Po deštivém týdnu hlásili na víkend krásné počasí. Tak jsem toho využila – pojedu na chatu na kole. Tak jak jsme to jeli s Vláďou, pěkně přes Kralupy (ono to zas moc jinudy od nás nejde – není jinde most). Než jsme vstali, nasnídali se a dobalili, bylo deset. Ale nakonec jsem vyjela jen o 20 minut později, než jsem měla v plánu. Sluníčko už o sobě dávalo znát – přes den se to na tu třicítku vyhrabalo.

            Ze Střešovic jsem se po hlavní silnici dostala do Horoměřic, následoval sjezd do Únětic a opět výjezd. Zde jsem se konečně napojila na cyklostezku č. 0082 vedoucí až do Kralup. Jenže! Jak to ve vedru bývá, když jeden hodně pije a ne všechno vypotí, musí někdy
zastavit na jistou potřebu. … A jak tak sedím v řepkovém poli, přede mnou úžasný výhled na okolní údolí a kopce. Kopce! Jak ten Říp se v tom dopoledním sluníčku krásně vyjímal. No, a protože jsem neměla kam spěchat a na Řípu jsem dlouho nebyla, bylo rozhodnuto.

            K mému překvapení se mi podařilo z Kralup vymotat se správným směrem. Vlakový přejezd, na kterém se loni Vláďa rozmlátil, jsem přejížděla s velkým respektem a pod Říp jsem dorazila s necelými 50 km v nohách. Nahoru … no, nahoru jsem to musela vytlačit. Tam bylo lidí!! A opět – jak je ten svět malý – jak tak funím nahoru, opocená od ucha až na patu, koho nepotkám? – jednoho z mých studentů – ale nehlásil se ke mně :-D.

Po svačince u rotundy jsem mastila dál. Přes Mělník a Brandýs na chatu.

Ramena od sluníčka dostala zabrat, nohy zas od kilometrů, ale výlet to byl krásný – 101 km.

            V neděli trvalo pěkné počasí, a tak jsem vyrazila na výlet zmrzlinového typu – Čelákovice – Nymburk – Hrubý Jeseník – Mcely – Loučeň – Milovice – Lysá nad Labem – Přerov n./L – Čelákovice – Toušeň – Brandýs a Káraný – 105 km.

Tak konečně
pořádné informace! Nechávám si poslední dobou posílat novinky z různých odborných časopisů, mimojiné i z Journal of the International Society of Sport Nutrition (časopis o sportovní výživě), kde jsem narazila na článek, který mě nemohl nezaujmout, nesoucí název „Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study“. Uznáte sami, že možnost pít čokoládový nápoj, jakožto regenerační prostředek, je pro milovníka čokolády, jako jsem já, úžasná novinka. Tak jsem se jala zjišťovat, co že se pod jejich „chocolate milk“ skrývá a našla jsem další úžasné stránky věnované „čokoládě“: http://www.chocolatemilk.com/ Sice jsem stránky nepročetla celé, ale je mi jasné, že to, co oni považují za regenerační čokoládový nápoj asi v Bille nebo Tescu neseženu. No což. však já mám jiné podpůrné prostředky s čokoládovou příchutí 🙂

A jak vlastně zněl závěr oné studie? „Post-exercise CM provided similar muscle recovery responses to an isocaloric CHO beverage during four-days of ITD. Future studies should investigate if the attenuated CK levels observed with CM have functional significance during more demanding periods of training.“ Volně přeloženo: čokoládový nápoj podávaný po výkonu má obdobné účinky na svalovou regeneraci jako isokalorický sacharidový nápoj popíjený během zvýšeného tréninkového období. Zároveň doporučují, že by se mělo v budoucnu ještě prošetřit, zda snížená hodnota creatine kinázy, pozorovaná při užívání čokoládového nápoje, má nějaký funkční význam během období tréninku se zvýšenou zátěží.

