Je to již tak rok, co jsem se nechala nalákat na prý úžasnou výukovou metodu (italštiny). „Easy phrases“ – nebylo nikde moc dobře popsané, ale tu akční cenu jsem byla ochotná risknout a třeba se fakt naučím italsky. Možná to někomu funguje. Mě ale Duolingo (zadarmo) přijde mnohem lepší a účinější. Navíc jsem za tu uvedenou cenu dostala jen jednu úroveň, ale co jsem mohla čekat.Takže jsem to po úvodním ozkoušení nechala rok ležet ladem.
Jedna část výuky je přiřazování obrázků. Dostanete vždy 4 obrázky a máte ho (bez předešlých znalostí) přiřadit k uvedenému slovu. U jednoduchých slov jako třeba „jablko“, to je v pohodě, ale třeba u záporného slovíčka „no“ musíte zvolit symbol jako pro zákaz vjezdu (prostě takový červený kříž v červeném kruhu) a pro „secondo“ (což bych jako začátečník řekla, pomocí slovníku, že je „druhý“) musím vybrat notový zápis. Jako začátečník taky jistě budu potřebovat slovíčko „lakomý“ (přiřaďte ho ke správnému obrázku!).
Druhá část kurzu jsou kartičky. Na kartičce se vám ukáže slovo a vy si ji můžete otočit a tam vidíte překlad. Pak máte zakliknout, jestli jste to věděli, nevěděli, nebo si nebyli jistí. Takže bez předchozí znalosti italštiny asi těžko budete znát slovíčka jako „úschovna zavazadel“.
Třeba až to všechno projdu nakonec v tom najdu zalíbení a něco mi to dá, ale nepředpokládám, že by to byla nějaká jó zábava. Prostě jen biflování slovíček, což jistě je u nového jazyka důležité, ale například Duolingo to má alespoň rozdělené podle různých kategorií a jde se od nejjednoduššího k nejtěžšímu.
http://easy-phrases.com/LandingPage/
Na internetu je podvodných stránek k výuce jazyků více: simple words, fast phrases, quick speak, atd.
Tohle tedy není vyloženě podvod, ale zázračného na tom není nic 🙂

31.8.2017
Ten čas letí. Sotva si během dne stačím dát kafíčko (dvě, tři) a už je večer a já sotva držím otevřené oči. Vláďa si u televize žehlí a já už v devět ležím v posteli a v hlavě procházím TODO list(y) na další den (dny). Naštěstí mě spánek rychle přemůže, protože nejpozději v půl dvanácté se Máťa opět přihlásí o slovo, tak abych tomu spánku trochu dala. Většinou pak usne na další alespoň tři hodinky, to je ale tak nejdéle v kuse, co mohu kdy spát. Přes den se mi na můj TODO list „spánek“ také dostane … to pak třeba zvládnu se i na deset minut natáhnout, třeba pět minut před tím, než mám jít vyzvedávat Eli do školky. No ale všechno pěkně po pořádku.
Do Curychu jsme dorazili z Prahy večer 12.8.17. Neděli jsme tam měli na základní debordelizaci bytu. Ono když Vláďa vynosí všechno z auta, tak je toho plná předsíň i přilehlé pokoje. Trvalo mi to týden, než jsem byla se stavem bytu jakž takž spokojená. A to jsem měla dojem, že jsme z Prahy odjížděli s vypranými věcmi. Evidentně asi ne, nebo jestli byla většina špinavá Vláďova? Týden se tedy dáváme do kupy a zabydlujeme se. Přinejmenším já a děti. V pondělí hned běžíme k doktorovi na Eliščinu 4letou prohlídku. Je to fajn, protože jdeme k paní doktorce, tu má Eli ráda, protože paní doktorka nedává očkování, to jen pan doktor. Vše zvládá. I po létě bez němčiny jí barvy i další věci naskakujou. Jediné, co „neví“, je, jak se jmenuje. A potichu mi šeptá, že neví, jak se to německy řekne 🙂 Zrakový test zvládá dobře (začínají na velikosti, na které já končím), sluchový test také. V pohodě maluje sluníčko a dává puzzle. Chodí po patách i špičkách, skáče na jedné noze. Odpovídám na další otázky týkající se jejích pohybových schopností. No … a pak nám bohužel přeočkování žloutenky vychází do podzimních prázdnin. Takže to uděláme teď. No Eli hysterická. Doktorka drží Máťu, který, když slyšel Eli brečet, se také rozeřval, já a doktor držíme Eli a ten jí v cukuletu píchá do ramene. Řev hrozný. Holt musíme zajít na Schwarzwaldský dortík vedle do Migrosu. Jinak Eli váží již 17 kg a měří 107 cm.
