Když se mi v emailu objeví zpráva od Eliščiny paní učitelky na němčinu, trošku se hrozím, co to zase bude. Vždy to je hromadný email, nikdy neukazuje na konkrétní děti (či rodiče), takže si mohu říkat, že Eli byla v pohodě. No, když si mají děti sami zapsat, co bude za domácí úkol, tak si to né všechny napíší. A pak se rozhoří živá debata v naší německé Whatsapp skupině co tedy mají mít a na kdy. Naposledy to bylo, že už budou mít další týden diktát, takže trénujeme německá slovíčka. A také, že by bylo fajn doma mluvit německy. Což je trochu problém u nás. U nás by mohlo fungovat, že já budu na Eli mluvit česky a ona mi bude odpovídat německy. Jinak jsme zatím odkázaní na tv a knížky. S tv to je už zase o trochu lepší – Vláďa nám zařídil stejné kanály, jako jsme měli ve Švýcarsku, takže nyní můžeme koukat i na oblíbené série (v němčině) na Disney Channel. A tím, že zas nemáme ani tolik času na tv koukat, tak asi zrušíme Lepší.tv s českými kanály. Uvidíme.

No a co se knížek týče, máme trošku zásob, ale něco je i na mě obtížné, a když se Eli ptá na každé druhé slovo, co to znamená, tak to je špatné. Zašli jsme se dokonce zaregistrovat do naší Chaberské knihovny, ale tam německou dětskou literaturu nevedou. Tak jsem si říkala, že tedy objednám nějakou literaturu ve svém oblíbeném švýcarském obchodě Orell Füssli, kde jsem vždycky objednávala. Nikde jinde (Luxor, Dobrovsky) jsem německé knížky nenašla. Až když jsem v tom švýcarském obchodě našla konkrétní tituly (obrázkové čtení, knížky psané kapitálkami, …), ještě jsem to zkusila. A hle! Objevila jsem uplně nový svět! Mega Knihy a Nejlevnější knihy mají i cizojazyčnou dětskou literaturu! A, světe, div se, za lepší ceny než v Curychu (počítáno aktuálním kurzem). A ne jen o pár desítek korun .. u knížek pro TipToi tužku (německá obdoba mluvící Albi tužky) to dělá i něco přes stovku (34.90 CHF = 796 CZK – ve Švýcarsku vs. 646 Kč v MegaKnihách, apod.)! Takže na mé objednávce jsem ušetřila alespoň 1000 Kč a nemusíme si navíc lámat hlavu, jak ty knížky z Curychu dostaneme domů. Takže už se těším na novou sbírku a na trénování němčiny – zjednodušená četba je hned jiný zážitek, než když se člověk snaží přelouskat oficiální dopis v němčině 🙂

Děti si často hrají na veverky a na to, jak hromadí zásoby na zimu. My jsme si s Vláďou jeden víkend také zahráli na takové veverky taky – jeli jsme do sadařství Bříství nakoupit jablka na uskladnění. Měli jsme to cca hodinu jízdy od Káranýho. A bylo z čeho vybírat. Cílem bylo vybrat cca 50 kg různých odrůd, aby nám pomalu dozrávala odteď do jara. Nakonec z toho bylo 8 odrůd 🙂 A doma proběhla pak testovačka. Také jsme nakoupili skoro kilo česneku, tři různé odrůdy.

Pokračovat ve čtení

V Curychu jsou koloběžky Micro velice oblíbené. Prckové, jen co umí vzpřímeně stát, na nich drandí všude. Před školami jsou ve stojanech kromě množství kol i požehnaně koloběžek. A není tedy divu, že Eli o koloběžce mluví již tak rok a půl. Já byla ale vždy zásadně proti, hlavně kvůli střídání nohou – nechtěla jsem, aby byla Eli kvůli jízdě na koloběžce nějaká zkřivená. Navíc jsme to nikdy neměli nikam daleko, takže nic.

Pokračovat ve čtení

Aby nám různé věci v garáži nepřekážely a aby garáž byla opravdu garáž a ne, jak tomu často bývá (a byl to de facto i můj plán 🙂 ), skladiště různého, zakoupili jsme na zahradu venkovní skříň. No ona to měla být původně zahradní dřevěná skříň, něco oku lahodícímu, na motyčku a trochu té hlíny. Ale jak jsem různě měřila věci, které chci, aby se tam vešly (třeba tři IKEA pořadače, 20 l písku, který jsme si z Curychu přivezli :-), dětské hračky, dětské nářadí (dospělácké nářadí nemáme, využíváme dětskou sílu – práce hrou), skládací stolek na kafčo, apod.) trošku jsem si říkala, že „skříň“ je málo. Takže i co se ceny a dostupnosti týče (byl skladem v Alze a nemuseli jsme sáhnout po zahraničních e-shopech) jsme skončili i malého zahradního domku, toho nejmenšího od Keter (Domek MANOR 4×3 ). Alza nám ho přivezla až domů během pár dní.

