by ·1 komentář
11.3.2012
V Zürichu je již jaro. V sobotu (10.3.2012) bylo cca 10°C a sluníčko. Dopoledne jsme prováleli (Vláďa se po čtvrteční stěně stále cítil nějaký znavený), ale odpoledne jsme vyjeli na kolo (http://www.bikemap.net/route/1447496#lat=47.45549&lng=8.63422&zoom=12&type=2) . Po sněhu ani památky, 46 km, nohy bolely, neosezené pozadí jakbysmet (to se týká mě, Vláďa byl v pohodě). Na obědovečeři pak Vláda vykouzlil krevetové rizoto. Rizota už začíná mít opravdu zmáknutá.
A v neděli začalo poprchávat. Tak co s tím? Původně přemýšlel Vláďa o tom, že by jel zničit sám na kolo (holt ho sobotní výlet se mnou fyzicky neuspokojil) a já bych se jela projet na chvíli na koloběžku. Naštěstí jsme měli naplánovaný i výlet na sněžnice – směrem na Hoch Ybrig. Tam by už pršet nemuselo (a mohl by být ještě nějaký sníh). Až když mi v autě byla zima na nohy jsem si vzpomněla jsem si, že jsem si nevzala mé hřející pytlíčky do bot, tak příště. Jak jsme stoupali, sněhu přibývalo. Tam se opravdu ještě sjezduje, i běžkuje (opět na omezené planině, nic moc). Hned u auta jsme mohli tedy nasadit sněžnice a vyrazit nahoru. Bylo pod mrakem. Ale sníh pěkný. Šli jsme převážně po vyšlapaném chodníčku od jiných sněžničářů (nebo po sjezdovce). Část naplánované trasy byla zavřená (oblast klidu pro lesní zvěř, až do konce března), takže jsme museli výlet o něco zkrátit. I tak z toho nakonec bylo necelých 12 km.
Sněhu bylo požehnaně.
Trasa
Oberiberg – Ibergeregg – Sterneneeg – a zpět do Oberibergu.
Foto

by ·1 komentář
4.3.2012
Po sobotních sněžnicích se mi v něděli nic moc dělat nechtělo … nebo spíš jinak – moc se mi nechtělo na kolo, na které se Vláďa chystal. Nakonec to skončilo pěkným kompromisem – já jsem vytáhla svoji koloběžku a Vláďa mě doprovodil na kolečkových bruslích – a jeli jsme objet Greifensee. Vláďa mi na bruslích docela ujížděl – holt se nestíhám odrážet rychleji než cca 12 km/h a on to v klidu mastil 15-19 km/h. Takže aby na mě nemusel pořád čekat, sem tam (celkem bych tipla, že dobrou třetinu cesty) tlačit – z kopce, po rovině i do kopce (alespoň měl pořádný tréning). Takže nejenže jsem působila jako „exot“, protože takovou vymakanou koloběžku není jen tak vidět (všichni mají jen ty obyčejné skutříky, malinké kolobrndy na přiblížení se do práce), ale pak ve dvojici s Vláďou, který mě tlačil, to muselo vypadat ještě lépe! Počasí bylo supr a ve výsledku to bylo cca 18 km za hodinu a čtvrt. Nohy zatím dobrý, ale do večera se to jistě rozleží a to tedy nevím, co pak na stěně, kam se večer chystáme, budu dělat … asi budu pořád stát dole a jistit Vláďu.
A jak jinak jsme ještě vyplnili neděli? – dopoledne malý rychlý úkli a Vláďa nám připravil oběd, abychom měli rychle něco k jídlu až dojedeme – podle své nové kuchyřky vykouzlil „jehněčí na česneku s knedlíkem“, kdy v receptu pozměnil pár věcí: nebylo to jehněčí, ale telecí (nějak máme pořád zafixované, že „kalb“ je jehněčí, což není), rajčatový protlak nahradil šťávičkou z konzervovaných sekaných rajčat, kerblík nám na balkoně opravdu neroste, takže jsme to měli bez zelené ozdoby a jako příloha – Vláďa si dal bramborovou kaši ze včera a já si udělala těstoviny. Bylo to výborné. A abych nezůstala pozadu (a protože jsem potřebovala alespoň částečně zlikvidovat to půl kola tvarohu, co mám v lednici), udělala jsem opět jablka v tvarohovém těstíčku. Vláďa z toho měl srandu, protože jsem zpočátku špatně odhadla velikost jablek a vykrajovaných koleček těsta, takže to bypadalo … no ne tak hezky jako ty šátečky na obrázku v receptu. Pak se od toho pro jistotu distancoval a šel sledovat pool v televizi. Já následně velikost jablek upravila, takže z toho ve výsledku byly roztobmilé malé jablíčkové měšce.
Ještě dodatek k sobotě – pustili jsme si Legendu o vášni s B.Pittem – snad v životě jsem žádný film tam neobrečela! To bylo tááák smutné!

