by ·1 komentář
Neděle 14.8.2016
Po společném včerejším rodiném výletě (dopíši později) dostal dnes Vláďa „propustku“, aby se zase mohl vypravit do hor s kamarádem. A my jsme tak s Eli měly celý den pro sebe. Ačkoli Eliščina nejoblíbenější činnost poslední doby je být doma a hrát si, tak jsem nám naplánovala výlet do ZOO. Ale ne tak ledajaké. Tato se nachází dobrých 45 minut vlakem od Zurichu. Jak již název sám napovídá, nejedná se jen o zoo. Tento park se vyznačuje třemi věcmi (po celém dni tam stráveném to z mého pohledu takto je): 1) evropská zvířata, 2) volný pohyb mnoha druhů mezi lidmi, možnost krmení a hlazení, 3) odpočívadla, hřiště a jiná zábava pro děti. Těm zkušenějším už jistě dojde, že den to byl náročný, obzvlášť, když bylo celý den azuro.
Ale vezmněme to od začátku.
Vstávání klasicky v 7 h. Kdo by se chtěl v neděli válet, že? Vláďa už byl od pěti hodin ráno pryč. V klidu jsme si daly snídani – domácí kynutý koláč se švestkami (od Vládi) a makové kynuté motánky (má práce).
Nabalily jsme věci a protože jsme byly rychlé, rozhodla jsem se, že chytneme dřívější vlak, což bylo de facto první spojení, kterým se dalo ten den jet (9:09 z Hlavního nádraží). Tramvaj jsme doběhly. Na nádraží jsme byly s dostatečným předstihem, abych v klidu vybrala jednu ze dvou možností lístku. No a pak jsme zjistily, že náš vlak má 25 minut zpoždění. Tak jsme měly dost času projít se po nádraží a pro jistotu jsme nasedly do jiného spoje, který odjížděl na čas v 9:32. Jen jsem trochu nepochopila jejich značení, jestli je místo s místenkou nebo ne. No až do Zugu jsme v klidu seděly, pak jsme si musely přesednout, protože na naše místa si dělala nárok indická rodinka a nějaká protivná Italka. To už nám ale chybělo jen asi 15 minut cesty.
Z nádraží Arth-Goldau je cesta do zoo značená moc dobře – celou dobu jsou na zemi výrazné kočičí (hodně velké) stopy. U vstupu jsem vyměnila voucher (od Domi k mým narozeninám) za účtenku a už jsme byly vevnitř. Jsou tu značené tři okruhy – ryby a kachny (1,5 h), vlci a medvědi (1,5 h) a pak ještě něco (1 h). Začaly jsme rybami a kachnami. Koupily jsme v automatu granule, a tak měla Eli první velký zážitek – krmení kachen a kaprů. Musela jsem pak ještě s jednou paní rozměnit peníze, abych měla na druhý balíčk. Voda se kolem kaprů doslova vařila, jak se o granule rvali. Myslím, že jednou kousli i nějakou kachnu, která se k nim do toho připletla 🙂
Pak následovala bistro. Už byl čas oběda, ale Eli chtěla jen zmrzlinu. Vyžádala si čokoládové korneto, neprojedla se ani ke kornoutku a že už to stačí. Tak jsme dostala zmrzlinu. Ona zatím zkoušela všechna zvířátka na kolotoči. A pak objevila obří klouzačku. Šlo se nahoru takovou kamenitou cestou, kam jsem ji musela pomoct, no a když už jsem byla nahoře, tak jsem se svezla s ní … a to byl hukot. A pak ještě dvakrát. A dále jsme pokračovaly na jeleny a srnky.
Ty byly ve speciální části, kde právě měli volný výběh mezi lidi a bylo možné je krmit (zase jiné granule) a hladit. Na to se Eli těšila celou dobu a dočkala se.
Další zastavení a piknikování u horských koz a další u muflonů. Pak jsme měly ještě pěknou vyhlídku na Rigi Kulm (hrozný kopec) a já už myslela, že se den chýlí ke konci (bylo tak půl druhé).