Pokračovat ve čtení

25.10.2019

Když už máme tu zahradu (na které zatím roste jen tráva a jedna pěkná meruňka), tak jsem doma vznesla dotaz na bio-popelnici (po okolí to lidi mají a sváží se to). Už v Curychu jsme tuto otázku řešili (obzvlášť s malou Eli a domácími puré jsem měla bioodpadu opravdu hodně), ale náš blok domů to zařízené neměl a neplánovali to, a abych platila bůhvíkolik franků za popelnici a vývoz … zas tak bio jsem nebyla.

Takže teď jsme tuto kapitolu otevřeli nanovo. Já bych byla osobně spíš pro biopopelnici, ať se o to nemusím starat. Nemám problém s tříděním, ale přeci jenom o kompost musí člověk trošku pečovat jinak to jen hnije. No a Vláďovi se zase biopopelnice nechce platit, když máme zahradu a můžeme mít kompost (to, že pak nemáme pro vytvořený humus užití, je jiná věc). Musí se nechat, že systém placení odpadků moc nenahrává tomu, aby lidé třídili, obzvlášť bioodpad. Vy si třeba na své náklady (někde to dotují města) tu biopopelnici objednáte, ale za normální odpad nic neušetříte, protože, alespoň u nás, si nemůžete upravit frekvenci vyvážení směsného odpadu (a tím cenu). Prostě se to platí ročně na hlavu a hotovo. Takže díky biopopelnici vám pak vyváží směsnou popelnici poloprázdnou, Frantovi od jinud přeplněnou, ale platíte stejně. Z tohohle pohledu mi biopopelnice (když odpad ze zahrady vlastně ani nemáme) také nedává smysl. Takže kompostér.

Většinou najdete dělení na domácí (třeba ty malé žížalí o objemu 20 l, které máte doma v obýváku, nebo na balkóně, … mě se tedy moc líbí, ale doma mi to Vláďa nechtěl dovolit), malé (zahrada do 500 m2) a velké. Vláďa si myslí, že bioodpadu moc nemáme, a tak chce malý. Já, vzhledem k tomu, že nevím, jak to bude fungovat, jsem také pro malý. Takže na výběr (koukali jsme všude možně a nakonec skončili na Alze) – Keter a Jelínek Trading (česká firma). Designove se nám víc líbil ten Keter, ale na Amazonu to mělo nic moc hodnocení, nejen co se barvy týče, ale hlavně kvality provedení – nechci, aby se mi kompostér již při vlastním stavění, rozpadl. Takže JT K290. Na Alze ho momentálně nemají, je na cestě. Takže jsem ho objednala přímo u JT. A dodání zdarma. To jsem na českou značku zvědavá. A na vlastní kompostování též. Jdu nám udělat seznam, co tam smí a co ne 🙂 Hlavně jsem zvědavá, jak to (ne)bude smrdět, co octomilky, jestli to teď před zimou nastartuje ten správný proces a jak rychle ho naplníme. Je to fakt malinké – cca 70x70x70 cm. Ale kdyžtak koupíme druhý a budeme moct kompost vidlemi pěkně přehazovat 🙂

Pokračovat ve čtení

Je to de facto 2 měsíce, co jsme v Čechách. Ano, stále máme spoustu věcí v krabicích. Ne, ještě nemáme po formální stránce vše uzavřeno. Vláďa má za sebou první pracovní výlet do Curychu (a jasně, že šel o víkendu na hory a na kolo), takže jsme ho mohli zaúkolovat nákupem. Dříve jsme vozili věci z Čech do Curychu (mák, domácí med, makové koláče, lázeňské oplatky, …), nyní vozíme z Curychu do Čech (Darvida krekry, Jemalt „kakao“, ovocné sušenky bez přidaného cukru, sýry, apod.) :-). Jinak si užíváme českých zákusků z nedaleké cukrárny a nic moc jiného nám nechybí. Maximálně pohodlnější autobusy, které by jezdily na čas 🙂

