn, odtama pěkně dolu do Santa Maria Val Müstair a odtama se nějak vyšněrovat do Umrailu. Když budou síly, tak pak i do Stelvia. Následně otočit a hurá dolu do Santa Maria chytit autobus, co mě odveze zpět do Zernez. Na bus jsem koukal už v pátek a jezdí pěkně pravidelně každou hodinu. Doporučuje se si zamluvit místo pro kolo, tak jsem to raději neriskoval a zamluvil jsem si flek ve spoji v 16:48. Dost pozdě na to, abych se nemusel nikam honit.

Od auta vyrážím kousek po deváté a stoupák začíná prakticky za cedulí konec vesničky Zernez. Netrvá to dlouho a mám zařazený nejlehčí převod, co jde a ten mě bude provázet po zbytek dne a sem tam budu skuhrat, že by to chtělo něco lehčího. No nebylo, tak holt to muselo jít i takto.
Koukám na tepovku a je mi jasné, že pokud to chci přežít, tak to dnes bude super kochačka bez jakéhokoliv nároku na sportovnější pojetí. Holt nenatrénovanost, plus nulová aklimatizace dělají s tepovkou ve dvou tisících divy, nemluvě pak o 2700, že …

Švýcarský národní park
Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

29.1.19 (7 měsíců před plánovaným stěhováním)

Jak to vlastně začalo. Ne, nemyslím, jak to s námi začalo ve Švýcarsku, ale jak se to stalo, že se vracíme. Kdysi kdysi kdysi bylo mojí podmínkou setrvání v CH dodělat Ph.D. v Praze a v Curychu k tomu byly ideální podmínky. Pak přišla Eli, nebo spíš, ta přišla ještě před koncem mého Ph.D., takže vlastně pak přišel Máťa. To byla moje druhá a poslední podmínka – aby se Maty narodil v Curychu, když už vím, jak to tu funguje (nikoli kvůli občanství, to se ve Švýcarsku nedává na základě místa narození, ale s ohledem na předky. Takže i když se dítě narodí ve Švýcarsku, není automaticky Švýcar). A pak mě tu už nic nedrží. No a hle, utekly další dva roky a jsme tu pořád. Takže jsem to loni začala u Vládi sondovat, jak to s námi bude. Protože vlastně moje třetí podmínka, nebo spíš moje jedno přání, byla, že Eli začne chodit do školy v Čechách. Ale Vláďa, kromě toho, že si tu užíval hory, chtěl, aby Eli v Curychu odchodila ještě třeba 2-3 roky, aby si zažila němčinu.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Musí se nechat, že koupě Lítačky a MHD celoročního kupónu online je pohodička. A zafungovalo to – na Masaryčce nás hned po rozjezdu vlaku kontrolovala paní průvodčí. A hned na mé první trase jsem se přesvědčila, jaký je rozdíl v cenách, když kupujete lístek přes české dráhy (počítají cenu dle kilometrů) a MHD (počítají zóny). Praha – Čelákovice Jiřina 30 Kč u okénka, online mi to ale přes lítačku ukazovalo 24 Kč (a paní průvodčí mi pak i cenu potvrdila). Tak pro příště. Za kočár a Matyho nic. Vlak super, jen trochu zima. Jo, a Čelákovice jsou ve 2. pásmu.

Zpět jsme jeli busem přímo z Káranýho (pásmo 3). 24 Kč. Tak já vám nevím, jak to počítají. U pana řidiče jsem nahlásila Prahu (a po očku sledovala, kam se Maty v autobuse řítí), tak prý kam že (co já vím, kam to vlastně jede, mobil se mi vybil, Prosek/Letňany) a že mám lítačku. Chvilka trapného ticha … musím tu Lítačku naskenovat a on tak uvidí, co že to mám za kupón. Tak jo, pro příště. Asi to je nejen autobusy, ale i kvalitou silnic – myslela jsem, že už se mi v autobuse nedělá špatně, ale asi to bylo jen tou hladkou jízdou autobusů v Curychu 🙂 Jo a v Káraným neseděl vytištěný a online jízdní řád. Naštěstí jsem se i já, i pan řidič řídili tím online 🙂 My byli včas na zastávce (i když stejně mě trochu překvapil, že přijel „na čas“, čekala jsem ho až o 7 min později, dle toho tištěného) a stihli jsme tak i přípoj v Boleslavi.

