První den dovolené. Kolem osmé registrujeme první hosty, kteří dupou po schodech na snídani. V klidu se válíme dál. V devět i nás lehký hlad vytáhl z postele. Rychlý pohled z okna … nasněžilo! Sice jen dva centimetry, ale krajina hned vypadá jinak. V jídelně chvilku hledáme náš stůl, na chvilku se usazujeme a následně se vydáváme do vedlejší místnosti pro první snídaňovou várku. Je tu vše. Z dávných let si vzpomínám, že dovolená v Rakousky, co se snídaní týče, byla vždy supr. Začínáme vajíčky, šunkou a sýrem, čajem, pokračujeme na sladké vlně. A u toho probíráme, kam vyrazíme. Vzhledem k tomu, že počasí má byt dnes pěkné, zítra horší a pak ještě horší, je jasné, že dnes to bude pěkný výlet.

Po snídani rychle balíme a vyrážíme autem přes Reutte k hotelu Seespitze u Plansee. V průvodci psali, že to je na přibližně 3,5 h a převýšení kolem 150 m (vede to podél jezera, tak co byste čekali). Jinde na internetu psali, že to dali za pět hodin, tak uvidíme. Volíme cestu bez sněžnic, návleky jsme si bohužel zapomněli. Ale sněhu není moc. Vláďa se sice chvílemi boří až nad kotníky a lamentuje, že si ty sněžnice měl vzít, vzápětí se dostáváme na tvrdou půdu jen lehce pocukrovanou a hned si zase pochvaluje, že je supr, že se s těmi sněžnicemi netáhneme. Cestou předcházíme rodinku se psem, dalších pár lidí potkáváme v protisměru (mezi nimi i postarší pár, který potkáváme ještě jednou na druhé straně jezera). A celou dobu máme pěkné výhledy na okolní kopce, na křišťálově čistou vodu, na zamrzlé plochy, kde neznámá (asi přírodní) síla vykouzlila zajímavé obrazce, povídáme si, a užíváme si zasněženou přírodou a teplot lehce nad bodem mrazu.

Hotel na druhé straně jezera, kde jsme si mysleli, že dáme čaj a Apfelstrudel, měl zavřeno. Tak jsme posvačili ze svých zásob a pokračovali dál. Zde jsme nastoupali oněch 150 výškových metrů a kousek nad jezerem pokračovali dál. Zahlédli jsme i stádo černých horských koz. Sluníčko se pomalu začalo sklánět k zemi, když jsme dorazili k autu. Cesta nám zabrala 4,5 h (14,7 km).

Následně jsme zamířili do Reutte něco nakoupit a navečeřet se. Interspar jsme našli lehce. Co tady mají za výběr (jak oproti Čechám, tak Švýcarsku)! Zase člověk narazí na něco, co z domova nezná. A to se týká například i Lindt sortimentu! Nakoupili jsme nějaké ovoce, sýr a šunku na zítra a vyrazili hledat otevřenou restauraci. Oproti včerejšku, kdy byl problém, že už ledaskde nevařili, jsme dnes zase byli v restauracích moc brzo a ještě nevařili! Až jsme na potřetí našli otevřenou pizzerii. Vláďa si dal smetanovou česnečku s chlebovými krutonky a tagliatele se smetanovou omáčkou a kuřetem. Já si dala penne s kuřetem, brokolicí a rajčaty. Měla jsem to dobré, ale smetanová omáčka je holt smetanová omáčka. Na závěr to Vláďa korunoval dvěma palačinkami s vanilkovou zmrzlinou a čokoládovou polevou. Mě moje těstoviny na přejedení bohatě stačily.

A pak už jen hurá domů, vykoupat a naplánovat výlet na druhý den.

Fotky na našem rajčeti.

Po příjemně stráveném Silvestru plném deskových her kousek za Prahou, jsme poté, co si Vláďa zaběhl své první novoroční kilometry v lesích, co jsme posnídali jednohubky z večera a povzbudivou česnečku, co jsme si zabalili ve Střešovicích všechny věci (chtělo by to malý stěhovák) a co jsme poobědvali tradiční česnečku a brkaši s uzeným, vyrazili směr Rakousko na hory. Má předběžná informace, kterou jsme celou dobu brali jako bernou minci, že nám to bude trvat cca čtyři hodiny, se ukázala jako milná, a trvalo nám to něco přes pět hodin. Ještě jsme cestou pro jistotu do penzionu volali, protože jsme si na rezervaci přečetli, že pozdní příjezd (po 18 h) je nutné hlásit (tak aby nám třeba rezervaci nezrušili).

Vláďa nám našel pěkný penzion ve vesničce Pinswang kousek od německých hranic (v Tyrolích). Dojížděli jsme samozřejmě za tmy, po sněhu ani památky, všude tma, jen Vláďa vykřikoval něco v tom smyslu, že ty okolní kopce jsou supr (v té tmě nemohl nic vidět), zkrátka lišky zde dávaj dobrou noc (jen, co jsme to řekli nahlas, jednu jsme zahlédli). Paní v recepci na nás již čekala (dojeli jsme kolem půl osmé) a vše nutné nám v angličtině (i když by raději mluvila německy) vysvětlila. A pak jsme začali nosit věci do pokoje. Nechtěli jsme moc věcí nechávat v autě, aby nám nepřemrzli.

Pak Vláďa prohlásil, že má hlad a že se musíme jet někam najíst. Široko daleko nic samozřejmě není. Museli jsme tedy jet do Füssenu (cca 10 min jízdy, v Německu), kde jsme hned na začátku vesnice/města narazili na otevřenou pizzerii (problém je, že prý se tady obecně vaří tak do osmi, devíti večer, takže jsme raději neztráceli čas výběrem a pizzerie stejně splňovala naše dnešní požadavky). Já jsem si dala výbornou hustou česnečku s toastem a sýrem a od Vládi kus jeho pizzy se šunkou a žampiony. K tomu jsme měli čaje a spoustu limonády. Na závěr Vláďa neodolal a dal si domácí mousse au chocolat. To vše nás vyšlo na neuvěřitelných 23 Euro, cena pro „Švýcary“ až skoro směšná :D.

Konečně jsem se bezmála po třech měsících dostala k tomu probrat fotky z Ameriky, kde jsme byli v září 2012. Fotky najdete klasicky na našem rajčeti a první album je z Pittsburghu, Niagary a Buffala. Další čtyři alba jsou přístupné z hlavní nabídky.

Sobotní ráno bylo těžké, moc těžké. Zaprvé mě osobně po páteční večeři bylo dost zle a za druhé nám končila dovolená. No což. Pěkně bez snídaně jsme dozabalili (měli jsme to předpřipravené z večera), odtahali krámy do auta a vyrazili směr nejbližší pošta, kde jsem potřeboval poslat ještě nějaké pohledy. Vtipné bylo, že to samo osobě byla hezká 10 minutová projížďka autem 🙂

Po zdárném vyřízení jsme vyrazili za naší poslední atrakci – National Air and Space museum na Dulles Airport. Krásně nám hrálo do karet, že po prohlídce jen přejedeme během pár minut přímo na letiště, odku jsme letěli, takže jsme ani nemuseli moc spěchat.

[Míša] K vidění bylo kde co, od počátků letectví, přes první a druhou světovou válku, přes helikoptéry, dobývání vesmíru až ke sportovnímu letectví. Některé kousky byly opravdu zajímavé. Na závěr jsme vyjeli na věž podobnou klasické řídící věži na letišti. Kde bylo popsáno jak to v provozu vypadá, o času, o měření nadmořské výšky, bezpečnosti leteckého provozu, apod.

Já bych k tomu jen dodal, že největší atrakcí je poslední vyřazený raketoplán Discovery v celé své kráse. Škoda, že se nedá jít do jeho kabiny, či nahlédnout do trupu. Ale i tak dobrý 🙂

Po prohlídce jsme už jen vrátili auto přímo na letišti a hurá na check-in. Zde Míše navážili 26 kg kufr, což není úplně v normě (+3kg), ale klučina si asi dobře uvědomoval, že bysme začali přebalovat krámy z kufru do tašky (ta byla alespon -7kg) a zpět a jen by to zdržovalo, tak přimhouřil oko, udělal „bububu to se nedělá“ a kufr i s taškou vzal. Jen tak ze cviku jsme bokem převážili Míšin „baťůžek“, neb je expert na balení „příručních“ zavazadel a ejhle, také přes limit 🙂 Naštěstí jí ho nikdo nevážil ([Míša] No Vlýďa říkal, ať dám těžké věci raději do příručního zavazadla, jinak ten kufr bude moc těžký, no :D).

U gate už bylo připraveno naše letadlo. Největší letadlo sloužící pro civilní přepravu. Ano, ano hádáte správně pokud jste si vybavili Airbus 380.

[Doporučuji kouknout i na videa či kokpit]

Let byl super zážitek. Teda na můj business na cestě do US to nemělo, ale na prostou economy to rozhodně špatné nebylo. Každý cestující má svoji obrazovku v opěrátku sedadla před sebou a k dispozici přehršel filmů, kterýma si cestu může krátit. Míša stihla za cestu tři ([Míša] Tohle bylo fakt supr. Jako já jsem chtěla spát, ale po pěti miutách do mě Vláďa drcnul, že podávají večeři, pak mi ukázal jaké supr filmy jsou na výběr, no a už jsem oka nezahmouřila), já jen dva, ale zase jsem alespoň hoďku pospal. A co mi přišlo naprosto geniální, k dispozici jsou online záběry ze 3 kamer, které jsou umístěny na trupu letadla. Jedna je někde na čumáku, druhá na křídle a třetí na zadním kolmým křídlo-kormidlu. Tudíž můžete celou cestu, včetně startu a přistání koukat, co se děje venku 🙂 V našem případě byl zajímavý jen ten start a přistání, jelikož jsme celou dobu letěli po tmě. Ale i tak super! Do Paříže jsme přiletěli na čas a i s tradičními francouzskými zmatky jsme stihli naše letadlo do Zurichu v pohodě. Let do ZH už proběhl v tradičním stylu, že sotva jsme vzlétli a dali nám snídani, tak nám to už zase brali zpět, že už přistáváme. Po výlezu z haly, nás přivítalo jen humusné, studené a dešťové počasí, tak jsme vyrazili domů do pelechu prospávat časový posun. Zlatých 28 stupňů ve Washingtonu … 🙂

Ráno předsnídaně – cheescake ze včerejška, docela dobrý, ale ten, co jsem měla v Pittsburghu, byl stejně nejlepší. Pak následovala snídaně v Cosi (opět něco mezi subway a kavárnou). Po tom cheescaku jsem si už dala jen kafčo (dobré latté) a Vláďa si dal omeletu v housce a nato sláďuru a čaj. Pak jsme zamířili metrem do centra ke Kapitolu. Zde jsme na 10:20 měli zarezervované místo na prohlídku. Dorazili jsme o něco dřív (dovnitř si nesmíte vzít žádné pití, jídlo, ostré předměty, apod., prostě jako na letišti) a protože bylo volno, šli jsme ve dřívější skupině. Organizace byla trochu chaotická, ale po shlédnutí úvodního patnáctiminutového videa z historie (to bylo velmi pěkně udělané) jsme se nakonec zařadili k naší průvodkyni a vyrazili. Prohlídkových skupin tu bylo tolik, že bylo sotva slyšet, co nám vypráví (a to jsme měli ještě sluchátka a ona mikrofon). Nejúžasnější částí je Rotunda (ta část pod kopulí). Prošli jsme to jinak ale dost letem světem, … je to pěkné bludiště, ale že bych si z toho něco pamatovala, … bylo to opravdu dost rychlé. Nakonec (to již v prohlídce nebylo a každý na to mohl jít samostatně) jsme šli na galerie do senátu i do parlamentu. Tyto prostory jsou úžasné. Nejzajímavější je, že hodně z vybavení je původní, tzn. z 19. století. Postupně se sice musejí restaurovat a opravovat, ale pořád to vše vypadá, jako na počátku. Fakt supr.

Pak jsme se přesunuli (ty přesuny jsou vždy na dlouho – všechno je tak daleko, … no tolik sice zase ne, třeba půl míle, ale když už za sebou máte nějaký čas v muzeu, tak je každý krok cítit) do Národního Archivu. Tohle je také úžasná instituce. Viděli jsme ukázky ze všech médií, které tu mají – písemné listiny (Bill of right), záznamy z válečných akcí, projevy prezidentů, seznamy pasažérů s evropskými imigranty, apod. Musí to být ohromné prostory, kde to všechno mají.

Následně jsme šli na starou poštu, kde jsme si výtahem vyjeli na věž, ze které je krásný pohled na celé město.

V přízemí je možné se najíst (ale nepůsobilo to tam moc přívětivě, … takové úžasné prostory a takhle nevyužito. Osobně bych tam čekala něco, jako je třeba na Floře), tak jsem si dala kus pizzy a Vláďa zmrzlinu od Ben and Jerryho. Následovala procházka k Bílému domu (Kapitol dle mého názoru je mnohem monumentálnější), pak Washington monument, Památník 2.světové války, Památník vietnamské války, Lincolnův memoriál a Jeffersonův memorial. Na jeden den toho bylo opravdu až až. Nachodili jsme dobrých deset mil :D. Pak už „jen“ dojít na metro a domů.

Dnes jsme zašli na večeři do Cheescake factory. Vláďa si objednal těstoviny, já, protože jsem si dělala chutě na zákusek jsem si vybrala něco ze „small plate“, tzn. jen něco malého, a jako apetizer, tzn. předkrm, jsme si dali masovo-zeleninovou směs v těstíčku. Servírka se podivila, že víc si toho nedám(e), ale dobrý. No jako bychom je neznali! Po předkrmu jsme toho měli docela dost. Těch obalovaných masových trojúhelníčků bylo fakt hodně. Já bych pak se svými šesti žampiony byla v pohodě, ale musela jsem Vláďovi pomoct s jeho těstovinami, kterých byla plná mísa. Takže na zákusek jsme neměli chuť ani jeden. Ale i tak jsme si tři „kousky“ (až na pokoji jsme zjistili, jak jsou velké!) nechali zabalili rovnou s sebou. Na pokoji jsme se do nich pustili (Cheescake factory je od hotelu ještě kus pěšky, takže nám trochu slehlo), ale i tak jsme zvládli tak třetinu z každého. Zbytek zbyl na snídani. Vláďa pak skuhral, že je přejedený, ještě druhý den kolem poledního. Jako by se mu ten žaludek za těch 14 dní vůbec neroztáhnul! 😀

A to jsme ještě museli balit. Všechno protřepat /kvůli broukům), křehké věci pečlivě zabalit a hlavně to nabalit tak, aby pokud možno ani jeden kufr nepřesáhl požadovaných 23 kg.

Na snídani jsme si zašli do kavárny/sendvičárny kousek od metra/hotelu. Já jsem si dala kávičku a nějaký sladký motanec, Vláďa čaj a vajíčko v housce (pak to ještě musel zajíst muffinem nebo něčím takovým, protože místní porce nebyly nic moc, co se velikosti týče). Následně jsme chvátali na metro, protože za půl hodiny nás čekala výměna stráží na Arlingtonském hřbitově. Tu jsme díky tomu, že nám vždy ujelo metro před nosem, nestihli tak o 10 minut. Začali jsme tedy prohlídkou/obchůzkou hřbitova. Je to ohromné. Tady teprve člověk vidí, že ty záběry z vojenských pohřbů v amerických filmech tak opravdu vypadají. Je tu prý skoro půl milionu hrobů (a spousta místa na další). Nekonečné zástupy bílých pomníčků. Na vstupu dostanete i mapičku, abyste věděli, kde jste a kolem kterých hrobů procházíte. Takže jsme se dostali i k památníku Kennedyho a jeho rodiny. Při procházení kolem těch nekonečných řad zesnulých si člověk opravdu uvědomí, že svoboda není zadarmo.

I vojenské ošetřovatelky tu mají svoji sekci. Za necelou hodinu jsme dorazili k památníku neznámého vojína, kde se drží neustálá čestná stráž, která se každou hodinu mění. Z toho, co jsem četla, vyplývá, že do této služby berou jen ty nejlepší z nejlepších (kteří mají ještě odpovídající tělesné proporce), skládají zkoušky z historie hřbitova a umístění jednotlivých významných hrobů (asi kolem 400 jmen), a samozřejmě musejí zvládat ten, asi dost nepohodlný, vojenský krok, kterým celou tu hodinu chodí sem a tam. A navíc je tato služba považována za jednu z nejprestižnejších v americké armádě.

Po střídání stráží jsme metrem vyrazili ke Kapitolu. Ještě odbočím – Washingtonské metro nic moc. Působí na mě hrozně stísněným dojmem a je dost ponuré (myšleno to, že na osvětlení se dost šetří). A na každé zastávce hlásí, že se nemáte opírat o dveře, že se dveře otevřou, ukončete nástup, apod. Pořád něco povídají, takže to po čase přestanete vnímat a kdyby náhodou hlásili něco důležitého, tak to taky už asi nezaregistrujete. Naštěstí se Vláďa do orientace v metru docela rychle dostal, takže jsme ani nebloudili. Jízdné jako takové není zas až tak drahé (platíte prostě od stanice ke stanici, nebo celodenní, kterážto by se nám nevyplatila). Ale pak, když nemáte předplacenou kartu, tak za každý lístek platíte ještě dolar navíc, takže místo 1,7 zaplatíte 2,7, což je nepříjemné. U kapitolu jsme se jen ujistili, že tam Vláďu pustí i s jeho baťůžkem (na druhý den jsme měli zarezervovanou prohlídku a bezpečnostní opatření tam jsou jak na letišti) a vydali jsme se po Mallu dál.

A celé odpoledne nám pak zabralo letecké muzeum (Smithsonian National Air and Space Museum). Kontroly obdobné letištním – projít rámem, žádné tekutiny ani jídlo nejsou povoleny. Naopak muzeum jako takové je zadarmo a fotit můžete, jak chcete. A klasicky – bylo to ohromně velké. Takže jsme tu byly cca od dvou do pěti. Uťapaná jsem byla víc než z výletu v národním parku. Mají tu vše od bratří Wrightů, přes první a druhou světovou válku, po dobývání vesmíru.

Následně jsme to kolem National Archives (národního archivu), budovy FBI a staré pošty (nádherná budova v ala románském stylu) vzali do knihkupectví. Zde jsme strávili minimálně 45 minut – tolik literatury v angličtině v Zürichu nemáme :D.

Pak jsme metrem přejeli kousek od hotelu a podařilo se nám najít sportovní obchod (něco jako Hudy sport), kde měli zase spoustu supr věciček. Tou dobou už jsme byli pěkně uchození (bylo skoro devět večer) a hladoví. Naštěstí hned u obchodu byla indická restaurace, takže volba byla jasná. Jako předkrm jsme si dali výborné krevety a jako hlavní jídlo jehněčí, rýži a naan placku. A jako vždy v indické restauraci jsme se pořádně přejedli. Do hotelu jsme to měli pak ještě pěknou procházku, takže nám trošku vytrávilo. A abych nezapomněla – v Cheescake factory (což byla „jen“ restaurace a cukrárna) jsem si koupila klasický cheescake, který jsem si pak dala večer u televize (a část jsem si musela nechat na ráno).

Ačkoli počasí ráno nevypadalo nic moc, stejně jsme ještě jednou zajeli do Shenandoah národního parku na nějaký výlet. V návštěvnickém centru jsme si nechali doporučit ještě nějaký krátký výlet. Někde mezi 10 a 15 mílí jsme pak vyrazili. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, tak parkoviště jak tady, tak u návštěvnického centra byla okupována brouky (netuším, co to je, ale leze to, lítá to, naštěstí to nekouše, i když Vláďa říkal, že ho to kouslo). Naštěstí v lese moc nebyly, ale doslova nás doprovázely po zbytek dovolené, protože nám nalezli do věcí (ačkoli jsme se snažili otevírat auto jen na co nejkratší dobu a odevšad je vyhazovat … stejně nám nalezli všude).

Tato oblast lesa byla tak před dvaceti lety (možná i před více) postižena požárem, takže tady stále můžete vidět zčernalé kmeny. A to byl „oheň“ na moji představivost, kdy jsem za každou černou skvrnou viděla medvěda. No opět jsem pro jistotu tleskala a doufala, že to případné „zvědavce“ odežene. Na druhou stranu by bylo pěkné mít méďovu fotku … nene, raději nepokoušet. Takže máme alespoň fotku toho, co po sobě zanechává :D.

Pozůstatky po požáru jsou dodnes viditelné.

Ve dvě hodiny měla být v návštěvnickém centru přednáška o medvědech, ale bohužel byla zrušena. A protože brouci byly opravdu dotěrní, rozloučili jsme se s národním parkem a vyrazili k naší cílové destinaci – Washingtonu DC, což byla cesta tak na čtyři hodiny (k tomu ještě zastávka na nákupy). Cestou jsme několikrát zatavili a pokaždé jsme vyhnali další brouky.

Ve Washingtonu pro nás Vláďa vybral ubytování v Hilton Garden Inn Arlington/Courthouse Plaza,což působilo opět velmi luxusně. Ačkoli to nebylo v centru, o čemž jsme původně uvažovali jako o hlavním kritériu, tak se tato poloha nakonec ukázala velmi dobrá. V okolí byla spousta možností stravování a do centra to metrem nebylo nijak daleko. V podzemní garáži jsme se zbavili dalších dvou brouků, zanesli věci na pokoj a šli obhlédnout okolí, hlavně zjistit, jak funguje metro a kde si ráno dáme snídani. A večer ještě zlikvidovali dva brouky v pokoji (v Zurichu jsme pak našli ještě dva, fakt mazec, kam všude zalezli!!).

Jediná nevýhoda tohoto hotelu, ale s tím jsem měla problém všude, byla hlučná klimatizace. Nebo něco takového. U nás v pokoji jsme ji sice vypnuli, ale tohle šlo z venku, takže buď od sousedů, nebo z nějaké centrální klimatizace. Druhý den jsem poprosila na recepci a šla obhlédnout jiný pokoj a tam to bylo obdobné. A „nejlepší“ na tom bylo, že mladík, co mi byl pokoj ukázat říkal, že nic neslyší. Takže tak asi k „hluku“. Takže jsem se ty poslední tři noci moc nevyspala. Ale Vláďovi to kupodivu také moc nevadilo. První noc usnul dokonce i bez špuntů, tak nevím, v čem byl problém.

Na dnešek hlásili špatné počasí, což jim vyšlo, takže jsme měli v záloze místo dalšího výletu po národním parku jeskyně a muzea. Ráno jsme pobalili (snídaně byla opět ve velkém: Vláďa čtyři palačinky, i když jak jsme se následně shodli, tak to, co zde dostanete pod názvem „pancakes“, což se překládá jako palačinky, tak spíš jsou takové velké tenké lívance, s ostružinovou sirupem a šlehačkou. Já jsem si dala tradičně vajíčka, brambory a toust) a vyrazili do Luray, kde jsou prý úžasné jeskyně. Vláďa už v nich byl, ale že tam se mnou půjde ještě jednou.

Jeskyně byly opravdu něco. Ohromné a připravené na nával turistů (taky to jsou snad největší jeskyně na východním pořeží). Podle našich odhadů tam berou skupinky o 50 lidech každých cca 10-15 minut. Uvnitř vybetonované cestičky, někde jsou stalagmity zabudovány přímo do cest a největší překvapení – krápníkové varhany. Na různé krápníky měli přidělaná „kladívka“, která byla pomocí kabelů ovládána z centrálního pultíku. Pak jen průvodce zvolil požadovanou píseň a už se krápníky rozezněly. Tohle by u nás asi nešlo.

Také tam měli tradiční jezírko, kam můžete hodit drobný peníz pro štěstí. Toto jezírko se pak každý rok vyčerpá a peněžní výtěžek jde na lékařskou školu (nebo tak něco). Tohle mají pěkně vymyšlené. Co mě ale opravdu překvapilo, jsou sumy, které z jezírka každoročně tahají. Začalo to v roce 1954, kdy to byl $1 700. Pak už to jen přibývalo. Nejvíc se vybralo v roce 2002, kdy to bylo 187 tisíc dolarů! Celkem se tak za těch 60 let vybralo přes 897 tisíc dolarů. To je něco.

K lístku do jeskyní jsme zároveň dostali lístek do „Car and carriage caravan museum“ (tedy historická auta). Co mě tady nejvíce zaujalo, byl asi „velocipede“ s poznámkou, že většina kol v té době (1859-1869) byla vyráběna ve Švýcarsku nebo Německu a importovaná do USA.

A aby toho nebylo málo, tak k tomu lístku do jeskyní patřil i vstup do „Luray valley museum„, kde jsme se seznámili, jak lidé žili v tomto údolí a jak je poznamenala občanská válka. Jeden ze zdejších skvostů je bible, kterou předci zakladatele muzea přivezli ze Švýcarska (vydaná v roce 1536), což také poukazuje na historii vývoje osídlení tohoto území imigranty z Evropy.

Pak jsme se rozhodli pokračovat do muzea občanské války. V New Market je Virginské muzeum Občanské války, ale „omylem“ jsme nejprve narazili na jiné, jak jsme ve výsledku zjistili, soukromé muzeum. To založil jeden nadšenec na základě toho, co posbíral. Nejprve ho zaujala Občanská válka, ale následně přibily i další válečné konflikty a ve výsledku to působilo trošku chaotickým dojmem.

Bohužel až poté jsme narazili na oficiální „Virginia Museum of the Civil War„, které bylo velmi pěkně udělané a na které jsme měli bohužel pouze hodinu (muzea tu zavírají v pět hodin, což je proklatě brzy). K tomuto muzeu patří i rozsáhlá bitevní pole, takže tady ta návštěva byla opravdu letem světem. Škoda.

A protože druhý den mělo být zase hezky a zdejší národní park se nám líbil a chtěli jsme si tak v něm udělat ještě jeden výlet, rozhodli jsme se přespat opět ve Front Royal v Holiday Inn, kde jsme několik nocí před tím spali.

Na večeři jsme opět zašli do restaurace, která je součástí hotelu. Vláďa si dal plněná kuřecí prsa (česnekovo-sýrová omáčka), já si dala pořádný hamburger s coleslawem. A jako předkrm jsme měli žampiony v těstíčku s česnekovou omáčkou. Moc dobré. Na nějaký dezert už nám nezbylo místo.

Medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně,

až jednou procitnou, počíhají si někde na ně.

Výpravě v Doubravě malý grizzly ukáže se,

turisté zajisté rozutíkají se po lese.

Na pěšině zbydou po nich tranzistoráky

a dívčí dřeváky a drahé foťáky …

Po nás na pěšině tedy nic nezbylo, ale pole jsme vyklidili vcelku rychle 🙂 Ale abych moc nepředbíhal.

To si tak jdeme pěšinou klesajíce kolem vyschlých vodopádů, když tu Míša strnula, kouká do kopce a ani nedutá. Já jsem byl pozadu díky focení. Když jsem ji míjel, tak něco povídala o tom, že ve stráni je medvěd. Letmým pohledem do lesa jsem nic neviděl a tak jsem v žertovné náladě, že vidí medvěda za každým stromem, pokračoval dál.

Míša vůbec nelibě nese, že kromě ní se můžou v lese pohybovat i jiná stvoření a slova jako jelen, rys, či snad medvěd v ní vyvolávají minimálně pocit silného neklidu.

Trošku jsem si Míšu dobíral a využíval různých příležitostí, jak ji poškádlit, jelikož jsem moc nevěřil, že při tom všem našem dupání a brebentění bychom měli to štěstí a nějaké natolik plaché zvíře potkali.

Leč opak byl pravdou a po nějakých asi 15 minutách jsem medvěda viděl už i já. Pěkně si vykračoval po spadlém stromě nějakých 20 m od nás ve stráni. Nejsem si jistý, jak mají být místní černí medvědi velicí, ale tenhle mi přišel jako odrostlé letošní mládě. Měl super kukuč a vůbec vypadal suprově. Škoda, že jsem neměl po ruce foťák. Takhle jsme raději rychle vyklidili prostor, jelikož za předpokladu, že to bylo mládě, bych se velice nerad setkal s jeho opatrovníkem. Tudíž jsme přidali do kroku, zvýšili hlasitost naší debaty a mazali pryč.

Následně se z našeho poklidného výletu stal rychlo-výlet. Míša razantně zakázala svačinové pauzy s tím, že svačit se bude až na parkovišti, což byly nějaké 3 míle (4,8 km) a za pravidelného tleskání [kvůli plašení divoké zvěře ;-)] jsme 3 míle zdolali v rekordním čase. Ještě jsme se ani nevydýchali a už se nás ptal jeden amík s mimčem na zádech, jak dlouho jsme to zespoda šli. Tak jsme chvíli kecali a mimo jiné jsme zmínili, že jsme narazili na malého medvěda. Amík to přešel až moc s klidem a jen utrousil, že včera, kousek od parkoviště, kde jsme dneska parkovali, potkali taky jednoho menšího. Načež jeho výšku naznačil rukou a z jeho malého kousku, se vyklubal skoro 1,5 m vysoký exemplář. Po chvíli jsme se rozloučili a amík s ženou a dítětem vyrazili směrem náš medvěd … 🙂 Holt jsme asi moc vycukaní. Na parkovišti jsem svolila k malé pauze na oběd (zde mi to přišlo dostatečně bezpečné, i když Vláďa to zkonstatoval slovy, že většina těch fotek s medvědy, co je k vidění na internetu, je právě z parkovišť a silnic). Cestou zpět k autu se trošku rozpršelo, tak jsme zrušili další dva menší výlety a jeli zpět do Big Meadows, kde jsme si již ráno domluvili ještě jedno přespání. Alespoň si trošku odpočineme a poválíme se před očekávaným náročným koncem naší dovolené. Tři dny běhat po muzeích ve Washingtonu, to bude peklo 🙂

Já k tomu raději moc dodávat nebudu :D. Jen k tomu tleskání – několikrát jsem tleskla pomalu každé dvě minuty (Vláďa tvrdí, že každou půl minutu), docela mě z toho ke konci bolely ruce, ale „naštěstí“ už jsme žádného medvěda, natož rysa, nezahlédli (Vláďa samozřejmě smutní, že ho nemá vyfoceného). Celkem jsme ušli kolem 13 km (7,5 mil), což v brožurce bylo psáno na sedm hodin, což jsme dali za 3,5 h (to ti medvědi).

No a na závěr (psychicky) náročného dne jsme si dali pořádnou véču. Vláďa měl dva vepřové špalíčky na lůžku z červeného zelí. A já měla tři ohromné plát(k)y krůtího masa, s bramborovou kaší, brokolicí, květákem a ještě něčím, v čemž jsem rozeznala pouze tymián. A na závěr dezerty: apple pie (jablečný koláč) a pořádný kus čokoládového dortu. Ten byl.

A zítra se přesouváme do jeskyň. Předpověď na zítra byla deštivá, ale bohužel to asi byl ten dnešní déšť. No uvidíme.

Jinak dnešní trasa byla následovná: Zaparkovali jsme na parkovišti u 81. míle a vyrazili po Doyles River Trail, kolem Doyles River Falls a Jones Run Falls, pokračovali po Jones Run Trail až na Jones Run Parking na 84. míli a odtud po Appalachian Trail přes Doyles River Overlook na 82. míli zpět k autu.

Spala bych dnes jak zabitá. Z dosavadních hotelů byl tento nejtišší. Bohužel jsme měli pokoj, který měl před okny na střeše přilehlé nižší hotelové budovy klimatizaci, která hučela nonstop. Ale špunty to jistí. Na snídani jsme si zašli do hotelové restaurace (Houlihans). Ptali jsme se včera večer servírky, jestli dělají i snídaně a nadšeně říkala, že ano, že mají vše, že to je „awesome“ (ohromný) a že musíme přijít. No a protože jsme ráno stejně měli hlad, tak jsme dorazili. Vláďa si dal omeletu se zeleninou, toustem a k tomu osmažený „plátek“ šunky a osmažené kostičky brambor s kečupem a k tomu čaj (někdy je s nimi náročná domluva, ale ve dvou to vždy nějak dáme dohromady; jak to porozumnění tomu, co říkají, tak odpověď). Já jsem si dala vaječnou omeletu ve sladké housce, kousky osmažených brambor s kečupem a čaj s mlékem. Snídaně mi vystačila skoro na celý den 😀

Dnes začala přírodní část naší dovolené – Skyline Drive v Shenandoah Národním parku. Jde o 170 km vrstevnicovou silnici s desítkami vyhlídkových bodů na okolní kopce. Kolem vede část appalačského trailu (Appalachian Trail), po kterém jsme dnes také chvíli šli. Kromě toho zde jsou ale i desítky mil kratších trailů, které vedou buď na výhledy nebo k vodopádům, nebo jen tak lesy. A lesy tu mají moc pěkné (listnaté).

Vjezd do oblasti stojí v této sezóně 15$. Nejprve jsme se kochali zvlněnou krajinou a hned na čtvrté míli jsme se zastavili v návštěvnickém centru pro mapy na výlety. Od prvního plánovaného nás rangerka odradila – ten vede kolem několika vodopádů, které jsou ale v tomto ročním období dost vyschlé, takže nám místo něj doporučila jiný. Dostali jsme mapičky a vyjeli jsme dál. Maximální povolená rychlost v této oblasti je 35 mph (mil za hodinu, tzn. cca 56 km/h). Jak bylo na jedné z cedulí napsáno, „na rozdíl od jiných cest, které mají spojit dvě místa nejkratší cestou, Skyline Drive je určena pro vyhlídkové jízdy“, takže máme dodržovat rychlostní omezení.

Jenda poznámka na okraj. V návštěvnickém centru Vláďa vyslechl rozhovor mezi rangerkou a jedním návštěvníkem, který chtěl doporučit nějaký náročnější trail (hike, výlet). Tak mu doporučila jeden o délce 9 mil (cca 14,4 km) s tím, že mu doporučuje, aby na něj vyrazil kolem osmé ráno (asi aby to stihnul celé obejít). Což ho vyděsilo. Zdejší krátké traily (tzn. nikoli přechody na několik dní) jsou o délce cca 2 míle do 6,5 mil (tzn. 3,5 – 10,4 km). S tím, že ten nejobtížnější, co jsem v brožuře viděla, je s převýšením 1800 stop (cca 540 m). Takže ačkoli již bylo kolem poledního, troufli jsme si na něco delšího (s tréninkem ze Švýcarska jsme si věřili).

A tak jsme na 41. míli zastavili ve Skyland (kde je i ubytování a občerstvení), kde jsem si dala kávu (výborné karamelové latté macchiato) a Vláďa borůvkového hutného muffina a sportovně oblečení vyrazili. Cestou jsme samozřejmě potkávali lidi v džínách a bez batohů, se psy, s dětmi, apod. A opět jsme si tak připadali trošku nepatřičně (vybavení jak na vysokohorskou túru :D). Nejprve jsme zamířili po „White Oak Canyon Trail“ k vodopádům. Tento trail má původně 4,6 mil (7,4 km) s tím, že se jde tam a zpět to samé. Poté, co jsme u prvního „vodopádu“ zjistili, že vody moc nepadá (takže nemá cenu jít k těm dalším ještě dvě míle) a s přihlédnutím k tomu, že po stejné cestě se nám vracet nechce, vzali jsme to po „White oak fire road“ směrem k hlavní silnici. Poté jsme se ocitli na parkovišti, které už bylo jen kousek od místa, kde jsme chtěli začínat náš druhý dnešní hike. A tak jsme na něj vyrazili rovnou. „Lower Hawksbill Trail“ nás zavedl na nejvyšší bod této oblasti: Hawsbill Mountain (4050 stop = 1215 m n.m.). Jen se ještě musím pochválit – trasa z parkoviště sem měla trvat cca hodinu (nebo ještě lépe: parkoviště – kopec – parkoviště = 2 h) – my to vyšlápli za dvacet minut (ale musím přiznat, že jsem byla úplně durch a pěkně zafuněná). Takže protože jsme byli tak rychlí a moc pěkně se šlo, rozhodli jsme se si to ještě o kousek natáhnout. Po „Salamander Trail“ jsme se napojili na „Appalachian Trail“ a po něm se vrátili zpět do Skyland. Celkem jsem tedy za 4 h 40 minut ušli 16,6 km (tedy cca 10 mil) s převýšením asi úctyhodným, ale to až to stáhneme z GPS do počítače.

To už bylo kolem šesté večer, nejvyšší čas hledat si ubytování. Takže jsme se modlili, aby v Big Meadows, které leží přímo na Skyline Drive (cca 52. míle), měli volno. A oni měli. A za mě tedy mohu říct, že toto ubytování je supr. Bydlíme přímo v hlavní dřevěné budově, které má v přízemí ohromnou halu, kde je restaurace, a pak společenskou místnost (oboje s krbem). Dolů se jde do baru (ten jsme neokoukli) a v prvním patře jsou pokoje. Vše působí velmi útulně, čistě, poklidně, trochu historicky ale i moderně. Zkoukněte fotky na oficiálních stránkách, ty vám řeknou víc.

Na večeři (konečně vyhládlí, to se mi tento týden ještě nestalo) jsme si zašli do místní restaurace a Vláďa si dal steak s bramborovou kaší a zelenými fazolky a jako desert blackbarry cobbler (což mělo být něco jako „ostružinová bublanina, ale bylo to spíš jako natrhané palačinky s ovocem a šlehačkou, ale šíleně dobré). Já jsem si dala lososa na čočkovém lůžku zasypaného rukolou a jako desert cheescake, který chutnal opět jinak než třeba ten, co jsem měla v Pittsburghu. Ale dobrý byl, to tedy jo.