by ·Komentáře: 2
3.3.2012
Tak tentokrát jim předpověď vyšla a bylo relativně pěkné počasí … a teplo (snad 14°C). Vyrazili jsme tedy na sněžnice s vidinou toho, že možná je stejně asi nebudeme potřebovat, ale měli jsme v plánu jednu kešku, na kterou by se mohly hodit.
V Sattelu opravdu moc sněhu nebylo. Takže jsme připnuli sněžnice na batoh (to opravdu není lehký úkol – chce je to přidělat pevně, aby se neklinkaly ale také tak, aby nepoškrábaly batoh a neohrožovaly moc okolí) a vyrazili jen tak pěšky směr Wildspitz. Vzhledem k tomu, že loni touto dobou tady Vláďa již trošku bloudil, vyrazili jsme na jisto, a neomylně nechali wanderweg mimo. Ale to nijak nevadilo. Po silnici se šlo lépe, než se drásat bahnem kolmo na vrstevnice. Sluníčko o sobě dávalo vědět. Obzvlášť, když jsme šli stále nahoru. Po hodině chůze jsme se konečně dostali dostatečně vysoko … sníh se zde ještě držel, takže jsme navlékli návleky (po zkušenostech z minulého týdne jsme si speciálně zkontrolovali, že je tentokrát máme), nazuli sněžnice a pokračovali ve výstupu. Cestou jsme potkávali další sněžničáře, ale i obyčejné pochodníky a … cyklisty. Na Wildspitz (1580) jsme si dali svačinku (já tím dojedla všechny své zásoby) s výhledem na Rigi Kulm a dali se na sestup.
Pak jsme si dali ještě pěkný offroad, to když jsme se pustili po jedné zasněžené cestě ke kešce, nechtělo se nám vracet na hlavní cestu a šmikli jsme to lesem. Je to zajímavý zážitek … nikde nikdo, jen zasněžené stromy, netknutý sníh, spadané jehličí, … a klid. Na turistickou alpinweg jsme se po čase opět napojili a pak už pokračovali skoro kolmo dolů. Ačkoli máme jedny z nejozubenějších sněžnic (dobře drží na sněhu, nekloužou žádným směrem), tak na tom mokrém sněhu, který tu teď je, to jelo. Stačilo se trošku zaklonit (vzadu zuby nejsou) a sestup se výrazně urychlil.
Celkem jsme nastoupali 885 m, ušli 15,3 km a na cestě byli 5h 33min. Ještě, že v neděli se nedělá.

