U Marků

Spala bych dnes jak zabitá. Z dosavadních hotelů byl tento nejtišší. Bohužel jsme měli pokoj, který měl před okny na střeše přilehlé nižší hotelové budovy klimatizaci, která hučela nonstop. Ale špunty to jistí. Na snídani jsme si zašli do hotelové restaurace (Houlihans). Ptali jsme se včera večer servírky, jestli dělají i snídaně a nadšeně říkala, že ano, že mají vše, že to je „awesome“ (ohromný) a že musíme přijít. No a protože jsme ráno stejně měli hlad, tak jsme dorazili. Vláďa si dal omeletu se zeleninou, toustem a k tomu osmažený „plátek“ šunky a osmažené kostičky brambor s kečupem a k tomu čaj (někdy je s nimi náročná domluva, ale ve dvou to vždy nějak dáme dohromady; jak to porozumnění tomu, co říkají, tak odpověď). Já jsem si dala vaječnou omeletu ve sladké housce, kousky osmažených brambor s kečupem a čaj s mlékem. Snídaně mi vystačila skoro na celý den 😀

Dnes začala přírodní část naší dovolené – Skyline Drive v Shenandoah Národním parku. Jde o 170 km vrstevnicovou silnici s desítkami vyhlídkových bodů na okolní kopce. Kolem vede část appalačského trailu (Appalachian Trail), po kterém jsme dnes také chvíli šli. Kromě toho zde jsou ale i desítky mil kratších trailů, které vedou buď na výhledy nebo k vodopádům, nebo jen tak lesy. A lesy tu mají moc pěkné (listnaté).

Vjezd do oblasti stojí v této sezóně 15$. Nejprve jsme se kochali zvlněnou krajinou a hned na čtvrté míli jsme se zastavili v návštěvnickém centru pro mapy na výlety. Od prvního plánovaného nás rangerka odradila – ten vede kolem několika vodopádů, které jsou ale v tomto ročním období dost vyschlé, takže nám místo něj doporučila jiný. Dostali jsme mapičky a vyjeli jsme dál. Maximální povolená rychlost v této oblasti je 35 mph (mil za hodinu, tzn. cca 56 km/h). Jak bylo na jedné z cedulí napsáno, „na rozdíl od jiných cest, které mají spojit dvě místa nejkratší cestou, Skyline Drive je určena pro vyhlídkové jízdy“, takže máme dodržovat rychlostní omezení.

Jenda poznámka na okraj. V návštěvnickém centru Vláďa vyslechl rozhovor mezi rangerkou a jedním návštěvníkem, který chtěl doporučit nějaký náročnější trail (hike, výlet). Tak mu doporučila jeden o délce 9 mil (cca 14,4 km) s tím, že mu doporučuje, aby na něj vyrazil kolem osmé ráno (asi aby to stihnul celé obejít). Což ho vyděsilo. Zdejší krátké traily (tzn. nikoli přechody na několik dní) jsou o délce cca 2 míle do 6,5 mil (tzn. 3,5 – 10,4 km). S tím, že ten nejobtížnější, co jsem v brožuře viděla, je s převýšením 1800 stop (cca 540 m). Takže ačkoli již bylo kolem poledního, troufli jsme si na něco delšího (s tréninkem ze Švýcarska jsme si věřili).