Zastávka Vltavská (moje nynější „nejoblíbenější“ přestupní stanice“) teda stojí za to. Hned první den to znělo tak (na vlastní oči jsem nic neviděla), že někdo něco ukradl z trafiky. Ale metro má neuvěřitelnou frekvenci. Kam se hrabou autobusy v Curychu každých 10 minut. A vzhledem k tomu, že Maty teď trénuje na stav bez plín, vyzkoušeli jsme i veřejná WC v Letňanech a dobrý, za 10 Kč. Jen jsem si samozřejmě nezkušeně u vchodu neutrhla toaleťák.

by ·Komentáře: 2

Curych (Švýcarsko) – Praha

10.8.19 (sobota)

Skoro nespím. O každém šramotu venku si myslím, že už to jsou naši „stěhováci“. Nakonec spali nějakých 5 h někde na parkovišti a dorazili v devět ráno. Vláďa jel kupovat další stahovací fólii a ještě deset krabic. Od rána balím kuchyň. Sklep je plný krabic. V bytě je také ještě požehnaně krabic.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Náš poslední měsíc ve Švýcarsku. Trošku se měníme v „prachobyčejné“ turisty a snažíme se ještě vidět co se dá. Sháníme suvenýry. K zařizování toho tolik nemáme – stále čekáme až bude měsíc před stěhováním, abychom se mohli jít odhlásit. A teprve s tím papírem můžeme začít odhlašovat vše, co lze běžně odhlásit pouze ke konce roku, jako třeba zdravotní pojištění a další typy pojištění a spoření.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

26.7.19

Dávno bych už měla/chtěla spát, ale řeším další položku na svém TODO listu – MHD v Praze. Z webu se dočítám, že OpenCard odzvonilo, ať žije Lítačka. Když ale čtu dál, tak koukám, že je jednak Lítačka karta a jednak Lítačka aplikace (nebo to pletu?). A že tu aplikaci (jako tedy třeba ten roční kupón MHD) si můžete nahrát na jakoukoli (skoro) kartu – ať už to je zelená plastová Lítačka, nebo In Karta českých drah, či třeba kreditka (nebo Revolut karta). In Karta nezní špatně – mohla bych to později využít pro slevové aplikace ČD. Jak lítačka, tak In Karta jdou sjednat online, výroba trvá až 30 dní.

Takže když jsem se po několika dnech rozhodování dopídila toho, že chci In Kartu, pouštím se do toho. Založit rychle účet u ČD a jdu na vyplňování údajů. Nevím jak to, ale třikrát jsem skončila na kroku „Kde si vyzvednu In Kartu“ (pominu fakt, že jsem myslela, že je možné ji obdržet i poštou jako Lítačku) – v seznamu stanic se mi objeví pouze abecedně stanice od A do Bílovice n.Svitavou, dál se mi nic nezobrazí. Zkoušela jsem to v Mozile a IE, oboje stejné. Takže tady končím a asi je pro mě jediná možnost na přepážce klasicky s papírovým formulářem a fotkou. Výhoda online objednávky by byla, že by na mě karta již třeba čekala, až bych se do Čech dostala, takhle budu já čekat na kartu. Jo, a tato karta stojí 100 Kč.

No což. Ještě je tu Lítačka. A ne, nechci si mhd kupon nahrávat na kreditku. Pak si jednou nevezmu peněženku a bude to (lístky většino vozím v telefonu, takže je menší nebezpečí, že si je zapomenu). Účet mám u Lítačky založený od včera, takže tady jsem o krok napřed. Vyplnit základní údaje, zvolit typ platby (karta stojí 50 Kč), platím Revolut kartou 🙂 (momentálně na ní mám pár CHF, CZK a EUR) a je to. Výroba může trvat až 30 dní, ale prý se to do 14 dní většinou stihne. Tak a budu čekat.

