Gibswil-běžky a sněžnice

18.2.2012
První, čím musím začít je, že nám Vláďa v pátek koupil oběma sněžnice. Šli jsme “na jistotu” a koupili si ty samé, které jsme měli půjčené v Davosu, jen s trošinku jiným upínáním, dle mého názoru lepším* – MSR Evo Ascent Snow Shoes.
Naše fungl nové sněžnice.
Takže, předpověď počasí dobrá, výbava připravena (Vláďa si v Čechách sehnal i návleky, bez kterých by to (skoro) nešlo, a mohli jsme vyrazit. Protože pro nás netrénované, by byl celodenní výlet na sněžnicích vyčerpávající, rozhodli jsme se, že část dne půjdeme na běžky a pak na chvíli na sněžnice. Takže ranní balení stálo za to. Pro změnu to vypadalo, že jedeme na týden pryč, … a to jsme jeli jen na den!
Vláďa: no já bych spíše řekl, že jsem si chtěl mimo jiné i zaběžkovat 🙂
Končeně byl dostatek sněhu i v okolí Gibswilu (na úrovni Rapperswilu, na konci “našeho” jezera; Panorama-Loipe Gibswil, takže jsme sem konečně mohli vyrazit. Toto místo má výhodu v tom, že je to na stejné straně jezera, jako Schwammendingen, takže se cestou nemusíme prodírat přes věčně ucpaný Zürich.
I přes usilovnou pomoc gps jsme cestu nakonec našli. Modrá obloha, parkoviště hned u tratí. Něco jsme namazali (na namazané lyže ještě z loňska) a vyrazili. Tratě vedly nahoru a dolu, Vláďa si jízdu pochvaloval, že to není taková nuda jako na louce v Roterthumu … nutno přiznat, že to tady mají pěkně vymyšlené – trasa na bruslení pěkně oddělená od klasiky, navíc oddělené oba směry, … prostě paráda.
Trasa tam a zase zpátky.
Jedenáctikilometrové kolečko jsme, dle dobrých Vláďových odhadů, zajeli za cca dvě hodiny. Musím tedy říct, že namazat na klasiku je prostě fuška – samozřejmě mi to podjíždělo na všechny strany … už jsem se těšila na sněžnice.
Vláďa: Co vám budu povídat … špačkovala celou cestu 🙂
Popojeli jsme na vyšší parkoviště, převlékli jsme se, nasadili sněžnice a vyrazili jsme směr Bachtel (1116 m, stále nahoru).
Bachtela pohled do údolí.
Sluníčko svítilo, sníh se třpytil, nedotčený sníh si přímo říkal o to, abychom právě my v něm zanechali své stopy 🙂 … prostě pohodička. Na kopci jsme se krátce pokochali výhledem na Curych, který se topil v mracích, dali si stále teplý čaj** a vydali se hlava nehlava směr dolů. Jen tak, kolmo na všechny vyjeté koleje, volným lesem, nedotčeným sněhem.
Ťapání ve volném lese – Vláďa byl ve svém živlu.
Závěrem musím říct, že mě sněžnice naprosto nadchly. Připomíná mi to mé začátky na běžkách, kdy jsme na vodákovi chodili spíš volným lesem, než po upravovaných tratích. Jen sněžnice mají tu výhodu, že nekloužou. Ono i z kopce to je leckdy výhoda (mé, ostatní asi také znají, sjezdařské začátky na běžkách nebyly nijak příjemné – moc to klouzalo, brzdit se na běžkách prostě nedalo, …). … Jen škoda, že to tady opět začíná, minimálně v těch našich nížinách, tát. Tak uvidíme, kolik toho ještě nachodíme.
*Po zkušenostech z dalšího víkendu a hlubokého sněhu bych původní vázání asi uvítala více, ale myslím, že ten jeden jistící čudlík, aby se pásky zajistily opravdu na fest, se dají dokoupit.
**Po XY letech neblahých zkušeností s termoskami jsme konečně narazili na nějakou, která opravdu funguje – termoláhve Primus se šroubovacím uzávěrem (takový ten “tlačný” byl součástí balení též, ale ještě jsem neměla odvahu ho vyzkoušet.

2 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *