Tak minulý týden se docela povedl. Máme to hektické a pořád se něco děje 🙂
Ve čtvrtek jsme s Eli jely do GZ Oerlikon na tradiční zpívání a tančení. Líbí se jí to, ale nejvíc se jí líbí, že prostě může lítat po místnosti. Teď navíc už je z dětí největší, takže ti malí prckové se většinou nejistě kolébají u máminkých nohou a do toho Eli běhá kolem do kola jak drak. Taky se třeba na polovinu lekce urazí, protože ještě nezazněla její oblíbená píšnička o traktoru. Dorazila i Zuzka s dětmi, takže si Eli pak s Klementine vyhrála, případně si holky vyhrály samostatně. Zůstaly jsme i na oběd, kdy měli těstoviny s kuřetem a výbornou burákovou omáčkou. Pak už jsme se pomalu začaly balit a já s ELi jsme zamířily na letiště koukat na letadla. Chtěla jsem jít na vyhlídkovou plošinu, ale A) se tam platí 5 CHF za dospělého (!), B) byla dost zima a já jsem nás na to dostatečně neoblékla, C) musel člověk projít kontrolou, jako u normálního letu a na to jsem tedy opradu nebyla připravená. Tak jsme koukaly alespoň na to, na co bylo z polokryté haly vidět. I to pro dnešek stačilo a nemrzly jsme tolik. A pak jsme více času strávily uvnitř samotného letiště – kafíčko, sváča, časopisy, knížky … No domů jsme se dostaly tak v půl páté, takže hnedle celý den venku. Myslím, že si to Eli docela užila. A já z toho byla úplě kaput.
V pátek jsem zamířila do práce – pracujeme s kolegyněmi na jednom článku, takže čas od času to chce schůzku. Oběd byl velkolepý v restauraci na Hlavním nádraží (úplně to tak nevyzní, když se to takhle napíše, ale vařili tam fakt dobře a veké porce, málokdo to dojedl), protože kolega zrovna ten den ráno obhájil disertačku. S kolegyní jsme tedy dorazily pozdě, právě kvůli psaní článku. A protože jsme se obě necítily na nějakou velkou proci jídla, daly jsme si jen velkou porci houbového krému, ten byl ale výborný. A od kolegy, který se svojí porcí bojoval, jsem pak ochutnala několik rybích kousků v těstíčku. Vera říkala, že tohle je její nejoblíbenější švýcarské jídlo (je to prý dost typické jídlo a mezi těmi ujetými kombinacemi, které Švýcaři vytváří, tohle opravdu vypadá jako na bezkonkurenčního vítěze). Ve dvě už jsme zase mizely – ona vyzvednout syna a já tak trošku domů pracovat. A večer byla pizza – dostali jsme voucher na 2 za cenu 1, takže jsme pozvali ještě Honzu, objednali dvě pizzy a užili si. Pak jsme si zahráli dvě Eliščiny deskové hry (u kterých se Eli samozřejmě šíleně vztekala, protože ne u každého tahu jsme ji nechali vahrát, no byl to boj, co vám mám povídat) a nakonec se dostalo i na Osadníky z Katanu, zatímco Eli koukala na pohádky. Eli to dnes vůbec měla dlouhé. Nakonec šla spát až v půl desáté. Stále celá živá, že ano. A vstávala v kolik? No klasicky v sedm. Takže já se prostě nevyspím.