A tak jsme na 41. míli zastavili ve Skyland (kde je i ubytování a občerstvení), kde jsem si dala kávu (výborné karamelové latté macchiato) a Vláďa borůvkového hutného muffina a sportovně oblečení vyrazili. Cestou jsme samozřejmě potkávali lidi v džínách a bez batohů, se psy, s dětmi, apod. A opět jsme si tak připadali trošku nepatřičně (vybavení jak na vysokohorskou túru :D). Nejprve jsme zamířili po „White Oak Canyon Trail“ k vodopádům. Tento trail má původně 4,6 mil (7,4 km) s tím, že se jde tam a zpět to samé. Poté, co jsme u prvního „vodopádu“ zjistili, že vody moc nepadá (takže nemá cenu jít k těm dalším ještě dvě míle) a s přihlédnutím k tomu, že po stejné cestě se nám vracet nechce, vzali jsme to po „White oak fire road“ směrem k hlavní silnici. Poté jsme se ocitli na parkovišti, které už bylo jen kousek od místa, kde jsme chtěli začínat náš druhý dnešní hike. A tak jsme na něj vyrazili rovnou. „Lower Hawksbill Trail“ nás zavedl na nejvyšší bod této oblasti: Hawsbill Mountain (4050 stop = 1215 m n.m.). Jen se ještě musím pochválit – trasa z parkoviště sem měla trvat cca hodinu (nebo ještě lépe: parkoviště – kopec – parkoviště = 2 h) – my to vyšlápli za dvacet minut (ale musím přiznat, že jsem byla úplně durch a pěkně zafuněná). Takže protože jsme byli tak rychlí a moc pěkně se šlo, rozhodli jsme se si to ještě o kousek natáhnout. Po „Salamander Trail“ jsme se napojili na „Appalachian Trail“ a po něm se vrátili zpět do Skyland. Celkem jsem tedy za 4 h 40 minut ušli 16,6 km (tedy cca 10 mil) s převýšením asi úctyhodným, ale to až to stáhneme z GPS do počítače.

To už bylo kolem šesté večer, nejvyšší čas hledat si ubytování. Takže jsme se modlili, aby v Big Meadows, které leží přímo na Skyline Drive (cca 52. míle), měli volno. A oni měli. A za mě tedy mohu říct, že toto ubytování je supr. Bydlíme přímo v hlavní dřevěné budově, které má v přízemí ohromnou halu, kde je restaurace, a pak společenskou místnost (oboje s krbem). Dolů se jde do baru (ten jsme neokoukli) a v prvním patře jsou pokoje. Vše působí velmi útulně, čistě, poklidně, trochu historicky ale i moderně. Zkoukněte fotky na oficiálních stránkách, ty vám řeknou víc.

Na večeři (konečně vyhládlí, to se mi tento týden ještě nestalo) jsme si zašli do místní restaurace a Vláďa si dal steak s bramborovou kaší a zelenými fazolky a jako desert blackbarry cobbler (což mělo být něco jako „ostružinová bublanina, ale bylo to spíš jako natrhané palačinky s ovocem a šlehačkou, ale šíleně dobré). Já jsem si dala lososa na čočkovém lůžku zasypaného rukolou a jako desert cheescake, který chutnal opět jinak než třeba ten, co jsem měla v Pittsburghu. Ale dobrý byl, to tedy jo.

Ačkoli jsem si chtěla jít ráno zaplavat do hotelového bazénu, tak z toho sešlo. Za A) mě od toho Vláďa odrazoval, že si v tom ani ne patnáctimetrovém bazénu stejně nezaplavu, B) jsem spala jak šípková Růženka až do osmi a to už jsme museli začít balit a jít na snídani. Co se snídaně týče – musím si někde najít, jak je definovaná „kontinentální snídaně“. Oproti nabídce v předchozích hotelech zde kromě tradičních vaflí, mafinů a dounatů byly i vločky, mléko a vajíčka natvrdo. Ale stejně, kdyby někdo chtěl slanou, masitou snídani, tak má smůlu. Tak jsem si dala sladkou klasiku, dobalili jsme a vyrazili jsme do Hershey´s Story (http://www.hersheystory.org/) na Chocolate Avenue.

Zde bylo muzeum ne tak ani o čokoládě, ale přímo o Miltonovi Hersheym a jak to bylo s tou jeho výrobou čokolády. Je opravdu neuvěřitelné, co všechno na zelené louce vystavěl. Přes vlastní továrnu na čokoládu po vlastně celé město – stadion, škola pro sirotky (nyní je z toho pořádná škola), nemocnice, divadlo, atd. To nám zabralo cca 1,5 h a pak jsme vyrazili do Chocolate Word (http://www.hersheys.com/chocolateworld/ , čokoládový svět).

Pro milovníky čokolády je toto ráj. Dalo by se tu strávit opravdu hodně času, ale my jsme z nabízených atrakcí zvolili jen hlavní prohlídku (zadarmo) a ochutnávání čokolády (něco jako máte ochutnávku vína, kdy vás „učí“, jak správně koštovat a rozpoznávat chutě a vůně a tak).

