by ·Žádné komentáře

Plánujeme další dovolenou – zimní. Loňský rok jsme se kvůli stěhování drželi zkrátka a stihli jsme jen zimní dovču v Rakousku. Naopak rok předtím (2018) jsem rozplánovala velkolepě a byli jsme v zimě v Rakousku, v létě na Seči a na podzim na Kypru (užít si trochu tepla). A právě v roce 2018 jsem začala sledovat, na kolik nás taková dovča vyjde. Byl to vlastně první rok, kdy jsme jeli jako čtyřčlenná rodina, předtím jsme nikam moc nejezdili, protože s úplně malými dětmi to je spíš otrava, než dovolená. Tady se mnou klidně můžete polemizovat, ale létat někam s dvouletým prckem je otrava, do restaurace se s ním pořádně nedá a stejně si z toho nic nepamatuje.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

Čtvrtek

Eli dnes byla opět lyžovat.

Po obědě nás Vláďa, kterému už teplota moc nerostla, vzal autem k sjezdovkám, já mohla rovnou vyrazit na běžky, Vláďa s Matym Eli odvedli na svah. Můj plán byl dojít až k jezeru Silvretta-Stausee, cože je pořád do kopce. Bylo azuro a měla jsem na to celé odpoledne. Bylo jasné, že budu muset za chvíli mazat. No ale když už jsem se tedy po pár stech metrech rozhoupala, že to zkusím namazat (trochu se obávám, že v mém podání nemá mazání moc účinnost), tak koukám jak puk na žluto-černou pásku přes cestu – kvůli nebezpečí lavin cesta zavřená.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Úterý

Eli už je o něco lépe, ale na lyže ji nepoženeme. Vláďa na tom tak dobře není. Dle vzoru, který máme naučený u dětí, střídá po 4 h Dafalgam a Ibuprofen a pozoruje, jak rozdílné mají léčivé účinky (že třeba Dafalgam nepomáhá moc na bolest hlavy, zatímco Ibuprofen ano). Venku už není taková vánice jako včera, jen pod mrakem. Od Vládi dostávám volno a mohu na běžky, že to prý s dětmi zvládne.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Sobota

V sobotu ráno jsme “dobalili” (já tedy balila tak trošku v pátek, ale většinu věcí až v sobotu dopoledne). Vláďa šel ještě nakoupit, pak jako vždy takové ty předodjezdové věci jako umýt kuchyň, zalít kytky, vynést odpadky, a tak dále. Do auta, když jsme nemuseli brát kočárek (bereme jenom saně) jsme se tak akorát vešli. Ačkoli v Rakousku mají nyní také prázdniny, tak průjezd byl dobrý a po cca 3,5 h jsme byli na místě. Rovnou jsme dojeli až ke sjezdovkám koupit Elišce permici do lyžařské školy. A protože byly děti pěkně navlečené do zimy, vzala jsem saně a s dětmi jsme šly ještě hodinku pěšky do apartmánu, stejného jako vloni. Vláďa mezitím vybalil auto. A pak vyrazil na běžky. Já s dětmi jsme šly obhlédnout místní indoor herničku.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

Naše první celorodinná dovolená u moře se vydařila. Již v únoru jsme si zařídili pobyt na Kypru v období Eliščiných podzimních prázdnin. Usoudili jsme, že by tam pro nás pořád mohlo být dost teplo (a užít si tak moře mimo ty příšerné teploty, které tam musí v létě a návalu panovat).

Vzhledem k tomu, že jsme letěli nejen my čtyři, ale i oboje prarodiče, bylo plánování o něco náročnější – hlavně to, abychom všichni dorazili na místo plus mínus ve stejném termínu, protože se na Kypr nelétá denně. Díky bohu za Kyperské aerolinky, protože Švýcaři to měli dvakrát tak drahé. Rodiče to měli kombinaci kyperských a českých aerolinek.

Ubytování jsem řešila přes anglický portál HomeAway a našla parádní luxusní vilu v luxusním golfovém (anglicko-ruském 🙂 ) rezortu Aphrodite Hills kousek od městečka (nebo v rámci městečka) Kouklia na jihozápadě Kypru (řecká část). Foto.

Z Larnaky, kam jsme všichni přistáli, jeli rodiče taxíkem (doporučena nám byla firma Cyprus Taxi). Je to cca 1 h 20 min a vyšlo to na 120 EUR (za taxi). My jsme potom měli půjčené auto (opět jsme si nechali něco panem majitelem doporučit – DriveNet) a jeli jsme po vlastní trase.

A zde je shrnutí. Podrobnosti k jednotlivým dním budou následovat.

Pátek 5.10. – pozdně večerní přílet všech čtyř pradrodičů z Prahy do Larnaky. Taxíkem do vily. Seznámení se s domem.

Sobota 6.10. – pozdně večerní přílet nás čtyř do Larnaky. Půjčujeme auto, Vláďa se seznamuje s automatem a řízením vlevo. Všichni, až na Vláďu usínáme. Příjezd do vily pozdě v noci.

Neděle 7.10. – seznámení se s okolím a bazénem. J+N+V+M+M – koupačka na Pissouri pláži. R+J+E – bazén.

Pondělí 8.10. – já ulehám do postele. Bolí me v krku a hlava. Co dělají ostatní nevnímám. Určitě byli v Paphosu.

Úterý 9.10. – už jsem lepší. S Vláďou a Ninou jedeme do Paphosu a poté na sever do Aphrodite´s bath.

Středa 10.10. – V+M+N+J – Kouklia a vykopávky Sanctuary of Aphrodite.

Čtvrtek 11.10. Vinná stezka.Koupačka na pláži u Aphrodite´s Rock (tam, kde se zrodila Afrodita).

Pátek 12.10. – Jedu s Vláďou odvézt mé rodiče na letiště do Larnaky. Cestou zpět se zastavujeme u Solného jezera a mešity Hala Sultan Tekke. Pricházíme si Larnaku. Následuje Stavrovouni Monastery a Kornos. Vyhlídková trasa přes Pano Lefkara. Limassol vynecháváme a jedeme se koupat na pláž ve starém Kourionu. Je vedro. Následují vykopávky v Kourionu.

Sobota 13.10. – Paphos waterpark. Vláďa, Eli, Maty a Nina jedou autem do Paphosu. Já s Jirkou jedeme busem (opravdu přijel na čas). J+N+M jdou na pláž, V+M+E jdeme do akvaparku. Vyhnala nás až bouřka. V+N+E+M jedou autem domů. Já s Jirkou přečkáváme nejhorší déšt v baru na pláži a busem jedem do přístavu. A večerním autobusem již za tmy pak domů.

Neděle 14.10. – v sedm ráno vyjíždím s Vláďou směr Mt.Olympos. Cesta nám zabrala cca 1 h 20 min. Je 10°C. Oblékám bundu, rukavice a čelenku. Vyrážíme na Artemis Trail (foto), který měří 7 km a je vesměs po vrstevnici. Našli jsme 16 kešek a viděli místní sjezdovky. Na úplný vrchol se nedá, je tam vojenská základna. Cestou zpět zastávka v Omodosu na nákup místních specialit. Odpoledne jede Vláďa s rodiči do Paphosu, já jdu s dětmi do bazénu. Večerní koupačka na pláži u Aphrodite´s Rock.

Pondělí 15.10. – hodně brzy ráno veze Vláďa rodiče na letiště. S dětmi jdu na hřiště, kde nás Vláďa v devět ráno našel (na letiště e to 1,5 h, tak si vezměte, jak brzy ráno museli vyjíždět!). Jdeme na minigolf. Odpoledne míříme do Paphosu. Vláďa s Matym jdou na procházku, já s Eli se naloďujeme a jedeme pozorovat želvy a na koupačku v moři.

Úterý 16.10. – ráno balíme poslední věci, skládáme vše do auta a frčíme na letiště. Máme na letišti 2,5 h vše vzládnout. Přílet do Curychu v brzkém odpoledni. Stíháme i nákup základních potravin.

Z cest jsme si samozřejmě ledacos přivezli – karobový sirup, sledké víno, banánový a pomerančový likér, sladkosti (sujuk, loukomi/Cyprus delight/ovocné želé, baklavu a podobné, sušené ovoce, oříšky v medu, karobu a šťávě z granátového jablka). Foto.

by ·1 komentář
Jak zmiňuji později (jinými slovy v následujícím článku) – již loni byl tento výlet naplánován. Tehdy hlavně jako cyklo – Vláďa se chystal s kamrády na pořádný offroad a my s Eli bychom si užívaly pláže. Sešlo z toho. Letos jsme to pojali lezecky. Ano, ano – tato oblast je ráj pro cyklisty (hlavně tedy, jestli jsem to dobře pochopila, pro downhilové … je to tu samy strašný kopec), lezce a plážové povaleče.
Pětihodinovou cestu jsme všichni přečkali v pohodě. Naštěstí jsme neuvázli v žádných zácpách. Při dojezdu k našemu ubytování jsem si tedy prožila jeden z těch horších zážitků svého života. Nevím, jak moc znáte italské minipříjezdové cesty k barákům posazeným vysoko v kopci mezi olivovníky a citrusovníky. Tak, kam Vláďa odpočil z hlavní silnice, bych se neodvážila škrábat ani pěšky! Úzké to bylo tak akorát na auto, ale tak prudké, že jsem stále nemohla uvěřit, že se do toho opravdu pouští. Zatáčky musel projíždět na víckrát (nacouvat si), protože se to naráz vytočit nedalo. „Nejlepší“ na tom bylo, že asi po třech zatáčkách zjistil, že jsme asi odpočili o jednu dřív. Otočit se ale nešlo! Takže začalo couvání, během kterého nemáte moc prostor na nějaké chyby – z jedné strany kamenná zídka, z druhé strany pletivo a pod ním pár metrů dole něčí zahrada. S Eli jsme Vláďovo couvání sledovaly z povzdálí (jendak pro to, aby měl lehčí auto, jendak jsem v tu dobu opravdu nechtěla být v autě). Nakonec to sjel, ale ve mě byla malá dušička.
Další cesta , kterou jsme vzali, byla již správná. O něco lepší, než ta původní, ale i tak to bylo uzoučké a šíleně prudké. Ke konci týdne ale už Vláďa zvládal projet všechny zatáčky bez couvání. Stejně jsem z toho ale nikdy neměla dobrý pocit. Ani jako chodec. Myslíte si, že někdo, kdo se plně soustředí na to, udržet se na silnici, ještě má čas koukat, kde jsou nějací chodci?
Ale k vlastnímu pobytu – byli jsme ubytovaní v apartmánu, kde byla kuchyň s jídelnou, dvě ložnice (v té druhé byli Kevin s Domi) a koupelna se záchodem. Pan majitel měl ještě asi pět podobných (vypadalo to na ohromné rodinné sídlo přestavěné do několika samostatných jednotek vhodných k pronajímání). Kromě toho pěstoval na terasách pod a nad barákem olivy, citróny a pomeranče.
Počasí moc nevyšlo. V neděli se Vláďovi vrátily žaludeční problémy, které chytnul od Elišky, takže strávil den v posteli. My jsme se s Eli vypravily na pláž. Ale byla zima. To koneckonců byla skoro celou dobu. Dva dny pak bylo hezky a v pátek zase už hůř a k tomu šíleně foukalo.
V pondělí jsme se v šíleném lijáku vypravili do Janova.
V úterý jsme si prošli Finale a ve středu konečně vyrazili na stěnu. Průvodce asi napsal někdo bezdětný, jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohl k tomu místu, kam jsme vyrazili napsat, že to je vhodné i pro rodiny s dětmi. Ale zvládli jsme to. Já jsem tak již potřetí zkonstatovala (po patřičném praktickém testu), že lezení venku není pro mě (moc obtížné oproti tomu, co lezu uvnitř na stěně). Takže to bylo asi (snad) mé poslední venkovní lezení. Vláďa pak byl lízt s Domi a Kevinem i druhý den, kdy jsme my s Eli byly na pláži a promenádě. A pátek opět procházka podél moře.
Nakonec jsem se docela těšila zpět do práce. Přeci jenom, v práci si mohu v klidu zajít na oběd a vypít si kafe … o dovolené s Eliškou ne 😀
Fotky jsou na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Finale_Ligure_-_dovolena
O jméno a heslo si musíte zažádat.

by ·1 komentář
Tak ještě jsme dostahovali všechny fotky z dovolené, tak tady ukázka. Posledně jsem si ztěžovala, že jsem v Rakousku vlastně nic typického neochutnala. Ani ta poslední večeře to „nespravila“. No posuďte sami. Nutno ale podotknout, že to bylo moc dobré, i když s malými výtkami.Vláďa si celý den dělal chuť na steak, a tak jsme na poslední večeři zajeli do steakhousu do Füssenu. Jako předkrm jsme si tradičně dali cibulové kroužky, které byly dobré, jen ta česneková omáčka k tomu mohla být lepší. Vláďa si pak dal 300 g steak s bramborami na slanine, k tomu osmahnutou cibulku a česnekovou omáčku.
Já jsem si dala jelení steak bez přílohy (pak jsem si vzala půlku brambor od Vládi).
Ačkoli si Vláďa objednal „medium“ a já „well-done“ (ačkoli se tím to maso „znehodnocuje“), aby byla jistota, že to budu mít pořádně propečené, tak to Vláďa měl spíš „rare“ a ja „medium“.
Takhle vypadal Vláďův „medium“ steak.
Tak to snad ty výtky. A tím, že jsme tu byli sami, byla obsluha docela rychlá. A tím byla naše dovča u konce.

by ·Komentáře: 5
5.1.2013
Po shlédnutí stránky na wiki o rakouských specialitách jsem musela zkonstatovat, že jsme toho zas až tolik okusit nestihli Zamračený. No čeká nás ještě večeře a zítřejší cesta domů (většinou tedy již Německem a Švýcarskem), ale obávám se, že příští rakouská dovolená bude muset být ve znamení „gastro route“ Smějící se .

by ·Žádné komentáře
5.1.2013
Ranní pohled z okna potvrdil, co jsme si později na internetu ověřili – že zhoršili předpověď na tuto oblast a to znamená, že bude celý den pršet. Nicméně jsme se tím nenechali rozhodit a snídani si užili. Vláďa se snažil zahnat svoje nachlazení jídlem (mimo jiné dvě housky s máslem a nutelou a minimálně půllitr černého čaje). Při pohledu z okna během snídaně jsem prohlásila, že to je jen takové mrholení a že to bude v pohodě. Po snídani, když Vláďa pohlédl z okna, prohlásil, že tohle rozhodně není jen nějaké mrholení a že jediné, co tedy připadá v úvahu je prohlídka Füssenu, kde je možnost se před deštěm porůznu schovávat.
Füssen je moc pěkné německé město. Milion lidí ročně se jede povídat na nedaleký sotva 200 let starý Neuschwanstein, ale 700 let starý Füssen byl dost opuštěný.
Pohled na centrum Füssenu (foceno přes řeku Lech).
Oklikou jsme se dostali do starého centra, prohlídli si hrad (z 12. století), který byl později přestavěn na „zámecký hrádek“ (Burgschloss) a v 15. století byly na stěny jednotlivých křídel přimalovány „3D sgrafita“ (oni tomu tedy říkají „Illusionsmalereien“, ale jde o to, že pomocí namalovaných 2D struktur, vytvoříte optickou 3D strukturu – vystupující okno, sloup, apod. V Německu to bylo v té době prý ojedinělé).
„Ilusionistické“ malby na fasádě zámeckého hrádečku.
Následně jsme se před deštěm ukryli v krásném kostele, do kterého by člověk zvenku neřekl, že je uvnitř tak krásně vyzdobený. K dispozici byla i „Halleluja“ brožurka o opravě místních varhan – už zase hrají.
Následně jsme se nemohli nezastavit ve Stadt cafe, které mi připomnělo našeho „Myšáka“ na Václaváku, jen tento není, dle mého názoru, tak drahý. Vláďa si dal úžasný nadýchaný krémový banánový dort a krásnou konvičku černého čaje. Já zvolila hořkou horkou čokoládu
a
kombuchu, která se podávala v této nádherné sklenici, a na talířek jsem k tomu dostala jednu jahodu.
Moc pěkné posezení. Následně (nebo ono to bylo ještě před zastavením na dort) jsme ve výloze zahlédli tyto úžasné „Schneeballen„,
neboli volně přeloženo „sněhové koule“, nebo také jinak „čapí hnízda“, což je kulaté smažené pečivo ze spletených kousků těsta.
Doobešli jsme město, neúspěšně hledali jednu kešku a vyrazili domů. Ono i tak jsme venku na dešti strávili již dvě hodiny a to stačí. Takže ve výsledku byl dnešek tím pravým odpočinkovým dnem.
Jeden moc pěkný tip na další dovolenou: Lechweg – od pramene k ústí. Většina trasy vede krásnou Rakouskou přírodou, ubytovacích zařízení je na cestě spousty a celkem se jedná o cca 130 km. Na internetu jsou tři ukázkové itineráře: na 6, 7 nebo 8 dní (Vláďa samozřejmě prohlašoval, že tři dny na to musí stačit, takže maximálně nám to zabere jeden prodloužený víkend). Myslím, že sem se jednou vrátíme. A na to, že místní turistické trasy jsou jen velmi sporadicky značené, tak Lechweg je krásně značen velkým psacím „L“. Na včerejší procházce kolem Alpsee jsme na něj naráželi pořád a vrtalo nám hlavou, co to je. Mysleli jsme, že se jedná o nějakou vycházkovou trasu Ludvíka II., kterého je celý kraj plný. Ten totiž nechal postavit Neuschwanstein, a proto se v okolních restauracích můžete setkat s Ludvíkovými knedlíky, chlebem krále Ludvíka, nebo dortem krále Ludvíka.
Fotky zde.

by ·Žádné komentáře
4.1.2013
Je to tak. Dovolená v plném proudu a mé nachlazení rozhodně o moc pozadu nezaostává. Naštěstí na dnešek vychází třetí den – kritický – a shodou okolností i nejhorší předpověď pro celý náš pobyt. Vše to nahrává k odpočinkovému dni. Jenžě …
Vše to začíná tím, že místo snídaně v devět Míša už v půl osmé telepaticky tlačí na minutovou ručičku, aby už už bylo osm a my mohli na snídani.
Ta byla opět opulentní. Následuje ještě hodinka v pelechu, kdy argumentuji tím, že musíme nastahovat kešky a podobně.
V plánu máme vyrazit přes kopec do Němec a porozhlédnout se v okolí zámku Neuschwanstein, trošku se projít, posbírat pár kešek a šupky hupky zpět pod peřinu.
Neuschwanstein je snad nejkýčovitější zámek v Evropě postavený Ludvíkem II. na konci 19. století. Prostě novota.
Pohled na Neuschwanstein z Marienbrücke.
Ale i přesto přiláká ročně přes 1,3 milionu turistů. V létě jsou prý i dny, kdy za den projde zámkem na 6000 lidí – hrůza. My volíme strategii interiér nechat na jindy a okoukáváme jen exteriéry. Bohužel díky zimní sezóně jsou námi vytipované přístupové trasy zavřeny, takže nezbývá než mašírovat v davu s ostatními návštěvníky. Cestou k zámku počasí noc nepřeje a leje a leje. Naštěstí kolem poledne přestává a další pořádný slejvák jsme chytli až skoro u auta.
Pohled na oba zámky: Neuschwanstein (vpravo) a Hohenschwangau (vlevo).
Takže pohodka.
Od zámku míříme různýma cestičkama k jezeru Alpsee a to na Míšin pokyn obcházíme. Cestou keškujeme o 106 a vcelku i úspěšně. Jezero bylo super. Krásně čisté a místy úžasně barevné.
Barevný pohled na Neuschwanstein přes Alpsee.
Po cca 5 hodinách se koněčně dostáváme k autu. V nochách přes 14km … Tomu říkám odpočinkový den 🙂
[Míša]
No ale musí se nechat, že to bylo po rovině! (skoro) Vláďa vynechal tu část, kdy jsme museli jít do zákazu „vjezdu“ chodců (to bylo na silici), po které se turisti vozí autobusy až nahoru k hradu a kudy byla na naší mapě značená normální turistická trasa. Takže jsme si počkali, až jeden autobus vyrazil dolů a vyrazili jsme za ním, s tím, že stihneme narazit na naší lesní odbočku dřív, než se potkáme s dalším busem. No nestalo se (ani jedno), ale cestu jsme našli jinou a autobusák nás nevytroubil.
Na závěr výletu jsme si ještě v jednom z několika místních hotelů dali polévku (abychom vydrželi do večeře) a vyrazili domů. Cestou jsme se ještě stavili v obchodě nakoupit zásoby na druhý den a hurá domů. Na chvíli si odpočinout a kolem sedmé na véču do Reutte ke „Zlatému jelenovi„. Po chvilkovém váhání si Vláďa vybral česnekovou polévku a filletgulash Stroganoff a já hirschgulash vom Rind (tzn. něco ve smyslu „hovězí guláš a la jelen“). Oboje jsme si dali s domácími špeclemi, k mému guláši patřil eště malý zeleninový salát. Můj hovězí guláš mi tedy velmi chutnal. Co se špeclí týče, jsem z Curychu zvyklá na trochu jiné, ale nebyly špatné (z mého pohledu to byly spíš „Knöpfle“ – kdo neví rozdíl, nechť vyhledá na wiki, ale jedna teorie praví, že „spätzle“ pocházejí ze Švábska, „knöpfle“ ze Švýcarska, ale v podstatě jde o to samé – kombinace mouky, vajíček a másla, dá se přidat muškátový oříšek. Neplést s „Nockerln“, což by měly být víc halušky, tzn. z brambor). Zkrátka špecle v Curychu jsou takové knöpfle, ale ještě osmahlé na oleji na pánvi.
Objevili jsme další pěkný tip na dovolenou. Ve Füssenu končí (nebo začíná, podle toho, z jaké to berete strany) Romantic Road long-distance cycle route (D9). Také nese podnázev: „From the River Main to the Alps“ a vede z Würzburgu do Füssenu – 460 km přes hrady a zámky. Na odkazu doporučuji pdf – tam je i itinerář – mají to rozepsané na 10 dní. Případně je tam pak k nahlédnutí i mapa (v levém sloupci –map) z té je snad jasné, kudy to vede. Zároveň na stránkách najdete itinerář pro motoristy a turisty (pěšky bych tedy těch 480 km jít nechtěla, to raději to kolo).
Více fotek na našem rajčeti.