by ·1 komentář
Ne že by se u nás nic nědělo, ale spíš toho času moc není. Letí to jako voda. Elišce bude v pátek jeden rok. Musíme jí do školky upéct dort. Také teď od července chodí do školky v pondělí na celý den, tak mám jedno půldne volné pro sebe (asi to vyplním spánkem a úklidem bytu). V práci teď budeme díky dovoleným kolegů jen ve dvou, tak by mohl být konečně klid na práci :-). Když se sejdeme všichni (tam, kde sedím, nás je pět, plus dalších několik, kteří k nám chodí na kafe), tak tak toho člověk moc nenapracuje. A když pracujete na poloviční úvazek, tak je každá minuta drahá. Takže třeba zítřejší volné odpoledne stihnu dát dohromady pár řádek o proběhlých akcích.
I tento odpočinkový víkend byl docela náročný. Ani jsem se nenadála a ja devět hodin večer v neděli. V sobotu jsme měly s Eliškou poslední plavání. Devět týdnů uteklo jako voda. Až nám za 14 dní otevřou bazén po letní revizi, tak to půjdeme vyzkoušet. Mini bazének pro děti tam mají moc pěkný. Myslím, že nejen já, ale i Eliška si 34°C vodu užívala. Jako pak často v sobotu, jsme vyrazily do nedalekého nákupního centra na oběd. Zde jsme se sešli s Vláďou a po obědě pokračovali velkým nákupem. V podvečer pak dorazil kamarád Honza na fondue (poslední týden je zima a deštivo jak v zimě, takže příhodné počasí na tuto klasiku) a na deskové hry.
V neděli jsme měli s Honzou, Domi a Kevinem brunch od půl desáté. Vlá’da připravil pro všechny lívance. Ňamina. Po lívancích vyrazil Vláďa s Honzou na stěnu. My s Eliškou jsme tento čas využily k odpolednímu spánku. Bylo již půl jedné. Po probuzení jsem trohu poklidila a po čtvrté byli kluci zpět na další kolo deskových her. Když odjel Honza, ještě jsme chvilku pokračovali s Vláďou ve dvou. Když do toho ještě uklízíte spoušť v kuchyni po takových kulinářských orgiích, v jednom kuse krmíte a přebalujete Elišku, tak i jedna partička Quixa vám vydrží na dvě hodiny.
Jinak přípravy na svatbu finišují. Minulý týden jsme sehnali svatební oblečení i pro Vláďu. Bude to opravdu fešák. Mé šaty visí ve skříni již tak dva měsíce. Prstýnky na nás čekají v Praze, dort je vybraný, koláčky též, jen to počasí je ve hvězdách …. Pro ty, kteří stále nevědí, co nám dát – největším dárkem stejně bude, když se s vámi na svatbě uvidíme, budeme si s vámi moci na chvílku popovídat a vyfotit se.

by ·Žádné komentáře
Stejně jako dva předchozí roky jsme si ani letos nenechali utéct čokoládovou výstavu v Curychu. Podle mého názoru je to čím dál tím lepší. Již loni bylo na návštěvnosti znát, že se výstava po prvním ročníku v roce 2012 (alespoň stále žiji v přesvědčení, že to tehdy první ročník byl) dostala do podvědomí čokoholiků nejen z Curychu. Kvůli pár věcem jsme šli cíleně (ledová čokoláda, marocké sladkosti), jiné jsme pouze ochutnávali, a ty další jsme nakupovali poprvé (nugát, turecký med). Dobře jsme udělali, že jsme přišli hned na začátku otevírací doby v deset, ve dvanáct už se mezi stánky dalo stěží procházet (s kočárkem už vůbec). Stejně jako u italských stánků se sýry na trzích teď již víme, že i u stánků s franczouským tureckým medem a čínským/asijským sušeným ovocem si člověk musí kontrolovat a až se skoro hádat, kolik mu toho dávají. Protože jsou velmi „štědří“. Což u již tak drahého zboží není radno. Vláďa se nedal a uhádal jen 100 g kokosu (původně chtěl 50 g kokosu a 50 g sušených malin, ale napoprvé mu chlapík nabral asi 600 g, a nechtělo se mu moc ubírat). To já neměla takový „úspěch“, nebo jsem spíš tomu, jak moc toho zakrojil, nevěnovala až tak velkou pozornost. Ono to vypadalo jako tenký plátek, ale z velkého koláče, takže nakonec máme doma snad kilo (to fakt nepřeháním, podle ceny, kterou se ani neodvažuji napsat :-), jsem si dost jistá, že to bylo kilo) tureckého medu – dva druhy – jeden pouze s mandlemi, druhý i se sušenkami. Příští rok si dám s tureckým medem pokoj :-). Také jsem vyzkoušela jednu horkou čokoládu – hořkou – to není nic pro mě. Jako již tradičně jsme viděli spoustu značek, které jsme vůbec neznali. Příchutě nás již až tak „neoslnili“ – již máme po třech letech ve Švýcarsku své zkušenosti 😀
Pořádný kusanec tureckého medu s karamelem a mandlemi. Doufám, že nám to za tu cenu vydrží alespoň do konce roku.
Velikonoce se blíží, takže kuřat a zajíců zde bylo několikero.
Šel s námi i kamarád Honza – tomu Vláďa doporučil, ať si s sebou vezme tolik peněz, kolik je opravdu ochoten utratit 🙂 – „bohužel“ již berou většinou i karty.