Na sobotu byl naplánován orientační běh kousek za Uetlibergem. Ráno pršelo, takže jsme museli trošku upravit oblečení. A Honza se cukal, že nikam nejede, ale nabalili jsme ho s sebou. Nakonec pršet samozřejmě přestalo. Jako první vyběhli Vláďa s Honzou na dlouhou trať. Eli se ještě trošku dospala v autě, dala si oběd a pak i my vyrazily na krátku trať. Vím, že toho Eli umí ujít hodně, ale jen když chce. Takže první dvě kontroly jsem ji nesla na koni, ale pak už jsem ani já nemohla, takže musela ťapat po svých. Cesta to byla orientačně jednoduchá, dalo se krásně držet na cestách. Přišlo mi, že jsem Eli celou dobu musela táhnout a ke konci už „závodit“ nechtěla, ale myslím, že to bylo ve výsledku ok. Skončily jsme v naší kategorii samozřejmě poslední (výsledky katergorie K), ale my to ťapaly výletovým tempem (59 min), zatímco nadupaný vítěz si to dal sprintem (za 13 min). Celkem to bylo 3,8 km. Vláďa už nás u cíle čekal. Honza byl ještě někde na trati. Naposledy, co jsme ho s Eli potkaly, tak hledal papírek s popisky kontrol, který někde v lese vytratil. Takže jsem předala Eli Vláďovi a vyrazila na svůj závod – střední lehký. Tady už jsem pro pár kontrol musela hlouběji do lesa, nebyly jen tak u cesty jako u dětské verze. A jednou jsem dokonce musela i skrz les hnusným maliním. To v českých lesích se dá při orienťáku v pohodě krosit na azimut skrz les, ale tady jsou všude, úplně všude, maliny, ostružiny a svízel. Takže pokud to jde, já zůstávám na cestě. I tak jsem se musela dvakrát sápat kolmo na vrstevnice, to mě odrovnalo. No a na to, že jsem celou dobu de facto jenom šla (běžela jsem asi jen dva přehledné úseky, které byly z konpce), tak je 4. místo z 9 výborné umístění (49 min, 5,5 km). Nemluvě o tom, že jsem orienťáckou mapu měla naposledy v ruce v prosinci (výsledky kategorie ME). Výsledky z dlouhé katergorie s Vláďou a Honzou jsou zde. Snad jejich jména najdete, protože ten kluk s holkou, kteří zapisovali jména evidentně nepochopili, co to znamená „hláskovat jméno“. Že když řeknu „E“, tak opavdu myslím „E“ a nikoli „Ä“, to by se asi řeklo „přehlasované A“, že ano. A že když se anglicky řekne „V“, tak je to „V“ a ne „W“. No byli to ťuňťové.
No a v neděli jsme byli u mě v práci – odvézt mi tam zpět počítač. Vypadá to, že mě budou moct platit hodinově, takže tam pondělky budu zase chodit. Za ty tři měsíce na projektu nikdo nezapracoval. Jednak kvůli přestavbě, co v celé budově probíhala, jednak také kvůli tomu, že tomu jakože nikdo nerozumí, jen já. Ačkoli jsem jim to několikrát vysvětlovala a popisky mají taky. No což, alespoň z toho budou nějaké peníze pro mě. A poté, co to Vláďa celé zprovoznil, jsme jeli do Ziegelhütte na pohár. To už ale byly skoro čtyři hodiny odpoledne a my všichni dostali po obědě hlad :-). Zrovna tam mají zvěřinové hody. Tak si dal Vláďa paštiku, a my s Eli dohromady polévku, consomé z divočáka se skořicí, anýzem, zázvorem, výhonky a masem. Ten anýz to trochu kazil, ale na vývaru si Eli pochutnala, tak nebylo co řešit. A pak konečně desert, kvůli kterému jsme přijeli. Vláďa klasicky Coupe Denmark (velký pohár vanilkové zmrzliny a šlehačky s rozteklou čokoládou), Eli si dala malou verzi toho samého, ze které jsme jí pod záminkou, aby se rychleji dostala k čokoládě, která je dole, tak polovinu zmrzliny ujedli (stejně by to nesnědla), a já si dala výborný hutný čokodort.
Začali jsme plánovat, jak předělat Eli pokoj. Už jí budeme muset koupit dospěláckou postel. Tak aby se to do pokoje všechno hezky vešlo. Vláďa navrhoval i psací stůl, ale ten jsem zavrhla. A po konzultaci s internetem bych viděla vlastní psací stůl tak nejdřív do školy.

Tak tento víkend (24.-25.9.16) se velmi vyvedl. Po pošmourném týdnu tu bylo opět sluníčko (když nepočítám mlžná rána). Na sobotu nás kamarádka (Češka vdaná za Švýcara) nalákala na jízdu na poníku, že její dcera to zbožnuje. Tak jsme všichni tři vyrazili. Poník se Eli opravdu líbil a po nějaké době se mohla i svézt. Ale ve výsledku na něm vydržela tak pět minut a pak se raději zase nechala vystřídat. U dalšího střídání jsme ale narazili na problém. Eli si měla nasadit zapůjčenou helmu, kterou jsme na první úsek zapomněli. No a to byl vlastně konec Eliščina ježdění. Pravidla jsou jasná – na poníka jen s helmou. No a když trvala na své, tak měla pro tentokrát smůlu. Ale myslím, že si v lese a okolo poníka vyhrála i tak dost. Hlavně potom ještě holky blby na farmě na tříkolkách a šlapacích traktorech.