Rigi Kulm
Jenže pak se objevil plácek s „fontánou“ plnou koupajících se dětí. A Eli, že také musí do vody. Sundala boty a kraťasy a já ji do vody musela samozřejmě doprovodit. Přesly jsme to sem a tam. Pak šla sama, uklouzla a už byla mokrá až po krk. Takže triko mokré dolů a tam blba dalších půl hodiny … a já tam musela být s ní (a uhýbat cákajícím dětem).
Musí se nechat, že sem tam mě nechala si sednout.
Nakonec jsem ji navnadila na čokoládovou palačinku. Převlékla se, daly jsme si palačinku … a pak objevila kamenitý plácek s bagrem (na 2 CHF), tak ten jsme musely samozřejmě také vyzkoušet. Ti bagristi náhodou musí být docela dobří – byly tad 4 páčky a naberte a vysypte s tím to kamení. Dalo nám to zabrat.
A pak jsme kolem žab a bizonů a dalších kachen pokračovaly ke vstupu. A já si uvědomila, že bychom mohly stihnout dřívější vlak (přímy) a ne se courat na ten, kdy budeme muset přestupovat. Naložila jsem Eli na kolečka a pelášily jsme.
Stihly jsme ho (měl 3 min zpoždění) a dokonce jsme si našly i místo k sezení (vlak jel z Itálie do Curychu a cestou přistupovali i další výletníci). Pak se Eli ještě proběhla na tramvaj (mě stačila svižná chůze) a jely jsme domů. To už na ní byla vidět totální únava. A 5 zastávek před cílem usnula. Tak mi nezbývalo nic jiého než ji domů odnést. Zatímco doma spala, tak jsem si dala sprchu a večeři a pak se mi ji v sedm podařilo vzbudit, umýt, dostat do ní dva hrnky kakaa a zase uložit. Před osmou už zase zařezávala. A já půjdu brzy za ní.
Máme ještě jeden voucher a myslím, že Eli se na velkou klouzačku a krmení kaprů a srnek už teď těší.
Co se nevešlo – Eli v soví voliéře:
Dudlíkový strom:
Na příští víkend plánuji sea life (máme 2 lístky za cenu 1) a dopravní muzeum v Lucernu.

by ·Žádné komentáře
Neděle 24.7.16
V neděli jsme vyrazili na další keškovací procházku do lesa mezi Usterem a Pfäffikonem. Opět nám to vystačilo tak akorát na dopoledne (1 h 57 min; 3,74 km).
Život slimáka z blízka.
Takhle vypadá moderní výlet.
Odpoledne se jel Vláďa projet na kole a my s Eli jsme vyrazily na jedno hřiště v Seebachu, kde je klouzačka s lokomotivou.

by ·1 komentář
Sobota 23.7.16
V sobotu jsme, až se Vláďa v klidu nasnídal (my s Eli byly vzhůru již v šest, že ano, je přeci víkend!), vyrazili keškovat do lesa severně od Bäretswill (kde bylo tedy dost komárů a i hovada, ale repelent docela fungoval). Kromě kešek jsme tentokrát lovili i Pokémony (jo jo, i my jsme museli vyzkoušet, co je Pokemon GO zač). Za 2h 47 min jsme ušli 6,66 km a našli pár kešek.
Co kdyby to byl zakletý princ?
Cílovka
Jak jinak – uplně tuhá.
Po pozdním obědě doma jsme v podvečer vyrazili na další pokemony – ono jich totiž v lese moc není, je to více městská hra, jak jsme objevili. A pokemonů či jiných PokeZastávek jsou všude mraky, takže to člověka od pořádné chůze jen zdržuje. No a to jsme po okolí naťapali ještě dalších 3,3 km (za 1h 15 min).
Když už nic jiného, tak lovení Pokémonů leckdy pomůže vylákat Eli ven.