Čekání na začátek testování jsme strávili v obchodě (20 minut). Tohle byl mazec!! Měli tu všechno!

Od malých Kisses čokoládiček, přes čokocihličky (Vláďovy oblíbené) a čokokrémy, až k čokoládám s burákovým máslem nebo peprmintem. Bylo toho požehnaně. Prodávají tu i tradiční čokoládové košíčky plněné burákovým máslem, které mají výborný reklamní slogan: „Because no one should ever have to choose between chocolate and peanut butter.“ – „protože nikdo by nikdy neměl být nucen si vybrat mezi čokoládou a burákovým máslem.“

Následná ochutnávka čokolád byla o něco „chudší“, než jsem čekala, ale nebylo to špatné. A vlastní hlavní atrkace? Nasedli jste do vozítka a to vás provezlo celým výrobním procesem. Nechyběly ani zpívající krávy. Prostě američani to musí mít ve velkém. Bylo to supr. Návštěvu jsme zakončili čokomafinem.

A následoval přesun na severní začátek Shenandoah National Park, do Front Royal. Po krátkém okouknutí různých motelů podél hlavní silnice jsme skončili v Holiday Inn (ano, ano, už jsme si ho oblíbili). Takže před večeří jsem šla na 40 minut do posilovny a na večeři jsme vyrazili do místní restaurace (Houlihans). Jako předkrm jsme si dali obalované žampióny a já jako hlavní kuřecí polévku s nudlemi (místní restaurace se chlubí tím, že v kuchyni opravdu vaří!), byla fakt dobrá, a Vláďa si dal penne s kuřetem.

Ráno klasická snídaně – vafle s javorovým sirupem, sladký toust, sladký dounat, apod. Zabalili jsme a popojeli jsme asi dvě stě metrů do vstupu do soutěsky Watkins Glen. Tato soutěska byla formována během doby ledové (a po ní), kdy malý potůček v průběhu dvanácti tisíc let vyřízl do krajiny úctyhodný kaňon. Ten je teď díky systému mostů, tunelů a chodníčků přístupný turistům. Moc vody zde teď neteklo, ale i tak to byla pěkná podívaná. Musím říct, že se mi to rozhodně líbilo víc, než Aareschlucht ve Švýcarsku (a asi víc než Les Gorges de la Jogne u Gruyere). Celkem nám prohlídka (cca 3,5 míle) trvala asi dvě hodiny. Hodně času jsme strávili focením, kdy Vláďa objevoval, co náš relativně nový foťák umí.

Všechny fotky v kaňonu jsme fotili Canonem PowerShot S95

Následně jsme se šli ještě podívat k jezeru, kde šíleně foukalo (takže jsme nacvakali pár fotek a pokračovali zpět k autu. Počasí dnes nic moc, navíc poprchávalo), a na oběd do čínské restaurace, kde si dal Vláďa rýži s masem (konečně něco „zdravého“ … i když si Vláďa pochvaloval tu jejich smaženou rýži, že takovou prý ve Švýcarsku nedělají), já si dala vývar s vajíčkem. Raději jsem se šetřila na večer, s vidinou toho, že jistě zase někam na něco „klasického“ zajdeme. A vyrazili jsme na šestihodinovou cestu (zataženo, jen cca 58°F, déšť mrholení) na jih směr Appalačské pohoří.

Ale jak to již s naším plánováním teď bývá, vše bylo nakonec jinak. Cestou jsme se zastavili u návštěvnického centra (Pennsylvania Welcome Centre), kde jsme procházeli mapky a různé brožurky a přišlo nám líto, že tyto informace ani nevyužijeme, protože Pennsylvánií jenom projedeme … a co nás zajímá, je Virginie. Ale pak mi padlo oko na Hershey. Kdo neví, tak největší výrobce čokolády v Americe je Hershey. Že by shoda náhod? Nikoli. Hershey se nachází v Pennsylvanii a je zde továrna, zábavní centru, muzeum, návštěvnické centrum … vše v kolébce této Americké čokoládovny!! To zkrátka nemůžeme minout! Tak jsme zadali do GPS nový cíl a vyrazili.