O dva dny později jsme u doktora znovu. Tentokrát na Máťovu 4 měsíční kontrolu. Vše v pořádku. Máťa má již 8 kg a měří 70 cm. Svoji dávku injekcí (hexavakcína a pneumokoky) zvládá o poznání lépe než Eli. Eli se na očkování nemůže ani podívat a je jí Matyho líto.
Dorazily samolepící jmenovky. Označujeme věci do školky. Eli je už pár týdnů natěšená do té „velké“ školky.
V pondělí 21.8.17 začíná ve Švýcarsku nový školní rok. Eli, jakožto školkový prvňáček, má výuku jen dopoledne, každý den 8:35 – 11:55 (příchod možný 8:15-8:35). První dopoledne můžeme zůstat také. Vláďa po chvíli pádí do práce. Já s Máťou a ostatními rodiči zůstáváme do svačiny (10 h). Pak máme přednášku o školce, kterou vede vedení školy, ke které školka patří. Info všehovšudy žádné. To prý bude až za týden na infovečeru pro rodiče. Eli mi kladla na srdce, že musím přijít včas, že se za žádných okolností nesmím zpozdit (takže pádím domů, 5 min, na wc a nakojit Máťu). Vláďa ji asi dva dny předtím „vystrašil“ tím, že ji kladl na srdce, že kdybych se někdy opozdila, tak za žádných okolností nesmí s nikým jiným cizím odejít, že na mě musí počkat před školkou. No vysvětlit se jí to muselo. Já tak občas musím Máťu skoro utrhnout od prsu, abych stihla být u školky včas 🙂
První týden školky to je nové jak pro Eli, tak pro nás. Vstávání je ale pro Eli v pohodě – vstává až v 7, zatímco do jeslí, kam ji vodil Vláďa, vstávala v šest a to byl problém (ne tak o víkendu, že? Kdo by o víkendu vyspával déle jak do šesti, tak je padavka). Ráno se to neobejde bez brekotu a jekotu. Občas musím skoro utíkat ze školky, aby se na mě nenavěsila. Ale pak hlásí , že „dobrý“. Nic jiného o dnech ve školce de facto nevíme, že si prý nepamatuje.
O víkendu zmrzka v Ziegelhütte a viděli jsme Kaie od Domi. Takový malý prcek a to je jen o 2 měsíce mladší než Maty.
Druhý týden školky (od 28.8.17). Tento týden nám začínají i kroužky. A mě fyzio. Takže v pondělí odvádí Eli Vláďa a já si pak Máťu vyzvedávám u Vládi v práci. Prý bez slziček. A tak to zůstalo i po zbytek týdne. Takže to vypadá dobře.
Úterý – Elternabend – Informační večer pro rodiče. Polovina rodičů nebyla, asi Švýcaři, kteří to už znají. Z toho nejzajímavějšího:
  • Nosit se smějí jen zdravé svačiny. Eli v týdnu zakázali sníst puding, že prý to je moc sladké. Oni asi mysleli, že to je švýcarský pudink – ty jsou již slazené (strašně moc), my si ale vozíme český a doslazujeme minimálně. No budiž. Eli tak bude střídat na sváču věci typu: krekry (sýrové), brokolici, jablko, mrkev, chleba (světlý se smí jen výjimečně, takže tmavý, asi Vláďův domácí kváskový s oříšky), šunku, mléko. Nic jiného „zdravého“ nejí. Třeba se to časem zlomí. Ale sýr, borůvky a hroznové víno se mi vrátilo netknuté.
  • Jednou za rok zubní prohlídka, 6x ročně je bude specialistka učit čistit zuby.
  • Jednou za rok kontrola u doktora.
  • Jednou za rok focení.
  • Od druhého ročníku by měli chodit do školky sami.