by ·Žádné komentáře
Po dopoledním čekání, jestli se žaludek mé kolegyně uklidní a ona tak se synem a s ními vyrazí na výlet a jestli stihne rychle, během dopoledne, dodělat věci do práce, jsme nakonec chvíli před obědem obdržely krátkou zprávu „mám hotovo“. Rychle jsme naházely jídlo z lednice do batohu, nekonečné čekání na záchodě, nakrémovat každý záhyb těla a vyrazily jsme na autobus. Ještě jsme se rychle stavily v obchodě koupit Eli novou čepici, protože ta (pár měsícu) stará se jí už nevejde na hlavu. No a pak jsme čekaly na zastávce … a oni mezitím byli v tom obchodě, co my předtím – asi předpokládala, že tu čepici budu vybírat hodinu. No takže nakonec jsme vyrazily. Jedním vlakem, duhým vlakem a to už jsme byli v Adliswilu. Čekal nás krátký kopec k lanovce, která nám hned jela a vyvezla nás na hřeben, na jehož konci se nad Curychem tyší Uetliberg. Ale až tam my jsme nešli. Začali jsme obědem a zastávkou na hřišti – dlouhou. Pak nás čekalo 3,7 km dlouhé kolečko nahoru dolu, v teple. Valerio se s Eli chvíli se smíchem, chváli s brekem poštuchovali. Eli se několikrát nechala nést na koni a za každým rohem vyhlížela slíbenou zmrzlinu. Nakonec ve 2/3 cesty jsme objevili restauraci s hřištěm (!). V tom vedru to byla příjemná zastávka, ale dostaňte děti z hřiště. No, navnadily jsme je na to první hřiště, kde naše trasa bude končit. No a pak už to šlo dost monotóně – Eli brečela únavou, nechala se něčím uplatit, pak zase něco špatně, a tak dále. Na úvodním hřišti to bylo jak … v termitišti – děti, malé velké, všude. Pro mě to je hrůza, ptotože jediné, co jsme měla před očima bylo, že Elišku někdo srazí. K tomu se neustále chtěla zkusit sklouznout po tyči jako hasiči a bála se sklouznout po klouzačce (uzavřená trubka). Pak zase ta únava. Zatím na Eli funguje, že jakmile začnu odcházet, tak ona se rozbrečí a rozeběhne za mnou. Problém byl, že ani po mém urgování, si nedošla vyzvednout své dva klacíky, takže pak 10 minut na lanovku brečela (příšerně). Pak jsme ji vysvětlila, že takový velký by si do lanovky stejně vzít nemohla. No a zatímco jsme byly na wc, Vera s Valeriem vlezli do lanovky a my už jen viděly, jak odjíždí. No a co jiného mohlo následovat než další pláč. Že chtěla jet tou DRUHOU lanovkou a ne touhle (která díky bohu jela hned 8 minut po té, která nám ujela). Valerio s Verou na nás dole čekali, takže jsme pak jeli spolu vlakem do Curychu. Ale ve výsledku to byl pěkný výlet.
Výhled na Curyšské jezero z horní stanice lanovky.
Nejlepší hřiště na trati.
I když tu s námi Vláďa nebyl … jako by tu byl :-).
A ještě jedna super aktivita na HB Zurich (Hlavní nádraží) – voda:

by ·1 komentář
Ne můj, ale Eliščin. O víkendu jsme se po 14 dnech vrcely do Curychu letadlem (Vláďa odjel už před týdnem autem). Nevěřila bych, kolik jsme si na ten týden nechaly věcí – vejít se do jednoho kufru dalo fušku. Všechny knížky jsme de facto musely nechat v Praze a i tak jsme měli 0,5 kg přesváhu. Ale to nám prominuli. Já už beztak vynervovaná jsem ještě dostala od Vláďi zprávu, jestli to není pozdě vyjíždět na letiště v šest, když nám to v osm letí (večer). Nina s Jirkou s námi jeli na letiště a v půl sedmé jsme tam byli. Rozloučili jsme se, prošly všemi kontrolami (a stále mávaly na rozloučenou, Eli mávala a halekala, i když nikoho neviděla) a měly jsme spoustu času si projít letiště. K naší bráně jsme se dostaly kolem sedmé a to už bylo jasné, že budeme mít 20 minut zpoždění. Tak jsme šly hledat dětský koutek, který jsme našly úplně na konci haly (ne až tak daleko od naší brány), kde byl také pěkný výhled na rolující a vzlétající letadla.