V Hershey jsme celkem snadno našli ubytování (což není tak těžké, protože tady jsou na davy ubytováníchtivých turistů připraveni) v klidné lokalitě (Rodeway Inn) a vyrazili na večeři. To už i mě vytrávilo, a tak jsme se chtěli poohlédnout po nějaké burgerárně. Již delší dobu jsme chtěli zajít do Wendy´s, což je místní řetězec s rychlým občerstvením, kde prý dělají dobré burgery. U jednoho jsme zaparkovali (nebyl problém tady opět narazit na lokalitu s mraky obchodů a stravovacích zařízení), ale pak jsme si všimli, že kousek vedle je Red Robin, který vypadal mnohem plněji a víc jak restaurace než Wendy´s (kterážto provozovna byla dost prázdná a spíš připomínající McDonald, než restauraci na večerní posezení). Tak jsme zvolili Red Robina s tím, že Wendy´s je všude, a tak do ní můžeme zajít jindy.

A to jsme zvolili velmi, velmi dobře. Uvnitř bylo narváno. Nemohu říct, že by se zde stravovali pouze tlustí Američané (bez urážky). Mohli jste tady vidět i „normální“ strávníky. Při pohledu do jídelního lístku bylo jasné, že co se burgeru týče, jsme na správném místě. Nejprve se nás servírka zeptala, jestli jsme zde poprvé, a když jsme přitakali, tak se jala vysvětlovat, co vše mají. Deserty, předkrmy, kuře, polévky, či saláty jsme stejnak ignorovali. Soustředili jsme se pouze na burgery. A předkrm jsme měli již vybraný – věž z cibulových kroužků se dvěma omáčkami. A dále si Vláďa vybral A.1. Peppercorn s „nekonečnými“ hranolkami (dokud chcete, tak vám je doplňují, čehož jsme nevyužili ani jednou) a já si dala Blue Ribon a místo hranolek jsem si dala coleslaw salát (oba Burgery můžete vidět na odkazech, i když takhle vyfocené to vypadá ještě větší než ve skutečnosti). A pustili jsme se do toho. Bylo toho požehnaně. Do toho jsem ještě popíjela koktejl, takže na konci jsem toho měla fakt dost. Myslím, že tato zkušenost s Burgery mi stačila. Deserty vypadaly úžasně (prostě tady vědí, jak na to), ale na to jsme fakt již neměli kapacitu. Opatrně jsme se odvalili do auta a jeli domů.

Co mě „trápilo“ již několik dní, byla pračka – buď nebyl na právní čas, nebo nebyla pračka. A bylo už pár věcí, co by trošku péče užilo. Zde bohužel pračku pro hosty neměli (jinak to je vcelku běžné vybavení místních hotýlků a motelů), ale pán (v recepci, majitel) byl tak ochotný, že mi dovolil použít jejich. Takže dvacetiminutový cyklus na praní, deset minut sušička a bylo hotovo. Pak už jen sednout a dopsat zážitky posledních dnů (jsem trošku ve skluzu, takže tento zápis píši v autě druhý den cestou na jih). Do toho jsem ještě měla puštěný film „Karlík a továrna na čokoládu“. Klasika.

Jak člověk nezapíše, co který den dělal, hned, tak to začíná splývat. Tento zápisek jsem psala ve čtvrtek večer (21:14) ve Watkins Glen a už se mi plete, co bylo včera a co dnes. Takže alespoň rychlé, snad ne chaotické, zápisky.