Jinak jsem došla k závěru, že celoroční jízdenka na MHD v Praze se vyplatí. Cena 3650 sice zní jako hodně, ale je to přeci jen „jen“ 10 Kč denně. A kdybych jela, byť jen jednou v týdnu, „tam a zpět“, tak už za to dám minimálně 48 Kč (2×24 za krátký lístek) a to je vlastně jak 5 dní v tom celoročním kupónu. A to se vyplatí. V Curychu jsem to takto také počítala a tam se to nevyplatí, člověk by musel jezdit alespoň 3-3,5x týdně, aby se mu celoroční vyplatila. A to u mě bylo dost na hraně, takže jsem si kupovala jednotlivé celodenní jízdné. Zároveň jsem se dočetla, že je MHD pro děti od 6-10 let zdarma, pokud prokáží věk (máme pas, ne?), takže tohle ještě 4 roky řešit nemusím. V Curychu si takhle malé děti mohou pořídit Junior kartu za 30 CHF na rok platnou po celém Švýcarsku a pak jezdí již zadarmo. 30 CHF = 680 Kč, ale také to je cena odpovídající masitému obědu v restauraci, takže vlastně jako nic. Eli jsem ji pořídila, ačkoli jsme před sebou měli poslední dva týdny ve Švýcarsku a vyplatilo se to. Stačila jedna jízda vlakem a dvě tramvají a je to zpět.

5.8.2019

Lítačka mi dorazila na českou adresu asi za týden (proti podpisu). Následně jsem si ji chtěla v rozhraní přidat jako „nosič“, ale evidentně je něco spatně s mojí Mozillou (inkognito tab) – 2x mě to na konci registrace vyhodilo a nic.

Koukala jsem, jak by to šlo, kdybych chtěla Lítačku pro Eli (jako prokázání věku, jinak jezdí zadarmo) a to bohužel lze pouze ve Škodově paláci a „Je třeba, abyste měli dítě uvedeno v občanském průkazu“ – to jsem ani nevěděla, že jde (?!) Nebylo to tak, že do pasu už vám dítě nezapíší, ale nově na občanku ano ? No to jsou fakt parádní změny. Takže prostě ať jdu kam jdu, musím s sebou tahat její rodný list nebo pas.

Nový pokus Chrome inkognito tab – tady už to vypadá nadějněji. A dobrý. Teď už jen zvolit správný kupón a zaplatit Revolut kartou 🙂 A hotovo. Samozřejmě se dá zvolit start platnosti. A už se nemusí nic nikde v metru validovat (tahle etapa OpenCard mě naštěstí uplně minula) a mohu jezdit.

Uvidíme, jestli časem pořídím i In Kartu.

by ·Žádné komentáře

Kdo si netiskne fotky a nechává je jen ležet v počítači o hodně přichází 🙂 Fotokniha je prostě úžasná věc. A že si to někdo raději dělá klasicky – lepením růžků na karton, ať si, ale vytvořit si fotoknihu v počítači je pro mě jednodušší a vypadá to nakonec lépe.

Poslední dobou objednávám od HappyFoto, kde mají různé formáty, typy vazeb, papír, atd., jako ostatně všude. A hlavně mají každkou chvíli slevy, takže vytvářím ten formát, na který je zrovna sleva. Navíc kniha ve fotokvalitě dodá celé publikaci luxusní vzhled (také se to u nich nazývá deLuxe). Ale ne na vše je nutné používat dražší tisk na fotopapír. Normální kvalita stačí. A ve výsledku se mi lépe tvoří fotokniha na šířku (A4) než výšku.

Dokud ještě sídlili na Praze 6, a ušetřili jsme tak za poštovné, využívala jsem firmu TiskProRadost. Také to šlo a nakonec jsem se i s jejich programem naučila efektivně pracovat. Což se nedá říct o jiných. Další nabídka jsou rozšířené Cewe fotoknihy, které má v nabídce třeba DM drogerie nebo Fotolab.