by ·Žádné komentáře
(30.3.2014)
Vláďa jel někam lézt na stěnu (kopce), tak jsme zůstaly sami. A tak se konečně dostalo na curyšskou botanickou zahradu. Našly jsme ji jednoduše. A je moc pěkně udělaná. Nejzvědavější jsem samozřejmě byla na tři kopulovité velké skleníky, které v sobě ukrývají tropy a poušť. Začínaly jsme ovšem u záhonků s bylinkami a pokračovaly přes skalky se vším možným. V těch brzkých ranních hodinách (10 h, ale akorát se přecházelo na letní čas, takže pro jiné to mohlo být ještě 9 h :-)) jsme viděly jen pár dalších lidí s foťákama. Počasí bylo výborné – teplo, sluníčko. Bohužel kafeterie otevírá až v polovině dubna; asi se nepočítá s tím, že na konci března budou již skoro letní dny.
Od botanické jsme pokračovaly nejkratší cestou k jezeru (Zurichhorn). Z dálky byly vidět čínskou zahradu (tam se vypravím někdy příště). A konečně jsme vyzkoušely piknikovací deku. U jezera s výhledem na Alpy na udržovaném trávníku jsme rozložily naší károvanou deku a jaly se odpočívat a krmit Elišku. Válení se nám vydrželo docela dlouho.
Pak jsme se vypravily na tramvaj a tou do centra. Centrum jsme prošly a ještě neodolaly a zkusily novou „vlajkovou loď“ švýcarských mekáčů – The Prime. Burger jen ze švýcarských ingrediencí se 180 g Burgerem. Nebylo to špatné. I ve dvou jsme se pořádně najedly. Ačkoli jsou švýcarské restaurace nekuřácké, před nimi se kouřit smí. Takže na zahrádce před mekáčem se kouřilo, a proto jsme vzaly zavděk trávníkem opodál a opět použily naší deku.
Domů jsme dorazily kolem páté, jen asi hodinu před Vláďou. Na to že jsme odcházely v devět, to byl náš snad nejdelší výlet.

by ·Komentáře: 5
Tak ho už také máme – vozík na prcka za kolo, který se dá samozřejmě použít jako normální kočárek či na běhání. Výběr to byl náročný. To sice asi víc posoudí Vláďa, ten učinil první velké rozhodnutí, že to bude Chariot-Thule. A že to bude model CX. Já se pak podílela na rozhodování, jeslti dvou nebo jednomístný. Samozřejmě, že máme jen jedno dítě, ale chtěli jsme mu dopřít více prostoru a pohodlí tím, že koupíme dvoumístný. Bojhužel se ukázalo, že ve dvoumístném modelu není možné umístit dítě doprostřed, takže ačkoli jse ve vozíků sám, stejně musí sedět je nna své půlce, kde má o něco méně místa, než v jednomístném modelu. Takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme ještě ve Velo Fiala dokoupili pylovou síť (to aby Eliška nedýchala všechen ten prach, co se za kolem zvedá), takže teď jsme připraveni. … Až tedy mé kolo projde servisem :-). Ale Vláďa to již seEliškou vyzkoušel a zatím dobrý.

by ·Žádné komentáře
(22.3.2014 Kostnice)
Předpověď na víkend nebyla nic moc, tak jsme zavrhli jakýkoli hike a vyrazili na sever do Kostnice. Podívat se, kde byl ukončen život Jana Husa. Z Curychu nám cesta trvala tak 45 minut. Nejpve jsme navštívili katedrálu (je nádherná a ohromná!), pak jsme se přes pěšší zónu v centru dostali k jezeru (Bodensee), kde je Koncil a přes nákupní centrum, které bylo plné nákupuchtivých Švýcarů, zpět k autu. Již z auta jsme si pak vyfotili památný kámen na místě upálení Mistra Jana Husa. V Kostnici se od letoška bude slavit po dobu pěti let 600 let Kostnického Koncilu, podrobnosti zde.
Kašna
Husův kámen.
Pár dalších fotek je zde.

by ·Žádné komentáře
(16.3.2014)
Minulou neděli jsme se vypravili na dlouho plánovaný výlet – kolem Pfäffikersee. Báli jsme se, že cesta bude na Elišku moc drncat, ale teď už je velká, takže jsme to riskli. Pfäffikersee je kousek za Curychem, takže ráno jsme si mohli klidně pospat (haha, Eliška se budí pravidelně kolem šesté bez ohledu na to, že je neděle). U jezera je povětšinou rezervace pro ptáky, ale místy jsou i mola pro plavce. Cesta byla, jak jinak, po naprosté rovině. Udělali jsme si zkrátka krásný 13 km dlouhý výlet.
Pohled na jezero od auta.
Když už to Elišku v kočárku nebavilo.

