Výlet lanovkou

Po dopoledním čekání, jestli se žaludek mé kolegyně uklidní a ona tak se synem a s ními vyrazí na výlet a jestli stihne rychle, během dopoledne, dodělat věci do práce, jsme nakonec chvíli před obědem obdržely krátkou zprávu „mám hotovo“. Rychle jsme naházely jídlo z lednice do batohu, nekonečné čekání na záchodě, nakrémovat každý záhyb těla a vyrazily jsme na autobus. Ještě jsme se rychle stavily v obchodě koupit Eli novou čepici, protože ta (pár měsícu) stará se jí už nevejde na hlavu. No a pak jsme čekaly na zastávce … a oni mezitím byli v tom obchodě, co my předtím – asi předpokládala, že tu čepici budu vybírat hodinu. No takže nakonec jsme vyrazily. Jedním vlakem, duhým vlakem a to už jsme byli v Adliswilu. Čekal nás krátký kopec k lanovce, která nám hned jela a vyvezla nás na hřeben, na jehož konci se nad Curychem tyší Uetliberg. Ale až tam my jsme nešli. Začali jsme obědem a zastávkou na hřišti – dlouhou. Pak nás čekalo 3,7 km dlouhé kolečko nahoru dolu, v teple. Valerio se s Eli chvíli se smíchem, chváli s brekem poštuchovali. Eli se několikrát nechala nést na koni a za každým rohem vyhlížela slíbenou zmrzlinu. Nakonec ve 2/3 cesty jsme objevili restauraci s hřištěm (!). V tom vedru to byla příjemná zastávka, ale dostaňte děti z hřiště. No, navnadily jsme je na to první hřiště, kde naše trasa bude končit. No a pak už to šlo dost monotóně – Eli brečela únavou, nechala se něčím uplatit, pak zase něco špatně, a tak dále. Na úvodním hřišti to bylo jak … v termitišti – děti, malé velké, všude. Pro mě to je hrůza, ptotože jediné, co jsme měla před očima bylo, že Elišku někdo srazí. K tomu se neustále chtěla zkusit sklouznout po tyči jako hasiči a bála se sklouznout po klouzačce (uzavřená trubka). Pak zase ta únava. Zatím na Eli funguje, že jakmile začnu odcházet, tak ona se rozbrečí a rozeběhne za mnou. Problém byl, že ani po mém urgování, si nedošla vyzvednout své dva klacíky, takže pak 10 minut na lanovku brečela (příšerně). Pak jsme ji vysvětlila, že takový velký by si do lanovky stejně vzít nemohla. No a zatímco jsme byly na wc, Vera s Valeriem vlezli do lanovky a my už jen viděly, jak odjíždí. No a co jiného mohlo následovat než další pláč. Že chtěla jet tou DRUHOU lanovkou a ne touhle (která díky bohu jela hned 8 minut po té, která nám ujela). Valerio s Verou na nás dole čekali, takže jsme pak jeli spolu vlakem do Curychu. Ale ve výsledku to byl pěkný výlet.
Výhled na Curyšské jezero z horní stanice lanovky.
Nejlepší hřiště na trati.
I když tu s námi Vláďa nebyl … jako by tu byl :-).
A ještě jedna super aktivita na HB Zurich (Hlavní nádraží) – voda:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.