A nedávno jsem narazila na novinku – fotokniha z WhatsApp aplikace. Ano, celý váš chat z Whatsappu (ať už mezi dvěma lidmi, nebo skupinový) si můžete nechat vytisknout jako fotoknihu. Objevila jsem dvě firmy – Chatella a Zapptales. Chat jsem nahrála do obou, ale Zapptales se mi líbil o něco víc. Navíc nabízí 25% slevu na další výtisky (nakonec jsem to nevyužila, uvidím, jak bude vypadat ten první výtisk). Otrava byla s fotkami – ne všechny se nahrály a pak jsem to musela dělat ručně. Prý to je ale problém Whatsappu než jejich. Online podpora odpovídala na dotazy během pár minut, i o víkendu. Můžete ručně přidávat fotky, popisky, texty. Samozřejmě video nevytisknete. Chatella vám za příplatek uvede QR kód. U Zapptales si můžete z přednastavených vybrat obálku, dopsat titulek, a napsat věnování (jak na začátek, tak na konec). Bohužel fotky Whatsapp ukládá bez textů, takže pokud je člověk chce, musí to dopsat ručně. Jako mají udělátko do Chrome prohlížeče, že vám to z Whatsappu vyexportuje všechny fotky najedou, ale to mi nefungovalo. Takže já nahrála celou konverzaci přes jejich aplikaci a to, co chybělo, jsem doplnila/dopsala ručně. Limit mají snad jen na minimum stránek (24). Maximum není, leda pro daný typ vazby tam bylo zmiňováno 500. No mě dva roky chatu vyšly na necelých 400 stran. Uvidíme, jak to bude vypadat. Zapptales zasílá v běžném nastavení do Německa, Švýcarska (nejdražší) a Rakouska. Ale prý to jde celosvětově, jen neuvádí cenu. Chatella na druhou stranu expeduje celosvětově za docela rozumné ceny (do 5 EUR).

Aktualizace – kniha vypadá parádně. Nějak jsem si nevšimla, kde se dá navolit formát – máme tedy A5, ale je to nakonec dobré. Nebylo by špatné umožnit více formátů fotek (jsou jen tři velikosti). Jako památka paráda.

by ·1 komentář

Po dlouhé době další osvědčený rychlý recept – cookies – sušenky. Čerpala jsem z Jamieho stránek zde.

Suroviny

  • 100 g změklého másla (neslaného)
  • 1 velké vajíčko
  • 1/2 lžičky vanilkového extraktu
  • 200 mouky (oni mají mouku již smíchanou s kypřícím práškem či něčím, my nikoli, takže
  • kypřící prášek dle návodu)
  • špetka soli
  • 100 g čokokousků. Lze samozřejmě dělat i bez nebo s kakaem (obzvlášť v létě tam samozřejmě čokokousky dávat nebudu)

Postup

  • Předehřát troubu na 170°C
  • Našlehat máslo s cukrem do světle krémova
  • Přidat vajíčko a vanilku, dobře promíchat
  • Přidat mouku (s práškem do pečiva) a sůl
  • Nakonec vmíchat čokoládu
  • Z těsta tvarovat malé kuličky a rozložit na plech vyložený pečícím papírem
  • Nechat odležet 15 minut v lednici (vynechávám, protože většinou nemám v lednici místo. V zimě to hodím na balkón 🙂 )
  • Lehce zmáčknout kuličky a dát do trouby na 10-12 minut. Péct dozlatova.

Závěr

  • Moc se neroztečkou
  • Jsou docela sladké
  • 10 minut na 170°C s věterákem je ok (na menší kousky)
  • cca 20 ks

by ·Žádné komentáře

(anebo jak tomu říkáme my: Trpasličí trejl) 🙂

Tato tématická procházka (hlavní téma trpaslíci) začíná kousek od chaty mé kamarádky/kolegyně na Haslibergu (kopec nad Meiringenem … ano, ano, zde v 17. století byl vytvořen první mering/sněhová pusinka italským cukrářem). My to navíc tuto sobotu měli spojené s brunchem na horní stanice lanovky u příležitosti oslavy svatby zmiňované kamarádky.

