Při poslední návštěvě nám babička Jana přivezla tohoto méďu. Maty, protože se ještě nemůže sám hýbat, se na něj mohl jen koukat a Eli si ho tedy hbitě prozatím přivlastnila 🙂

Asi jste si všimli, že jsme se poslední dobou moc neozývali. Já osobně jsem neměla moc o čem psát. Teď už mám. Začalo to relativně nedávno takovýmto vzkazem:

Případně anglicky takto:

A 9.3.2017 se nám narodil Matyáš

Takže teď máme o zábavu postaráno.

Naštěstí Eliška zatím pomáhá – zpívá mu, podává mu dudlík, hladí ho po hlavě, případně si jen sama potichu hraje v pokojíčku.

Po dopoledním čekání, jestli se žaludek mé kolegyně uklidní a ona tak se synem a s ními vyrazí na výlet a jestli stihne rychle, během dopoledne, dodělat věci do práce, jsme nakonec chvíli před obědem obdržely krátkou zprávu „mám hotovo“. Rychle jsme naházely jídlo z lednice do batohu, nekonečné čekání na záchodě, nakrémovat každý záhyb těla a vyrazily jsme na autobus. Ještě jsme se rychle stavily v obchodě koupit Eli novou čepici, protože ta (pár měsícu) stará se jí už nevejde na hlavu. No a pak jsme čekaly na zastávce … a oni mezitím byli v tom obchodě, co my předtím – asi předpokládala, že tu čepici budu vybírat hodinu. No takže nakonec jsme vyrazily. Jedním vlakem, duhým vlakem a to už jsme byli v Adliswilu. Čekal nás krátký kopec k lanovce, která nám hned jela a vyvezla nás na hřeben, na jehož konci se nad Curychem tyší Uetliberg. Ale až tam my jsme nešli. Začali jsme obědem a zastávkou na hřišti – dlouhou. Pak nás čekalo 3,7 km dlouhé kolečko nahoru dolu, v teple. Valerio se s Eli chvíli se smíchem, chváli s brekem poštuchovali. Eli se několikrát nechala nést na koni a za každým rohem vyhlížela slíbenou zmrzlinu. Nakonec ve 2/3 cesty jsme objevili restauraci s hřištěm (!). V tom vedru to byla příjemná zastávka, ale dostaňte děti z hřiště. No, navnadily jsme je na to první hřiště, kde naše trasa bude končit. No a pak už to šlo dost monotóně – Eli brečela únavou, nechala se něčím uplatit, pak zase něco špatně, a tak dále. Na úvodním hřišti to bylo jak … v termitišti – děti, malé velké, všude. Pro mě to je hrůza, ptotože jediné, co jsme měla před očima bylo, že Elišku někdo srazí. K tomu se neustále chtěla zkusit sklouznout po tyči jako hasiči a bála se sklouznout po klouzačce (uzavřená trubka). Pak zase ta únava. Zatím na Eli funguje, že jakmile začnu odcházet, tak ona se rozbrečí a rozeběhne za mnou. Problém byl, že ani po mém urgování, si nedošla vyzvednout své dva klacíky, takže pak 10 minut na lanovku brečela (příšerně). Pak jsme ji vysvětlila, že takový velký by si do lanovky stejně vzít nemohla. No a zatímco jsme byly na wc, Vera s Valeriem vlezli do lanovky a my už jen viděly, jak odjíždí. No a co jiného mohlo následovat než další pláč. Že chtěla jet tou DRUHOU lanovkou a ne touhle (která díky bohu jela hned 8 minut po té, která nám ujela). Valerio s Verou na nás dole čekali, takže jsme pak jeli spolu vlakem do Curychu. Ale ve výsledku to byl pěkný výlet.

A ještě jedna super aktivita na HB Zurich (Hlavní nádraží) – voda:

Ne můj, ale Eliščin. O víkendu jsme se po 14 dnech vrcely do Curychu letadlem (Vláďa odjel už před týdnem autem). Nevěřila bych, kolik jsme si na ten týden nechaly věcí – vejít se do jednoho kufru dalo fušku. Všechny knížky jsme de facto musely nechat v Praze a i tak jsme měli 0,5 kg přesváhu. Ale to nám prominuli. Já už beztak vynervovaná jsem ještě dostala od Vláďi zprávu, jestli to není pozdě vyjíždět na letiště v šest, když nám to v osm letí (večer). Nina s Jirkou s námi jeli na letiště a v půl sedmé jsme tam byli. Rozloučili jsme se, prošly všemi kontrolami (a stále mávaly na rozloučenou, Eli mávala a halekala, i když nikoho neviděla) a měly jsme spoustu času si projít letiště. K naší bráně jsme se dostaly kolem sedmé a to už bylo jasné, že budeme mít 20 minut zpoždění. Tak jsme šly hledat dětský koutek, který jsme našly úplně na konci haly (ne až tak daleko od naší brány), kde byl také pěkný výhled na rolující a vzlétající letadla.

