Vláďa se dnes vypravil na skialpy na Kesch (dvoudenní výlet, tak snad časem také přidá popisek a pár fotek), a tak jsme si s mámou a Eliškou mohly vybrat výlet dle našeho gusta. Zvolily jsme, díky dobré předpovědi, Planetweg na Uetlibergu. Když jsem ale chtěla koupit lístky, tak jsem se dozvěděla, že lanovka z Adliswilu nejezdí. A co teď tedy? Záložní plán do Forsch jsme ještě odložily a vypravily se místo toho do Rapperwil. Již dlouho jsem si chtěla projít místní dřevěný most přes jezero, takže konečně se mi naskytla příležitost.

Nejprve jsme začaly kávičkou v Rapperwilu a prohlídkou hradu s krásnou vyhlídkou na jezero. A pak už hurá na most a na druhou stranu jezera. Jak jsme se cestou dočetly, tak most pochází (nebo na tomto místě již byl) ze 14. st a byl součástí poutních cest Jakobsweg/Way of St. James a putování do Santiago de Compostela.

Naše cesta končila v Pfäffikon (SZ). Zde jsme celé uťapané vlezly do vlaku a hurá zpět do Curychu.

Celková vzdálenost: 10 km, převýšení: nula nula nic 🙂

Včera jim předpověď pěkného počasí nevyšla a ani dnes to nevypadalo, že by bylo jó pěkně. A o víkendu má být ještě hůř. Tak to mám tvrdnout s Eliškou doma? Nebo jít opět, to již stokrát obejité, kolečko? Tak to ne. A tak jsme se vypravily ke Katzensee. Zatím se snažím držet v hranicích Curychu, abych si zbytečně nemusela kupovat lístky a naopak abych využila svoji stále platnou permanentku na MHD. Takže jsme nasedly na jeden ze tří autobusů, které u nás staví (konečná) a dojely s Eliškou na druhou konečnou. Dvacetiminutová jízda utekla rychle. Ke konci již Eliška spala. Fajn.

Původně jsme chtěly Katzensee obejít (cca 1h chůze) a na konci procházky si dát kafčo a zase busem zpět. Ale na rozcestí jsem zjistila, že cesta je značená až k nám domů. Počasí na nějaké pěkné focení vodní hladiny stejně nebylo, a tak jsme se vydaly … domů.

Švýcarské značení není nic moc, a tak jsem po chvíli chůze byla tam, kde jsem vyšla. Ale to mi plány moc nenabořilo, jen jsme šly podél dálnice o trochu víc, než bylo nutné. Jakmile jsme se ale dostaly k potoku Chatzenbach, který vytéká z Katzensee (nebo z mokřin okolo), již jsme se do blízkosti aut nedostaly. Tento potok nás po dvou hodinách chůze dovedl až ke svému konci, který je u Vláďovy práce v Oerlikonu.

V Seebachu jsme, jak jsem si správně vzpomněla na začátku výpravy, prošly kolem konečné tramvaje č.14, kterou bychom se mohly s jedním přestupem dostat domů; a já zároveň poznala místo, kde jsem, v mých začátcích tady, bloudila na kole. Pak přišla na řadu šotolina, již zmíněný Oerlikon, a pak již známou cestou, opět po rovném asfaltu domů.

Eliška většinu času prospala. A když nespala, tak si vystačila s chrastítkem. Jednou jsem jí přebalila a nakojila a bylo vymalováno.

A to víkend teprve začíná :-)!

It was supposed to be a walk around Katzensee (flat, 1h walk, gravel path/crushed stones). However, when I realised that there is also a „wanderweg“ to Seebach, from which it is already close to Oerlikon and Schwamendingen, I changed my plans. The path is flat anyway and until Seebach goes along the river Chatzenbach. This part is asphalt also marked as a rout for roller-skates. In total (Katzensee-Schwamendingen) it is 11 km. My starting point was the end station of the bus number 61 (also going from Schwamendingen).