  • Dva žolíkové dny, kdy je můžeme omluvit z výuky bez udání důvodu (řeší se přes školku). Pro další dny už musíme vyplnit formulář, který jde na vedení školy.
  • Na konci schůzky mě učitelka trošku vystresovala, protože si se mnou vyžádalo i vedení školy schůzku ohledně toho, že šla Eli do školky brzy (nestihla se holt narodit do konce června, jak je v podmínkách). Když pak vedl ráno Eli Vláďa a dozajišťoval termín schůzky, tak se ještě ptal, kvůli čemu schůzka je, ale protože on moc neovládá němčinu a paní učitelka angličtinu, byla to domluva náročná. Mě pak při vyzvedávání uklidňovala, že nejde o nic vážného, že to je opravdu jen kvůli tomu, že je Eli prostě ze všech nejmladší.
  • Je tam s ní ve třídě třeba i kluk, kterému už je šest fakt nechápu, jak to mají nastavené. Je tam 20 dětí na jednu učitelku. Třináct dětí je nových, zbytek tam už chodil.
  • Mají jednu učitelku na Po+Út a jinou na zbytek týdne. Plus tam v pondělky je i učitelka na němčinu a jednou za dva týdny učitelka na „Integrative Förderung“ – což je podpora začleňování dětí, bez ohledu na původ pomáhá dětem se lépe začlenit do kolektivu, ať už se děti odlišují tím, že jsou pomalejší než ostatní, emotivnější, špatně se koncentrují, atd. Navíc si na následující tři týdny sehnali urychleně ještě výpomoc k dětem, které ráno hodně pláčou. Nejhorší byl prý pátek, kdy trvalo snad dvě hodiny, než se všichni jakž takž uklidnili. Pláč je navíc u dětí dost nakažlivý, takže když už se někdo uklidnil, po čase ho někdo jiný zase rozbrečel. No je to asi zábava.
Takže my s Máťou Eli vždy v 11:55 vyzvedneme. Eli si chce ještě hrát na hřišti u školky, takže tam jako jediní ještě zůstáváme a hrajeme si na víly a na Bambiho a Eli se klouže a prolézá. Pak jdeme domů na oběd.
Ve středu Eli čekala česká školka (2 h) ve Walisellenu. Je to pěšky cca 30 minut. Tuto první hodinu tam maminky mohly také zůstat. Věk dětí byl 2.5-5 let. Myslím, že se to Eli líbilo. Přeci jenom se zatím asi v češtině umí víc vyjadřovat a lépe se cítí než v němčině.
No a ve čtvrtek jsme museli vynechat hřiště, dát rychlý oběd a pádit do školy Leutschenbach (20 minut od nás), kde Eli měla „Muzik und Bewegung“ – tedy „Hudba a pohyb“ (45 minut). Tam jsme také mohly zatím zůstat. Eli si hlavně užívala to, že mohla furt na hudbu běhat dokola. A volnou procházkou jsme šli zase domů. Pátek „volno“ – jen školka.
Od 16.9. má Eli navíc ještě každou sobotu ráno od 9 h plavání.
Je neunavitelná. Jistě, někdy si stěžuje, že je unavená, ale energie má většinou na rozdávání.