Do letadla jsme se pak dostaly kolem 20:15 (takže jen 20 minut zpoždění), jenže pak jsme měli dalších 15 minut čekání kvůli nějaké technické závadě (to mě moc neuklidnilo) a pak jsme snad ještě 30 minut čekaly, jen tak, asi fronta na ranveji. Takže nakonec jsme do Curychu přiletěly s hodinovým zpožděním v deset večer. Kvůli všem těm prodlevám jsem vyčerpala všechny své trumfy (jak udržet Eli potichu a v klidu) ještě než jsme se dostaly na naší letovou hladinu. A to dostala i plyšové letadýlko, gumi letadýlka (jako gumové medvídky, ale ve tvaru letadýlek), na letišti jsme koupily také lízátka (pro boj proti tlaku v uších), a pak ještě nosili máslový bretzl. Takže jídlo (abych nezapomněla na swiss šokoládičky) zabralo veškerý čas na zemi, ale pak nás stále čekal hodinový let. To chvilku hrála hru na telefonu, chviličku poslouchala rádio, … no a pak naštěstí (tak ve 2/3 letu) usnula. A nevzbudilo jí nic. Takže já jsem na sebe navěsila všechny naše věci (batoh, laptop, panenku), hodila si Eli na rameno a šla. Nohy mě z počátku nechtěly nést. Z letadla ke kufru to byla celá věčnost. Naštěstí byly cestou jezdící pásy, takže jsem si trochu odpočala. Než jsme došly ke kufům, tak se Eli s brekem probudila, ale za chvíli se vzchopila a potom mi i pomohla s kufrem. Vláďa na již čekal. A po celý zbytek večera chtěla dělat Eli věci jen s tátou, takže jsem měla pohov.

by ·Žádné komentáře
Tak aby si H. nestěžoval, že sem moc nepíši a že se nedostane na fotky na rajčeti – sraz s klukama byl super. Viděli jsme se tak po roce. A jsou pořád stejní 🙂 Byli jsme malý kruh, takže nás i na srazu bylo málo. Na Vyšehradě jsme poseděli, já se po dlouhé době mohla kochat výhledem na Prahu a pak už jen s Honzou jsme to prošli po větrné náplavce na Staromák (ve výsledku přes 4,5 km). Tak zase příště!

by ·Žádné komentáře
V poslední deštivou neděli (5.6.16) jsme si udělali výlet do muzea dinosaurů v Aathal, což nám autem trvalo asi 20 minut. Muzeum je ohromné a myslím, že jsme tam nebyli naposledy. Venku je i hřiště s ohromným dinosaurem, který navíc mrká a hýbe krkem, takže Eli má teď o čem vyprávět. Zároveň je venku pískoviště, kde si mohou děti sami provádět vykopávky.
Já jsem také dosáhla jistého výsledku Úžasný.