Tak poté, co tato akce byla loni kvůli počasí dvakrát přesunuta a nakonec i na poslední termín zrušena, očekávala jsem letos poslední termín (dva předchozí opět kvůli počasí zrušeny) s nadějí. A o co se jednalo? Němčináři již jistě vědí – jde o přeplavávání (překonávání) jezera. Letos se to plavalo z koupaliště Mythenquai do koupaliště, který je na druhé straně jezera (1,5 km) Tiefebrunnen. Od dvou do šesti hodin byly otevřeny poklady, kde jste za 20CHF dostali žlutou čepičku s číslem a číslo na batoh, který vám lodí převezli na druhou stranu. Abych předešla tomu, co se stalo minulý rok, že nechali odplavat první dvě várky lidí a pak to kvůli hrozící bouřce zrušili, přišla jsem hned na začátek, v půl třetí. Plavalo se od tří. V desetiminutových intervalech se pouštěli skupinky po 800 lidech (opravdu vidíte správně: osm set!). Já jsem v těch půl třetí (tzn. půl hodiny po začátku prodeje lístků) dostala číslo 1784. Limit je na tuto akci 10 000 (druhý den jsem se dočetla, že jich bylo 9 348, což zatím byla největší účast). Dvacet minut před plavbou bylo na plánu zahřátí (warm-up). Což znamenalo, že všichni ti plavci, kterých se to týkalo (povinné to samozřejmě nebylo) se shlukli kolem trojice předcvičovatelů, kteří stáli na vyvýšeném pódiu a začalo se: pochod na místě, simulace plavání, skoky, úskoky, podřepy, … no ve výsledku jsem měla dojem, že nás chtějí zničit, aby neplavalo tolik lidí. Atmosféra ale byla supr.

A pak už jsme se nahrnuli na pláž a čekali na start. Vlastní plavání snad ani nemusím popisovat. Voda měla neuvěřitelných 27°C (ano čtete správně – to je více, než má kdejaký krytý bazén v Praze), takže jsem plavala bez neoprenu :D. Orientace byla docela v pohodě – dav žlutých čepiček ze skupiny (těch 800 lidí) před námi byl docela nepřehlédnutelný. Do půlky to ubývalo pomalu, ale supr bylo, že jsem pořád, i při mém „ne zas až tak rychlém“ tempu mohla někoho předplavávat. Od poloviny mě zase začali dojíždět ti rychlí ze skupiny za námi. Ale plavalo se fakt dobře. Všude podél trati byly lodě a kajakáři připraveni zachraňovat nemohoucí. Sem tam jsem do někoho vrazila, to když jsem se snažila kochat a nekoukat se kolem sebe.

A po 35 minutách bylo po všem. Paráda. Po výlezu z vody jsem si vzala kelímek s … no málem jsem si spálila jazyk, protože horký bujón jsem nečekala. Najít batoh, projít kontrolou, jestli si odnášíte svůj batoh, rizoto, cyklolahev na památku, … najíst se, převléknout, a hurá zpět do práce.

Vážně pěkný zážitek. Nejen díky počasí byla účast tak hojná.

Více informací můžete nalézt na oficiálních stránkách: http://www.seeueberquerung.ch/
A nějaké oficiální fotky: http://www.seeueberquerung.ch/impressionen/foto/

Tak se se skoro měsíčním zpožděním dostávám k alespoň krátkému zápisu o letošním, 47. ročníku, pochodu Praha-Prčice. Skoro bych to pomalu mohla přiřadit do škatulky svých klasických akcí. Absolvovala jsem to jednou na kole z Prahy v roce 2005, pak dlouho dlouho nic, protože jednak nebyl čas a jednak lidi, pak 2010 a 2011. Nějak přes celý rok lidi nemají čas či chuť. Ale pak, když se s nimi takhle na celý den sejdu, tak z toho je pěkná akce.

Letošní plánování bylo ovlivněno hokejem – jak? No vzhledem k tomu, že jsme od čtyř hráli důležitý zápas, tak mí spolupochodníci chtěli trošku natáhnout krok, abychom do cíle dorazili brzy a stihli ještě nějakou tu třetinu v Praze. A protože bylo naplánováno 33 km z Olbramovic, tak jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží kolem čtvrt na sedm. K tomu připočtěte 40 minut na nádraží, takže vstávat jsem musela pekelně brzy. No ale což. Počasí vyšlo, takže se bylo na co těšit.

Hodinovou jízdu ve vlaku jsme prostáli. Klasicky byl vlak narvaný k prasknutí. K našemu milému překvapení jsme ale v Olbramovicích nemuseli stát tak dlouhou frontu na mapu. Docela to odcejpalo. Za tradičních 30 Kč jsme dostali pořádnou mapu se všemi tratěmi, cestovní maxitatranku a náplastě, které se některým opravdu hodily. Ještě počkat na čtvrtého člena výpravy a mohli jsme vyrazit.

Co se mi na tomto pochodu líbí, je ta krajina. Je to prostě něco úplně jiného, než ty ohromné kopce ve Švýcarsku. Tady je výhled do krajiny, kopečky, rozkvetlé louky, … a špalír lidí mířících do Prčic 🙂

No nebudu to protahovat – cesta byla supr, lidí hafo (takže příště to chce jít ještě delší trasu, kde třeba lidí tolik nebude), společnost výborná, … příští rok zase … Jak jsem psala na začátku, že to je pomalu již tradiční akce – i to má ale své meze – nechci chodit vícekrát stejnou trasu. Takže to vidím ještě tak na tři ročníky maximálně a pak se musím poohlédnout po nějakém jiném, třeba méně masovém, výletě.