Do toho všeho jsem řešila změnu zdravotní pojišťovny. S tou stávající (Helsana) jsem sice spokojená, ale přijde mi to už dost drahé (každý rok se zdražuje tak o 3-5 % u všech pojišťoven). Teď jsem platila 360 CHF měsíčně (jen za sebe). Takže jsem absolvovala 4 schůzky se dvěma různými poradkyněmi (2+2) a dva telefonáty s jedním poradcem + pár rychlých výměn názorů s kamarády. Nakonec jsem se upsala CSS, kterážto by měla být nejlépe hodnocená švýcarská zdravotní pojišťovna (i dle slov mé kamarádky, která se tím hodně zaobírala, protože má syna s vrozenou srdeční vadou) a i, světe div se, to snad budu mít levnější s lepšími podmínkami (304 CHF). Uvidíme, jak to dopadne. Pojišťovna si nás teď proklepne a buď nás přijmou nebo odmítnou. Vše se musí stihnout do konce září, aby to od ledna 2018 platilo (měnit se dá jen jednou ročně). Není to vůbec jednoduché se v tom všem vyznat. Každá změna vám hned zahýbe měsíční cenou. Třeba franšíza – tedy spoluúčast. Můžete si ji nastavit nízkou – 300 CHF (pak platíte měsíčně třeba o 50 chf více) nebo vysokou – 2500 CHF (pak platíte třeba od 40 % méně, než při malé franšíze). Také si můžete zvolit zda chcete volnou volbu doktora, nebo budete chodit vždy ke stejnému praktikovi, nebo Telmed – že nejprve zavoláte na centrálu, oni váš případ posoudí a buď vás pošlou k praktikovi nebo rovnou k odborníkovi. A u každé pojišťovny je nejdražší jiný model. U CSS je třeba nejlevnější Telmed, u Helsany Hausartz (že musíte vždy k jednomu stejnému doktorovi nebo střediska). Povinné je pouze Grundversicherung. Pak ale máte různá připojištění. Pro nás minimálně „musíme“ mít i připojištění do zahraničí a na transport (sanitka, letadlo, vrtulník), to se při našich cestách do Čech vyplatí. Děti mají navíc pak ještě další položky.
Nadcházející víkend (2.-3.9.17) nás čeká Sommerfest (letní párty) v Eliščiných jeslích, kam jsme pozvaní, pak také Chilbi (pouť) na Schwamendingenu (to je tradičně ve velkém stylu) a také chceme s Eli na projížďku na poníkovi.
No a podzimní prázdniny (od 9.10. se kvapem blíží).
Máťa je pohodář. Brečí jen když má hlad, nebo jóó mokrou plínu, nebo když je hodně unavený. Jinak se převaluje ze zad na břicho a obráceně a plazí se již po celém bytě. Onehdá se vydal na obhlídku kuchyně a začal tam ocucávat koberec. Nebo se doplazí ke kuchařkám (knihám) a začne ocucávat ty. Nebo mě tahá za sukni. Teď už ale zkouší i cpát kolena pod sebe, případně „prkno“. Myslím, že už se mu jednou povedlo se vztyčit na nohách a rukách zároveň. Jo, a taky rád „okousává“ židle. Dychtivě nás sleduje při jídle, takže musím připravovat svačinky i pro něj. Zatím ochutnal bramboru, mrkev, vývar, hrušku, švestku, brokolici, dýni a jáhlovou kaši (a nějaké slazené reklamní ochutnávky).
A už plánujeme, kam vyrazíme na „Sportferien“ (sportovní prázdniny) v únoru a na jarňáky v dubnu. Takže fakt se nenudíme.

V neděli 21.5.2017 jsme si udělali výlet do Hardwaldu na procházku a vytáhli jsme i Eliščino kolo. A děda Jirka byl tak obětavý a s ohnutým hřbetem s ní běhal skoro celou naší cestu. Eli sice umí jak držet rovnováhu, tak šlapat, ale dohromady to ještě nedala. S dědou jí to ale bavilo. No a v pondělí nato děda s výcvikem pokračoval a to už Eli jela úplně sama. Pak jsem musela vykouknout doma z okna, aby se mi mohla pochlubit. Byla nadšená.
Jen ještě musíme dědu a Eli naučit správně nandavat helmu. A Eli již potřebuje věší kolo. Ale na naučení bylo toto ok.