Dnešní trasa (Today´s trip):

A program byl opět nabitý. Vzhledem k tomu, že Holiday Inn je vybaven posilovnou a bazénem (který je prý největším vyhřívaným krytým bazénem v Rochestru) a pro samé jídlo se pořád cítím dost plná, ráno, než se Vláďa vzbudil, jsem ho šla otestovat. Pravda, byl delší než bazén v Holiday Inn v Pittsburgu, ale 15 m pořád není nic moc. Navíc to bylo dost teplé. Ale na půlhodinové cachtání to bylo dobré. Potom osprchovat, zabalit (začínám mít problém zavřít kufr a stále jsme neměli čas si vyprat) a vyrazit. Ubytování v Holiday Inn jsme měli bez snídaně, což mě osobně nijak nevadilo, protože jsem potřebovala trošku vytrávit (po včerejších žebírkách a křidýlkách). Nasnídali jsme se tedy až cestou na poštu (to už Vláďa skoro umíral hlady) v Dunkin Donuts – teplý čaj (což tady snad nikdo nepije, všichni chtějí všechno s ledem, nebo ještě lépe mražené). Já si dala takovou miniomeletu z bílků v housce, Vláďa bulku s šunkou a sýrem. K tomu jsme si dali tzv. Munchikings, což vypadá jako naše koblihy, jen v malém provedení (jednohubky) a s různými příchutěmi (tak jsme ochutnali všech pět, co měli). A konečně se mi podařilo poslat pohledy, který s sebou tahám již dva dny.

A následovala hodinová cesta na sever k Ontariu.

A podél něj jsme pak pokračovali na východ s několika zastávkami na keškování.

Na svačina a oběd jsme měli, co se cestou vyskytlo – čokoládové zásoby, jablka, banány, sýr, apod.

Poslední větší zastávka byla ve městě Geneva (kde to bylo dost mrtvé) na severním okraji Seneca Lake. V jednom prospektu jsme našli Beef and Brew restauraci, takže tam si Vláďa dal Ribeye steak s bramborovou kaší (ta je fakt výborná) a jablečný kompot (ten k tomu dali sami od sebe; a kromě jiného tady všude jsou ohromné jablečné sady; byl moc dobrý, pěkně sladký a se skořicí). Já si dala „Classic Beef on Weck“, což byla jakási kaiserka plněná roastbeefem a k tomu koleslav salát. A jako předkrm jsme měli obalované a osmažené mozzarella prsty s rajčatovou omáčkou. A po sedmé večer pokračovali dalších 35 mil na jih podél Seneca jezera až do Watkins Glen, kde jsme se ubytovali v Budget Inn a jdeme sbírat síly na zítra, kdy se chystáme do národního parku se soutěskou a vodopády. A pak dál na jih.

Tak dnešní den ukázal to, že jsme si nebookovali hotely/motely dopředu, má něco do sebe – jsme o něco pomalejší, než jsme mysleli. Dnešní plán byl dojet z Buffala přes Rochester a kolem jezera Ontario přímo do Watkins Glen. Ale na dopoledne jsme měli naplánovánu prohlídku Buffala a to se nám, s následnými nákupy, trošku protáhlo, takže jsme byli rádi, že jsme mohli v klidu skončit pro dnešek v Rochestru.

Den začal rychlou snídaní v hotelu – vafle. Natočíte si do kelímku těsto, vylejete do vaflovače a za 2,5 minuty máte čerstvé vafle. K nim byla marmeláda a javorový sirup. V nabídce hotýlku byly dále bagely, tousty a muffiny. Nic slaného, kromě jednoho neutrálního mazacího sýra. Ti, co nemají rádi sladké, by se tady asi nenasnídali.

Po snísani jsme se zabalili a metrem (je tu jedna linka, která spojuje universitu, centrum a přístav) jsme dojeli se dostali do centra, kde jsme k našemu překvapení objevili námořní muzeum i s prohlídkou dvou bitevních lodí a jedné ponorky – celé nám to zabralo kolem 2,5 h. Mají to moc pěkně provedené.

Následně jsme si prošli „centrum“, nebo minimálně to, co jsme si mysleli, že je centrum, třída, kde jezdí povrchové metro. A následně jsme chtěli najít ještě jednu třídu s obchody, ale to jsme se nějak zamotali, pak jsme zjistili, že to je ještě pěkně daleko, začalo mrholit, pršet, tak jsme to otočili, došli zpět na metro a jeli „domů“. Před hotelem jsme si vyzvedli auto a vyrazili na pozdní oběd do mexického bistra na rýži s masem a fazolemi (chipotle mexican bistro). A pak jsme zamířili do Rochesteru. V Rochesteru jsme museli zajít na doporučovaná žebírka (Dino Bar-B-Que). Bylo tam narváno. Takže jsme si udělali malou procházku v okolí (Rochester „centrum“ nic moc) a pak už si jen pochutnávali na žebírkách a křidýlkách. Jako „přílohu“ si můžete vybrat třeba i jablečné pyré. Žebírka byla supr, ale v Zürichu či Praze (U Houdků v Bořivojce) nebyla o nic horší.

