Ráno klasická snídaně – vafle s javorovým sirupem, sladký toust, sladký dounat, apod. Zabalili jsme a popojeli jsme asi dvě stě metrů do vstupu do soutěsky Watkins Glen. Tato soutěska byla formována během doby ledové (a po ní), kdy malý potůček v průběhu dvanácti tisíc let vyřízl do krajiny úctyhodný kaňon. Ten je teď díky systému mostů, tunelů a chodníčků přístupný turistům. Moc vody zde teď neteklo, ale i tak to byla pěkná podívaná. Musím říct, že se mi to rozhodně líbilo víc, než Aareschlucht ve Švýcarsku (a asi víc než Les Gorges de la Jogne u Gruyere). Celkem nám prohlídka (cca 3,5 míle) trvala asi dvě hodiny. Hodně času jsme strávili focením, kdy Vláďa objevoval, co náš relativně nový foťák umí.

Všechny fotky v kaňonu jsme fotili Canonem PowerShot S95

Následně jsme se šli ještě podívat k jezeru, kde šíleně foukalo (takže jsme nacvakali pár fotek a pokračovali zpět k autu. Počasí dnes nic moc, navíc poprchávalo), a na oběd do čínské restaurace, kde si dal Vláďa rýži s masem (konečně něco „zdravého“ … i když si Vláďa pochvaloval tu jejich smaženou rýži, že takovou prý ve Švýcarsku nedělají), já si dala vývar s vajíčkem. Raději jsem se šetřila na večer, s vidinou toho, že jistě zase někam na něco „klasického“ zajdeme. A vyrazili jsme na šestihodinovou cestu (zataženo, jen cca 58°F, déšť mrholení) na jih směr Appalačské pohoří.

Ale jak to již s naším plánováním teď bývá, vše bylo nakonec jinak. Cestou jsme se zastavili u návštěvnického centra (Pennsylvania Welcome Centre), kde jsme procházeli mapky a různé brožurky a přišlo nám líto, že tyto informace ani nevyužijeme, protože Pennsylvánií jenom projedeme … a co nás zajímá, je Virginie. Ale pak mi padlo oko na Hershey. Kdo neví, tak největší výrobce čokolády v Americe je Hershey. Že by shoda náhod? Nikoli. Hershey se nachází v Pennsylvanii a je zde továrna, zábavní centru, muzeum, návštěvnické centrum … vše v kolébce této Americké čokoládovny!! To zkrátka nemůžeme minout! Tak jsme zadali do GPS nový cíl a vyrazili.

V Hershey jsme celkem snadno našli ubytování (což není tak těžké, protože tady jsou na davy ubytováníchtivých turistů připraveni) v klidné lokalitě (Rodeway Inn) a vyrazili na večeři. To už i mě vytrávilo, a tak jsme se chtěli poohlédnout po nějaké burgerárně. Již delší dobu jsme chtěli zajít do Wendy´s, což je místní řetězec s rychlým občerstvením, kde prý dělají dobré burgery. U jednoho jsme zaparkovali (nebyl problém tady opět narazit na lokalitu s mraky obchodů a stravovacích zařízení), ale pak jsme si všimli, že kousek vedle je Red Robin, který vypadal mnohem plněji a víc jak restaurace než Wendy´s (kterážto provozovna byla dost prázdná a spíš připomínající McDonald, než restauraci na večerní posezení). Tak jsme zvolili Red Robina s tím, že Wendy´s je všude, a tak do ní můžeme zajít jindy.

A to jsme zvolili velmi, velmi dobře. Uvnitř bylo narváno. Nemohu říct, že by se zde stravovali pouze tlustí Američané (bez urážky). Mohli jste tady vidět i „normální“ strávníky. Při pohledu do jídelního lístku bylo jasné, že co se burgeru týče, jsme na správném místě. Nejprve se nás servírka zeptala, jestli jsme zde poprvé, a když jsme přitakali, tak se jala vysvětlovat, co vše mají. Deserty, předkrmy, kuře, polévky, či saláty jsme stejnak ignorovali. Soustředili jsme se pouze na burgery. A předkrm jsme měli již vybraný – věž z cibulových kroužků se dvěma omáčkami. A dále si Vláďa vybral A.1. Peppercorn s „nekonečnými“ hranolkami (dokud chcete, tak vám je doplňují, čehož jsme nevyužili ani jednou) a já si dala Blue Ribon a místo hranolek jsem si dala coleslaw salát (oba Burgery můžete vidět na odkazech, i když takhle vyfocené to vypadá ještě větší než ve skutečnosti). A pustili jsme se do toho. Bylo toho požehnaně. Do toho jsem ještě popíjela koktejl, takže na konci jsem toho měla fakt dost. Myslím, že tato zkušenost s Burgery mi stačila. Deserty vypadaly úžasně (prostě tady vědí, jak na to), ale na to jsme fakt již neměli kapacitu. Opatrně jsme se odvalili do auta a jeli domů.

Co mě „trápilo“ již několik dní, byla pračka – buď nebyl na právní čas, nebo nebyla pračka. A bylo už pár věcí, co by trošku péče užilo. Zde bohužel pračku pro hosty neměli (jinak to je vcelku běžné vybavení místních hotýlků a motelů), ale pán (v recepci, majitel) byl tak ochotný, že mi dovolil použít jejich. Takže dvacetiminutový cyklus na praní, deset minut sušička a bylo hotovo. Pak už jen sednout a dopsat zážitky posledních dnů (jsem trošku ve skluzu, takže tento zápis píši v autě druhý den cestou na jih). Do toho jsem ještě měla puštěný film „Karlík a továrna na čokoládu“. Klasika.