25.5.2017
Po dlouhé době jsem se i já vypravila se zbytkem rodiny na kopcatý výlet. Vyrazil s námi i děda Jirka, takže spolu s dvěma dětmi jsme se do auta vešli jen tak tak. Bachtel není od Curychu daleko, kolem 40 min jízdy, takže takový malý posnídaňový šlofík se stihnul. Zatímco v Curychu bylo již od rána vedro, jakmile jsme vystoupali trošku výš, k tomu vítr, tak bylo docela frišno. Eli hned od auta kňourala, jak je unavená. Když si ale tak po 20 minutách cesty dala sušenku a chleba a zbavila se batohu, hned se jí šlo lépe. Nebo lépe řečeno, beželo. Protože od té doby, jakmile to nebylo výrazně do kopce, běžela. Cestou jsme viděli krávy a veverku a zkoumali jsme květiny podél cesty. No a pak jsme stoupali a stoupali. Ke konci to ještě Eli s dědou místo po silnici s kočárem vzala ofroadem přímo kolmo na vrstevnice. Nahoře ještě Vláďa s dědou zdolali rozhlednu, zatímco já s Eli jsme si užívaly na hřišti. Ještě mě čekalo přebalení Prcka. Nevím, co s těmi Pamperskami je, ale skoro pokaždé, když se Maty pokadí, tak to má až na zádech. Takže fajnové převlékání na piknikovací dece. A pak konečně cílovka v restauraci – zmrzlinka. A pak už jen cesta dolů. Teď jsem to byla já, kdo s Eli začal na turistické mimo silnici. Eli to pojala jako trail running. No užili jsme si to. Jeden by nevěřil, že Eli těch 9,5 km sama zvládne. Cestou domů samozřejmě usnula a po vzbuzení byla pekelně nepříjemná, ale kdo by po takové cestě nebyl.

7.5.2017 (neděle)
Na neděli naše kamarádka Zuzka zamluvila poníka na jedné jízdárně v Curychu, což bylo super, protože jsme to autem měli 7 minut (http://www.ponyranch-zuerich.ch/ponyplausch/ – je to de facto na poloviční cestě do školky). Bohužel pak měla její dcera teplotu, takže jít nemohli, ale my šli, i když pršelo. Poník byl tedy větší, než jsem čekala, ale Eli to tedy vůbec nevadilo. Celkem dorazily čtyři děti. V suchu jízdárny všichni nasedli a udělali jsme pár okruhů, abychom se na sebe všichni zvykli – poníky a koně vedli rodiče (tzn. to padlo na mě, Vláďa jel s Matýskem). Pak jsme vyrazili ven do deště. Naštěstí nebyl déšť tak silný. Nemůžu říct, že bych ponyho Sáru řídila, spíš ona řídila nás. A díkybohu sama sledovala koně před sebou. Jediné, co jsem tedy musela dělat je držet krok a držet ji od trávy a šťavnatých listů, což, když se poprvé vrhla po listech podél cesty, jsem nečekala a pěkně nás strhla. To samé následovalo, když zmerčila šťavnatou trávu. Člověk na ní musel trošku víc zhurta, ale nechte si šlápnout od poníka na nohu, že jo. Takže důrazně, ale opatrně 🙂 Eli z toho měla legraci. Završili jsme to zase na jízdárně. Sára už asi byla z mého vodění znuděná, a tak se několikrát na truc zastavila a nechtěla dál. Eli to zkoušela „los geht´s“ (vyrážíme), ale už ani to nepomáhalo. Ještě že to trvalo jen hodinu 🙂 Eli s Vláďou pak nasedli do auta a vyrazili domů, já s Matym jsme šli pěšky (abychom nemuseli pořád rozebírat kočár, teď navíc od bahna a mokrý). Domů jsme nakonec dorazili všichni ve stejnou dobu (zapřičiněno tím, že Vláďa musel zaparkovat dost daleko od baráku, takže jim to trvalo nějako dobu se domů dostat). Dobrá zpráva je, že teď máme kam nosit suchý chleba, který se nám doma od podzimu hromadí.

17.4.2017
Po dlouhé době jsme zase byli na Velikonoce ve Švýcarsku. A tentokrát jsme se i aktivně zúčastnili místniho zvyku – sbírání vajíček, které poztrácel velikonoční zajíček (obdobně asi jako v UK nebo USA). Napadli jsme na to naprosto náhodou – Vláďa si vzal letáček v sobotu v pekárně.
Ráno jsme tedy všichni vyjeli směr Bülach a dále do vesničky Höri, kde se nám nakonec podařilo zaparkovat u nějaké továrny. V lese nad vesnicí bylo ve vytyčeném úseku poschováváno 500 vajíček. Bylo chladno a zataženo, ale to neodradilo desítky dětí a rodičů přijet autem/na kole, či přijít. Vybaveni košíčky, krabičkami, taškami, a papírovými obaly na vajíčka. V jedenáct byl hromadný „start“ a děti i s rodiči se vyřítili na lov nejen krásně barevných vařených vajec, ale i deseti speciálních zlatých vajíček, které pak mohl hráč vyměnit za velkého čokoládového zajíce. Eli s Vláďou po cca 15 minutách skončili se skórem 10 vajec. Hodily se – doma nám došel chleba, takže na oběd jsme měli jen ovoce, a tak troška proteinů přišla vhod.
