11.9.2011
Ačkoli na neděli hlásili špatné počasí, které mě odradilo (spolu s tím, že jsem potřebovala dokončit část článku do školy) od výletu s ostatními na Säntis, nakonec se to vybralo (nebo spíš se to o kousek opozdilo, takže vítr a okraj bouřky přiběhl až na konci dne). Takže když jsem před polednem měla povinnosti hotové, po dlouhé době jsem vytáhla horské kolo a vypravila se na Uetliberg. Proč sem? 1) jsem tam za hezkého počasí ještě nebyla a zajímalo mě, jaký je odtamtud výhled na jezero a Zürich, 2) musela jsem si vyzkoušet, jaké to je, vyjet 500 výškových metrů.
Trvalo mi 45 minut než jsem se vůbec dostala pod kopec. Pak to začalo stoupat. Teplota cca 30 stupňů. Zpočátku to šlo – po silnici se do kopce jezdí docela dobře, a i sklon byl v mapě značen “pouze” dvěma stoupajícími šipičkami. Pak jsem se ovšem od silnice odklonila a začalo tříšipičkové stoupání po šotolině. Následně se přidali i chodci, kteří se nechali vyvézt buď kousek, nebo až nahoru, vlakem. Měla jsem pocit, že se snad odpařím. Šílené vedro! Takže pít, pít, pít a pomalu šlapat. Tři sta metrů pod vrcholem (výš vlak nejede) jsem se jen usmívala na namalované dívčiny, které si to dali jako rodinný nedělní výlet – v lodičkách … no o takových si myslím své. Ale proto tam ten vlak je. Aby mohl na vrchol každý. I ten, kdo by to za normálních okolností nevyšel.
Z vršku je opravdu krásný výhled.
Jen co jsem se trošku nasvačila a vychladla, zamířila jsem dál. Zatím jsem za sebou měla cca 17 km s hrozným převýšením … a ta lepší část mě čekala – Planetenweg – hřebenovka s maketami jednotlivých planet. Celý systém je udělaný v měřítku 1:1 miliardě (tzn. 1 m ve skutečnosti představuje 1 milion km v planetárním systému) s tím, že Slunce se nachází na vrcholku Uetlibergu (v průměru má dobré dva metry). Další planety jsou úměrně velké a úměrně daleko; některé malé jak článke prstů a několik kilometrů od Uetlibergu.
Pohled zpět na Uetliberg.
Neptun (v pozadí Uetliberg, kde se nachází slunce).
Po de facto vrstevnici, po které se tedy jelo suprově, jsem dojela až do Buecheneggu, kde mě po zdolání posledního stoupáku čekal úžasný sjezd do Adliswillu k řece Sihl. A podel Sihlu až do Zurichu. Pak už jen klasické stoupání z centra k nám.
Čtyřhodinový výlet a byla jsem úplně vyřízená. Vláďa s ostatními, také pěkně vyřízení, dorazili kolem půl osmé. A na závěr pěkného víkendu byly palačinky.

12.9.2011
Tak tu byla opět zajímavá akce. Tentokrát spojená s půldenním svátkem. Knabensiessen (wiki, oficiální stránky) je tradiční “střelba na terč”, pouze v kantonu Zurich, druhý víkend v září (ale volno připadlo na pondělní odpoledne). Jak název napovídá (der Knabe – chlapec; schiessen – střelba) – jedná se o soutěž ve střelbě pro 13-17 leté chlapce, nově i dívky (letos to zrovna patnáctiletá holčina vyhrála). No a se soutěží je spojená i pouť v oblasti přímo pod Uetlibergem na střelnici Albisgüetli. Na atrakce nás neužije, ale i tak jsme se šli podívat a ochutnali místní dobrůtky (mini dounaty, palačinky, apod).

Konec léta je tu a s ním i dlouho plánovaný celoústavní výlet na ostrov Mainau . Rychlý pohled na mapu mi řekl, že je to malinkatý ostrov v Bodensee u Kostnice. Bohužel jsem si již nevšimla, že patří Německu a nikoli Švýcarsku, takže mi tam byly švýcarské franky na nic. Tak jsem si holt nekoupila pohled. Nic vážnějšího se nestalo.
A proč jsme jeli právě sem? Tento ostrov je totiž jedna velká botanická zahrada, nebo možná lépe řečeno arboretum … zkrátka tu roste neuvěřitelné množství různých květin, … prošli jsme se růžovou alejí, … stáli ve stínu několik set let staré sekvoje, … obdivovali rozložitý morušovník, … a do toho mezi stromy stále prokukovala modř ostrov obklopujícího jezera. Počasí nám vyšlo úžasně. A po komentované prohlídce následoval oběd v místní restauraci, která pojme cca šest zájezdových autobusů. Měli jsme jako předkrm hromadu zeleninového mixu s krutony a jogurtovou zálivkou. Následovaly špecle a masové závitky a jako desert panna cotta se dvěma omáčkami … a káva.
Celkový pohled na část zahrad.
Detail růže. Tolik druhů pohromadě se jen tak nevidí. A jaké jim dorůstaly výšky!
Místní specialitka – květinový páv.
Kachnička.
Takže den povedený. Jen si budu muset práci, kterou jsem díky tomuto odpočinkovému dni nestihla, udělat o víkendu. Ale výlet se vydařil.

Druhý den po absolvování Inferno triatlonu (21.8.2011) jsme se vydali na odpočinkový pěšák. Chvílemi to moc odpočinkové nebylo, protože Vašek hnal, jako by mu za patama hořelo. Cestou na parkoviště pod Niederhornem (kopec tyčící se nad Thunersee nad městem Beatenbucht) jsme jeli kus po silnici, kudy včera vedla silniční část triatlonu. A že se to stoupání ani našemu autu nelíbilo! Docela si tady Andy s Vaškem museli dát do těla. Zaparkovali jsme u “Beatenberg station” a vyvezli se do 1950 m lanovkou. Odtud jsme pokračovali po více méně zvlněné cestě na Burgfeldstand (2063). Hlásili azuro, tak jsme doufali v kýčovité výhledy.
Výhled na Thunersee.
Bohužel byl mírný opar, takže jsme nedohlédli, jak hlásaly cedule na vrcholu, až na Moleson (http://misaavlada.blog.cz/1108/dovolena-v-gruyere) či Mt.Blanc. Na závěr 3,5 h dlouhé túry jsme si u prostřední zastávky lanovky (Vorsass, 1580 m) dali zmrzlinu (Vláďa pořádný pohár se čtyřmi kopečky dobré vanilkové zmrzliny, pořádnou porcí domácí šlehačky a pěknou nádobkou čokolády) a naše cesty se s druhou dvojicí rozdělily. Vašek s Janou jeli zpět k autu lanovkou, my jsme pro cestu dolů zvolili koloběžky!
Vorsass (15800-Waldegg-Beatenberg station (1130) na koloběžkách (12 km). Alpští velikáni v pozadí.
Tak dlouho jsem si chtěla vyzkoušet nějaký pořádný sjezd na koloběžce. Zvolili jsme “vyhlídkovou” trasu dlouhou 12 km. Krátkou (6 km) jsme zavrhli z toho důvodu, že celou dobu musíte mít ruce na brzdách a jízdu si tak vlastně vůbec neužijete. Cesta byla supr. V několika protikopcích jsme sice museli tlačit, ale výhledy na trojici Mönch, Jungfrau a Eiger byly supr.