A v neděli čekal Elišku konečně zase jeden běžecký závod. Od loňské premiéry jsme to nějak nestihli naplánovat. Vyrazili jsme tedy do Wetzikonu a po snad nekonečném bloudění, kdy jsme hledali místo k parkování, jsme konečně nechali auto v garáži a pádili na start. To se Eli nesla, protože to bylo kus cesty a i já jsem na konci byla už zafuněná. Tak rychle vyplnit registrační kartičku a další „sprint“ na start. Tam nastal malý problém, že si Eli nechtěla nechat připevnit číslo. A vlastně vůbec už nechtěla závodit. Bylo domluveno, že poběží s Vláďou, ale nakonec jsme jeho místo musela zastoupit já, jinak by Eli asi opravdu neběžela.
Že Eli vypadá natěšeně?
Výstřel nás ohlušil (Elišku ne, tak měla prozíravě zacpané uši) a mohly jsme vyrazit na asfaltovou trať v délce 300 m. Nějak se mi dokonce podařilo ji pustit ruku, takže musela opravdu běžet sama a ne jako malá za ručičku. Já se tahlá s jejím plyšovým psem a povzbuzovala na trati. Hned z kraje jsme se musely vyhnout dvěma holčičkám, které se na asfaltovém povrchu natáhly (po asfaltu se běželo bohužel celou dobu a já se jen modlila, aby Eli také někde neškobrtla). V půlce jsme oběhly Vláďu, který nás fotil, a pak už jen hurá do koridoru a do cíle.
Na trati se Eli uvolnila a běh si náležitě užívala.
S časem 2:06 min se Eli mezi holčičkami narozenými v 2013 doběhla druhá! A tímto časem by se umístila i před několika chlapečky (narozenými v 2013). Dostala v cíli super sportovní tašku (to jsme ocenili spíš my s Vláďou, ještě vzato v úvahu to, že tyhle malé děti neplatí startovné) a omalovánky s pastelkami (to zase bylo něco pro Eli). Dali jsme si sváču a vyrazili na procházku k Pfäffikersee.
V cíli.
Já navrhla, že bychom mohli zkusit dojít až k Jucker Farm, kde jsme byli loni na dýňových slavnostech … A světe div se! Letos jsme je natrefili taky! Dýně a dýňové jídlo, kam se podíváš. Hlava na hlavě. Nechyběl ani čerstvý mošt z jablek.
Dýňové sochy.
Takže zatímco my s Eli stály frontu na WC, Vláďa sehnal dýňového burgera (maso v dýňové housce, kterou Vláďa vychválil, s dýňovým coleslawem). Pak k tomu čerstvý mošt a já se těšila na dýňové koblihy s dýňovou marmeládou. A ještě místní dýňový olej. A mohli jsme pod modrou oblohou ťapat zpět. Eli si ještě užila cestu mokřady bez bot a nevynechala žádnou příležitost moci se projít bahnem. Pak jsem neměla být unavená, když to ve výsledku bylo 10 km! Vláďovi procházka kupodivu také dala zabrat (i když jeho, na rozdíl ode mě, druhý den nebolely nohy), protože dlouhé úseky nesl Elišku na koni spolu s vyhranou taškou, kterou jsme naplnili pochutinami na trhu.