Připravení vtrhnout do zóny.
Velikonoční zajíček (neboli Osterhäsli)
Eliščin (a Vláďův) úlovek. Na příště si musíme sehnat košíček. Ale pořád mi to přišlo lepší, než chodit rovnou s tím kartonovým obalem na 6 vajíček.

14.4.2017
Do třetice všeho dobrého, jak se říká – na Velký Pátek nás vzal Vláďa do Rapperswillu, abychom mu ukázaly Kinderzoo. Je mnohem menší, než ta dvě předchozí zoo (Tierpark Goldau, a Curyšská ZOO), ale zvířata jsou víc u sebe, takže je stále na co se dívat. Navíc tu mají i zebry a žirafy. Ty v Curychu zatím chybí (ale budou brzy, až dostaví africký pavilon, myslím 2018). Zábavné jsou i doplňkové aktivity, jako jízda na „vláčku“ taženém koněm, velké hřiště, nebo „šminkování“.
Když už to Eli přestalo bavit, tak jsme se vypravili k vodě a tam jsme si, zabaleni v péřovkách, dali výbornou zmrzku. Uťapaní jsme se rádi pak už vrátili k autu, limitovaní Matyášovým krmením.

9.4.2017
V neděli jsme se všichni čtyři vypravili do Tierpark Goldau. My s Eli jsme tam už dřív byly, takže novinka to byla pro Vláďu a Matyho, který to tedy celé prospal. Po dlouhé době jsme se zase utvrdili v tom, že jezdit někam v neděli (myšleno něco, kam se musí vystát fronta na vstup) je naprosto na nic. V půl jedenácté (dřiv jsme se nevyhrabali) nás čekalo již skoro plné parkoviště (pro 650 aut), takže frontu si umíte představit. Naštěstí Vláďa zkontroloval, jak to vypadá u kas a šikovně jsme opustili tu nejdelší frontu, která vedla ke kase, kde se dalo platit jen kartou, a stoupli jsme si do výrazně kratší fronty, kde se muselo platit hotově. Takže po pár minutách jsme byly vevnitř. Nejlepší atrakce je samozřejmě krmení kachen a kaprů, to už jsme měly s Eli z minula odzkoušené. Svišti ještě měli zimní spánek.
Od naší poslední návštěvy vystavěli na vršku zoo úžasnou dřevěnou rozhlednu, ze které byl parádní výhled. Po 150 schodech mě tedy docela bolely nohy (přeci jenom 3 měsíce nicnedělání jsou znát).
Poté, co se Vláďa s Eli několikrát projeli na ohromné klouzačce, jsme pokračovali do výběhu se srnkami a jím podobným. A poštěstilo se nám jednu přilákat a Eli ji tak mohla krmit přímo z ruky. To pro ni byl tentokrát asi největší zážitek. Protože se udělalo fakt hezky, tak jsme si mohli dovolit dát si i zmrzlinku a Vláďa pak objednal i jednu palačinku s nutelou, kterou tedy Eli uvítala. A na konec už jsme byli všichni pěkně uťapaní. Eli tak patřičně využila nové stupátko za kočár a jen se vezla. Odjeli jsme dostatečně brzy, abychom se vyhnuli nedělním curyšským zácpám.
Největší zážitek – krmení.

Při poslední návštěvě nám babička Jana přivezla tohoto méďu. Maty, protože se ještě nemůže sám hýbat, se na něj mohl jen koukat a Eli si ho tedy hbitě prozatím přivlastnila 🙂

Dnes jsme si udělali první rodinný výlet ve čtyřech – do ZOO.
Matyáš to celé, až na jednu pauzu na jídlo, prospal. Eli byla naopak živá a pořád běhala. Nejdůležitější bylo vidět, ani ne dva měsíce staré, slůně. A také jsme šli zkontrolovat malé želvičky, které se narodili loni a předloni. Takže po náročném odpoledni nemohla naše cesta zpět domů dopadnout jinak než: