Tak se se skoro měsíčním zpožděním dostávám k alespoň krátkému zápisu o letošním, 47. ročníku, pochodu Praha-Prčice. Skoro bych to pomalu mohla přiřadit do škatulky svých klasických akcí. Absolvovala jsem to jednou na kole z Prahy v roce 2005, pak dlouho dlouho nic, protože jednak nebyl čas a jednak lidi, pak 2010 a 2011. Nějak přes celý rok lidi nemají čas či chuť. Ale pak, když se s nimi takhle na celý den sejdu, tak z toho je pěkná akce.

Letošní plánování bylo ovlivněno hokejem – jak? No vzhledem k tomu, že jsme od čtyř hráli důležitý zápas, tak mí spolupochodníci chtěli trošku natáhnout krok, abychom do cíle dorazili brzy a stihli ještě nějakou tu třetinu v Praze. A protože bylo naplánováno 33 km z Olbramovic, tak jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží kolem čtvrt na sedm. K tomu připočtěte 40 minut na nádraží, takže vstávat jsem musela pekelně brzy. No ale což. Počasí vyšlo, takže se bylo na co těšit.

Hodinovou jízdu ve vlaku jsme prostáli. Klasicky byl vlak narvaný k prasknutí. K našemu milému překvapení jsme ale v Olbramovicích nemuseli stát tak dlouhou frontu na mapu. Docela to odcejpalo. Za tradičních 30 Kč jsme dostali pořádnou mapu se všemi tratěmi, cestovní maxitatranku a náplastě, které se některým opravdu hodily. Ještě počkat na čtvrtého člena výpravy a mohli jsme vyrazit.

Co se mi na tomto pochodu líbí, je ta krajina. Je to prostě něco úplně jiného, než ty ohromné kopce ve Švýcarsku. Tady je výhled do krajiny, kopečky, rozkvetlé louky, … a špalír lidí mířících do Prčic 🙂

No nebudu to protahovat – cesta byla supr, lidí hafo (takže příště to chce jít ještě delší trasu, kde třeba lidí tolik nebude), společnost výborná, … příští rok zase … Jak jsem psala na začátku, že to je pomalu již tradiční akce – i to má ale své meze – nechci chodit vícekrát stejnou trasu. Takže to vidím ještě tak na tři ročníky maximálně a pak se musím poohlédnout po nějakém jiném, třeba méně masovém, výletě.

Tak to zrovna vyšlo, že v době, kdy jsem byla v Čechách, konal se Pochod Praha Prčice. Loni jsem šla 30 km, a protože se mi velmi dobře šlo, řekla jsem si, že bych letos zkusila něco delšího. „Problém“ byl v tom, že jsme tuto sobotu balili, tedy hlavně Vláďa, protože v neděli na to jsme chystali náš velký přesun do Švýcarska – Vláďa 1.6. nastupuje práci zde. Já sice měla vše relativně předbaleno, ale ještě jsme se chtěli stavit na chatě, kde jsem si něco zapomněla, a také se rozloučit. Takže, kdybych měla celý den a mohla se krásně zničit, zkusila bych bývale 42 km, takhle jsem zůstala u varianty 35 km. Všichni mí kamarádi buď šli něco kratšího, nebo nic. Nakonec jsem našla kamarádku ze základky, která se také jít chystala, a bylo domluveno.

Trošku jsem se obávala nasazeného tempa, protože Lucka říkala, že loni šla těch 42 km. Ale nakonec to bylo supr. Lidí mraky. Také asi díky suprovému počasí. V Bystřici u Benešova na nádraží, kde jsme si kupovali mapu, bylo lidí tolik, že fronta na mapičku byla 40 minut dlouhá. Ale pak už nám nic nebránilo vyrazit. Ačkoli jsem Lucku pomalu od základky neviděla, našly jsme společnou řeč a ve společnosti jejího kamaráda nám cesta příjemně utíkala.

První zastávku jsme udělali na prvním punktu, po cca 12 km ve Vrchotových Janovicích. Jak bylo příjemné si sundat zapařené pohorky! A ještě příjemnější vzít si suché ponožky. To byla prozřetelnost sama. Ale od tohoto okamžiku už jsem si boty raději nesundávala v obavě, že už by se mi je vůbec, ale vůbec nechtělo zpět obouvat. A vyrazili jsme dál. Další třetina cesty byla už trošku unavená, ale mě osobně se k mému milému překvapení šlo stále dobře. Lucka trošku remcala, že na ní jdeme rychle, ale zvládala to dobře. Druhá a poslední delší zastávka byla na dalším punktu, tuším, že Vojkov. Cestou jsme měli štěstí na občerstvovací pauzy, že nikde nebylo tolik lidí, aby nás to odradilo od toho, dát si něco dobrého na cestu – zmrzlinu, bramborák, kolu, točenou limču, apod.

Na naše rozpálené (u někoho doslova, že Lucko? :D) ruce se v jednu chvíli snesl deštík, kdy někteří jedinci podlehli a začali si v tom pařáku brát bundy! No a závěrečnou třetinu už jsme šli skoro mlčky. Nemůžu za Lucku mluvit, ale konec jí už asi moc nesedl. To já, stále k mému milému údivu, byla fakt v pohodě. Asi jsem si ráno šikovně zavázala boty, protože žádné puchýře se nekonaly. Možná kdybych musela jít ještě třeba dalších deset kilometrů, tak by to už tak veselé nebylo, ale takhle … fakt v pohodě.

V Prčicích jsem si, i přes tu spoustu lidí, co tu byli, hned všimla nově předělaného náměstí. Došli jsme si do cíle pro botičku, koupili perníkové srdce, kokosový suk a šli hledat autobusovou zastávku, odkud nás bus zaveze někam na vlak. Tohle měli, alespoň z mého pohledu, pořadatelé docela zvládnuté, autobusů jezdilo hodně a měli jsme to štěstí, že jsme si i sedli. To samé platilo pro vlak – v Heřmaničkách byly „kasy“ přesunuty ven, aby se k nim vešlo víc lidí a naráz tu prodávalo asi šest „okének“. A navíc se nám podařilo si na peróně stoupnout přesně ke dveřím vlaku, takže jakmile přijel, hned jsme se vrhli na volná místa, což nebylo tak těžké, protože toto byl speciálně vypravený vlak, který zde svoji cestu začínal. Ačkoli bylo na nástupišti neuvěřitelné množství lidí, tak vlak mi pak připadal skoro poloprázdný. Navíc většina lidí vystoupila ve Voticích nebo některou další zastávku. Do Prahy přijel skoro prázdný.

Druhý den mě trošku bolela záda, ale nohy a chodidla v pohodě. Takže příští rok zase!

Pár fotek a trasa viz: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Praha_Prcice_2011/

Po deštivém týdnu hlásili na víkend krásné počasí. Tak jsem toho využila – pojedu na chatu na kole. Tak jak jsme to jeli s Vláďou, pěkně přes Kralupy (ono to zas moc jinudy od nás nejde – není jinde most). Než jsme vstali, nasnídali se a dobalili, bylo deset. Ale nakonec jsem vyjela jen o 20 minut později, než jsem měla v plánu. Sluníčko už o sobě dávalo znát – přes den se to na tu třicítku vyhrabalo.

            Ze Střešovic jsem se po hlavní silnici dostala do Horoměřic, následoval sjezd do Únětic a opět výjezd. Zde jsem se konečně napojila na cyklostezku č. 0082 vedoucí až do Kralup. Jenže! Jak to ve vedru bývá, když jeden hodně pije a ne všechno vypotí, musí někdy
zastavit na jistou potřebu. … A jak tak sedím v řepkovém poli, přede mnou úžasný výhled na okolní údolí a kopce. Kopce! Jak ten Říp se v tom dopoledním sluníčku krásně vyjímal. No, a protože jsem neměla kam spěchat a na Řípu jsem dlouho nebyla, bylo rozhodnuto.

            K mému překvapení se mi podařilo z Kralup vymotat se správným směrem. Vlakový přejezd, na kterém se loni Vláďa rozmlátil, jsem přejížděla s velkým respektem a pod Říp jsem dorazila s necelými 50 km v nohách. Nahoru … no, nahoru jsem to musela vytlačit. Tam bylo lidí!! A opět – jak je ten svět malý – jak tak funím nahoru, opocená od ucha až na patu, koho nepotkám? – jednoho z mých studentů – ale nehlásil se ke mně :-D.

