Na dnešek hlásili špatné počasí, což jim vyšlo, takže jsme měli v záloze místo dalšího výletu po národním parku jeskyně a muzea. Ráno jsme pobalili (snídaně byla opět ve velkém: Vláďa čtyři palačinky, i když jak jsme se následně shodli, tak to, co zde dostanete pod názvem „pancakes“, což se překládá jako palačinky, tak spíš jsou takové velké tenké lívance, s ostružinovou sirupem a šlehačkou. Já jsem si dala tradičně vajíčka, brambory a toust) a vyrazili do Luray, kde jsou prý úžasné jeskyně. Vláďa už v nich byl, ale že tam se mnou půjde ještě jednou.

Jeskyně byly opravdu něco. Ohromné a připravené na nával turistů (taky to jsou snad největší jeskyně na východním pořeží). Podle našich odhadů tam berou skupinky o 50 lidech každých cca 10-15 minut. Uvnitř vybetonované cestičky, někde jsou stalagmity zabudovány přímo do cest a největší překvapení – krápníkové varhany. Na různé krápníky měli přidělaná „kladívka“, která byla pomocí kabelů ovládána z centrálního pultíku. Pak jen průvodce zvolil požadovanou píseň a už se krápníky rozezněly. Tohle by u nás asi nešlo.

Také tam měli tradiční jezírko, kam můžete hodit drobný peníz pro štěstí. Toto jezírko se pak každý rok vyčerpá a peněžní výtěžek jde na lékařskou školu (nebo tak něco). Tohle mají pěkně vymyšlené. Co mě ale opravdu překvapilo, jsou sumy, které z jezírka každoročně tahají. Začalo to v roce 1954, kdy to byl $1 700. Pak už to jen přibývalo. Nejvíc se vybralo v roce 2002, kdy to bylo 187 tisíc dolarů! Celkem se tak za těch 60 let vybralo přes 897 tisíc dolarů. To je něco.

K lístku do jeskyní jsme zároveň dostali lístek do „Car and carriage caravan museum“ (tedy historická auta). Co mě tady nejvíce zaujalo, byl asi „velocipede“ s poznámkou, že většina kol v té době (1859-1869) byla vyráběna ve Švýcarsku nebo Německu a importovaná do USA.

A aby toho nebylo málo, tak k tomu lístku do jeskyní patřil i vstup do „Luray valley museum„, kde jsme se seznámili, jak lidé žili v tomto údolí a jak je poznamenala občanská válka. Jeden ze zdejších skvostů je bible, kterou předci zakladatele muzea přivezli ze Švýcarska (vydaná v roce 1536), což také poukazuje na historii vývoje osídlení tohoto území imigranty z Evropy.

Pak jsme se rozhodli pokračovat do muzea občanské války. V New Market je Virginské muzeum Občanské války, ale „omylem“ jsme nejprve narazili na jiné, jak jsme ve výsledku zjistili, soukromé muzeum. To založil jeden nadšenec na základě toho, co posbíral. Nejprve ho zaujala Občanská válka, ale následně přibily i další válečné konflikty a ve výsledku to působilo trošku chaotickým dojmem.

Bohužel až poté jsme narazili na oficiální „Virginia Museum of the Civil War„, které bylo velmi pěkně udělané a na které jsme měli bohužel pouze hodinu (muzea tu zavírají v pět hodin, což je proklatě brzy). K tomuto muzeu patří i rozsáhlá bitevní pole, takže tady ta návštěva byla opravdu letem světem. Škoda.

A protože druhý den mělo být zase hezky a zdejší národní park se nám líbil a chtěli jsme si tak v něm udělat ještě jeden výlet, rozhodli jsme se přespat opět ve Front Royal v Holiday Inn, kde jsme několik nocí před tím spali.

Na večeři jsme opět zašli do restaurace, která je součástí hotelu. Vláďa si dal plněná kuřecí prsa (česnekovo-sýrová omáčka), já si dala pořádný hamburger s coleslawem. A jako předkrm jsme měli žampiony v těstíčku s česnekovou omáčkou. Moc dobré. Na nějaký dezert už nám nezbylo místo.