by ·Komentáře: 2
Tak jsme včera zahájili náš půlroční kurz němčiny – úroveň A2 (1/3 – v Migros schule mají úrovně dělené na třetiny, takže začínáme úroveň A2, tedy ne úplny začátečník, od začátku.). Pořídili jsme si k tomu hrozně těžkou (váhově) sadu učebnic a ve 20h naběhli do devátého patra Migros budovy v Oerlikonu. Musím poznamenat, že dle testu, bych mohla jít i do A2 (3/3), ale moc dobře vím, kolik jsme toho například z gramatiky (ne)udělali v mých minulých kurzech, o psaní ani nemluvě. A po první hodině musím říct, že zapadneme oba dobře – nejsme ani nejlepší, ani nejhorší. Maxiální počet studentů na tyto kurzy je 14 a to se kapacita, myslím, naplnila. Vláďa si dělal iluze, že takle pozdě večer se nikomu chtít chodit nebude 😀 (20-21:50, jednou týdně).
Vláďa: no nevím. Ja se po první hodině v pohodě cítím jako ten nejhorší 🙂 fakt vtipné, jak rozdílné úrovně se můžou sejít v jedné skupině. Holt rozřazování na základě znalosti gramatiky asi není nejlepší 🙂 No což, třeba to bude motivující o to víc dřít 🙂
Tento můj německý kurz má ale, pro mě, ještě jednu „dohru“. Když kolega zjistil, že opět začínám kurzy, tak prohlásil, že odteď budeme na našich „Kaffee Pause“ mluvit jen německy. Takže se ze mně stal tichý posluchač 🙂 … nee, ne tak docela. Sem tam nějakou větu dohromady dám. Musím ale říct, že zkrátka rozumím víc, než dokáži říct.
Do toho ještě cestou do školy poslouchám německy namluvené české pověsti (mě naprosto neznámé – z okolí Brna), takže to by v tom byl čert, aby mi nějaká němčina v hlavě neuvízla.

by ·Komentáře: 3
25.2.2012
Po úspěchu z minulého víkendu a nadějné předpovědi během týdne jsme se v sobotu vypravili opět na sněžnice. Naším dnešním cílem byl Amden u Walensee. Na toto místo jsme se dívali již minulý rok při našem pěším výletě z Murgu kolem Walensee. Takže konečně jsme se sem dostali.

Cestu jsme našli skoro na první pokus. Kryté parkoviště bylo z poloviny prázdné (sjezdovky v této oblasti nejsou to nejlepší, co Švýcarsko nabízí, a také sníh v těchto nížinách, kolem 1000 m, již pomalu ustupoval). Zjistili jsme, že jsme si zapomněli návleky, což by se nám v tomto mokrém sněhu mohlo docela vymstít. Ale jak můžete vidět na následující fotce, inženýrsky jsme se s tím vypořádali.

Naše návleky „co auto dalo“. Vláďa také poprvé vyzkoušel „plácačky“, které se přidělávají vzadu na sněžnice, aby se zvětšila plocha, a tolik se nepropadávaly. Já jsem si ve Vláďových šlépějích vystačila s klasickou velikostí.

Sedačkovou lanovkou jsme se nechali vyvézt o dobrých 300 výškových metrů, napojili se na wanderweg a vyrazili. Naše trasa vedla kolem hory Mattstogg. Mapově – pěkná vrstevnice. S tou spoustou sněhu to bylo chvílemi takové nakloněné (vlastní značku wanderwegu jsme viděli poprvé asi po třech hodinách chůze; gps se velmi hodila) a hlavně chůze ve sněhu, který vám sahá skoro po kolena, je dost náročná. Takže ve výsledku – 14 km, 6 h. Počasí – zataženo, místy větrno, ke konci sluníčko, v údolí nic moc.
Po dlouhé době jsme byli první, kteří tudy šli.
Úprava výšky holí s ohledem na sklon kopce.
V jednu chvlíli jsme si museli dávat pozor, abychom se někomu nepropadli do chaty :). V létě si sem musíme zajet na kole a podívat se, kolik tu toho sněhu vlastně bylo.
Ve výsledku to byla taková „zvlněná“ vrstevnice. Po levé straně je kopec, který jsme obcházeli.
Ke konci dne se počasí umoudřilo.
Scházíme zpět do Amdenu.
Původně jsme chtěli vyrazit i v neděli, ale já osobně jsem byla tak vyřízená, že „rest day“ se hodil. Šli jsme si zakeškovat (viz geocaching v loňském roce) a 7 km po lese za Zürichem mi bohatě stačilo.
Mapa

