V pondělí bylo Sechseläuten, doma tomu říkáme „pálení sněhuláka“, takže (myslím, že jenom) v Curychu byl půl dne volno (další info zde). Děti ve školce celý den volno, Maty do jeslí v pondělí nechodí a Vláďa si ten půl den odpracuje a volno si vybere v příhodnější termín (třeba až zase pojedeme do Čech), takže jsem s dětmi měla tři dny v kuse volno.
Pokračovat ve čtení
Začínáme odškrtávat položky ze seznamu. Město a hrad Habsburg (ano, TEN Habsburg) je cca hodinu cesty od Curychu a zrovna v sobotu začínala sezóna. Již na parkovišti pod hradem nás překvapilo, že parkování je zadarmo, což je ve Švýcarsku neslýchané 🙂 Hrad otevíral až v 11 h, takže jsme měli cca 1,5 h se projít okolo, udělat si kýčové fotky (modrá obloha) a hledat kešku mezi ruinami. Již „venku“ ve zbytcích zdiva začíná „Královská cesta„, šestero zastavení s audiokomentářem (ať již hlasitým či na sluchátka) k jednotlivým epizodám vlastního hradu, i Habsburků (od založení hradu, po souboj Rudolfa I a Otakara II o Římskou korunu).
Z vlastního hradu zbyla a je zrenovovaná jen cca půlka. Ve věži je muzeum, ve zbytku restaurace a možnost ubytování. Z věže je pěkný výhled do okolí. A vstup je zadarmo, což jsme byli zase v šoku. Všechno jsme to prolezli a následně ještě popojeli autem do lesa a šli hledat kešky. Vláďa potvrdil svoji pověst lapače klíšťat, protože se sebe během procházky minimálně tři (!) sundal. A jedno z Elišky.
Fotky zde.
Sobota (16.3.2019)
Dopoledne jel Vláďa s dětmi na trh a já tak mohla v klidu uklízet. Odpoledne vyrazil Vláďa na dlouhý cyklovýlet a my jsme jeli do Oerlikonu do Indoor hřiště. Byli jsme tam ale mnohem dřív než sousedka s Vojtíškem, a bylo hezky, tak jsme ještě byli na hřišti, a až dorazili, šli jsme blbnout dovnitř. Je to ale hlavně pro děti do pěti let, takže pro Eli trochu nuda, ale vyhrála si. Kromě nás tam už moc dětí nebylo. Maty zase začal ožužlávat kde co, takže předpokládám, že rýmu, která se u něj vzápětí rozvinula, chytil tady z nějaké hračky.
Pokračovat ve čteníJiž prosakuje ven, že se budeme vracet ze Švýcarska zpět do Čech (ještě není jasné kam přesně, bude záležet na ZŠ). Ale o tom jindy. Ten čas, který nám tu ještě zbývá, bych chtěla využít k tomu vidět ještě to, co jsem nestihla. Nejvíce jsme toho procestovali a poznali během cca prvních tří let, s dětmi pak už (alespoň já) nic moc (ale zase jsem poznala jiné baby-friendly lokality, jako dětské herny a hřiště, bazénky, atd.). Takže to chci teď napravit. S dětmi se už dá cestovat (jasně, prý se s nimi dá cestovat od narození – to ale není můj případ. Tahat s sebou mimino, které se musí každou chvíli kojit a přebalovat není můj šálek čaje), takže dávám dohromady seznam „must see“ toho, co se musí ve Švýcarsku vidět. Zdroje jsou různé (zde, zde, zde, nebo třeba zde).
Pokračovat ve čtení
Člověk se stále učí, že?
Jsem „studijní“ typ? Ano, ráda poznávám nové věci a ráda se učím. Můj problém je, že ne vše si pamatuji a ne vše dokáži použít v praxi. Co to pro mě znamená? Že jsem možná vystudovala školu, která mě nikam nedovedla. Takhle se to říct ale nedá, nebýt mé university, tak jsem neskončila ve Švýcarsku s dobrým švýcarským platem. Ale nyní po těch letech mi to přijde, že „mezi slepými jednooký král“ 🙂 I s těmi mými základními počítačovými schopnostmi jsem mezi zubaři prostě jednička. Ale nikam mě to neposouvá. A tak si říkám, co dál? Je to pár let, co jsem si již pohrávala s tradingem, ale na to prostě nemám čas, takže se to spíš zatím přetavilo do pasivního investování. A tím se, s mými objemy, měsíčně dostatek vydělat nedá. Takže co dál? Tíhla bych k lektorování (PC, plavání, … cokoli), ale Vláďa navrhl, že programování/testování by mohlo mít lepší budoucnost (viz úvodní obrázek 15 nejrychleji rostoucích pracovních pozic). Stále to jsou jedny z nejlépe placených (a hlavně hledaných) pozic. A myslím, že ani v budoucnu se programování neztratí. Když nic jiného, je to potřebná dovednost pro další práci s daty. Jinak s Eliščinou školou se budeme muset nechat inspirovat nějakou „prací budoucnosti„.