Po svačince u rotundy jsem mastila dál. Přes Mělník a Brandýs na chatu.

Ramena od sluníčka dostala zabrat, nohy zas od kilometrů, ale výlet to byl krásný – 101 km.

            V neděli trvalo pěkné počasí, a tak jsem vyrazila na výlet zmrzlinového typu – Čelákovice – Nymburk – Hrubý Jeseník – Mcely – Loučeň – Milovice – Lysá nad Labem – Přerov n./L – Čelákovice – Toušeň – Brandýs a Káraný – 105 km.

Tak konečně
pořádné informace! Nechávám si poslední dobou posílat novinky z různých odborných časopisů, mimojiné i z Journal of the International Society of Sport Nutrition (časopis o sportovní výživě), kde jsem narazila na článek, který mě nemohl nezaujmout, nesoucí název „Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study“. Uznáte sami, že možnost pít čokoládový nápoj, jakožto regenerační prostředek, je pro milovníka čokolády, jako jsem já, úžasná novinka. Tak jsem se jala zjišťovat, co že se pod jejich „chocolate milk“ skrývá a našla jsem další úžasné stránky věnované „čokoládě“: http://www.chocolatemilk.com/ Sice jsem stránky nepročetla celé, ale je mi jasné, že to, co oni považují za regenerační čokoládový nápoj asi v Bille nebo Tescu neseženu. No což. však já mám jiné podpůrné prostředky s čokoládovou příchutí 🙂

A jak vlastně zněl závěr oné studie? „Post-exercise CM provided similar muscle recovery responses to an isocaloric CHO beverage during four-days of ITD. Future studies should investigate if the attenuated CK levels observed with CM have functional significance during more demanding periods of training.“ Volně přeloženo: čokoládový nápoj podávaný po výkonu má obdobné účinky na svalovou regeneraci jako isokalorický sacharidový nápoj popíjený během zvýšeného tréninkového období. Zároveň doporučují, že by se mělo v budoucnu ještě prošetřit, zda snížená hodnota creatine kinázy, pozorovaná při užívání čokoládového nápoje, má nějaký funkční význam během období tréninku se zvýšenou zátěží.

Aby ale bylo „objektivitě“ učiněno zadost – na anglické wikipedii jsem se dočetla, že (jak musím přiznat, měl Vláďa pravdu) nejde o nic jiného než, v našich končinách známé, kakao. A zároveň „Some nutritionists have criticized chocolate milk for its high sugar content and its relationship to childhood obesity.“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Chocolate_milk)

Pozn: isokalorický – mající obdobnou kalorickou hodnotu

Literatura:

Stephanie F Gilson, Michael J Saunders, Charles W Moran, Rebecca W Moore, Christopher J Womack and M. KENT Todd.: Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study. Journal of the International Society of Sports Nutrition 2010, 7:19doi:10.1186/1550-2783-7-19

Poté, co jsme si v sobotu prohlédli Vítkov nás čekaly závody v Riegrových sadech – již tradiční Veteraniáda. Té jsem se jako každý rok zúčastnila jako rozhodčí, letos ale poprvé i jako závodník. Žádné velké výkony jsem nečekala – s mým vytrvalostním „tréninkem“ jsem si dala pouze 50m volný způsob … a jak to dopadlo? Podívejte se sami na stránky rozhodčích
(video 34. Veteraniáda, 50m VZ ženy). Jestli vám přijde, že si plavu lážo plážo, tak rychleji to opravdu nešlo. A výsledky? Nedopadlo to nejhůř. Všechny výsledky naleznete zde, ale pokud se vám to nechce celé prolézat, tak jsem skončila 10. ze 14., ale ve své kategorii (1980-1984) na krásném druhém místě (pro pořádek ale musím uvést, že v kategorii jsme byly právě pouze dvě). A kdo by chtěl vědět ještě víc, tak na výherkyni (o pouhých 6 let starší) jsem ztratila bezmála 10 sekund. No já vím, že mám co zlepšovat. Za zmínku ještě stojí, že nejstarší závodnici je úctyhodných 82 let. A na závěr ještě odkaz na fotky: zde.

Je mi jasné, že asi jen velmi málo čtenářů tohoto blogu bydlí na Praze 6 a mají tak možnost se během pár minut dostat do Fitness Millenia ve Vokovicích. Ale pro ty, kteří by měli zájem, tak zde v HEAT programu vyčlenili 3x týdně hodiny speciálně pro studenty, kdy se cena za jednu hodinu při koupi pernamentky dostává až na 75 Kč, což je supr. Pro více info klikněte zde. Tak se třeba na nějaké hodině potkáme.

Zima se blíží, i když podle předpovědi má být ta opravdová zima až v únoru … To ale ničemu nebrání. Co se takhle začít už teď připravovat na některý z lyžařských maratonů? Více na stránkách SkiTour.

Tak jsem již podruhé byla na hodině H.E.A.T.u. Pro ty, kdož nevědí – jde o nový sport „na hubnutí“. Přirovnala bych to ke spinningu (schwincyclingu), ale zde se nepoužívají kola, ale speciální „chodecký“ trenažér. Ten, na rozdíl od klasického „běhátka“, je čistě mechanický a sám žádný pohyb pásu nevyvolává. Rozjede se to až vaší vlastní silou, kdy tím, že vám to při určitém sklonu pásu začne ujíždět pod nohama, vy těma nohama kmitáte do „rytmu“ hudby. Ve většině „technik“ této chůze navíc využíváte madla, kterými jednak držíte balanc, jednak se trošku držíte, abyste z pásu „neodjeli“ :-). Je to de facto simulace chůze v horách – celou hodinu jdete do kopce. A to buď klasickou chůzí, nebo s dlouhými kroky, nebo do fakt závěrečného krpálu (myslím, že pás může mít sklon dobrých 40°-45°). No a povím vám – na to že „jen“ jdete … pěkná fuška. Při první hodině na mě nezůstala nitka suchá, teď mi tekly čůrky i po nohách. Ale i když jsem při hodině takhle „vyřízená“, tak to není zas tak brutálně vyčerpávající, abych sebou po příchodu domů plácla do postele a konec. Naopak, člověk je do zbytku dne tak nějak nabuzen. … A když vám navíc „předcvičuje“ svalnatý instruktor …

Tak mám za sebou poslední letošní závody. Jedny se sice ještě konají, ale je to 1) daleko, 2) v kopcích a 3) už jsem za letošek vyzávoděná. Ale do Mimoně jsem se docela těšila. Počasí vypadalo nadějně, je tam rovina, apod. Navíc, bylo na sobotní večer naplánováno grilování na chatě, takže jsem se po závodech mohla těšit na mňamku z ohně.

Vlastní závody probíhaly jako vždy. Startovala jsem až někdy po obědě, takže jsme nemuseli přehnaně brzy stávat. Centrum bylo na koňském dostihovém závodišti s tím, že poslední kontroly byly umístěny přímo na okruhu. Ačkoli byl terén rovinatý, kořeny a písek zapracovaly a „sprint“ do cíle byl dost náročný.

Druhý den byla na plánu krátká trať, která byla za hodinku za mnou. A pak vlastně teprve přišla ta pořádná jízda. Vláďa jakožto momentálně nesportovní jel klasicky do Káranýho autem, já na kole. Sice mě ubezpečoval, že trasa, kterou mi naplánoval, vede vlastně pořád z kopce, ale zapomněl vzít do úvahy vítr, který cestu dost znesnadňoval. Od Mšena to bylo opravdu pořád po rovině či z kopce, ale ten vítr 🙁 Má trasa tedy vedla z Mimoně přes Doksy a Mšeno, kde byla jedna z mnoha zastávek na cestě, a pokračovala přes Mělnické Vtelno, Byšice a Kostelec nad Labem. Kousek za ním jsem potkala Vláďu, který mi jel naproti z Káranýho. V Brandýse jsme se zastavili na zmrzku a dortík v cukrárně a přes Toušeň dojeli na chatu. Má celková trasa tedy měřila kolem 84 km (+závody 12 km). Takže pěkná víkendová jízda.