A pak ještě najít ubytování. V jednom docela slušném hotelu už nám to málem vyšlo, jen kdyby nám poslední pokoj nevyfouknul někdo online. Tak jsme museli ještě kousek popojet. A k mému milému překvapení jsme skončili v Holiday Inn (starý dobrý známý z Pittsburghu). Jediná nevýhoda bylo, že to bylo hned vedle dálnice a letiště, a že ventilace v koupelně byla dost hlučná. Jinak jsme to měli s tradičním komfortem – dvě ohromné postele, televize, kávovar, bazén a posilovna.

Ráno jsme si „přivstali“ a vyrazili na brzkou snídani do Pamela´s Dinner, kterýžto podnik získal ocenění roku za nejlepší snídaně (za poslední čtyři roky). Jak již tradičně, byl to mazec. Já jsem si dala palačinky s banánem a ořechy, což obnášelo dvě ohromné palačinky, každá s celým banánem, v tom bylo tak 300g vlašských ořechů a k tomu nemohla chybět šlehačka. Vláďa si dal míchaná vajíčka, křupavou slaninu, francouzské „lyonské“ brambory a toust nasátý máslem – toho všeho samozřejmě byla pořádná (mastná) kopa.

Pěkně přejedení jsme šli na prohlídku „Cathedral of learning“ (http://pittsburgh.about.com/od/things_to_do/p/classrooms.htm), což je ohromná budova, která je součástí University of Pittsburgh. Zajímavé je, že několik tříd je provedeno ve „stylu“ některé země. Nechyběla ani Československá či Švýcarská třída. A výhled seshora byl úžasný.

Poté jsme zabalili a vyrazili do Buffala. Cesta ubíhala v poklidu (co byste taky čekali, když je maximální povolená rychlost 65 mil za hodinu, tzn. cca 108 km/h).

Asi hodinu severně od Pittsburgu jsme se zastavili v Grove City v outletech (všechno možné), kde jsme si pěkně zaschopáčovali. Mimojiné jsme si koupili „five fingers“ boty!! Jsou supr!

Následně jsme se zasekli v zácpě, takže do Buffala jsme dojeli po osmé večer. Navigace nás dobře nasměrovala, takže náš hotel Manor Inn http://universitymanorinn.com/ jsme v pořádku našli.

Dnes jsem měla ještě s profesorem schůzku na místní zubní klinice, se kterou máme velký grant. Moc příjemní lidé. Po schůzce následoval neformální oběd a já se oddělila a s Vláďou jsme vyrazili na Niagáru (dnes svítí sluníčko, zítra má pršet, takže jsme toho chtěli využít). Cestu jsme našli. Vodopády jsou pořádné, ale stejně … asi jako s Rýnskými vodopády – prostě masa vody, co padá dolů. I nahoře jsme byli částečně mokří od vodní tříště, takže dolů na loď jsme ani nešli. Ale k patě vodopádu jsme se svezli výtahem.

U vodopádů jsem si k výhledu na Kanadskou stranu dala kávičku a „cookies“ zmrzlinu.

Pak jsme se prošli ještě na Three Sisters Islands a zamířili zpět k autu.

Cestou zpět do Buffala jsme se zastavili v dalších outletech a Walmartu (normální velký obchoďák), ale hlavně v jakémsi sport baru na smažená křidýlka. Ve výsledku jsme si dali jakýsi stolní výběr (nachos se třemi salzami, obalenou a smaženou mozzarellu, vykostěná křidýlka, žampiony a cibulové kroužky, k tomu další čtyři majdičky) a protože to Vláďovi ještě nestačilo a protože ona vykostěná křidýlka byla v těstíčku, což nebylo úplně to nejlepší, dal si ještě šest grilovaných křidýlek a ta už byla dle jeho gusta. K tomu půl litru koly a alkokokteil a mohli jsme příjemně najedeni (Vláďa; já byla pekelně přejedená) vyrazit domů.