Pátek byl docela akční a narvaný aktivitami od rána do večera. Ráno mě čekal velký nákup, mimo jiné i ingredience na Máťův narozeninový dort. Maty byl dopoledne v jeslích, Eli ve školce, takže byl čas upéct korpus, zdobení jsem nechala na sobotu. Jirka (J+N u nás byli již od pátku a v neděli zase letí domů) vyzvedl Elišku, dali jsme si oběd (květákovou polévku (Eli dokonce snědla většinu své porce, takže to bylo dobré) a já jsem si šla dát malého šlofíčka (už si den bez poobědového odpočinku neumím ani představit, nechápu, jak to ty děti dělají, že spát po obědě nepotřebují!). A pak jsme s Eli a Jirkou vyrazili tramvají do Mühlerama. Což je starý mlýn (z r. 1930), kde je nyní kromě muzea i spousta dalších podniků (fitko, restaurace/kavárna, atd.). My šli do muzea. Krátce po našem příchodu začala prohlídka, kdy jsme viděli mlýn v chodu, od zrníčka po hladkou mouku. Nechápu, že tam ještě neměli úraz s nějakou skřípnutou rukou, protože vše běží jak za stara – jeden velký motor dole (celkem to má tři poschodí, kdy dolů mohou děti i dospělí po klouzačce) a veškerý pohyb je převáděn řemeny, takže všude se pořád něco točí a mele. V každém patře byl výstup určitého typu mouky, pán nám předvedl na systému sít, jak se propracujeme až k mouce hladké. Bylo to pěkné. Jirku zajímalo, jak je to s myšmi, tak ty prý nemají (jen jednu rodinku u vchodu), ale horší jsou prý malí brouci. A jestli jsem to dobře pochopila (výklad byl ve švýcarské němčině), tak ty se ničí teplem – celý komplex se prý zakryje igelitem a vevnitř se to všechno zahřeje na 55°C (70°C by prý bylo lepší, ale to s ohledem na dřevěné části mlýnu nedělají). Děti si mohou vyzkoušet mletí obilí ručními mlýnky, pořádají se tu kurzy pečení chleba, atd. A dočasná výstava se týkala hmyzu/brouků a jejich významu v budoucnu (a částečně již v přítomnosti) ve stravování jako významný zdroj proteinů. Mohli jsme i ochutnat, to jsme ale nezkusili.
Z Mühlerami jsme jeli k Opeře, kde jsem ještě Jirkovi ukázala vlak, který navazuje na tramvajové koleje (a částečně jede souběžně s tramvajovou trasovou) a jede směrem na Zollikerberg (kde se děti narodily) a Forch (tam se také ještě musíme někdy vypravit).
Chtěli jsme se podívat, jestli již v centru nebude něco k zahlédnutí z počínajícího Karnevalu, který tu teď po tři dny probíhá … nic. A tak jsme pokračovali do Oerlikonu na svačino-večeři do vegetariánské restaurace Tibits. Parádní na tom je, že to je formou bufetu, takže kdo spěchá, má jídlo hned na stole (v čase večeře tu je ale pěkně plno). Také velikost porcí si člověk volí sám. Ceny jsou takové průměrné. A na rozdíl od třeba Migros restaurace tu prodávají pivo. Jirka si místní ipu pochvaloval. No a to už bylo před šestou a čas jet domů.
Na Schwamendingenu jsem se s Eli a Jirkou rozloučila a rovnou jela na sebeobranu, kam už vlastně měsíc chodím 1-3x týdně. Není to asi úplně klasická sebeobrana, ale takové využití kung fu v sebeobraně. Jsem hrozně pomalá, ale třeba se to zlepší. No a domů jsem se dostala v devět, takže pěkně dlouhý den.
V sobotu slavil Eliščin kamarád ze školky 6. narozeniny. Stejně jako před rokem (nebo už to jsou dva roky) to bylo ve Walliselenu ve velké dětské herně (tedy mě to tak přišlo, ale vím, že běžné jsou herny i 6x větší). Ještě před začátkem oslavy jsem si říkala, že bychom to tam mohli Elišce také zorganizovat. Ta by byla nadšená. Děti si tam vyhrají, to rozhodně. Je tam dráha pro auta, prolejzky, klouzačky, sítě, trampolíny, stolní hry, … občerstvení a kafe pro rodiče, záchody, vše. Ale představa, že budu na tři hodiny u stolu s lidmi, které ani neznám a do toho bude vzduch čím dál tím nedýchatelnější … no úplně unešená teď z té představy nejsem. Asi uvidíme, kolik dětí bude Eli chtít pozvat. Zatím v plánu je mít oslavy dvě – pro Čechy a pro „Švýcary“ (pochybuji, že ty děti, které tuším, že by Eli chtěla pozvat, jsou Švýcaři. Švýcaři snad u ní ve školce ani nejsou).
Takže momentálně si pohrávám s myšlenkou udělat to u nás na hřišti. Jen nevím, jestli se to smí. Ale výsostná cedule tam není a nebudeme nikomu bránit si na hřišti hrát. Budou balónky, vodní pistole, prolejzky, stím tam také je, nikdo nebude muset nikam jezdit, když všichni bydlí v okolí, … dort přineseme těsně před krájením z lednice, kafe se bude nosti ve džbánu, v nedalekém obchodě budeme brát zásoby ledu … zatím to vidím optimisticky.
V herně jsme byly od dvou do půl šesté. Na odchodu urval Vláďa Elišce zip u boty, ta to ořvala, ale měli jsme čas zajet rovnou koupit boty nové (tyto už začínaly být stejně malé) – svítící! Takže spokojenost.
A neděle? To byla paráda. Krásně jsme se vyspali do šesti :-), takže jsme mohli vyrazit brzy … do spa. Kousek od nádraží Enge je Thermalbad & Spa. Takže jsme vyrazili já, Jirka a Eli. Vláďa někdy před obědem jel na kolo a Maty byl doma s Ninou. My jsme si to v teplé vodě krásně užili. Eli si užívala vodu jako takovou, mě dělaly dobře teplé bublinky. V areálu je i občerstvení, takže bylo i kafíčko, čokopěna a bagetka. Je tu i bazén úplně na střeše s výhledem na Zurich a v dálce zasněžené hory. Vydrželi jsme tu hnedle tři hodiny.
Odpoledne, když se Vláďa vrátil z kola, dorazil i Honza a dali jsme deskohranní. Nina nám udělala hostinu – knedlo, zelo, vepřo. A já stále trénuji dorty – tentokrát to byl piškoťák s čokoládovou a citronovou pěnou.
Tak jsem na to konečně přišla. … Ale o co jde – na Facebooku dělaly holky v jedné maminkovské skupině anketu kdo kolik za rok přečte knih. Výsledky se lišily od cca 0 (podle toho, jestli se dětské knížky počítají či ne 🙂 ) po asi 50 (!). Můj průměr za posledních 13 let je cca 13 knih (od roku 2013 převážně audioknih) za rok, maximum pak 18 za rok v roce 2011.
A tenhle rok? Již jich mám 9! A to je teprve únor! Samozřejmě záleží, jak tlusté knihy jsou 🙂 Například Muž, který sázel stromy (Jean Giono) vyšel v audioknižní podobě na cca 30 minut. A stále se počítá jako jedna, stejně jako Inferno Dana Browna (19 h poslechu).
Ale abych se vrátila na začátek. Výmluva je vždy „nemám čas“, což je často pravda. U mě pak také, že mě bolí oči, takže třeba cestou z práce dám přednost audioknize před čtením. Výhoda audioknih je, že je můžete poslouchat všude. Já s nimi začala, když se narodila Eli – s kočárem jsem toho nachodila spoustu a u toho jsem toho také spoustu odposlouchala. Ale pak se dá poslouchat i při vaření, mytí oken, věšení prádla, běžkování … , na záchodě :-).
A jak to, že mám letos po 2 měsících tolik knížek, co jindy za celý rok? Nejde o čas, jde o ty knihy! Jsou prostě měsíce či roky, kdy jsem nenarazila na nic zajímavého. Nebo jsem nejprve chtěla doposlouchat nudnou rozposlouchanou knihu a pak to skončilo tak, že jsem nakonec nečetla nic (jako například jedna z nejznámějších klasických děl s duchovní a psychologickou temtatikou „Mnich, který prodal svoje ferrari“ je pro mě nuda vhodná pro stavy, kdy nemohu usnout).
Letos mi tak průměr zvedla sága o Hraničářově učni (John Flanagan).
A co tak na mých seznamech převažuje? Sci-fi, fantasy, historické romány, motivační životopisy/romány: Musk, Myslete na velké cíle (Trump), Realitní naděje (Vomastek).
Konec odkladu 🙂
Jo a idea „pomohlo by mi rychločtení“ je dobrá, ale v knize o rychločtení jsem zatím jen v půlce 🙂
Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je „nutno“ se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk „zpívá“ Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V „muzeu“ jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.
Čtvrtek
Eli dnes byla opět lyžovat.
Po obědě nás Vláďa, kterému už teplota moc nerostla, vzal autem k sjezdovkám, já mohla rovnou vyrazit na běžky, Vláďa s Matym Eli odvedli na svah. Můj plán byl dojít až k jezeru Silvretta-Stausee, cože je pořád do kopce. Bylo azuro a měla jsem na to celé odpoledne. Bylo jasné, že budu muset za chvíli mazat. No ale když už jsem se tedy po pár stech metrech rozhoupala, že to zkusím namazat (trochu se obávám, že v mém podání nemá mazání moc účinnost), tak koukám jak puk na žluto-černou pásku přes cestu – kvůli nebezpečí lavin cesta zavřená.
Pokračovat ve čtení