V pondělí bylo Sechseläuten, doma tomu říkáme „pálení sněhuláka“, takže (myslím, že jenom) v Curychu byl půl dne volno (další info zde). Děti ve školce celý den volno, Maty do jeslí v pondělí nechodí a Vláďa si ten půl den odpracuje a volno si vybere v příhodnější termín (třeba až zase pojedeme do Čech), takže jsem s dětmi měla tři dny v kuse volno.

Sobota

Hned ráno, zatímco nám třem trvalo se obléknout, vyrazil Vláďa do elektra si vyměnit obal na nový telefon. My se dobalili a všichni čtyři jsme vyrazili na předvelikonoční slevy do čokoládovny v Hinwil. Od té domy, co nám zrušili pobočku ve Wallieselenu, musíme jezdit za čokoládou na výlet. Ale byli jsme úspěšní! Skoro jsme tu tašku neunesli 🙂

Další zastávka byla na oběd v Glattu a následný nákup (ten jsme také skoro neunesli). Doma jsem si musela já dát šlofíčka. Vláďa následně vyrazil na kolo. A my vyrazili jen tak na procházku ven. Krásně u baráku rozkvetly pampelišky, tak jsem Eli upletla veneček. A všichni kolemjdoucí ho pak obdivovali.

Neděle

Ráno jsme vyrazili na lezení. Vláďovi za deset dní končí legitka, tak ať to ještě užije. Já trochu lezla (náhodou ne zas o tolik hůř než v době, kdy jsem lezla) a boulderova, hlídala děti a hlavně pauzírovala u kafíčka. Na oběd byly naštěstí zbytky od večeře, takže jsme se mohli hned po příjezdu domů najíst.

A odpoledne jsme vyrazili do Mamutího muzea (Niederweningen). Maty i Eli jsou na dinosaury a Mamuty (Doba ledová :-)) zatížení, takže to bylo jako cíl výletu dobré. Je to všehovšudy jedna velká místnost a prezentuje to nálezy z okolí cca 300 m (dřív tu bývaly bažiny, takže ideální pro zachování mamutů a jiného). Myslím, že jsme tady děti udrželi alespoň půl hodiny, pak už šly raději s Vláďou ven na sváču a já si to ještě rychle pročetla.

Následně jsme začali hledat jednu hádankovou kešku – musíte nejprve najít několik indicií a teprve to vám dá dohromady cílové koordináty. No ale nebylo to jednoduché. Kešku jsme nenašli, zato jsme objevili kozy a slepice, pěkné hřiště, a pítko, kde si Maty neopomněl namočit rukávy až po loket. Žárné vedro nebylo. Já počítala jen s muzeem, nikoli procházkou, takže jen v mikině a vestě mi byla kosa. Vláďa se pak u jednoho popisu zase našel (šlo o číslo na lampě), ale to už jsme fakt byli zmrzlí. Takže to na nás čeká na příště.

Pondělí

Pro Vláďu normální pracovní den, pro nás volno a možnost dosyta se vyspat … cháchá, jasně, ten byl dobrý. Myslím, že déle, jak do půl sedmé, to nebylo. Takže spousta času se nasnídat, nabalit věci a odkoukat pohádky. Měli jsme dnes namířeno do Schwerzenbach do Kindercity. Podtitulek „věda hrou“. Už i děti od dvou let platí vstupné! No ale chytli jsme akci, že když jedeme MHD, tak máme jedno dítě zdarma, takže dobrý. Vlastní cesta (čistý čas v dopravních prostředcích) je 15 minut, ale se vším čekáním a chůzí to vyšlo na cca 45 minut (tramvaj, vlak, bus, pěšky). Budova to je pěkně vnitřně udělaná, přístupné s kočárky v pohodě (to se nás už netýká) a hlavní zde jsou tématické „vědecké“ okruhy. Rozdělila bych je na „pro prcky“ a „pro větší“. V části pro větší, byla část s „fitnes stroji“, část o recyklaci plastů, o energii (větrná, sluneční, atd.) a celkem až na těch pár věcí, kde děti mohly něčím točit nebo pumpovat, nuda. Navíc pár obrazovek ani nefungovalo a pár popisků se nedalo ani přečíst, jak to bylo zašlé.

Naopak další část, která byla namířena na menší děti, byla větší zábava. Samozřejmě tam bylo méně textu a více se tam dalo vyblbnout. Takže jsem z toho pak měla dojem , že to bylo takové velké hřiště. Což je fajn, jen kdyby si ostatní rodiče dávali na děti trochu pozor (obzvlášť když tam desetileťáci lítají a nedávají pozor na mrňata). U jedné několika „podlažní“ kuličkodráhy byly schody tak divně dělané a vůbec neoznačené (vše prostě zelenou barvou), že na nich Eli 3x spadla. Myslím, že tady by fakt pomohlo, kdyby hrany byly natřeny jinou barvou. Sice děti stejně mají oči přišpendlené ke kuličce, ale třeba by to pomohlo. Největší atrakcí byla vodní dráha pro kuličky. Byla zde i reálná kabina nákláďáku.

Další oblast byla o lidském těle. Nechyběla velká ústa, kde si děti s obřím kartáčkem mohly trénovat čištění zubů, lezecká stěna (trénink rovnováhy), figurína s odnímatelnými vnitřnostmi (něco jsme vyoperovaly – za boha jsem nepřišla na to, kam s tím 🙂 ), …

Takže zábavy tu bylo na čtyři hodiny úplně v pohodě. A to jsme ani nebyli na hřišti, které se nachází na střeše. Dokonce by tam měl být i vláček a auta (platí se zvlášť). Nechybí ani kino (opět další cena) a workšopy.

Nejslabší z toho celého byla jejich restaurace. Schválně jsem se ještě doma podívala, jestli tam je možnost občerstvení, abych netahala plný batoh jídla. Bufet zněl dobře. No jo, ale byl tam jeden jediný člověk, který byl navíc zaneprázdněn přípravou pizzy. Pak tam byly ještě v nabídce těstoviny a hranolky s nugetkami. Ty byly hotové dopředu, ale člověk musel stejně vystát frontu, až pán připraví 4 pizzy :-/ A bufet se skládal ze čtyř hromádek zeleniny. Takže jsem si udělala salát. Kdyby alespoň prodávali bagety, nebo něco takového. Takže tohle bylo fakt zklamání a otrava. Není nic příjemného čekat 20 minut ve frontě (o délce 3 lidi) a nevidět na děti sedící kus dál u stolu (a chroupající suchary, protože už umíraly hlady).

Maty cestou v tramvaji usnul. Takže jsem ho až domů nesla … myslela jsem, že mi upadnou ruce.

Na pálení sněhuláka jsme se pak koukali v TV. Málem jsme na to zapomněli, takže jsme to zapnuli až na vlastní oheň (v 18 h) a nestihli jsme průvody, které tomu předchází.