Aby ale bylo „objektivitě“ učiněno zadost – na anglické wikipedii jsem se dočetla, že (jak musím přiznat, měl Vláďa pravdu) nejde o nic jiného než, v našich končinách známé, kakao. A zároveň „Some nutritionists have criticized chocolate milk for its high sugar content and its relationship to childhood obesity.“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Chocolate_milk)

Pozn: isokalorický – mající obdobnou kalorickou hodnotu

Literatura:

Stephanie F Gilson, Michael J Saunders, Charles W Moran, Rebecca W Moore, Christopher J Womack and M. KENT Todd.: Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study. Journal of the International Society of Sports Nutrition 2010, 7:19doi:10.1186/1550-2783-7-19

Poté, co jsme si v sobotu prohlédli Vítkov nás čekaly závody v Riegrových sadech – již tradiční Veteraniáda. Té jsem se jako každý rok zúčastnila jako rozhodčí, letos ale poprvé i jako závodník. Žádné velké výkony jsem nečekala – s mým vytrvalostním „tréninkem“ jsem si dala pouze 50m volný způsob … a jak to dopadlo? Podívejte se sami na stránky rozhodčích
(video 34. Veteraniáda, 50m VZ ženy). Jestli vám přijde, že si plavu lážo plážo, tak rychleji to opravdu nešlo. A výsledky? Nedopadlo to nejhůř. Všechny výsledky naleznete zde, ale pokud se vám to nechce celé prolézat, tak jsem skončila 10. ze 14., ale ve své kategorii (1980-1984) na krásném druhém místě (pro pořádek ale musím uvést, že v kategorii jsme byly právě pouze dvě). A kdo by chtěl vědět ještě víc, tak na výherkyni (o pouhých 6 let starší) jsem ztratila bezmála 10 sekund. No já vím, že mám co zlepšovat. Za zmínku ještě stojí, že nejstarší závodnici je úctyhodných 82 let. A na závěr ještě odkaz na fotky: zde.

Je mi jasné, že asi jen velmi málo čtenářů tohoto blogu bydlí na Praze 6 a mají tak možnost se během pár minut dostat do Fitness Millenia ve Vokovicích. Ale pro ty, kteří by měli zájem, tak zde v HEAT programu vyčlenili 3x týdně hodiny speciálně pro studenty, kdy se cena za jednu hodinu při koupi pernamentky dostává až na 75 Kč, což je supr. Pro více info klikněte zde. Tak se třeba na nějaké hodině potkáme.

Zima se blíží, i když podle předpovědi má být ta opravdová zima až v únoru … To ale ničemu nebrání. Co se takhle začít už teď připravovat na některý z lyžařských maratonů? Více na stránkách SkiTour.

Tak jsem již podruhé byla na hodině H.E.A.T.u. Pro ty, kdož nevědí – jde o nový sport „na hubnutí“. Přirovnala bych to ke spinningu (schwincyclingu), ale zde se nepoužívají kola, ale speciální „chodecký“ trenažér. Ten, na rozdíl od klasického „běhátka“, je čistě mechanický a sám žádný pohyb pásu nevyvolává. Rozjede se to až vaší vlastní silou, kdy tím, že vám to při určitém sklonu pásu začne ujíždět pod nohama, vy těma nohama kmitáte do „rytmu“ hudby. Ve většině „technik“ této chůze navíc využíváte madla, kterými jednak držíte balanc, jednak se trošku držíte, abyste z pásu „neodjeli“ :-). Je to de facto simulace chůze v horách – celou hodinu jdete do kopce. A to buď klasickou chůzí, nebo s dlouhými kroky, nebo do fakt závěrečného krpálu (myslím, že pás může mít sklon dobrých 40°-45°). No a povím vám – na to že „jen“ jdete … pěkná fuška. Při první hodině na mě nezůstala nitka suchá, teď mi tekly čůrky i po nohách. Ale i když jsem při hodině takhle „vyřízená“, tak to není zas tak brutálně vyčerpávající, abych sebou po příchodu domů plácla do postele a konec. Naopak, člověk je do zbytku dne tak nějak nabuzen. … A když vám navíc „předcvičuje“ svalnatý instruktor …