Vlastní trasa je popsaná zde. Jak správně zmiňují, trasa není vhodná pro kočárky, je cestou dost kořenů, sem tam úzký či lanový most a také to je místy dost prudké.

Ráno jsme se v hojném počtu sešli (cca 30-40 lidí i s dětmi) na spodní stanici lanovky Hasliberg-Twing. Vyjeli k restauraci na horní stanici Käserstatt (1840 m) a zde záhy začalo pohoštění. Seděli jsme na terase a chvílemi byla taková mlha, že bylo vidět jen zábradlí terasy. Ale teplota byla příjemná, jen jsme doufali, že nezačne pršet. Proto jsme se jídlem zas až tolik nezdržovali (strávili jsme tu max 2 h) a vyrazili s dětmi na cestu. Přeci jenom to nakonec bylo 5 km a se všemi těmi zastávkami nám to docela zabralo. Cestou rostly i borůvky! Takže to jsme děti od keříčků nemohli odtrhnout.

S obavami jsme poslouchali odrazy hromů od okolních kopců, ale díkybohu nás bouřka minula a my jsme za sucha došli k autu i dojeli k ubytovně C´est la vie. Večer byl bufet, kde nechybělo 20 lahví vodky (švýcarsko-polská svatba holt). Ráno jsme se už jen nasnídali a vyrazili. A vzali jsme to ještě zajížďkou přes Kämbli – výrobna klasických švýcarských sušenek. A co je nejlepší – mají podnikovou prodejnu i s ochutnávkou. Takže to jsme si nakoupili do zásoby.

Fotky zde.

by ·Komentáře: 2

V tomto vnitřním bazénu jsme byli kdysi s Máťou, když byl malý a Eli byla naproti tomuto komplexu v české školce. Vnitřek byl fajn. Tentokrát jsme tedy vyzkoušely vnější prostory. Jako pro prcky to je paráda – dva menší bazénky propojené klouzačkami a do toho všeho stříká voda. Pak tu je menší mělký bazén, který přechází do hluboké plavecké části. Nechybí super tobogán, který končí malým skokem, naberete docela rychlost, takže jsme několikrát skončily celé pod vodou.

Zážitek nám nakonec zkazily dvě věci: 1) Eli šlápla na včelu a mě se nepodařilo vyndat žihadlo celé (zůstala tam taková ta vnitřní na vlas tlustá část žihadla, která prostě nešla vyndat.. Řev jak něco, ale chladily jsme v bazénu a do večera to Eli vůbec neoteklo. 2) Už vlastně hotové a oblečené, přecházela jsem ještě ze sprchové části, kde jsem nám naplnila lahve s vodou, do šaten, uklouzla jsem, ale ustála to, jen jsem udělal skoro provaz, ale jednou nohou jsem nějak blbě zajela až do odpadového žlábku, který byl krytý kovovou mřížkou a o tu jsem si rozřízla bříško u palce na noze. Dobelhahal jsem se k ještě fňukající Eli (že nemůže na nohu došlápnout a že nebude moct na kole dojet domů, jely jsme na toto odlehlejší koupaliště na kole) a zamáčkla si krvácející ránu ručníkem – vůbec jsem se na to nechtěla kouknout, na takovéhle věci moc nejsem. No jako nekrvácelo to jak z vola, ale bylo to ošklivé. Zalepila jsem si to náplastí, naházela věci do tašek a šly jsme hledat první pomoc. Pán mi to tam prolil dezinfekcí a zkonstatoval, že na šití to určitě není, pořádně mi to zalepil a zjistili jsme, že mluví česky 🙂 Eli jsem donutila mu ukázat ten píchanec od včely, ale nechtěla si na to nechat sáhnout, že už to je dobré. A zrovna tam přišel další kluk, že šlápl na včelu, tak jsme alespoň viděly v akci jejich udělátko na včelí bodnutí – taková tužka, která má neutralizovat jed. Dopajdaly jsme ke kolům, nasedly a statečně to domů ty 4 km nebo kolik dojely.

Takže tím jsme naše bazénování ve Švýcarsku asi završili.

Úvodní fotka zdroj zde.