A zítra (středa 26.9.) míříme k Five Finger Lakes oblasti.

Jak jistě všichni víte, letěl jsem za Míšou až v sobotu. Místo výletu do Atlanty jsem si vybral přestup v New Yorku na JFK. A jelikož jsem nechtěl riskovat, že bych musel jako Míša sedět v prostřední řadě uprostřed, tak jsem si říkal, že se zacheckinuji online. Vlítnul jsem na to v pátek ráno a … vše špatně. Jelikož nelítám tak často, tak jsem nějak nevěděl, že výběr sedadla se dá dělat dávno před check-inem a tudíž jsem měl dost smůlu. Všechna sedadla obsazená, bylo zde jen pár míst, která byla za příplatek a říkali tomu něco jako lepší economy a premium economy. Lepší economy spočívala v sedadlech buď u okýnka, nebo do uličky, premium pak měla mít snad i víc místa na nohy. Co jsem si tak pamatoval, tak na dlouhých letech to s místem na nohy nebývalo tak zlé, tak jsem chtěl hlavně okýnko. Vybral jsem si jedno sedadlo a hle, chtěli doplatek 39CHF. No což, furt lepší než platit cca 80CHF za to premium místo 🙂 Kreditka fňukla a sedadlo 26A u okýnka bylo moje.

Následoval pokus o samotný check-in, kdy jsem tam vyplnil milion a jednu věc, aby mi systém následně oznámil, že mám smůlu a pro tento let musím jít na osobní check-in. Tomu říkám přívětivé zákaznické prostředí … Uklidňoval jsem se alespoň tím, že jsem si zařídil výhledy.

V sobotu ráno na check-inu jsem si pak jen pohlídal, že mi opravdu dali mnou připlacené sedadlo 26A, což kupodivu dali, takže vše v pořádku.

Následoval boarding, kdy jsem čekajíc ve frontě znuděně koukal kolem sebe a omylem spočinul na palubním lístku jedné holčiny, co stála vedle mě. Trošku mě zarazilo, že se ji v řádku sedadlo krásně vyjímalo 26A … Začali se mi hlavou honit zlé myšlenky, že asi prodali dva lístky na jedno místo, což se vcelku normálně děje a jelikož jsem o své vytoužené okýnko přijít nechtěl, tak jsem se nenápadně natlačil víc dopředu. Prošel jsem poslední kontrolou lístku, letištní personál mi mé místo zdá se odkýval, tak vyrážím směr letadlo. Ujdu asi 10 kroků a někdo na mě začal pokřikovat. Otočím se a ona to letuška. Tak se k ní vracím a ona na mě chrlí, že mě museli přesadit [nasazuji smutný výraz a hodlám své okýnko bránit] a že mě přesunuli do business třídy. Očička se mi rozzářila, čert vem okýnko, když mě čeká cca 9 hodin totálního rozmazlování a pohodlí. A shodou okolností na mě i to okýnko vyšlo, takže naprostá spokojenost.

