Tento příspěvek je vlastně reakcí na jiný článek na spřáteleném blogu (http://plenkyadudliky.blogspot.ch/ Císařský řez s ročním odstupem). Bylo toho tolik, na co jsem chtěla reagovat, že by to bylo zkrátka moc dlouhé na rozumný komentář pod článkem. A vzhledem k tomu, že jsem asi o některých věcech ještě neměla čas psát, tak teď je na to ta ideální příležitost.
V článku zaznělo „akutní císařský řez“. Na tom jsem s pisatelkou nastejno. Eliška se narodila deset či jedenáct dní po plánovaném datu. K císaři se přistoupilo z důvodu, že špatně reagovala na kontrakce. Jednu (či spíše dvě) výhodu císař měl – kromě slušné jizvy (to není ta výhoda) je člověk jinak v pořádku a jak také v článku zaznělo, může v pohodě sedět. Druhá výhoda bylo, že jsem to měla všehovšudy za pět hodin za sebou (kdo by to chtěl mít na dvacet hodin, že?). Musím říct, že organizace operace byla super. Od té chvíle, co se pro to rozhodli až po narození Elišky, to bylo cca 30 minut.
Na rozdíl od pisatelky původního článku, já to neměla pod úplnou narkózou, ale pouze s epidurální anestezií. Takže od pasu dolů jsem nic necítila, jinak jsem ale byla při vědomí. Byl to divný pocit. Navíc, když mi epidurál zaváděli, tak jsem měla takovou třesavku, že klobouk dolů před tím anesteziologem, že mi to dokázal dobře píchnout. Dala jsem mu tak půl vteřinové okno, kdy jsem se ovládla a byla, jak požadoval, v klidu. Až doma jsem si četla, jak to vlastně funguje … byl prostě fakt dobrý (zvládnout takového pacienta)! Dalším plusem porodu ve Švýcarsku (odbočka: jak jsem tak již četla několik zážitků o porodech a porodnicích v Čechách, tak snad budeme muset zůstat v Curychu i na druhé, jestli nějaké, dítě) bylo, že Vláďa byl automaticky u všeho. Jak mě vezli na sál, tak pořád byl se mnou a na ruce se mu bimbala moje kabelka J. Když mi píchali epidurál, tak mu dali hromádku oblečení, co si na sebe má obléknout. Málem jsem ho pak nepoznala – koukaly mu jen oči. Jeho přítomnost měla další výhodu – když se Eliška narodila, tak byl pořád s ní. A já mohla Elišku samozřejmě hned vidět. A po půl hodině jsme byli již zpět na porodním pokoji a Eliška se mohla poprvé napapkat (nějakou tu zdrobnělinu snad použít smím, ne?). Ke konci mého pobytu v nemocnici mi také podrobně vysvětlili, proč k císaři museli přistoupit (ukázali mi všechny grafy s kontrakcemi a Eliščiným EKG.).
Rekonvalescence po operaci byla docela dobrá. Venku třicítky, v pokoji vedro jak v pekle. Mě bylo samozřejmě slabo a blivno. Dost jsem se těšila na to, jak mě bude personál obskakovat a jak si budu užívat místní kuchyni … první den (Eliška se narodila v pět ráno) jsem do sebe dostala až bujón v podvečer. Jinak litry vody. Takhle blbě mi dlóóóhou nebylo. A nemůžete vůbec nic … tedy já se ani o žádný pohyb nepokoušela. … Musím ale říct, že ani další dny, kdy už se mi apetit navrátil (což bylo tak po třech dnech) jsem nikdy nebyla schopná sníst vše, co mi přinesli. Ale výběr jsme měli jak v hotelu – snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře a pak ještě snack, abychom vydržely až do rána. A každé jídlo jste si mohly dle libosti nakombinovat. Vždy byl výběr minimálně ze tří jídel. A že vařili fakt dobře (a to tady mám jen základní pojištění!).
Samozřejmě jsem na sobě měla hadičky všude možně, kterými pořád něco přitékalo a odtékalo. Byla jsem fakt ráda, že mohu jen ležet. Erární košili jsem měla hned po prvním dni dobře propocenou. Je tady samozřejmostí, že vám prcka nechají na pokoji s vámi. Jak já ale byla ráda, že mi ji zprvu přivezli jen na kojení. Ono když nemůžete zatínat břišní svaly, necítíte nohy a sotva si tak jste schopná na to kojení sednout, tak ji vlastně nemohu ani vzít do náruče, když by plakala. Později, když už jsem mohla sama chodit, tak jsem ji přes den měla u sebe, ale na noc jsem si ji nechala vozit opět jen na kojení, abych se trochu vyspala. Musím tedy říct, že ostatní na pokoji se po císaři vzchopily mnohem rychleji. Nu což, jsem holt povaleč :-).
Další nepřipravenost byla v mém poporodním oblečení. Až na dvě noční košile, které jsem si přivezla, jsem se stále do ničeho nevešla. Ono to břicho nesplaskne jen tak.
Jak Maruška v článku popisuje to kašlání – tak to mám stále v živé paměti. Já si musela odkašlat během prvního týdne tak třikrát, a to mi bohatě stačilo. Neumím si představit muset chrchlat častěji. Ono fakt máte trošku pocit, že zakašlete a ty stehy se vám povolí. Takže to chce jednou rukou držet břicho a pak tak jako nenápadně zachrchlat. No byl to zážitek.
Jak Maruška dále v článku zmínila, tak to nechce po císaři žádnou námahu, cvičení apod. Já, na rozdíl od ní, s kočárkem vyjela až po dvou týdnech. Ty dva první týdny jsem se opravdu hodně šetřila. Vlastně jsem kromě kojení nedělala vůbec nic :-).
Co se péče o jizvy týče, tak koukám, že v Curychu je dost jiný přístup než v Čechách. Tři lidé mi nezávisle na sobě (dva doktoři a jedna porodní asistentka) řekli, že s tou jizvou nemám dělat vůbec nic. Ani mazat, ani masírovat, nic. … Jasně že to alespoň mažu. … To, že pak je okolí (hodně velké okolí) jizvy necitlivé, na to jsem byla připravena. Je to opravdu zvláštní pocit, že oblast mezi jizvou a pupíkem „je vaše a není vaše“. Vláďa říká, že i z jeho pohledu to na omak je znát, že to je tak trochu jiná tkáň. Mě doktor jinak „ubezpečil“, že to může trvat i dva roky, než se to vrátí do normálu.
A co se týče případného dalšího dítěte, tak i gynekolog tvrdil, že s velkou pravděpodobností to bude zase císař, i když já četla, že to není rozhodně na 100%. Tak se uvidí. Ono zase je rozdíl mezi akutním a plánovaným císaři. Ale tak jako tak to je přeci jenom operace.
Teď po třech měsících je jizva pěkně růžovoučká, pořád stále necitlivé okolí a jizva sama o sobě někdy píchne. Kolegyně, která to měla podobné, říkala, že jí při změně počasí svědí; to mě ještě nenastalo. Břicho leze pomalu dolů. Váhově jsem tedy již na váze před otěhotněním. Ale bříško pořád je, to ještě chvilku potrvá. A co se sportu týče, tak chodím. To mi zatím stačí. Ono se spánkem to pořád není ideální, takže chůze s kočárkem mi bohatě stačí. A pak jsem ráda, když si někdy najdu chvilku na doporučené cviky na břicho.