Tak mám za sebou poslední letošní závody. Jedny se sice ještě konají, ale je to 1) daleko, 2) v kopcích a 3) už jsem za letošek vyzávoděná. Ale do Mimoně jsem se docela těšila. Počasí vypadalo nadějně, je tam rovina, apod. Navíc, bylo na sobotní večer naplánováno grilování na chatě, takže jsem se po závodech mohla těšit na mňamku z ohně.

Vlastní závody probíhaly jako vždy. Startovala jsem až někdy po obědě, takže jsme nemuseli přehnaně brzy stávat. Centrum bylo na koňském dostihovém závodišti s tím, že poslední kontroly byly umístěny přímo na okruhu. Ačkoli byl terén rovinatý, kořeny a písek zapracovaly a „sprint“ do cíle byl dost náročný.

Druhý den byla na plánu krátká trať, která byla za hodinku za mnou. A pak vlastně teprve přišla ta pořádná jízda. Vláďa jakožto momentálně nesportovní jel klasicky do Káranýho autem, já na kole. Sice mě ubezpečoval, že trasa, kterou mi naplánoval, vede vlastně pořád z kopce, ale zapomněl vzít do úvahy vítr, který cestu dost znesnadňoval. Od Mšena to bylo opravdu pořád po rovině či z kopce, ale ten vítr 🙁 Má trasa tedy vedla z Mimoně přes Doksy a Mšeno, kde byla jedna z mnoha zastávek na cestě, a pokračovala přes Mělnické Vtelno, Byšice a Kostelec nad Labem. Kousek za ním jsem potkala Vláďu, který mi jel naproti z Káranýho. V Brandýse jsme se zastavili na zmrzku a dortík v cukrárně a přes Toušeň dojeli na chatu. Má celková trasa tedy měřila kolem 84 km (+závody 12 km). Takže pěkná víkendová jízda.

Musím se tady trošku vychválit, jak se mi minulý týden cyklisticky povedl. Ač bylo vedro (většinou bylo nad 25 stupňů, spíš třicet), tak jsem toho najezdila na mé poměry požehnaně. Začalo to ve středu, kdy jsme si s Vláďou naplánovali výlet na silničních kolech. Vyjeli jsme někdy kolem páté odpoledne, klasicky kolem Hvězdy a Bílé Hory … když v tom měl Vláďa prázdné zadní kolo. No což. Tak jsem jela napřed, on že mě dožene. Takže již tradičně kolem Zličína přes Sobín do Břve. Opět mě zdejší nakloněná rovina a protivítr zpomalily, ale stejně nebylo kam spěchat, tak jsem si tam něco šmudlala. Když v tom mě předjela dvojice chlápků s pěkně nadupanými lýtkovými svaly, ale nejeli zas až tak rychle. Tak jsem si řekla, že než se trápit pomalu proti tomu větru, tak se kousnu a alespoň na té nepříjemné rovince se za ně schovám. A to se to jelo! Valili jsme to snad 30, ale jelo se jak nic. Holt silniční kolo je silniční kolo 🙂 Až do Červeného Újezdu. Měli jsme s Vláďou domluveno, že když mě nedojede (což se mu opravdu nepodařilo), tak tady na něj počkám. Dorazil asi za deset minut celý uřícený a nevěřil, že jsem to stihla před ním :-D. Ale kam jsme jeli dál, to už vám nepovím. Jen si pamatuji ty tři nepříjemné kopce a to, že jsme jednu chvíli byli pouhých 6 km od Berouna. No projížďka to byla úctyhodná. Domů jsme dojeli v půl deváté, v nohách 68 km. Takhle se jezdí na odpolední výlety 🙂