Tak to zrovna vyšlo, že v době, kdy jsem byla v Čechách, konal se Pochod Praha Prčice. Loni jsem šla 30 km, a protože se mi velmi dobře šlo, řekla jsem si, že bych letos zkusila něco delšího. „Problém“ byl v tom, že jsme tuto sobotu balili, tedy hlavně Vláďa, protože v neděli na to jsme chystali náš velký přesun do Švýcarska – Vláďa 1.6. nastupuje práci zde. Já sice měla vše relativně předbaleno, ale ještě jsme se chtěli stavit na chatě, kde jsem si něco zapomněla, a také se rozloučit. Takže, kdybych měla celý den a mohla se krásně zničit, zkusila bych bývale 42 km, takhle jsem zůstala u varianty 35 km. Všichni mí kamarádi buď šli něco kratšího, nebo nic. Nakonec jsem našla kamarádku ze základky, která se také jít chystala, a bylo domluveno.

Trošku jsem se obávala nasazeného tempa, protože Lucka říkala, že loni šla těch 42 km. Ale nakonec to bylo supr. Lidí mraky. Také asi díky suprovému počasí. V Bystřici u Benešova na nádraží, kde jsme si kupovali mapu, bylo lidí tolik, že fronta na mapičku byla 40 minut dlouhá. Ale pak už nám nic nebránilo vyrazit. Ačkoli jsem Lucku pomalu od základky neviděla, našly jsme společnou řeč a ve společnosti jejího kamaráda nám cesta příjemně utíkala.

První zastávku jsme udělali na prvním punktu, po cca 12 km ve Vrchotových Janovicích. Jak bylo příjemné si sundat zapařené pohorky! A ještě příjemnější vzít si suché ponožky. To byla prozřetelnost sama. Ale od tohoto okamžiku už jsem si boty raději nesundávala v obavě, že už by se mi je vůbec, ale vůbec nechtělo zpět obouvat. A vyrazili jsme dál. Další třetina cesty byla už trošku unavená, ale mě osobně se k mému milému překvapení šlo stále dobře. Lucka trošku remcala, že na ní jdeme rychle, ale zvládala to dobře. Druhá a poslední delší zastávka byla na dalším punktu, tuším, že Vojkov. Cestou jsme měli štěstí na občerstvovací pauzy, že nikde nebylo tolik lidí, aby nás to odradilo od toho, dát si něco dobrého na cestu – zmrzlinu, bramborák, kolu, točenou limču, apod.

Na naše rozpálené (u někoho doslova, že Lucko? :D) ruce se v jednu chvíli snesl deštík, kdy někteří jedinci podlehli a začali si v tom pařáku brát bundy! No a závěrečnou třetinu už jsme šli skoro mlčky. Nemůžu za Lucku mluvit, ale konec jí už asi moc nesedl. To já, stále k mému milému údivu, byla fakt v pohodě. Asi jsem si ráno šikovně zavázala boty, protože žádné puchýře se nekonaly. Možná kdybych musela jít ještě třeba dalších deset kilometrů, tak by to už tak veselé nebylo, ale takhle … fakt v pohodě.

V Prčicích jsem si, i přes tu spoustu lidí, co tu byli, hned všimla nově předělaného náměstí. Došli jsme si do cíle pro botičku, koupili perníkové srdce, kokosový suk a šli hledat autobusovou zastávku, odkud nás bus zaveze někam na vlak. Tohle měli, alespoň z mého pohledu, pořadatelé docela zvládnuté, autobusů jezdilo hodně a měli jsme to štěstí, že jsme si i sedli. To samé platilo pro vlak – v Heřmaničkách byly „kasy“ přesunuty ven, aby se k nim vešlo víc lidí a naráz tu prodávalo asi šest „okének“. A navíc se nám podařilo si na peróně stoupnout přesně ke dveřím vlaku, takže jakmile přijel, hned jsme se vrhli na volná místa, což nebylo tak těžké, protože toto byl speciálně vypravený vlak, který zde svoji cestu začínal. Ačkoli bylo na nástupišti neuvěřitelné množství lidí, tak vlak mi pak připadal skoro poloprázdný. Navíc většina lidí vystoupila ve Voticích nebo některou další zastávku. Do Prahy přijel skoro prázdný.

Druhý den mě trošku bolela záda, ale nohy a chodidla v pohodě. Takže příští rok zase!

Pár fotek a trasa viz: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Praha_Prcice_2011/