by ·Komentáře: 2
18.2.2012
První, čím musím začít je, že nám Vláďa v pátek koupil oběma sněžnice. Šli jsme „na jistotu“ a koupili si ty samé, které jsme měli půjčené v Davosu, jen s trošinku jiným upínáním, dle mého názoru lepším* – MSR Evo Ascent Snow Shoes.
Naše fungl nové sněžnice.
Takže, předpověď počasí dobrá, výbava připravena (Vláďa si v Čechách sehnal i návleky, bez kterých by to (skoro) nešlo, a mohli jsme vyrazit. Protože pro nás netrénované, by byl celodenní výlet na sněžnicích vyčerpávající, rozhodli jsme se, že část dne půjdeme na běžky a pak na chvíli na sněžnice. Takže ranní balení stálo za to. Pro změnu to vypadalo, že jedeme na týden pryč, … a to jsme jeli jen na den!
Vláďa: no já bych spíše řekl, že jsem si chtěl mimo jiné i zaběžkovat 🙂
Končeně byl dostatek sněhu i v okolí Gibswilu (na úrovni Rapperswilu, na konci „našeho“ jezera; Panorama-Loipe Gibswil, takže jsme sem konečně mohli vyrazit. Toto místo má výhodu v tom, že je to na stejné straně jezera, jako Schwammendingen, takže se cestou nemusíme prodírat přes věčně ucpaný Zürich.
I přes usilovnou pomoc gps jsme cestu nakonec našli. Modrá obloha, parkoviště hned u tratí. Něco jsme namazali (na namazané lyže ještě z loňska) a vyrazili. Tratě vedly nahoru a dolu, Vláďa si jízdu pochvaloval, že to není taková nuda jako na louce v Roterthumu … nutno přiznat, že to tady mají pěkně vymyšlené – trasa na bruslení pěkně oddělená od klasiky, navíc oddělené oba směry, … prostě paráda.
Trasa tam a zase zpátky.
Jedenáctikilometrové kolečko jsme, dle dobrých Vláďových odhadů, zajeli za cca dvě hodiny. Musím tedy říct, že namazat na klasiku je prostě fuška – samozřejmě mi to podjíždělo na všechny strany … už jsem se těšila na sněžnice.
Vláďa: Co vám budu povídat … špačkovala celou cestu 🙂
Popojeli jsme na vyšší parkoviště, převlékli jsme se, nasadili sněžnice a vyrazili jsme směr Bachtel (1116 m, stále nahoru).
Bachtela pohled do údolí.
Sluníčko svítilo, sníh se třpytil, nedotčený sníh si přímo říkal o to, abychom právě my v něm zanechali své stopy 🙂 … prostě pohodička. Na kopci jsme se krátce pokochali výhledem na Curych, který se topil v mracích, dali si stále teplý čaj** a vydali se hlava nehlava směr dolů. Jen tak, kolmo na všechny vyjeté koleje, volným lesem, nedotčeným sněhem.
Ťapání ve volném lese – Vláďa byl ve svém živlu.
Závěrem musím říct, že mě sněžnice naprosto nadchly. Připomíná mi to mé začátky na běžkách, kdy jsme na vodákovi chodili spíš volným lesem, než po upravovaných tratích. Jen sněžnice mají tu výhodu, že nekloužou. Ono i z kopce to je leckdy výhoda (mé, ostatní asi také znají, sjezdařské začátky na běžkách nebyly nijak příjemné – moc to klouzalo, brzdit se na běžkách prostě nedalo, …). … Jen škoda, že to tady opět začíná, minimálně v těch našich nížinách, tát. Tak uvidíme, kolik toho ještě nachodíme.
*Po zkušenostech z dalšího víkendu a hlubokého sněhu bych původní vázání asi uvítala více, ale myslím, že ten jeden jistící čudlík, aby se pásky zajistily opravdu na fest, se dají dokoupit.
**Po XY letech neblahých zkušeností s termoskami jsme konečně narazili na nějakou, která opravdu funguje – termoláhve Primus se šroubovacím uzávěrem (takový ten „tlačný“ byl součástí balení též, ale ještě jsem neměla odvahu ho vyzkoušet.

by ·1 komentář
Je tomu již bezmála 14 dní, co jsem si doma zkusila malý biologický experiment. Na internetu se můžete dočíst, jak postupovat při výrobě domácího jogurtu ve speciálním přístroji „jogurtovači“, který je na takovéto domácí pokusy uzpůsobený. Ale já měla jiný „recept“ – od kolegyně (biochemičy). Postup je ve výsledku dost jednoduchý. Základem bylo, že jsem v práci uzmula (měli to vyhodit?!) polystyrenovou krabici (obdobnou těm, co se používají jako „ledničky“), která tvořila můj „jogurtovač“. Pak už stačilo jen půl litru tučného mléka (pro začátek jsem nechtěla zničit celý litr) a jeden obyčejný bílý jogurt. … Malá odbočka – jak jsem se následně dočetla na netu, tak to funguje i s polotučným Tetrapakem a prý dokonce i s ovocným jogurtem jako základem! … Ale k vlastnímu postupu. Mléko pomalu ohřejeme na 80°C. Opět se můžete dočíst, jak šikovně odhadnout teplotu … ať již neustálým ponořování prstu (co hygiena? viz dále) do mléka, či ohmatáváním hrnce … já použila potravinový teploměr. Dále necháte mléko zchladnout na 40°C. Já to nechávám tak na 45°C, protože jednak teploměru chvíli trvá, než něco naměří, jednak při následném vmíchávání jogurtu mléko ještě vychladne. Rozhodně to nesmí být moc teplé, pak se prý nějak jogurt od mléka oddělí, či co a také (prý) pak neprobíhá správně ten proces kdy „(lakto)bacili“ požírají laktózu (tuhle část si ještě někde musím vyhledat). Nicméně, pak vmícháte lžičku jogurtu. Pořádně rozmíchat, aby směska byla homogenní, a plníme do sklenic (plast prý také jde, ale sklo je lepší kvůli hygieně a „šetření přírody“). Pak vše dám do „lednice“ a nechám být. Prý to je hotové za 6-8 h, tedy když si to připravíte večer, máte snídani. Já to zatím kontrolovala zase až večer, takže to pěkně zrálo 24 h. A výsledek můžete vidět.
Při otočení sklenice dnem vzhůru se jogurt ani nepohnul. A chuťově supr! Vláďa sice tvrdí, že to je moc kyselé, ale on jogurty vlastně vůbec nejí, tak nemůže hodnotit.
Ještě jedna věc k hygieně. Dočetla jsem se, že bych měla nejprve vše, s čím přijde mléko do styku, vyvařit … při první snaze jsem si popálila ruku, takže jsem se na to pak vy…. a také to bylo v pohodě. Ono zase prý má to mléko takové specifické pH (a ty množící se bakterie tomu ještě pomáhají), že tam stejně nic moc jiného „žít“ nemůže. S těmi „dobrými“ bakteriemi se dostávám zpět k té teplotě – pro jejich dobrý růst musí mít prostředí 40°C – proto je ten jogurtovač, který tuto teplotu konstantně drží, „nezbytný“. Ono ale, jak mi bylo vysvětleno, je růst bakterií pořádně exotermní reakce (teplo se uvolňuje do okolí), že oni si vlastně tu teplotu udržují jakž takž sami. Prý, když se někdy do „ledničky“, která, jak jste jistě již pochopili, slouží jako izolace, podívám ráno (tedy po těch osmi hodinách), tak budou skleničky teplé. Měřila jsem si teplotu vnitřku polystyrenové krabice před vložením základu jogurtu a mělo to kolem 22°C a stejně se tam jogurt vytvořil. No a to je vše. Pak už jen přidat domácí marmeládu a může se baštit. Takhle mám z jednoho litru mléka zásobu jogurtu na týden.

Pobavily mě některé postupy dalších výrobců jogurtů – někteří řeší udržování správné teploty troubou (nastavit na 50°C), jiný peřinou a topením.

Sami si to někdy zkuste – my jsme se s kolegyní shodly, že to je úžasný zázrak – vezmete mléko a lžičku jogurtu a máte z toho hromadu jogurut 😀

by ·1 komentář
14.1.2012
Dnešní počasí vyšlo dle předpovědi úžasně. Ráno jsem si ještě trochu přivstala a šla vyzkoušet hotelový bazén. Sama jsem tam dvacet minut blbla a pak jsme vyrazili na snídani. Formou švédských stolů, jak jinak. A to jsme si dali – houstičky, croisanty, čaj, salámky, sýr, ovocný salát. Dobrota. Oblékli jsme se na sjezdovky a vyrazili.
Oproti včerejšku bylo u pokladen lanovky NEUVĚŘITELNÉ množství lidí. Bylo to šílené. Jedno velké mraveniště, kdy se všichni tlačili u výdejních okýnek, následně se proud přelil přes turnikety, aby se na to vtlačili do lanovky. Příšerné. Po dvaceti minutách i my máme pemanentku a cpeme se do lanovky na Weissfluhjoch (oblast Parsen). Jedeme … v půlce jsme se zastavili … malý technický problém. Nedočkavě koukáme na okolní sjezdovky, kde se prohánějí lyžaři. Po cca deseti minutách míříme dále k vrcholu. Dnes výhledy byly … a jaké! Co jsme všude viděli by asi lépe popsal Vláďa. Zkrátka zasněžené třítisícovky na vás koukali ze všech stran. A co všechno jsme sjeli? Všechno 🙂 I tu jednu černou jsem sešourala. Co si tedy tak pamatuji, tak modré sjezdovky bývali mnohem jednodušší.
Žádné vedro tedy nebylo-dole mínus patnáct, na sluníčku to bylo o něco lepší.
Ale pěkné to bylo. Uprostřed dne jsme se zastavili na oběd a kávu a pokračovali dokud se slunce nezačalo sklánět za obzor. Sjezdovky viditelně prořídly a znatelně se ochladilo. Po černé, kterou bych sjela i na běžkách, jsme dojeli do Wolfgangu a odtud autobusem zpět domů. Značení sjezdovek bylo opravdu zvláštní. Ta černá poslední totiž nebyla nijak prudká, jen byla dost úzká, takže proto.
Dnes jsme již počítali s tím, že večerní kluziště otevírá až od sedmi, takže po lyžích jsme se šli namočit do bazénu. A poté jsme vyrazili do mínus deseti na kluziště … kde prckové hráli hokej, takže jsme měli zase utrum. Ale … ještě jsme věděli o jednom přírodním kluzišti na okraji Davosu. V mrazu jsme se tam vypravili a cestou se dívali do jídelních lístků kde co nabízejí a kam bychom poté mohli zajít. Kluziště, jak jsme trošku očekávali, bylo zavřené. Akorát ho kropili a zabrušovali. Škoda. A tak jsme opět zakončili den večeří.
Já si dala rösti (švýcarská specialitka – bramborové hranolky zapékané se vším možným) se slaninou a vajíčkem. Slaninou tedy nešetřili. Vláďa si dal vepřový plátek s domácími nudlemi (což vypadalo jako halušky, ale bylo to samozřejmě jiné).
A pak …pak rychle do hotelu a do postele připravit se na příští den … ještě jedna věc – Vláďa by to stejně dodal – usnula jsem během toho, co mi předčítal jak to v oblasti, kam zítra chceme jít, vypadá. Prostě vyčerpávající vysokohorské ovzduší :).
Vláďa komentuje:
Pro ty, co se chtějí lépe orientovat. Oba dny jsme byli na Parsenn a v neděli jsme sjezdovky jeli v následujícím pořadí:
6, 4, 17-24, 1-17, 19, 30, oběd na Gruobenalp, 43-45a, 45a, 47-21-23, 15, 16
Pokud je uvedeno více čísílek najednou, tak to znamená, že v rámci jednoho sjezdu jsme jen přejeli na jinou sjezdovku 🙂
Já jsem ještě v sobotu sjel 7 při návratu zpět do Davosu.
Mapka sjezdovek se dá najít zde.

by ·Žádné komentáře
13.-15.1.2012
Tak konečně i ve Švýcarsku napadlo dost sněu a na víkend hlásili dobré (úžasné) počasí, takže jsme se rozhodli vzít si na pátek dovolenou a vyjet do Davosu – na sjezdovky! Já na sjezdovkách nebyla osm let, Vláďa tak šest. Ale když už jsme jednou ve Švýcarsku, tak to je prostě povinnost tento sport vyzkoušet. Vláďa ospravedlňoval svoji běžkařskou kariéru tím, že v Čechách stojí sjezdovky za prd a že jsou tam velké fronty na vleky. Takže tato naše expedice měla ukázat, zda nádherné alpské vrchy tuto averzi zvrátí.
V pátek ráno jsme nabalili auto (oblečení na sjezdovky, na běžky, běžky, brusle, apod.) a vyrazili. Do Davosu jsme dojeli za krásné dvě hodiny. K našemu milému překvapení nás pustili rovnou na pokoj. A šli jsme si půjčit sjezdovky. V Intersportu měli velmi široký výběr, takže s půjčením nebyl sebemenší problém (půjčili jsme si i helmy, za které jsem pak byla docela ráda). Oblékli jsme se a vyrazili k lanovce, která byla tak půl kilometru od hotelu. Koupili jsme si celodenní permici a poloprázdnou lanovkou se nechali vyvézt na Wessfluhjoch do 2662 m n.m. Výhledy byly …. nebylo vidět pomalu na krok!!
Výhledy z Wessfluhjoch (2662 m).
Takovou mlhu/mraky jsem dlouho nezažila. Takže první sjezdařské zážitky po dlouhé době … nic moc. Z nadmořské výšky mě pobolívala hlava, v mlze nebylo vidět od tyče k tyči (které vyznačovaly konce sjezdovky a od sebe byly tak 15 m), člověk ztrácel přehled o tom, jak jede rychle, zima byla … No prostě lepší počasí jsme si vybrat nemohli. Ale i tak jsme vydrželi na svazích blbnout tak do tří. A upřímně jsme byli rádi, že to máme za sebou.
V hotelu jsme se převlékli do suchého, trošku rozmrzli, popadli brusle a šli hledat kluziště. Jedno úžasné jsme našli tři zastávky autobusem (jízdenka byla v ceně hotelu) od hotelu, … bohužel zavírá v půl páté. Tak jsme vzali za vděk malým kluzištěm kousek od hotelu – to naopak otevírá až v sedm. … Zklamáni jsme vyrazili na večeři.
Zapadli jsme do nejbližší pizzerie, kde jsem si dala dobrou pizzu s pálivým salámem a Vláďa těstoviny. Dobře, že jsme zašli na večeři tak brzy (před šestou). Všechno bylo rezervováno, takže přijít později, už bychom se nevešli.
A po namáhavém dni jsme si zalezli do postele a odkoukali animovaný film Spláchnutej. Výborný konec dne.