Tak po dvou a půl týdnech v Praze, kdy jsem doufala, že již proběhne obhajoba mé disertační práce (jejíž datum se zase z různých důvodů posunulo na, teď snad již opravdu finálního, 11.11.), jsme zase v Curychu a vše se pomalu vrací do zajetých kolejí – Eli je ve školce spokojená i nespokojená, Vláďa v obědových pauzách běhá, jak o život, no a já uklízím (nevím, jak je možné pořád nacházet další a další věci, které je nutné uklidit, vypiglovat, a tak), vařím a vzdělávám se. Také jsme se snad po dvou měsících vrátili k rozestavěnému puzzle (4000 ks), které nám zabírají celý stůl před televizí (za ten týden jsme s tím pořádně pohnuli). Od Pražáků jsme vyfasovali 4 kg mouky, takže jsme měly s Eli co dělat – žitný perník (ten tedy chutnal Vláďovi, mě ne), a žitno-pšeničné houstičky (ty zase chutnaly mě, ale bylo jich tolik, že než jsem jich stihla sníst alespoň polovinu, tak se proměnily v kamenné vrhací koule). No ale páteční pizza, kdy se do těsta dává i brambor, se náramně vyvedla. Eli si na pizze s kuřetem a špekem také moc pochutnala. A zbylo i na oběd na druhý den.
Ještě houstičky pořádně pomašlovat a mohou do trouby.

17.9.16
Tak po týdnu zpět v Curychu se nám naskytla možnost vyrazit ochutnat dobroty z celého světa na Food festival. Navíc všechny stánky byly pojízdné, takže ideální jako cateringové stánky na všechny možné akce. Bylo tu k vidění opravdu všechno. Hamburgery, indické jídlo, čínské (knedlíčky a palačinky), sladkosti z Francie (turecký med z Provence) a Anglie (čokoládová buchtička s tekutou čokoládou uvnitř), dánské párky v rohlíku, losos na ohni, … vegetariáni si také přišli na své (mangové lassi, květákové chili, …). No vyzkoušeli jsme kde co a ještě víc jsme toho vyzkoušet chtěli. Za Vláďu vyhrály tailanské knedlíčky (nebo čínské? no prostě asijské – ochutnali jsme jich asi tři druhy, ale jen u tohodle stánku byla fronta, nikde jinde jsme žádnou frontu stát nemuseli). Prý až budeme chtít změnit práci, tak výroba pelmení (chuťově to bylo dost obdobné) bude prý dobře výdělečná. Já jsem si tedy pochutnala na dánském párku v rohlíku (se dvěma cibulkami, pořádnou hořčicí, a okurčičkou) a vulkánu (čokobuchtička s čokoládou). Elišce chutnalo vše sladké – vulkán, minidounaty s čokoládou, minipalačinky s cukrem a čokoládou. Byla to dobrá změna od klasické švýcarské kuchyně 🙂 (i když s tou se zas tak často do styku nedostáváme – já jen v menze, stejně tak Vláďa, ale ten, když si nemůže vybrat, jde raději k Indům nebo Číňanům).
Tenhle burger vypadal dle Vládi nejl=pe ze všech stánků, ale nakonec chuťově takový průměr.
Knedlíčky
Minidounaty

7.9.2016
Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: „Kdy se vrátíte do Čech?“, „To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?“, „Nestýská se vám?“, „Nechybí vám (to a to)?“ … Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší 🙂 ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.
Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda – kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití – sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera – jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodensee na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek – myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz.
  • Sportovní vyžití – my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů – stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách – již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk – všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva – alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost – V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo – Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete – ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kominaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), rivela (to je pití, ale kam jinam s ním – perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany – to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) – na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl – čokoláda – za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) – sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie – funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém – osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci – ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit – tady by se mohlo zdát, že je to super, peněž na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech – vyhrajete – máte peníze, nevyhrajete – nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už „jen“ to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít.
Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda – Alpy a hory vyší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp – na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek – těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření – ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku – na zastávce, před školou, před bankou, před barem … takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kůřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle … Vyjímkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za „kids-friendly“, jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo – no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí – mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct – knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk – ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně „světoběžníci“ se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy „Švýcary“ a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost – za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Etikety potravin – tohle je bída. V Čechách jsou pravidla mnohem přísnější a víte (relativně) přesně, co si kupujete. Ve švýcarsku jsou popisky často dost vágní.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocený) a užívat si dovolenou v Itálii.

Tento článek byl převzat z našeho minuilého blogu (8. září 2016)

Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: „Kdy se vrátíte do Čech?“, „To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?“, „Nestýská se vám?“, „Nechybí vám (to a to)?“ … Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší 🙂 ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.
Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda – kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití – sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera – jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodamské na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek – myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz. (Aktualizace 2018 – je tu větší a větší bordel. Dětské hřiště v neděli ráno? Humus – všude zátky od piva a vajgly).
  • Sportovní vyžití – my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů – stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách – již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk – všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva – alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování (že jsme viditelně za sklo nedali parkovací kartu) a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost – V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo – Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete – ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kombinaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), Rivela (to je pití, ale kam jinam s ním – perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany – to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) – na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl – čokoláda – za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) – sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie – funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém – osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci – ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit – tady by se mohlo zdát, že je to super, peněz na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech – vyhrajete – máte peníze, nevyhrajete – nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už „jen“ to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít. (Aktualizace 2018 – ouha když ale frank oslabí/koruna posílí. To už je horší. Ono je rozdíl, jestli je frank za 18 Kč, to bylo 2010, kdy jsem sem jela, nebo 24, léto 2017).
Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda – Alpy a hory vyšší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp – na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek – těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření – ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku – na zastávce, před školou, před bankou, před barem … takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kuřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle … Výjimkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za „kids-friendly“, jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo – no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí – mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct – knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk – ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně „světoběžníci“ se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy „Švýcary“ a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi a Slováci (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost – za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Měna – nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocenný) a užívat si dovolenou v levnější Itálii.

Aktualizace 2018

Na mém pohledu se nic nezměnilo. Navíc jsem potkala další dvě maminky „na mateřské“ (rozuměj: doma s dětmi bez jakékoli finanční podpory od státu :-). I když – dostáváme, všichni s dětmi dostávají, 200 CHF měsíčně na dítě, to nám pokryje jeden týdenní nákup), které sdílí můj pohled na věc „co všichni na tom Švýcarsku vidí?“ 😀 Takže ok, nejsem divná sama. Všechno to nakonec skončilo u jazyka a peněz. Jako ano, všichni tu dobře vyžijeme z jednoho manželova platu (ať už to je 3 nebo 7 tis. CHF), ale bez švýcarské němčiny je to přeci o něco nepohodlnější. „Tak se ji nauč!“. To se mi ale nechce.

No je to k nevíře, ale i bez práce mám doma práce až nad hlavu a stále jsem se nedostala k věcem, na které mi, jsem myslela, zbude spousta času právě v tomto období (třeba umýt okna, žaluzky a balkon). Tak kupříkladu dneska. Eli si mě zavolala v 5:45 h, že nechce být v pokoji sama (klasika). No a protože dnes jde do školky a školka otevírá v sedm, nebyl důvod jí nutit dále spát a vstaly jsme. Eli teď bere kapky na rýmu, které se dávkují 30 min před jídlem, takže obzvlášť ráno to je trochu nahraně. No ale naštěstí je ochotná je vůbec vypít. Pak se koukla na dva díly šmoulů, já se zatím nasnídala a připravila věci. To vstal už i Vláďa a s Eli se nasnídal. A kolem sedmé už oba vyráželi do školky. Já pak uklidila kuchyň, prošla e-maily a studovala pár stránek o investování. V devět jsem vyrazila na poštu a do obchodu a do toho s Vláďou řešila rušení naší kreditky (za kterou chtějí nehorázné poplatky, takže přejdem na jinou). A pak jsem se zase ponořila do stránek o tradeování/investování. Když v tom na mě v e-mailu vykoukla zpráva, že tento meil někdo používá po celé Evropě a že doporučují změnit heslo. No hesla jsem si pro jistotu změnila i u dalších stránek a e-meilů, což zabralo dobrých 30 minut. A když už jsem byla u té „bezpečnosti“, tak kontroluji ještě aktuálnost antivirů jak na počítači, tak mobilu.
Po obědě se snad dostanu na chvíli do postele. A pak … balení dvou kufrů na zítra … letíme s Eli do Prahy. Pak asi ještě něco vyprat a vyluxovat a pak už bude čas vyrazit pro Eli do školky. Takže čas letí.