No a na druhý den jsem měla naplánován výlet na Okoř. Nohy byly kupodivu v pohodě. Vzala jsem to přes Dejvice a Šárku do Horoměřic (většinou vede tato má trasa po cyklostezce 0077 a po červené a modré turistické značce) – Statenice – Velké Přílepy – Svrkyně – Zákolany – Budeč – Okoř (cestou jsem se ztratila jen dvakrát, ale bez mapy jste vlastně ztracení pořád :-)). A z Okoře přes Tuchoměřice do Šárky a přes Hvězdu zpět domů. Na „vyjetí“ pěkné (53 km a naštěstí žádný defekt).

No a pak přišel víkend. Když už je hezky, tak si prý uděláme výlet na Sázavu (z Káranýho). Vyjeli jsme po půl desáté do slibně vypadajícího dne. A už jsme to mazali po silničkách na jih.Sem tam jsme zastavili (hned za Čelákovicemi neplánovaně, protože měl Vláďa defekt), abychom si protáhli záda a zbavili se brnění nohou (nevím, čím to, ale v poslední době mi na silničním kole brní levá noha). První velká zastávka byla v relativní půlce výletu – ve Stříbrné Skalici. Houska přišla k duhu a mohli jsme to otočit na sever. Přes vesničky, které si jen Vláďa pamatuje, jsme dojeli až k mé vytoužené cílovce – do Ostré na pořádnou opočenskou zmrzlinu. Tady je prostě výborná. I když Vláďa remcal, že je trošku vodová. A pak už přes Sojovice a Brandýs domů (113 km).

A aby toho nebylo málo (co s načatým dnem (bylo kolem 16h)), nafoukli jsme si loď a šli se splávnout na Jizeru a pak proti proudu Labe zpátky. Vláďa si vyzkoušel kormidlování a já jsem mohla odpočívat – paráda :-).

A aby nám nezatuhly nohy, jeli jsme je druhý den trošku projet. Polabí je stejně rovina :-), tak to jede samo. Opravdu se mi v háku za Vláďou jezdí výborně a to ty kiláčky pak přibývají 🙂 Naším dnešním cílem byla cukrárna v Loučni, kam to je nějakých 40 km. Jediný kopec je až v Loučni (když nepočítám nájezdy na přejezd přes dálnici), takže pohodička. V Loučni jsme doplnili cukříky ve formě výborného čokoládového dortu a zchladili se několika kopečky zmrzliny. A pokračovali jsme v pěkném vedru do Benátek a do Sojovic. Zde jsem jen tak naznačila, že bych nebyla proti zajet si ještě na jednu zmrzlinu do naší osvědčené cukrárny v Brandýse … to Vláďu trošku překvapilo – teplo snášel hůř než já a čekal, že pofrčíme rovnou domů. Ale svačinová pauza ve stinném lese ho vzpružila, a tak jsme pokračovali. V Brandýse jsme se podívali na gotické základy mostu, který právě opravují, a skončili na zmrzlině. Sice mi přijde, že loni dávali větší kopečky, ale chuťově dobrá. A přes Toušeň zpět do Káranýho. Nakonec se z dneška vyklubal pěkný výlet (87 km), což nám se včerejškem dalo 201 km za víkend a mě za tento týden 323 km 🙂 Navíc jsem mohla oslavit 2000. km tento rok a Vláďa dokonce 3000. km. Sice si dělal zálusk na lepší „skóre“, ale když uvážíme, že se letos potýkal sem tam s méně i více závažnými onemocněními, tak je to pěkný výsledek 🙂

A co bude příště? Již před 14 dny si Vláďa zamluvil psaní článku o našem výletě „na vodu“, takže teď má alespoň důvod se na to vrhnout. Nejde ani o to vám popisovat detaily, ale je to (minimálně ten nedělní) dobrý tip na výlet.