by ·1 komentář
No je to k nevíře, ale i bez práce mám doma práce až nad hlavu a stále jsem se nedostala k věcem, na které mi, jsem myslela, zbude spousta času právě v tomto období (třeba umýt okna, žaluzky a balkon). Tak kupříkladu dneska. Eli si mě zavolala v 5:45 h, že nechce být v pokoji sama (klasika). No a protože dnes jde do školky a školka otevírá v sedm, nebyl důvod jí nutit dále spát a vstaly jsme. Eli teď bere kapky na rýmu, které se dávkují 30 min před jídlem, takže obzvlášť ráno to je trochu nahraně. No ale naštěstí je ochotná je vůbec vypít. Pak se koukla na dva díly šmoulů, já se zatím nasnídala a připravila věci. To vstal už i Vláďa a s Eli se nasnídal. A kolem sedmé už oba vyráželi do školky. Já pak uklidila kuchyň, prošla e-maily a studovala pár stránek o investování. V devět jsem vyrazila na poštu a do obchodu a do toho s Vláďou řešila rušení naší kreditky (za kterou chtějí nehorázné poplatky, takže přejdem na jinou). A pak jsem se zase ponořila do stránek o tradeování/investování. Když v tom na mě v e-mailu vykoukla zpráva, že tento meil někdo používá po celé Evropě a že doporučují změnit heslo. No hesla jsem si pro jistotu změnila i u dalších stránek a e-meilů, což zabralo dobrých 30 minut. A když už jsem byla u té „bezpečnosti“, tak kontroluji ještě aktuálnost antivirů jak na počítači, tak mobilu.
Po obědě se snad dostanu na chvíli do postele. A pak … balení dvou kufrů na zítra … letíme s Eli do Prahy. Pak asi ještě něco vyprat a vyluxovat a pak už bude čas vyrazit pro Eli do školky. Takže čas letí.

by ·Žádné komentáře
Tento víkend byla poslení možnost využít akce 2 vstupenky za cenu 1 na jednu z několika atrakcí (kupónek z nějakých snídaňových cereálií či co, navíc německých, protože všechny akce byly v Německu). Z nabídky pěti možností mi nejlepší přišlo akvárium v Kostnici. Eli se z rýmy a kašle pomalu dostává, tak jsme vyrazili. Cesta autem zabrala tak 45 minut. Zaparkovali jsme ještě ve Švýcarské části Kostnice, i když parkáč tak stál asi o něco více než v Německu, ale vyhnuli jsme se zácpám kolem hranice. Vstupné pro Eli a jednoho dospělého byl i tak přes 30 EUR. Musí se nechat, že recenze, kterou Vláďa na tento podvodní svět našel nebyla tak daleko od pravdy. Jako bylo to moc pěkné, to zase žádná, ale díkybohu jsme dovnitř nemuseli stát frontu a měli jsme ten jeden lístek zadarmo. V deštivý den může být vevnitř pěkně narváno. Chodbičky jsou dost úzké a potemnělé. Na stránkách rovnou píší, že vstup s kočárky je zakázaný, protože by se dovnitř pak návštěvníci už vůbec nevešli. Bohužel jsme před návštěvou zmínila tučňáky a nevím proč, Eli chtěla prostě vidět hlavně je, takže vše ostatní míjela relativně rychle, občas až bez zájmu. Tučňáci byli samozřemě až na konci, takže 1/3 výstavy jsme vlastně ani neviděli. Bohužel jsme nestihli ani žádné krmení. Zato jsme si pohladili mořskou hvězdici a viděli „panáčkovat“ rejnoka (normálně jsem ho vždy viděla jen jako placku u dna, ale tady byl vertikálně ve vodě a „dýchal“ nad hladinou). Mořští koníci byli také roztomilí. V jednom akvárku byly i ryby z Bodensee – no potkat někde TOHODLE kapra, tak mi asi fakt ukousne nohu – někteří byli pěkní mackové. Takže výsledek … dobrý, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín … 🙂 … Ne, ale třeba Oceanarium ve Valencii (Španělsko) to je uplně jiná liga (navštívila jsem ho dávno dávno, když jsem byla ve Valencii na konferenci).