by ·Komentáře: 2
22.5.2016 (neděle)
Vláďa po třech týdnech, co jsme si já s Eli přehazovaly kašel/rýmu, taky něco chytil. A hned samozřejmě nadával na ty dětské bacily, které jsou mnohem horší, než co jsme si v dřívějších dobách přehazovali mezi sebou. Takže z výletu do ZOO kus za Curychem sešlo. Co s načatou nedělí (čekali jsme do rána, jestli bude Vláďovi lépe nebo ne a nic jiného jsme si nenaplánovali a ráno to vypadalo na moc pěkný den). Dopoledne jsme byli doma a Vláďa připravil super těsto na pizzu a pak vlastně i tu pizzu; u toho jsme mu my s Eli jen tak trochu přicmrndávaly. Na internetu jsem našla, že tento víkend byl ve znamení „přírody ve městě„. Neco jsme již prošvihly, něco bylo daleko, nebo byla nutná rezervace. Tak jsem nakonec zvolila výstavu sukulentů. Jen jsme dojedly oběd, už jsme pělášily na tramvaj. Cesta nám zabere tak 45 minut s tou rychlostí, jakou může Eli s těma svýma malýma nohama jít.
V tramvaji 30 minut dlouhá cesta ale rychle utekla. A už bylo jasné, jaký pařák dnes bude. Měla jsem to naplánované tak, že na výstavu dorazíme akorát na jednu hodinu, kdy bude prohlídka s komentářem. Dorazily jsme asi o deset minut dřív, a tak jsme se rovnou vrhly mezi exponáty (tedy ne doslova). Elišku jsem pořád musela hlídat, aby se nepokoušela něco hladit, jak je jejím dobrým zvykem. Mají i venkovní expozice, kde mají exponáty, které nevyžadují takové teplo. Jen co jsme ale zase zašly dovnitř, tak Eli bez okolků zkonstatovala, že „to je ale nuda“. No a bylo vymalováno. Ještě jsme proběhly (skoro doslova) zbylé tři docela velké místnosti, a byla jsem nucena odejít. Pokud řeknu, že jsme vevnitř strávily 15 minut, tak doufám, že moc nepřeháním. Takže bylo 13:10 a co s načatým odpolednem.
Expozice sukulentů se nachází hned u jezera, takže jsme kus popošly a vzala jsem Eli na molo, kde jsme koukaly na lodě všech typů. Pak jsme seděly ve stínu na lavičce a koukali na mládež, jak se vydává na pramičky. Pak šla Eli chvíli bosa. Pak jsme se šly podívat ke známému vodotrysku z jezera a chvíli jsme zase poseděly. Další zastávka byla u pítka, kde se Eli snažila prstem zastavit proud vody a postříkala (k její velké radosti) vždy široké okolí (a já pořád musela hlídat, aby tam nikdo nebyl) a sebe. Pak jsem ji musela kousek nést, narazily jsme na voliéry s několika ptáky, pak zase kus běžela, kdy jsem já opravdu musela natáhnout krok. Nevěřila bych, že ještě před chvílí simulovala únavu, a teď uběhla několik set (?) metrů. Dorazily jsme na Bürkliplatz (to je ten konec jezera, kde z něj vytéká v Curychu Limat) a šla jsem zjišťovat, odkud jezdí lodičky (Eli se totiž od našeho dnešního prvního zastavení u vody chtěla hrozně moc svézt na lodi a já si vzpomněla, že po Limatu, který teče srkz Curych, jezdí Schifftaxi). No ale dozvěděla jsem se, že kůvli vysoké vodě se teď nejezdí, ale že můžeme zkusti tu část na jezeře. No proč ne? Legitka mi tam stále platí. Než jsme ale doběhly na molo, tak nám loď ujela, ale další jsme již za deset minut chytly. Následovala cca 25 minut dlouhá průjíždka lodí po Curyšském jezeře. Posledních 10 minut už Eli moc nebavily a moc tomu nepomohl ani fakt, že si nějak nevšimla, že sedačky jsou na vyvýšeném stupínku a tím pádem při odchodu spadla do uličky.
No ale následovala sváča ve formě croissantu na plácku ve stínu na Bürkliplaz a ta náladu zase zvedla. Na jedné straně jsme měly výhled na páry, které tančily tango, na druhé straně tuc-tuc hudbu, při které dováděli lidé na bruslích. Příjemnou odpočinkovou zástavku jsme zakončily malým tanečkem, protože když Eli slyší hudbu, musí si samozřejmě také zatancovat.