Do letadla jsme se pak dostaly kolem 20:15 (takže jen 20 minut zpoždění), jenže pak jsme měli dalších 15 minut čekání kvůli nějaké technické závadě (to mě moc neuklidnilo) a pak jsme snad ještě 30 minut čekaly, jen tak, asi fronta na ranveji. Takže nakonec jsme do Curychu přiletěly s hodinovým zpožděním v deset večer. Kvůli všem těm prodlevám jsem vyčerpala všechny své trumfy (jak udržet Eli potichu a v klidu) ještě než jsme se dostaly na naší letovou hladinu. A to dostala i plyšové letadýlko, gumi letadýlka (jako gumové medvídky, ale ve tvaru letadýlek), na letišti jsme koupily také lízátka (pro boj proti tlaku v uších), a pak ještě nosili máslový bretzl. Takže jídlo (abych nezapomněla na swiss šokoládičky) zabralo veškerý čas na zemi, ale pak nás stále čekal hodinový let. To chvilku hrála hru na telefonu, chviličku poslouchala rádio, … no a pak naštěstí (tak ve 2/3 letu) usnula. A nevzbudilo jí nic. Takže já jsem na sebe navěsila všechny naše věci (batoh, laptop, panenku), hodila si Eli na rameno a šla. Nohy mě z počátku nechtěly nést. Z letadla ke kufru to byla celá věčnost. Naštěstí byly cestou jezdící pásy, takže jsem si trochu odpočala. Než jsme došly ke kufům, tak se Eli s brekem probudila, ale za chvíli se vzchopila a potom mi i pomohla s kufrem. Vláďa na již čekal. A po celý zbytek večera chtěla dělat Eli věci jen s tátou, takže jsem měla pohov.

Tento článek jsem začala psát již v listopadu 2013, takže myslím, že je nejvyšší čas ho publikovat, nebo nadobro zapadne v propadlišti dějin.

Než se vám narodí první prcek, tak vám vaše okolí nanamlouvá tisíc a jednu věc, kterou musíte mít. A pak poznáte, že byste si v pohodě vystačili s polovinou a naopak dalších se vám nedostává a scháníte na poslední chvíli.

Co jsme pořídili a bylo zbytečné či nepoužitelné (Obdobný článek jsem našla zde)

po roce věku

po roce a půl

Tak jsme měly minulou sobotu s Eliškou její poslední plavání pro mrňata. Bylo to devět super lekcí. Navíc tady počítají s tím, že děti jsou často nemocné, takže je možné si všechny neodchozené hodiny nahradit. Pro nás to znamená ještě tři lekce na podzim. Bylo to prostě vždy krásných 45 minut ve 34°C teplé vodě (vlastní hala měla 36°C). Co se mě nejvíc líbilo (Elišce se líbilo všechno :D) byla plovoucí matrace, na kterou si děti mohly vlézt a „chodit“ po ní. Pak samozřejmě nechyběly balónky, plavací kruhy, „skákání“ do vody (nikdy jsme prcky úmyslně nepotápěli), apod.

My navštěvovaly tyto lekce: Babyschwimmen

Od konce srpna náš čeká ve stejném bazénu pokračovaní, tentokrát pod hlavičkou Quitschentli-Zürich

Tak jsme v pátek oslavili s Eliškou její první narozeniny. Počasí vyšlo, tak jsme slavili na balkóně. Nechyběl minidortík ve formě borůvkového muffinu se svíčkou, dárky a růže od táty. Užili jsme si to.

Kdybyste náhodou měli někdo nutkání Elišce něco kupovat, tak z knížek má následující tituly již doma:

Kamarádka se mě ptala, jestli teď s Eliškuo plánujeme již nějakou dovolenou. Tak jsem opáčila, že to zatím fakt ne. Až když jsem balila na Vánoce do Čech jsem si uvědomila, že tohle je vlastně taková naše dovolená. Rozhodně, co se toho balení týče. Vstávali jsme v osm ráno a vyráželi na cestu kolem jedné. Holt se to nezdá, ale když jedete na patnáct dní pryč, tak to chce ledacos ještě poklidit :-). Vláďa má „řád zlatého baliče“ – nevěřila bych, že se to všechno do auta vejde. Ještě štěstí, že kočárek máme v Čechách, ten už by se fakt nevešel … jeden kufr, druhý, taška, druhá, postýlka, 28 kg čokolády, nějaké sušenky, spacáky, apod. No zaskládaní jsme byli doslova až po střechu.

Cestou jsme naštěstí nestáli v žádné vážnější zácpě. Eliška první půlku cesty klimbala nebo si potichu hrála. V Německu jsme udělali první zastávku u KFC. Stále mě překvapuje, že taková krátká zastávka ve výsledku trvá hodinu! A to jsem se ani nestihla najíst a musela jsem tak vánoční číz (sýrový hamburger) jíst až v autě. Pak Eliška usnula (já hned v zápětí), takže to Vláďa na dálnici asi pěkně napálil, protože další zastávka byla až v Čechách kvůli tankovaní. Ještě rychle Elišku nakojit (max 10 minut) a jeli jsme dál. To už začala být Eliška nervózní, ale dětské písničky nám na tu hodinu, která nám zbývala, vydržely a byl klid. Takže jsme domů dorazili kolem osmé. Takhle rychle (7h) jsme to jezdili i bez Elišky 🙂 Vštšinou jsem si vyžádala tak tři zastávky. Na nějaké neustálé vylézání z auta teď ale nemám náladu. Jednak jsem ráda, že sedím/spim, jednak jsem v autě byla pěkně zaskládaná. A hlavně mi v hlavě neustále zní zlaté pravdilo „dokud spí, tak nezastavujeme“.

Takže toto je vlastně naše první „dovolená“. V půl sedmé předám přebalenou a nakojenou Elišku babičce a pkračuji ve spaní až do půl desáté. Spala bych i déle, ale musím se stihnout trošku nasnídat, než bude chtít Eliška svačinu :-).

Tak jsme byli pozvaní na miminkovskou vánoční párty. Konala se kousek za Curychem. Helena, také Češka (provdaná za Švýcara a žijící ve Švýarsku již sedmým rokem), kterou jsem poznala na cvičení Fit dank Baby, pořádala v předvánočním čase sešlost pro kamarádky s dětmi (partneři samozřejmě také pozvaní). A toto sobotní odpoledne se pěkně vyvedlo. Vláďa se svědomitě skoro celou dobu staral o Elišku a já si mohla v klidu popovídat s ostatními. Překvapilo nás, kolik Julča (jednoletá Helčina holčička) má již hraček! Pět velkých beden! Vláďa pak cítil vůči Elišce výčitky svědomí či co, a tak, když jsme po oslavě jeli ještě nakupovat, hned musel Elišce koupit dvě nové hračky :-). Ale jak píše na svém blogu jeden tatík na mateřské: děti mají stejně největší radost z běžných věcí, jako jsou vařečky, hrnce, apod. :-). A tak Eliška dokáže dlouhé minuty zaujatě cupovat časopis Týden (či jiný) na menší a menší kousky. Nejraději by to pak všechno ještě snědla, ale to už raději vše uklízíme a směřujeme její pozornost jinam.

Lepší název článku mě prostě nenapadl :-).

V pondělí jdeme s Eliškou na kontrolu ve čtyřech měsících. Čtyři měsíce to jsou, co nám (hlavně mě ;-)) Eliška změnila život. Prvních několik týdnů jsem si vůbec neuměla představit, jak buded můj „normální“ život dál vypadat. Prostě to byla hrůza. Ale po třech měsících, když už se Eliška dokáže zabavit na chvíli s hračkami sama, jakýs takýs režim je nastolen, tak to hned vše vypadá lépe. Mateřská dávno skončila, dovolená též a nyní si „užívám“ neplacené volno. A co dělat celý dlouhý den (i když ono je vidět jen relatině krátkou dobu)?

Takže hledám (či se vracím k) aktivity, které bych mohla s Eliškou (i bez ní) dělat. Minulý týden jsem začala s Outdoor Fit dank Baby (přeloženo „fit díky dítěti). Byla to docela náhoda. Týden před tím jsem na skupinu v lese narazila a hned mi vrazili do ruky letáček. No a proč ne? Skupinka maminek s kočárky se sejde v lese a za hodinu a půl něco nachodí, naposilují a zaprotahují. Jazykem je samozřejmě švýcarská němčina, ale kvůli mě mluví lektorka „němčinou“, i když se smíchem říká, že jí to přijde divné, protože to není její mateřština. Takže zároveň trénuji němčinu.

A to mě dovedlo k tomu, že jsem s němčinou chtěla vlastně pokračovat. Takže jsem včera začala se soukromou výukou němčiny. Jednou týdně po dobu 16 týdnů. To by v tom byl čert, abych alespoň něco z úrovně B1 nepochytila.

Další, co jsem tento týden po roce a půl opět zkusila, byl bazén. Dvacet minut pro začátek stačilo. Stejně mi začalo zatékat do brýlí :-). A dalších dvacet pět minut mi trvá se dostat ven. Přeci jen se člověk v té zimě musí pořádně osušit.

No a příští týden začínám Indoor Fit dank Baby. Tzn. něco podobného jako to outdoorové, ale toto je uvnitř a děti jsou do cvičení více zapojeni. Takže jsem na to zvědavá.

Shrnuto a podtrženo, ten týden začíná být výrazně pestřejší a zajímavější. Jen doufám, že se mi podaří spát déle než například dnes. Ono jít na odpolední cvičení, když vstáváte v pět ráno, není úplně ideální.

Jo, a samozřejmě denně chodíme na procházku. Teď jen jednou denně po obědě, když je „nejtepleji“ (tzn. dnes třeba na to cvičení bylo 5°C). Tento měsíc (14 dní) mám již nachozeno 100 km. Tak snad další stovku do konce měsíce přidám.