Samotná cesta je kapitola sama o sobě, která by se dala zaobalit do – jídlo, pití, zábava. Jen co jsem si sedl, tak už do mě chtěli lít šampaňské. Následoval jídelníček na tři stránky plus jedna stránka jako vinný lístek. Tak do 10 min. po startu jsme si už utírali ručičky do horkého ručníku, následovala miska oříšků, aby to čekání na předkrm nebylo moc dlouhé. Než jsem stačil dojíst oříšky, tak už jsem měl před sebou mini kukuřičnou placičku s lososem, chřestem a cibulkou a cibulovou polévku. K tomu jsem si dal dvě mini houstičky s fakt dobrým máslíčkem. Fakt jsem byl příjemně najezený. Ale trošku mě znervózňovalo, že stále mám nějak moc příborů … No než jsem se rozkoukal, tak mi na tácu přistál zeleninový salát. Tak jsem ho slupnul s tím, že třeba oběd bude až za dýl. Sakra, nebyl. Po salátu následoval hovězí steak s pepřovou omáčkou, brkaší a špenátem. Steak byl naprosto skvělý. Doopravdy mi nějak není jasný, jak to připravili 🙂 Po tomhle chodu jsem už byl slušně přejezený. I kus kaše jsem raději nechal a jen jsem se modlil, abychom nepotkali větší turbulence, jelikož bych asi úplně neručil za to, že bych to všechno udržel. Bohužel dlabanci ještě konec nebyl. Co by to bylo za oběd bez zákusku. Tak jsem si vybral vanilkovou zmrzku, zalitou jahodovým dressingem. Zbytečné dodávat, že zmrzka byla naprosto super. Navíc to byla opět obří porce. Naštěstí zmrzka byla sladkou tečkou za obědem, takže jsem nastavil sedadlo do pololůžkové úpravy, pustil si druhý film a započal trávení. Celá tahle výkrmová fáze trvala něco málo přes dvě hoďky a s dalším jídlem začali „otravovat“ asi až hodinu a půl před přistáním. To do nás natlačili brutálně velký sandwich s krůtí šunkou a čedarem, mrkvový salát [ten jsem už fakt nedal], jednu velkou čoko cookie a čoko bonbón. Takže když jsme konečně přistáli, vyvalil jsem se z letadla brutálně přejezený a pohled na všechny ty fast-foody na letišti ve mně vyvolával převelice nepěkné pocity v oblasti břišní.

No řeknu vám, že to za těch 39CHF fakt stálo a hned bych si to zopakoval na cestě z US do Evropy 🙂

Ráda bych zde sepsala pár „drobností“, které mě na mé cestě pobavily či překvapili. Těm znalým života za velkou louží to třeba přijde jako samozřejmost, ale nám, co přijíždíme z malého „venkovského“ Zürichu to jako samozřejmost nepřijde.

Dnes jsem ještě měla volno (co se konference týče), takže jsem chvíli dopoledne pracovala a následně jsem využila hotelový bazén(ek). Už vím, jaké to asi je pro malé rybky plavat v akváriu. Zkoušeli jste někdy plavat půl hodiny v osmi metrovém bazénu? Docela legrace. Ještě že máme v Zürichu ten padesátimetrový. Následně jsem využila hotelové restaurace a dala si salát s kuřetem (z hromady zeleného lupení mě ke konci až skoro bolela čelist – na takový kopec zrleného nejsem zvyklá). Kousky kuřete byly v křupavém pálivém těstíčku. A k pití jsem si řekla o vodu (zadarmo) bez ledu (o to jsem si speciálně musela říct), ale i tak měla tak nula stupňů – nechápu, jak se jim to daří takhle vyhladit. A nechybělo brčko.

Následně jsem se šla projít po okolí. Raději jsem se nepouštěla nikam daleko, přeci jenom to tu je velké, tak abych se někam nezatoulala. Všude jsem potkávala studenty z Pittsburské university (každý na sobě měl tričko či mikinu s „PITT“; jednou jsem narazila na obchod s oblečením pouze s motivy Pittsburghu).

K zajímavým či pěkným stavbám zde patří Cathedral of learning a St. Paul. A pak samozřejmě Carnegie Musci Hall. A hned vedle hotelu je Allecheny County Soldiers Memorial.

Na véču jsem si koupila bagela se slaninou, vajíčkem a sýrem a procházkou to vzala k Shenley Parku, kde se konala obdoba pražských farmářských trhů, a kolem botanické zahrady zpět.

Ve čtvrtek pak začala konference. Více se o ní rozepíši někde jinde. Začínali jsme příjemnou snídaní a pak už to pokračovalo přednáškami. K obědu jsme měli sandwich na střešní terase s nevázanou konverzací. Potakal jsem tady i jednoho chirurga z Karláku. Přednášky z chirurgické oblasti byly obzvlášť zajímavé (fotky z operací raději komentovat nebudu).

Na večeři jsme s Čechy zašli do sushi baru, kde jsem si dala kopec rýže s rostbífem a zeleninou (vše nakombinovat dle přání).