Tento víkend byla poslení možnost využít akce 2 vstupenky za cenu 1 na jednu z několika atrakcí (kupónek z nějakých snídaňových cereálií či co, navíc německých, protože všechny akce byly v Německu). Z nabídky pěti možností mi nejlepší přišlo akvárium v Kostnici. Eli se z rýmy a kašle pomalu dostává, tak jsme vyrazili. Cesta autem zabrala tak 45 minut. Zaparkovali jsme ještě ve Švýcarské části Kostnice, i když parkáč tak stál asi o něco více než v Německu, ale vyhnuli jsme se zácpám kolem hranice. Vstupné pro Eli a jednoho dospělého byl i tak přes 30 EUR. Musí se nechat, že recenze, kterou Vláďa na tento podvodní svět našel nebyla tak daleko od pravdy. Jako bylo to moc pěkné, to zase žádná, ale díkybohu jsme dovnitř nemuseli stát frontu a měli jsme ten jeden lístek zadarmo. V deštivý den může být vevnitř pěkně narváno. Chodbičky jsou dost úzké a potemnělé. Na stránkách rovnou píší, že vstup s kočárky je zakázaný, protože by se dovnitř pak návštěvníci už vůbec nevešli. Bohužel jsme před návštěvou zmínila tučňáky a nevím proč, Eli chtěla prostě vidět hlavně je, takže vše ostatní míjela relativně rychle, občas až bez zájmu. Tučňáci byli samozřemě až na konci, takže 1/3 výstavy jsme vlastně ani neviděli. Bohužel jsme nestihli ani žádné krmení. Zato jsme si pohladili mořskou hvězdici a viděli „panáčkovat“ rejnoka (normálně jsem ho vždy viděla jen jako placku u dna, ale tady byl vertikálně ve vodě a „dýchal“ nad hladinou). Mořští koníci byli také roztomilí. V jednom akvárku byly i ryby z Bodensee – no potkat někde TOHODLE kapra, tak mi asi fakt ukousne nohu – někteří byli pěkní mackové. Takže výsledek … dobrý, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín … 🙂 … Ne, ale třeba Oceanarium ve Valencii (Španělsko) to je uplně jiná liga (navštívila jsem ho dávno dávno, když jsem byla ve Valencii na konferenci).

Sobota 13.8.2016
Vláďa říkal, že nemáme ráno kam spěchat, aby se stihlo udělat trochu teplo. … No přijet ještě o kousek později, tak už nezaparkujeme (to jsme pod Stoosem byli v 10 h) – azuro, lidí plno. Zparkovali jsme, pobrali věci a vyrazili koupit lístek na lanovku. Včera jsem si zařídila po dlouhé době zase Halb-tax, takže i já jsmem nahoru jela za polovic :-). Kvůli odskočení na wc nám lanovka málem ujela, to by zase bylo od Elišky breku. Ale stihli jsme to. Vedle stávající lanovky se staví nová, která bude mít přepravní kapacitu 1500 lidí/h a cesta nahoru bude místo stávajících cca 5-7 minut trvat 3-4 minuty. To bude hukot. Také to bude vevnitř tak vymyšlené, že budete pořád stát na vodorovné ploše.
Zastávka na sváču u pstruhového jezírka.
Na Stoosu vybral Vláďa pětikilometrové kolečko rašelinovým močálem s naučnou stezkou. Ta byla moc pěkně udělaná s několika zábavnými zastávkami.
Lávka přes mokřady.

Tak tento týden byl nabitý a myslím, že ten další, než zase vyrazíme na další cestu do Prahy, bude taky. V pondělí ráno, když Vláďa s Eli odjeli do školky, jsem se v chodbě prodírala hromady špinavého prádla z dovolené (článek bude v dohledné době následovat). Pračka byla na nejbližší dny samozřejmě zabukovaná, tak jsem začala prát po částech v naší malé pračce. Na balkoně to na sluníčku naštěstí hned uschnulo, ale k žehlení se dostávám až teď po týdnu (na sedačce se už ani nedá sedět, jak je plná čistého prádla a haldy ponožek). Uklízení mi zabralo většinu z tohoto týdne.
V úterý jsme na oběd vyrazily s Helenou a Jůlinkou do ZOO. Dle předpovědi začalo pršet akorát, jak jsme do Zoo vešly. Na oběd pene arabiata v restauraci hned u vchodu, abychom moc nezmokly.