Pak měla slíbeného ještě nosorožce – před jednou z bank na Bahnhofstrasse jsme nedávno narazily na velkého (asi tedy v životní velikosti) pancéřového nosorožce a Eli si ho znovu chtěla prohlédnout.
Pak už jen na Paradeplatz na tramvaj. Těch devět minut, které jsme tam strávily, Eli běhala sem a tam po nástupišti (relativně dlouhé) a já mílovými kroky za ní. Nechápu, jak může mít v tom vedru takového Elánu. A pak už na tramvaj a domů.
Ale to ještě nebylo vše. Mnozí jistě vědí, že na Schwameningerplatz je fontánka. Takže tam byla jedna zastávka kvůli namočení kloboučku – že prý je vedro. To už se ale se hnaly mraky a zas až takové vedro nebylo. No a poslední, co nám dnes ještě chybělo, bylo namočit si nohy ve vodě – to Eli vyzkoušela v malém potůžku, který u nás teče. Pěkně studený. Chvilku jsme poseděly a šlo se, nebo spíš běželo. Jo, ještě jsme koukaly, že na travnatém plácku kousek od nás někdo vyvrátil mladý stromek a koš přetéká odpadky (ne, Švýcaři, nebo alespoň ti, kteří bydlí v našem okolí, nejsoou pořádní a spořádaní) a nechyběla zastávka u rybníčka, kde jsme se mezi rákosím snažily zahlédnout kvákající žáby.
Domů jsme, docela utahané (teda já určitě) dorzily asi v pět. Eli šla ještě řádit na balkon, já se musela jít okamžitě najíst a pak mě čekalo ještě pečení Vláďova svátečního dortu – Sachr – a povedl se.

by ·Komentáře: 2
Tak tento víkend se povedl. V pátek přijel Honza hlídat Eli a my s Vláďou vyrazili za kulturou – do Hallenstadion (takže skoro za rohem) na „Disney im Koncert“, což byla orchestrem živě hraná hudba z Disneyho filmů i s promítáním ukázek pohádek na plátno a se zpěvem výborných, nejen švýcarských, zpěváků a zpěvaček. Zainvestovali jsme do sebe a sedadla měli přímo proti plátnu, takže zážitek fakt super.
V sobotu ráno vyrazil Vláďa na nákupy a my s Eli ho měli potkat v Glattu na oběd. Takže Eli to vzala na odrážedle, které jsem pak půlku cesty nesla, protože zrovna chtěla jít pěšky. Ty dva kiláčky nám zabraly 45 minut, ale bylo pěkně. Pak to šlo ale s náladou z kopce. Eli byla nějaká unavená, pak zase chtěla čokovajíčko, nechtěla přestat řvát, pak tedy přestala, ale když uviděla Vláďu, který mezitím nakupoval, tak zase začala řvát. Tak nevím. Odpoledne jsme tak raději zůstaly doma (Vláďa využil pěkného počasí k malému cyklovýletu). My s Eli akorát uklidily balkon a zasadily první „zeleninu“ (ředkvičky, hrášek a alpské luční kvítí).
V neděli jsem se dlouho vyspala a pak jsme všichni tři vyrazili keškovat do lesů severně od vesnice Schneisingen (tak 40 min severozápadně od Curychu). Počasí se vydařilo (ani vedro, ani zima). Na místě, kde Vláďa chtěl nechat auto se neočekávaně objevil pěkný parkáč a gril posezení. Vyndali jsme Eli odráředlo a vyrazili jsme. Polovina cesty byla z kopce, druhá půlka pak do kopce. Eli chvíli jela, chvíli běžela a šla a chvíli jsme ji nesli. Tady v tom lese je krásná okružní cesta se 14 keškami. Kromě jednoho případu jsme byli úspěšní (9 km, 5 h v lese). Je tady v tom okolí moc pěkný les, skoro jako v Čechách 🙂 Elišku jsme samozřejmě utahali tak, že v autě usnula (kolem páté) a spala nepřetržitě až do rána (cca pěti, ale ještě vydržela hodinu jen tak ležet/spát/hrát si v posteli). My si tak v klidu v šest mohli pustit televizi a nerušeně koukat (konečně jsme odkoukali Marťana).

