Tak minulý týden se docela povedl. Máme to hektické a pořád se něco děje 🙂
Ve čtvrtek jsme s Eli jely do GZ Oerlikon na tradiční zpívání a tančení. Líbí se jí to, ale nejvíc se jí líbí, že prostě může lítat po místnosti. Teď navíc už je z dětí největší, takže ti malí prckové se většinou nejistě kolébají u máminkých nohou a do toho Eli běhá kolem do kola jak drak. Taky se třeba na polovinu lekce urazí, protože ještě nezazněla její oblíbená píšnička o traktoru. Dorazila i Zuzka s dětmi, takže si Eli pak s Klementine vyhrála, případně si holky vyhrály samostatně. Zůstaly jsme i na oběd, kdy měli těstoviny s kuřetem a výbornou burákovou omáčkou. Pak už jsme se pomalu začaly balit a já s ELi jsme zamířily na letiště koukat na letadla. Chtěla jsem jít na vyhlídkovou plošinu, ale A) se tam platí 5 CHF za dospělého (!), B) byla dost zima a já jsem nás na to dostatečně neoblékla, C) musel člověk projít kontrolou, jako u normálního letu a na to jsem tedy opradu nebyla připravená. Tak jsme koukaly alespoň na to, na co bylo z polokryté haly vidět. I to pro dnešek stačilo a nemrzly jsme tolik. A pak jsme více času strávily uvnitř samotného letiště – kafíčko, sváča, časopisy, knížky … No domů jsme se dostaly tak v půl páté, takže hnedle celý den venku. Myslím, že si to Eli docela užila. A já z toho byla úplě kaput.
V pátek jsem zamířila do práce – pracujeme s kolegyněmi na jednom článku, takže čas od času to chce schůzku. Oběd byl velkolepý v restauraci na Hlavním nádraží (úplně to tak nevyzní, když se to takhle napíše, ale vařili tam fakt dobře a veké porce, málokdo to dojedl), protože kolega zrovna ten den ráno obhájil disertačku. S kolegyní jsme tedy dorazily pozdě, právě kvůli psaní článku. A protože jsme se obě necítily na nějakou velkou proci jídla, daly jsme si jen velkou porci houbového krému, ten byl ale výborný. A od kolegy, který se svojí porcí bojoval, jsem pak ochutnala několik rybích kousků v těstíčku. Vera říkala, že tohle je její nejoblíbenější švýcarské jídlo (je to prý dost typické jídlo a mezi těmi ujetými kombinacemi, které Švýcaři vytváří, tohle opravdu vypadá jako na bezkonkurenčního vítěze). Ve dvě už jsme zase mizely – ona vyzvednout syna a já tak trošku domů pracovat. A večer byla pizza – dostali jsme voucher na 2 za cenu 1, takže jsme pozvali ještě Honzu, objednali dvě pizzy a užili si. Pak jsme si zahráli dvě Eliščiny deskové hry (u kterých se Eli samozřejmě šíleně vztekala, protože ne u každého tahu jsme ji nechali vahrát, no byl to boj, co vám mám povídat) a nakonec se dostalo i na Osadníky z Katanu, zatímco Eli koukala na pohádky. Eli to dnes vůbec měla dlouhé. Nakonec šla spát až v půl desáté. Stále celá živá, že ano. A vstávala v kolik? No klasicky v sedm. Takže já se prostě nevyspím.
Na sobotu byl naplánován orientační běh kousek za Uetlibergem. Ráno pršelo, takže jsme museli trošku upravit oblečení. A Honza se cukal, že nikam nejede, ale nabalili jsme ho s sebou. Nakonec pršet samozřejmě přestalo. Jako první vyběhli Vláďa s Honzou na dlouhou trať. Eli se ještě trošku dospala v autě, dala si oběd a pak i my vyrazily na krátku trať. Vím, že toho Eli umí ujít hodně, ale jen když chce. Takže první dvě kontroly jsem ji nesla na koni, ale pak už jsem ani já nemohla, takže musela ťapat po svých. Cesta to byla orientačně jednoduchá, dalo se krásně držet na cestách. Přišlo mi, že jsem Eli celou dobu musela táhnout a ke konci už „závodit“ nechtěla, ale myslím, že to bylo ve výsledku ok. Skončily jsme v naší kategorii samozřejmě poslední (
výsledky katergorie K), ale my to ťapaly výletovým tempem (59 min), zatímco nadupaný vítěz si to dal sprintem (za 13 min). Celkem to bylo 3,8 km. Vláďa už nás u cíle čekal. Honza byl ještě někde na trati. Naposledy, co jsme ho s Eli potkaly, tak hledal papírek s popisky kontrol, který někde v lese vytratil. Takže jsem předala Eli Vláďovi a vyrazila na svůj závod – střední lehký. Tady už jsem pro pár kontrol musela hlouběji do lesa, nebyly jen tak u cesty jako u dětské verze. A jednou jsem dokonce musela i skrz les hnusným maliním. To v českých lesích se dá při orienťáku v pohodě krosit na azimut skrz les, ale tady jsou všude, úplně všude, maliny, ostružiny a svízel. Takže pokud to jde, já zůstávám na cestě. I tak jsem se musela dvakrát sápat kolmo na vrstevnice, to mě odrovnalo. No a na to, že jsem celou dobu de facto jenom šla (běžela jsem asi jen dva přehledné úseky, které byly z konpce), tak je 4. místo z 9 výborné umístění (49 min, 5,5 km). Nemluvě o tom, že jsem orienťáckou mapu měla naposledy v ruce v prosinci (
výsledky kategorie ME). Výsledky z dlouhé katergorie s Vláďou a Honzou jsou
zde. Snad jejich jména najdete, protože ten kluk s holkou, kteří zapisovali jména evidentně nepochopili, co to znamená „hláskovat jméno“. Že když řeknu „E“, tak opavdu myslím „E“ a nikoli „Ä“, to by se asi řeklo „přehlasované A“, že ano. A že když se anglicky řekne „V“, tak je to „V“ a ne „W“. No byli to ťuňťové.
No a v neděli jsme byli u mě v práci – odvézt mi tam zpět počítač. Vypadá to, že mě budou moct platit hodinově, takže tam pondělky budu zase chodit. Za ty tři měsíce na projektu nikdo nezapracoval. Jednak kvůli přestavbě, co v celé budově probíhala, jednak také kvůli tomu, že tomu jakože nikdo nerozumí, jen já. Ačkoli jsem jim to několikrát vysvětlovala a popisky mají taky. No což, alespoň z toho budou nějaké peníze pro mě. A poté, co to Vláďa celé zprovoznil, jsme jeli do Ziegelhütte na pohár. To už ale byly skoro čtyři hodiny odpoledne a my všichni dostali po obědě hlad :-). Zrovna tam mají zvěřinové hody. Tak si dal Vláďa paštiku, a my s Eli dohromady polévku, consomé z divočáka se skořicí, anýzem, zázvorem, výhonky a masem. Ten anýz to trochu kazil, ale na vývaru si Eli pochutnala, tak nebylo co řešit. A pak konečně desert, kvůli kterému jsme přijeli. Vláďa klasicky Coupe Denmark (velký pohár vanilkové zmrzliny a šlehačky s rozteklou čokoládou), Eli si dala malou verzi toho samého, ze které jsme jí pod záminkou, aby se rychleji dostala k čokoládě, která je dole, tak polovinu zmrzliny ujedli (stejně by to nesnědla), a já si dala výborný hutný čokodort.
Začali jsme plánovat, jak předělat Eli pokoj. Už jí budeme muset koupit dospěláckou postel. Tak aby se to do pokoje všechno hezky vešlo. Vláďa navrhoval i psací stůl, ale ten jsem zavrhla. A po konzultaci s internetem bych viděla vlastní psací stůl tak nejdřív do školy.