Naštěstí, když jsme vyšly, tak zase nepršelo. Zamířily jsme rovnou ke slonům na druhém konci zoo. Jak jsme byly vevnitř, tak zase začal pršet a to už vydrželo celý den. Tak jsme holky oblékly do komplet nepromokavých oblečků a vyrazily do deštného pralesa. Cestou ještě zastávka na mokrém hřišti, komu by trocha vody vadila. V Masoale bylo teplíčko a sucho (oproti tomu, co bylo venku). Tam už Jůlinka spala, Eli, na to že vstávala v šest ráno, byla jak natažená na pérko. Viděly jsme netopýry, i chameleona a opice. A pak už hurá na vláček, který nás zavezl zpět k hlavnímu vchodu. Takže cíl splněn (ten vláček). Domů jsme se doštaly až po šesté. Není divu, že pak druhý den dopoledne strávím úklidem věcí po našich výletech.
Ve středu jsem byla na ORL – hučí mi v hlavě. Asi to jsou nějaké tlaky ve středním uchu, rozhodně to není tím, že bych si málo čistila uši, jak jsem se ubezpečila. Dostala jsem tak za úkol nafukovat balonek nosem. Opravdu! Najděte si na internetu video o výrobku Otovent – vypadá to legračně. A co to má udělat je vypouknout bubínek ven a vyhnat vodu (nebo co to je za tekutinu) ven ze středního uchat. Takže třikrát deně nafukuji balonek. Pak jsem začla k Vláďovi do práce na oběd, máme tak chvilku klidu pro sebe.
Jo, kdyby někomu bylo divné, kam v tom všem vměstnám ještě práci, tak nevměstnám – od začátku července jsem bez práce. Smlouva mi vypršela a nebyla obnovena, prý zatím nejsou peníze, uvidí se, jak dopadne nový grant, což se bude vědět tak na konci roku.
Čtvrtek – už ani nevím, co bylo. Jo – vyrazily jsme do Affolternu na sraz s další Češkou a jejíma dvěma dětma. Tam jsme byly na hřišti až do oběda. Během vaření oběda jsem musela Eli postavit v obýváku stan. Po obědě jsme vyrazily s odrážedlem, kolem a vozíkem. Cíl byl směr Greifensee, kde nás pak Vláďa po práci potká a pojedeme na kole kolem dokola. A aby se Eli trochu unavila, vyrazily jsme už ve tři rychlostí cca 4,5 km/h. K mému údivu to nezabalila u prvního kopce, ani u druhého – pořád ťapala a do toho neustále něco povídala. Já s ní byla schopná na nejlehčí převod držet na kole krok (což náhodou není tak jednoduché při té rychlosti, div jsem párkrát nespadla z kola). Vézt kolo vedle ní nemohu, což by při té rychlosti někdy bylo pohodlnější, protože to ona rázem také sesedá a také vede 🙂 No zkrátka za 1,5 h jsme najely 6,7 km. Cestou jsme se zasavily na ostružinách, které Eli vždy ocucala a pak vyplivla, ale byly to letošní první divoké ostružiny, které se daly jíst. Až u říčky Glatt jsme se zastavily na piknik plácku a daly sváču. Pak už šla Eli do vozíku a já vyrazila. Tou dobou už byl Vláďa nedaleko. A pak už jsme jely spolu kolem Greifensee – 30 km. Jak Vláďa táhl Eli, tak jsem mu po většinu cesty docela stačila. Eliška samozřejmě hned po usednutí do vozíku usnula a spala skoro až domů do nějakých sedmi.
V pátek jsem zašla na RAV – což je švýcarský pracák. Ve čtvrtek večer, celá unavená po cyklovýletě jsme kopírovala všechny potřebné dokumenty, které chtějí a dělala online „kurz“ povinností a výhod nezaměstaného. Zatím šlo jen o prvotní setkání – odevzdat dokumenty, dostat nové, dostat pár dalších úkolů a čekat na další termín, kde už se bude probírat do detailů můj další úděl. A pak zase k Vláďovi na oběd (vše, co kdy potřebuji vyřídit, se děje v Oerlikonu, kde Vláďa pracuje, takže to je pak spojení příjemného s užitečným).