Těhotenství a mateřství/rodičovství – prvotní zážitky

Ne, ne, ne nesnídám, nesvačím, nestihnu to nestačím … No není čas na nic … Eliška je jak časová černá díra – pohltí věškerý můj čas. Takže ani na psaní zážitků není čas. Ale na jídlo si čas udělám, to si nemyslete. “Kdo spí, ten jí”. … takže z logiky věci plyne, že kdo nespí, tak jí ještě víc. Čím méně spím, tím více jím (a nezdravěji).

Nicméně, abyste věděli, jaké to tady vlatně je. Vláďa objevil dva krásné blogy, které to dost trefně popisují. Lépe bych to nenapsala. A zážitky mám skoro stejné. Jen pro upřesnění doplňuji pár maličkostí (Vláďovi se dnes podařilo Elišku rychle uspat a zrovna dnes v noci se dobře spalo, takže nabitou sílu využiju na sepsání tohoto krátkého povídání).

  • Jak je to s dětským oblečením? – Tady nemohu než souhlasit, že dokud nejde do tuhého, tak je úplně jedno, jestli tomu malému kousku oblečení říkáte “bodíčko”, bodýčko”, “dupačky”, či “overal”. Prostě to je malé, bavlněné, prcka to udrží v teple a denně se to pere a žehlí. Takže já pronikla do tajů tohoto názvosloví tak v osmém týdnu po narození Elišky. Chystáme se kupovat další várku oblečení, tak ať je jasné, co vlastně potřebujeme koupit.
  • Co se kontroly v porodnici týče, tak tam jsem byla až těsně před porodem a byly jsme tam v té době snad jen dvě, o které se museli starat, takže vše proběhlo v klidu.
  • A trénovat přebalování! To ani náhodou! Od cizích dětí jsem se před porodem držela v uctivé vzdálenosti (a asi budu i nadále; moje mi stačí až až).
  • Po přečtení několika zážitků z českých (nebo se to možná týká jen Prahy a Brna) porodnic to vypadá, že se mi asi další dítě (jestli bude) bude muset narodit také v Curychu. Jaká to tady byla pohoda!
  • Jak autorka v článku krásně líčí: ak kolik nakojeno?” zeptala se mě nic netušící sestra. “Nevím!” pokrčila jsem rameny před sesternou. “Jakto? Kolik bylo na váze?” nedala se. “Ta váha má odchylku jedno dítě! Nemůžu na tom vážit 5 gramů!” vysvětlila jsem sestře. … To mě se vyhnulo – nám děti vážily sestřičky. A ať si kdo chce co chce říká “rooming-in” (nebo jak se to jmenuje – jako že máte dítě pořád s vámi na pokoji) si mohou pochvalovat jen masochistky. Jak já byla ráda, že si Elišku na noc vždy vzaly sestřičky do sesterny a přivezly mi jí jen na kojení. A pak zase šup s ní pryč. Trošku se vyspat bylo k nezaplacení.
  • Žehlení ve čtyři ráno se mi naštěstí zatím vyhýbá. Ono veškeré žehlení jde díky Vláďovi úplně mimo mne :-).
  • “Mé dítě, ač nakrmeno, začalo hystericky lapat po imaginárním prsu, z huronského řevu mu naskákaly dosud nevídané rudé skvrny po celém obličeji, v ordinaci na váze pak v křečích povolily všechny svěrače naráz a bylo vymalováno.” Jo jo, na poslední kontrole to Eliška panu doktorovi také pěkně počurála. A já jsem jen zvědavá, kdy přijde ta chvíle, až půjdeme do rodičovské poradny si nechat Elišku zvážit a ona se mi počůrá cestou, až ji polonahatou ponesu z přebalováku na váhu. Při mém štěstí té spoušti nezůstanu ušetřena.
  • A blinkání ji také jde pěkně. To si tak v klidu kojíme, já u toho sleduji tv (s vypnutým zvukem, čtu titulky) a v tom se mi rozlije takové teplo po břiše … :D.
  • A závěr článku mě naprosto dostal! :-). To se mi ještě nestalo. Ale pravidelně mívám jiný problém. Vštšinou se mi zdá, že mám Elišku v posteli. Následně se částečně probudím a ve změti polštářů a peřin ji začínám hledat. Nyní mám tyto polohysterické fáze mezi bděním a sněním čím dál tím méně časté, ale roli Elišky snad již měly všechny věci u nás v posteli – polštář, peřina, plyšový tuleň … Vláďa byl jednou toho mého frenetického hledání svědkem … a měl z toho nesmírnou legraci. Ale umíte si představit tu hrůzu, že máte dítě v posteli někde zamotané v peřině a nemůžete ho najít?! Teď pomáhá, když se mrknu do postýlky a ujistím se, že tam Eliška je. Protože není nic horšího, než zjistit, že ačkoli držíte Elišku v bezpečí své náruče, ona zároveň v poklidu spinká v postýlce. První co mě napadlo: “kam mám tu holčičku, kterou držím v náruči, položit, abych mohla tu, která je v postýlce, nakojit?” Chvíli to trvá, než si uvědomíte absurdnost situace.
  • Naprosto výborný popis porodu! Měla jsem asi obdobný průběh. Jen u mě to se vším všudy bylo za pět hodin hotové. I s tím neočekávaným císařem. A to mi všichni říkali, jak si dobře vedu. Také jsem si říkala, že to (bolest) vydržím, že to přeci nemůže být nic tak hrozného. … Bylo to PŘÍŠERNÉ!! … Ale nějak se to ve výsledku seběhlo vše tak rychle, že jsem si ani nestlihla říct o nějaké tišící prášky. Pořád jsem asi čekala, že teď již přijde ta fáze, kdy to bude slabší a v delších intervalech … no a to už jsem byla na sále. Takže příště bych prosila nějakou mňamku hned na začátku.
  • Jo, a vozit si nějaké mňamky s sebou, jako abych měla energii (poctivě jsem se vybavila tyčinkami Mars, Twix a Snickers), je úplně na nic, protože během toho a dva dny poté jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.
  • Jak je to s prací po porodu? Tady ve Švýcarsku to není jako v Čechách – tři či čtyři roky být s prckem doma!? Když jsem to tady řekla poprvé, tak si mysleli, že jsem zaměnila “rok” za “měsíc”. Tady je 16 týdnů a hotovo. Pak buď zpět do práce nebo na neplacené volno. Já se rozhodla zůstat doma půl roku. A pak uvidíme. Zatím to mám domluvené na poloviční úvazek. Ale ještě uvidíme, jestli bude volno v jeslích. Musím ale přiznat, že zatímco se mi před porodem zdálo, že se po půl roce s prckem doma zblázním a začnu, jako spusta jiných matek na internetu, žvatlat a používat šílené zdrobněliny, a že to zkrátka není nic pro mě; tak teď si říkám, že bych ten rok doma asi i vydržela. To už navíc bude s tím naším prckem i trochu zábava.
Takže tak by se daly schrnout dosavadní zážitky.
Jetě závěrem: Spousta matek tvrdí, že porod a mateřství jsou tím nejlepším, co je v životě potkalo. … Tak bych to zrovna nenazvala. Rozhodně to je ale zajímavá zkušenost :-). Jistě, mohu nyní říct, že vidět Elišku se smát a žvatlat je naprosto úžasné. Zároveň to je ale vykoupeno celodenním utrpením, kdy nespí, když má, spí, když nemá, když ji již popáté ten den převlékám poblinkané oblečení a myslím si, že mi každou chvilku umře hlady, protože pokaždé vyblinká víc než vlastně snědla; krátkými a přerušovanými noci, které mi moc sil do dalšího “boje” nedají, a tak podobně. Ale věřím, že to bude už jen lepší a lepší. I očkování jsme v klidu přečkaly.

1 komentář

  1. Už dlouho jsem se tak nenasmála – chi-chi-chi! No a starostí bude jen přibývat, tak se pak na tohle všechno vzpomíná, jako na to nejlepší, co nás mohlo potkat :-)Mimochodem, ty jsi ublinkávala až do roka!Takže to považuji za zcela normální.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.