by ·Žádné komentáře
O dvou sobotách (5.3.16 a 27.2.16) jsme byli po hóóóódne dlouhé době keškovat. V Hardwaldu, což je tak 15 minut autem od nás. Elišce jsme vzali odrážedlo, takže jsme toho najeli hodně (pokaždé cca 4 km). V keškování se mě osobně dařilo. Normálně najdu velký kuloví, ale tentokrát jsem bodovala. Jednou jsme trošku schytali déšť se sněhem, ale alespoň bylo v lese prázdno. Eli si užívala sjezdy a to, jak s ní Vláďa běhal do kopců 🙂 (já je vždy pomalu následovala).
Během keškování v Hardwaldu jsme objevili několik nových posedů.
Na úterý 8.3.16 nasněžilo v Curychu tak asi 8 cm. My už nachystaní na jaro (jarní věnec zdobící hlavní dveře, vajíčka různě po bytě, atd.), jsme museli opět vytáhnout zimní obuv. A šly jsme s Eli nakoupit klouzák. Ve sklepě máme sice saně i boby, ale nechci to s sbou tahat, když nevím, zda to opravdu užiji. Tak máme malý klouzák pro Eli s tématem Disneyho princezen a pak druhý kulatý s nosností do 90 kg! Trošku jsme s Eli zabobovaly v parku, ale Eli se to poté, co zkončila obličejem ve sněhu a zjistila, že je studený, přestalo líbit, a tak jsme se vypravily zpět domů. Ten samý den odpoledne už to potálo, tak jsme vyrazily na chvilku s odrážedlem na hřiště. Na mokré kovové klouzačce jezdila Eli rychle jak kulový blesk.
Co se našich kulinářských aktivit týče – byli jsme na obědě v Cheyenne, kde jsme si dali všichni tři burgera. Vláďa klasiku, já s avokádem a Eli dětského, který byl jen malinkou kopií dospělácké verze i se slaninou (tu jsem zabavila) a hranolkami (to jsme nečekali, ale Eli se na ně vrhla s takovou chutí, že jsme ji je nemohli sebrat). Navíc dětské menu se platí podle věku, tzn. za ten Eliščin oběd jsme zaplatili 2 CHF (takhle to platí až do 10 let).
A domácí vaření? Na své narozeniny, které jsem v práci oslavila na začátku února, jsem upekla domácí medovník (klasika, která nikdy nezklame, podle Roudnického receptu). S Eli jsme dělaly domácí čokoládu a mrkvové muffiny. Já si vyzkoušela upéct punčový dort (chuťově dobrý, jen se mi tak pěkně neobarvil a nenasákl všechen rozvar, který jsem dle receptu měla připravený) a profiterolky (chuťově docela dobré, jen se mi oddělily složky krému a tvarově to byly jen takové hrudky a ne takové ty pěkně nastříkané „věnečky“). Vláďa s Honzou pekli buchty (aby měl Honza co přinést do práce na své narozeniny – měli je kromě tvarohu i s čokoládou a nutelou). Také jsme slavili Den palačinek.
Plněné palačinky (masová směs, něco jako bolognese) a v těstě je barvivo z červené řepy a špenátu.
S Eli se už dá „rozumně“ diskutovat. Záchvaty vzteku nechávám vyřvat. Eli se učí stříhat nužkami, zapichovat špendlíky, luxuje, a při uklízení si zpívá písničku, kterou při uklízení zpívají ve školce. Také umí několik německých číslovek a umí počítat (když má dobrý den) do desíti, ale netuší, co které číslovky znamenají.