Účet ve švýcarských francích jsem dávno zrušila, neboť pro cizince jsou poplatky 25 CHF/měsíc, což je tedy dost. Ale Fio banka umožňuje mít účet ve francích zadarmo, takže náhradu máme. Bez poplatků. Ale pouze vedení. Pak už platíte, jak mourovatí. Za příchozí platbu 100 Kč (cca 4,3 CHF), za odchozí platbu 200 Kč, ale pouze tehdy, když je to buď SHA platba (poplatky platí každá strana své bance) nebo BEN platba (všechny poplatky platí příjemce platby). A když je to OUR platba, tak všechny poplatky platí odesílatel platby a dělá to 500 Kč (hnedle 22 CHF). No a vzhledem k tomu, že mě ani nenapadlo, že bych se s příjemcem platby (Degiro) o poplatky dělila, tak jsem dala samozřejmě OUR platbu. ÓÓ, jak je v tomhle Europlatba jednodušší (a levnější). Když jsme rušili naše švýcarské účty, tak jsme sázeli na Revolut, že s ním to půjde vše v pohodě. Ale bohužel ne všichni platby od třetích stran berou a ne všude jdou vklady kartou (což by bylo také řešení, Revolut má kartu navázanou na všechny vaše aktivované měny). Takže buď byl toto můj poslední vklad na Degiro a dále si založím už jen jeho českou verzi, která kupodivu není v korunách, ale v eurech. Ale i tak to bude jednodušší převod, než na franky, ale neuchrání mě to měnovému riziku, což byl další důvod k investování v korunách. No prostě všude to jsou samé kompromisy.

Pokud máte nějakou zajímavou investiční platformu v českých korunách, tak se nechám inspirovat. Zatím mám Zonky (dobré, že je zadarmo, až na poplatky z jednotlivých půjček, ale nemají autoinvest, který by běžel na Androidu) a Bondster (p2p platforma, ale investice v korunách jsou s 1% poplatkem).

Evidentně již několikátý ročník. My se zúčastnili poprvé. Děti šly za malé netopýry, já a babi za milé čarodějky a děda za upíra (ale vypadal spíš jako Merlin). Pro děti bylo připraveno snad 20 stanovišť s úkoly (vstupné dobrovolné). Za každé splněné stanoviště dostali písmenko do soutěžní kartičky. Úkoly byly různé – střílení na terč (papírovými koulemi, tenisáky, atd. … trefovalo se do rakve, na strašidla, atd. …), výroba papírového strašidýlka, vození dýně v kolečku, skládání hada, malování poslepu, pojídání gumových hadů čerstvě vylovených z kotlíku plného slizu (to byla asi nejoblíbenější atrakce), a tak podobně. Jak Eli, tak Maty si našli, co je bavilo. Počasí nám přálo, bylo spíš vedro. Ale s postupujícím časem tepla a světla ubývalo a na konec jsme se všichni sešli u ohně s buřty. A když už byla opravdová tma, tak se šlo na stezku odvahy, trasa značená svíčkami, děti měly své strašidelné lampióny, … a skončilo se u Jizery u Chárona. Domů jsme dorazili až po osmé. Jo a s Matym jsem si prohlédla fungl nový hasičský vůz Káranských hasičů. To je ohromné auto! Mohli jsme si sednout i dovnitř 🙂 Jo a ještě proběhla soutěž o nejlepší vyřezávanou dýni.

Eliška měla hned ze v září team builingovou (seznamovací) akci (s přespáním) v Toulcově dvoře. Ze školy jim tam jede přímo bus 177, takže to není žádná divočina bůhvíkde. Sice to jede půl hodiny, ale bez přestupů. No a když jsem dumala, kam bychom za pošmourného počasí vyrazili (s kámoškou ze Zahradního města), tak mi oko padlo právě na Toulcův dvůr. A tak jsme vyrazili. Maty se začal ptát „kdy už tam budem“ po asi až 20 minutách jízdy, takže jsme to dobře zvládli. Toulcův dvůr je přímo u zastávky. V objektu je několik „institucí“, my šli ale pouze po zvířátkách. Ne ke všem se sami dostanete tak blízko, jak když jdete se skupinou v rámci akce pořádanou přímo dvorem. Ale i tak jsme viděli Přeštické prase, králíky, husy, a smradlavé kozy, jedna z nich měla bradku až na zem. Areál to je ohromný.

My to procházkou vzali po cyckostezce a následně červené turistické značce až na Hamerský rybník, kde jsme si v Restauraci Hamr dali oběd. Je tu velká samoobslužná restaurace s pěkným výběrem. Maty cestou na výmolech v bahně usnul, takže oběd pak dojídal již studený. A ještě jsme si dali kafíčko u hracího koutku (vstup 50 Kč, Maty si to evidentně užil) a už jsme jeli pro Eli do školy (cestou jsme ještě krmili kachny našimi kachními granulemi, kupodivu jim to chutnalo, a Maty neodolal klouzačce).