by ·1 komentář
Sobota 13.8.2016
Vláďa říkal, že nemáme ráno kam spěchat, aby se stihlo udělat trochu teplo. … No přijet ještě o kousek později, tak už nezaparkujeme (to jsme pod Stoosem byli v 10 h) – azuro, lidí plno. Zparkovali jsme, pobrali věci a vyrazili koupit lístek na lanovku. Včera jsem si zařídila po dlouhé době zase Halb-tax, takže i já jsmem nahoru jela za polovic :-). Kvůli odskočení na wc nám lanovka málem ujela, to by zase bylo od Elišky breku. Ale stihli jsme to. Vedle stávající lanovky se staví nová, která bude mít přepravní kapacitu 1500 lidí/h a cesta nahoru bude místo stávajících cca 5-7 minut trvat 3-4 minuty. To bude hukot. Také to bude vevnitř tak vymyšlené, že budete pořád stát na vodorovné ploše.
Zastávka na sváču u pstruhového jezírka.
Na Stoosu vybral Vláďa pětikilometrové kolečko rašelinovým močálem s naučnou stezkou. Ta byla moc pěkně udělaná s několika zábavnými zastávkami.
Lávka přes mokřady.

by ·Žádné komentáře
Tak tento týden byl nabitý a myslím, že ten další, než zase vyrazíme na další cestu do Prahy, bude taky. V pondělí ráno, když Vláďa s Eli odjeli do školky, jsem se v chodbě prodírala hromady špinavého prádla z dovolené (článek bude v dohledné době následovat). Pračka byla na nejbližší dny samozřejmě zabukovaná, tak jsem začala prát po částech v naší malé pračce. Na balkoně to na sluníčku naštěstí hned uschnulo, ale k žehlení se dostávám až teď po týdnu (na sedačce se už ani nedá sedět, jak je plná čistého prádla a haldy ponožek). Uklízení mi zabralo většinu z tohoto týdne.
V úterý jsme na oběd vyrazily s Helenou a Jůlinkou do ZOO. Dle předpovědi začalo pršet akorát, jak jsme do Zoo vešly. Na oběd pene arabiata v restauraci hned u vchodu, abychom moc nezmokly.
Naštěstí, když jsme vyšly, tak zase nepršelo. Zamířily jsme rovnou ke slonům na druhém konci zoo. Jak jsme byly vevnitř, tak zase začal pršet a to už vydrželo celý den. Tak jsme holky oblékly do komplet nepromokavých oblečků a vyrazily do deštného pralesa. Cestou ještě zastávka na mokrém hřišti, komu by trocha vody vadila. V Masoale bylo teplíčko a sucho (oproti tomu, co bylo venku). Tam už Jůlinka spala, Eli, na to že vstávala v šest ráno, byla jak natažená na pérko. Viděly jsme netopýry, i chameleona a opice. A pak už hurá na vláček, který nás zavezl zpět k hlavnímu vchodu. Takže cíl splněn (ten vláček). Domů jsme se doštaly až po šesté. Není divu, že pak druhý den dopoledne strávím úklidem věcí po našich výletech.
Ve středu jsem byla na ORL – hučí mi v hlavě. Asi to jsou nějaké tlaky ve středním uchu, rozhodně to není tím, že bych si málo čistila uši, jak jsem se ubezpečila. Dostala jsem tak za úkol nafukovat balonek nosem. Opravdu! Najděte si na internetu video o výrobku Otovent – vypadá to legračně. A co to má udělat je vypouknout bubínek ven a vyhnat vodu (nebo co to je za tekutinu) ven ze středního uchat. Takže třikrát deně nafukuji balonek. Pak jsem začla k Vláďovi do práce na oběd, máme tak chvilku klidu pro sebe.
Jo, kdyby někomu bylo divné, kam v tom všem vměstnám ještě práci, tak nevměstnám – od začátku července jsem bez práce. Smlouva mi vypršela a nebyla obnovena, prý zatím nejsou peníze, uvidí se, jak dopadne nový grant, což se bude vědět tak na konci roku.
Čtvrtek – už ani nevím, co bylo. Jo – vyrazily jsme do Affolternu na sraz s další Češkou a jejíma dvěma dětma. Tam jsme byly na hřišti až do oběda. Během vaření oběda jsem musela Eli postavit v obýváku stan. Po obědě jsme vyrazily s odrážedlem, kolem a vozíkem. Cíl byl směr Greifensee, kde nás pak Vláďa po práci potká a pojedeme na kole kolem dokola. A aby se Eli trochu unavila, vyrazily jsme už ve tři rychlostí cca 4,5 km/h. K mému údivu to nezabalila u prvního kopce, ani u druhého – pořád ťapala a do toho neustále něco povídala. Já s ní byla schopná na nejlehčí převod držet na kole krok (což náhodou není tak jednoduché při té rychlosti, div jsem párkrát nespadla z kola). Vézt kolo vedle ní nemohu, což by při té rychlosti někdy bylo pohodlnější, protože to ona rázem také sesedá a také vede 🙂 No zkrátka za 1,5 h jsme najely 6,7 km. Cestou jsme se zasavily na ostružinách, které Eli vždy ocucala a pak vyplivla, ale byly to letošní první divoké ostružiny, které se daly jíst. Až u říčky Glatt jsme se zastavily na piknik plácku a daly sváču. Pak už šla Eli do vozíku a já vyrazila. Tou dobou už byl Vláďa nedaleko. A pak už jsme jely spolu kolem Greifensee – 30 km. Jak Vláďa táhl Eli, tak jsem mu po většinu cesty docela stačila. Eliška samozřejmě hned po usednutí do vozíku usnula a spala skoro až domů do nějakých sedmi.
V pátek jsem zašla na RAV – což je švýcarský pracák. Ve čtvrtek večer, celá unavená po cyklovýletě jsme kopírovala všechny potřebné dokumenty, které chtějí a dělala online „kurz“ povinností a výhod nezaměstaného. Zatím šlo jen o prvotní setkání – odevzdat dokumenty, dostat nové, dostat pár dalších úkolů a čekat na další termín, kde už se bude probírat do detailů můj další úděl. A pak zase k Vláďovi na oběd (vše, co kdy potřebuji vyřídit, se děje v Oerlikonu, kde Vláďa pracuje, takže to je pak spojení příjemného s užitečným).

by ·1 komentář
Neděle 14.8.2016
Po společném včerejším rodiném výletě (dopíši později) dostal dnes Vláďa „propustku“, aby se zase mohl vypravit do hor s kamarádem. A my jsme tak s Eli měly celý den pro sebe. Ačkoli Eliščina nejoblíbenější činnost poslední doby je být doma a hrát si, tak jsem nám naplánovala výlet do ZOO. Ale ne tak ledajaké. Tato se nachází dobrých 45 minut vlakem od Zurichu. Jak již název sám napovídá, nejedná se jen o zoo. Tento park se vyznačuje třemi věcmi (po celém dni tam stráveném to z mého pohledu takto je): 1) evropská zvířata, 2) volný pohyb mnoha druhů mezi lidmi, možnost krmení a hlazení, 3) odpočívadla, hřiště a jiná zábava pro děti. Těm zkušenějším už jistě dojde, že den to byl náročný, obzvlášť, když bylo celý den azuro.
Ale vezmněme to od začátku.
Vstávání klasicky v 7 h. Kdo by se chtěl v neděli válet, že? Vláďa už byl od pěti hodin ráno pryč. V klidu jsme si daly snídani – domácí kynutý koláč se švestkami (od Vládi) a makové kynuté motánky (má práce).
Nabalily jsme věci a protože jsme byly rychlé, rozhodla jsem se, že chytneme dřívější vlak, což bylo de facto první spojení, kterým se dalo ten den jet (9:09 z Hlavního nádraží). Tramvaj jsme doběhly. Na nádraží jsme byly s dostatečným předstihem, abych v klidu vybrala jednu ze dvou možností lístku. No a pak jsme zjistily, že náš vlak má 25 minut zpoždění. Tak jsme měly dost času projít se po nádraží a pro jistotu jsme nasedly do jiného spoje, který odjížděl na čas v 9:32. Jen jsem trochu nepochopila jejich značení, jestli je místo s místenkou nebo ne. No až do Zugu jsme v klidu seděly, pak jsme si musely přesednout, protože na naše místa si dělala nárok indická rodinka a nějaká protivná Italka. To už nám ale chybělo jen asi 15 minut cesty.
Z nádraží Arth-Goldau je cesta do zoo značená moc dobře – celou dobu jsou na zemi výrazné kočičí (hodně velké) stopy. U vstupu jsem vyměnila voucher (od Domi k mým narozeninám) za účtenku a už jsme byly vevnitř. Jsou tu značené tři okruhy – ryby a kachny (1,5 h), vlci a medvědi (1,5 h) a pak ještě něco (1 h). Začaly jsme rybami a kachnami. Koupily jsme v automatu granule, a tak měla Eli první velký zážitek – krmení kachen a kaprů. Musela jsem pak ještě s jednou paní rozměnit peníze, abych měla na druhý balíčk. Voda se kolem kaprů doslova vařila, jak se o granule rvali. Myslím, že jednou kousli i nějakou kachnu, která se k nim do toho připletla 🙂
Pak následovala bistro. Už byl čas oběda, ale Eli chtěla jen zmrzlinu. Vyžádala si čokoládové korneto, neprojedla se ani ke kornoutku a že už to stačí. Tak jsme dostala zmrzlinu. Ona zatím zkoušela všechna zvířátka na kolotoči. A pak objevila obří klouzačku. Šlo se nahoru takovou kamenitou cestou, kam jsem ji musela pomoct, no a když už jsem byla nahoře, tak jsem se svezla s ní … a to byl hukot. A pak ještě dvakrát. A dále jsme pokračovaly na jeleny a srnky.
Ty byly ve speciální části, kde právě měli volný výběh mezi lidi a bylo možné je krmit (zase jiné granule) a hladit. Na to se Eli těšila celou dobu a dočkala se.
Další zastavení a piknikování u horských koz a další u muflonů. Pak jsme měly ještě pěknou vyhlídku na Rigi Kulm (hrozný kopec) a já už myslela, že se den chýlí ke konci (bylo tak půl druhé).
Rigi Kulm
Jenže pak se objevil plácek s „fontánou“ plnou koupajících se dětí. A Eli, že také musí do vody. Sundala boty a kraťasy a já ji do vody musela samozřejmě doprovodit. Přesly jsme to sem a tam. Pak šla sama, uklouzla a už byla mokrá až po krk. Takže triko mokré dolů a tam blba dalších půl hodiny … a já tam musela být s ní (a uhýbat cákajícím dětem).
Musí se nechat, že sem tam mě nechala si sednout.
Nakonec jsem ji navnadila na čokoládovou palačinku. Převlékla se, daly jsme si palačinku … a pak objevila kamenitý plácek s bagrem (na 2 CHF), tak ten jsme musely samozřejmě také vyzkoušet. Ti bagristi náhodou musí být docela dobří – byly tad 4 páčky a naberte a vysypte s tím to kamení. Dalo nám to zabrat.
A pak jsme kolem žab a bizonů a dalších kachen pokračovaly ke vstupu. A já si uvědomila, že bychom mohly stihnout dřívější vlak (přímy) a ne se courat na ten, kdy budeme muset přestupovat. Naložila jsem Eli na kolečka a pelášily jsme.
Stihly jsme ho (měl 3 min zpoždění) a dokonce jsme si našly i místo k sezení (vlak jel z Itálie do Curychu a cestou přistupovali i další výletníci). Pak se Eli ještě proběhla na tramvaj (mě stačila svižná chůze) a jely jsme domů. To už na ní byla vidět totální únava. A 5 zastávek před cílem usnula. Tak mi nezbývalo nic jiého než ji domů odnést. Zatímco doma spala, tak jsem si dala sprchu a večeři a pak se mi ji v sedm podařilo vzbudit, umýt, dostat do ní dva hrnky kakaa a zase uložit. Před osmou už zase zařezávala. A já půjdu brzy za ní.
Máme ještě jeden voucher a myslím, že Eli se na velkou klouzačku a krmení kaprů a srnek už teď těší.
Co se nevešlo – Eli v soví voliéře:
Dudlíkový strom:
Na příští víkend plánuji sea life (máme 2 lístky za cenu 1) a dopravní muzeum v Lucernu.

by ·Žádné komentáře
Neděle 24.7.16
V neděli jsme vyrazili na další keškovací procházku do lesa mezi Usterem a Pfäffikonem. Opět nám to vystačilo tak akorát na dopoledne (1 h 57 min; 3,74 km).
Život slimáka z blízka.
Takhle vypadá moderní výlet.
Odpoledne se jel Vláďa projet na kole a my s Eli jsme vyrazily na jedno hřiště v Seebachu, kde je klouzačka s lokomotivou.

by ·1 komentář
Sobota 23.7.16
V sobotu jsme, až se Vláďa v klidu nasnídal (my s Eli byly vzhůru již v šest, že ano, je přeci víkend!), vyrazili keškovat do lesa severně od Bäretswill (kde bylo tedy dost komárů a i hovada, ale repelent docela fungoval). Kromě kešek jsme tentokrát lovili i Pokémony (jo jo, i my jsme museli vyzkoušet, co je Pokemon GO zač). Za 2h 47 min jsme ušli 6,66 km a našli pár kešek.
Co kdyby to byl zakletý princ?
Cílovka
Jak jinak – uplně tuhá.
Po pozdním obědě doma jsme v podvečer vyrazili na další pokemony – ono jich totiž v lese moc není, je to více městská hra, jak jsme objevili. A pokemonů či jiných PokeZastávek jsou všude mraky, takže to člověka od pořádné chůze jen zdržuje. No a to jsme po okolí naťapali ještě dalších 3,3 km (za 1h 15 min).
Když už nic jiného, tak lovení Pokémonů leckdy pomůže vylákat Eli ven.

by ·Žádné komentáře
Po dopoledním čekání, jestli se žaludek mé kolegyně uklidní a ona tak se synem a s ními vyrazí na výlet a jestli stihne rychle, během dopoledne, dodělat věci do práce, jsme nakonec chvíli před obědem obdržely krátkou zprávu „mám hotovo“. Rychle jsme naházely jídlo z lednice do batohu, nekonečné čekání na záchodě, nakrémovat každý záhyb těla a vyrazily jsme na autobus. Ještě jsme se rychle stavily v obchodě koupit Eli novou čepici, protože ta (pár měsícu) stará se jí už nevejde na hlavu. No a pak jsme čekaly na zastávce … a oni mezitím byli v tom obchodě, co my předtím – asi předpokládala, že tu čepici budu vybírat hodinu. No takže nakonec jsme vyrazily. Jedním vlakem, duhým vlakem a to už jsme byli v Adliswilu. Čekal nás krátký kopec k lanovce, která nám hned jela a vyvezla nás na hřeben, na jehož konci se nad Curychem tyší Uetliberg. Ale až tam my jsme nešli. Začali jsme obědem a zastávkou na hřišti – dlouhou. Pak nás čekalo 3,7 km dlouhé kolečko nahoru dolu, v teple. Valerio se s Eli chvíli se smíchem, chváli s brekem poštuchovali. Eli se několikrát nechala nést na koni a za každým rohem vyhlížela slíbenou zmrzlinu. Nakonec ve 2/3 cesty jsme objevili restauraci s hřištěm (!). V tom vedru to byla příjemná zastávka, ale dostaňte děti z hřiště. No, navnadily jsme je na to první hřiště, kde naše trasa bude končit. No a pak už to šlo dost monotóně – Eli brečela únavou, nechala se něčím uplatit, pak zase něco špatně, a tak dále. Na úvodním hřišti to bylo jak … v termitišti – děti, malé velké, všude. Pro mě to je hrůza, ptotože jediné, co jsme měla před očima bylo, že Elišku někdo srazí. K tomu se neustále chtěla zkusit sklouznout po tyči jako hasiči a bála se sklouznout po klouzačce (uzavřená trubka). Pak zase ta únava. Zatím na Eli funguje, že jakmile začnu odcházet, tak ona se rozbrečí a rozeběhne za mnou. Problém byl, že ani po mém urgování, si nedošla vyzvednout své dva klacíky, takže pak 10 minut na lanovku brečela (příšerně). Pak jsme ji vysvětlila, že takový velký by si do lanovky stejně vzít nemohla. No a zatímco jsme byly na wc, Vera s Valeriem vlezli do lanovky a my už jen viděly, jak odjíždí. No a co jiného mohlo následovat než další pláč. Že chtěla jet tou DRUHOU lanovkou a ne touhle (která díky bohu jela hned 8 minut po té, která nám ujela). Valerio s Verou na nás dole čekali, takže jsme pak jeli spolu vlakem do Curychu. Ale ve výsledku to byl pěkný výlet.
Výhled na Curyšské jezero z horní stanice lanovky.
Nejlepší hřiště na trati.
I když tu s námi Vláďa nebyl … jako by tu byl :-).
A ještě jedna super aktivita na HB Zurich (Hlavní nádraží) – voda:

by ·1 komentář
Ne můj, ale Eliščin. O víkendu jsme se po 14 dnech vrcely do Curychu letadlem (Vláďa odjel už před týdnem autem). Nevěřila bych, kolik jsme si na ten týden nechaly věcí – vejít se do jednoho kufru dalo fušku. Všechny knížky jsme de facto musely nechat v Praze a i tak jsme měli 0,5 kg přesváhu. Ale to nám prominuli. Já už beztak vynervovaná jsem ještě dostala od Vláďi zprávu, jestli to není pozdě vyjíždět na letiště v šest, když nám to v osm letí (večer). Nina s Jirkou s námi jeli na letiště a v půl sedmé jsme tam byli. Rozloučili jsme se, prošly všemi kontrolami (a stále mávaly na rozloučenou, Eli mávala a halekala, i když nikoho neviděla) a měly jsme spoustu času si projít letiště. K naší bráně jsme se dostaly kolem sedmé a to už bylo jasné, že budeme mít 20 minut zpoždění. Tak jsme šly hledat dětský koutek, který jsme našly úplně na konci haly (ne až tak daleko od naší brány), kde byl také pěkný výhled na rolující a vzlétající letadla.
Do letadla jsme se pak dostaly kolem 20:15 (takže jen 20 minut zpoždění), jenže pak jsme měli dalších 15 minut čekání kvůli nějaké technické závadě (to mě moc neuklidnilo) a pak jsme snad ještě 30 minut čekaly, jen tak, asi fronta na ranveji. Takže nakonec jsme do Curychu přiletěly s hodinovým zpožděním v deset večer. Kvůli všem těm prodlevám jsem vyčerpala všechny své trumfy (jak udržet Eli potichu a v klidu) ještě než jsme se dostaly na naší letovou hladinu. A to dostala i plyšové letadýlko, gumi letadýlka (jako gumové medvídky, ale ve tvaru letadýlek), na letišti jsme koupily také lízátka (pro boj proti tlaku v uších), a pak ještě nosili máslový bretzl. Takže jídlo (abych nezapomněla na swiss šokoládičky) zabralo veškerý čas na zemi, ale pak nás stále čekal hodinový let. To chvilku hrála hru na telefonu, chviličku poslouchala rádio, … no a pak naštěstí (tak ve 2/3 letu) usnula. A nevzbudilo jí nic. Takže já jsem na sebe navěsila všechny naše věci (batoh, laptop, panenku), hodila si Eli na rameno a šla. Nohy mě z počátku nechtěly nést. Z letadla ke kufru to byla celá věčnost. Naštěstí byly cestou jezdící pásy, takže jsem si trochu odpočala. Než jsme došly ke kufům, tak se Eli s brekem probudila, ale za chvíli se vzchopila a potom mi i pomohla s kufrem. Vláďa na již čekal. A po celý zbytek večera chtěla dělat Eli věci jen s tátou, takže jsem měla pohov.

by ·Žádné komentáře
Tak aby si H. nestěžoval, že sem moc nepíši a že se nedostane na fotky na rajčeti – sraz s klukama byl super. Viděli jsme se tak po roce. A jsou pořád stejní 🙂 Byli jsme malý kruh, takže nás i na srazu bylo málo. Na Vyšehradě jsme poseděli, já se po dlouhé době mohla kochat výhledem na Prahu a pak už jen s Honzou jsme to prošli po větrné náplavce na Staromák (ve výsledku přes 4,5 km). Tak zase příště!