by ·Žádné komentáře
Vláďa se dnes vypravil na skialpy na Kesch (dvoudenní výlet, tak snad časem také přidá popisek a pár fotek), a tak jsme si s mámou a Eliškou mohly vybrat výlet dle našeho gusta. Zvolily jsme, díky dobré předpovědi, Planetweg na Uetlibergu. Když jsem ale chtěla koupit lístky, tak jsem se dozvěděla, že lanovka z Adliswilu nejezdí. A co teď tedy? Záložní plán do Forsch jsme ještě odložily a vypravily se místo toho do Rapperwil. Již dlouho jsem si chtěla projít místní dřevěný most přes jezero, takže konečně se mi naskytla příležitost.
Nejprve jsme začaly kávičkou v Rapperwilu a prohlídkou hradu s krásnou vyhlídkou na jezero. A pak už hurá na most a na druhou stranu jezera. Jak jsme se cestou dočetly, tak most pochází (nebo na tomto místě již byl) ze 14. st a byl součástí poutních cest Jakobsweg/Way of St. James a putování do Santiago de Compostela.
Naše cesta končila v Pfäffikon (SZ). Zde jsme celé uťapané vlezly do vlaku a hurá zpět do Curychu.
Celková vzdálenost: 10 km, převýšení: nula nula nic 🙂
Pohled na most směr Pfäffikon.
Pohled zpět na Rapperswil.

by ·1 komentář
Minulý víkend jsme se po sobotě strávené na lezecké stěně vypravili, díky pěknému počasí, na výlet k Mauensee. Jezero to je malé, kolem jedné poloviny vede turistická cesta, má ostrůvek se „zámkem“, který tedy vypadá, pouze jako velký barák, a je u něj jedna keška. Kolem dokola to bylo cca 6 km + cesta k a od jezera = 7,5 km. Co nás trochu zaskočilo bylo bahno na cestě. Vláďa to měl v teniskách asi nejhorší. A tlačit nacucanou trávou 20 kg kočárek také nebylo nejjednodušší. A to nepočítám několikero přenášení mostků.
Tento kus cesty ještě šel v pohodě.
Nacucanou trávou to šlo ztěžka.
Po sváče na sluničku (s pletenými čepicemi od Domi).

by ·Žádné komentáře
Být každý týden takový, jako tentokrát, tak to bude dlouhodobě náročné.
  • Pondělí: večerní němčina mi odpadla, tak jsme místo toho jeli vybírat snubní prstýnky. Návrh jsme zadali, tak uvidíme, co vytvoří a co za to budou chtít.
  • Úterý: dopoledne jsme si šly s Eliškou nahradit cvičení z předminulého týdne, kdy jsme byly nemocné. Takže to to dopoledne uteče jak voda a odpoledne je člověk z toho cvičení jak trochu unavený, tak trochu nabuzený.
  • Středa: večer byla němčina přesunutá z pondělka.
  • Čtvrtek: dopoledne jsme měly s Eliškou naší klasickou 1,5 h cvičení. Následně jsem se doma rychle vysprchovala, sandwich už jedla v tramvaji a dorazila jen tak tak na začátek kurzu německé gramatiky na universitě. Vypadá to slibně. Tak uvidíme, jestli slibované rychlé tempo vydržím. A aby toho nebylo málo, tak po odpoledních 4,25 h v práci jsme ještě byli pozvaní ke kamarádce na večeři a promítání fotek z dovolené.
  • Pátek: schůzka s finančním poradcem a večer fondue, takže docela odpočinkový den.
Do toho jsem každý den 4,25 h v práci, jsem zapsaná na online kurz Image processing na Duke University (což vyžaduje shlédnout cca 1-1,5 h přednášek, udělat domácí úkoly a kvíz), poslala jsem tak šest meilů do školek (na našich cca šest předchozích žádostí, které jsme posílali na podzim, nikdo nereagoval, a čas se krátí) a zařídila jsem si nové dioptrické brýle (ať mám jedny stabilně v práci, ono když už je člověk unavený, tak mžourat do monitoru nní nic přjemného).
A to před sebou máme ještě víkend. Má být pěkně, tak uvidíme, co podnikneme. Lezení snad určitě a k tomu snad nějaký pěkný výlet.

by ·Komentáře: 5
Jarní, teplá a slunečná sobota (15.2.14) přímo vybízela k nějakému pěknému výletu. A tak jsme se vypravili do St. Galenu, kde jsme za svůj pobyt ve Švýcarsku ještě nebyli. Luxusně jsme zaparkovali hned u centra v podzemních garážích. Cestou na trh jsme si v malém obchůdku koupili dva výborné sýry a Appenzell bylinkový likér. Trh byl výborný. Koupili jsme hromadu levné zeleniny, domácí těstoviny, pohankovo-jablečný chléb, tirolské špekové knedlíky, česnek a domácí fondue. Vše jsme dali do auta a pokračovali na prohlídku města. Celé nejužší centrum je pěšší zóna, takže procházka to byla velmi příjemná. Na lavičce na sluníčku si Eliška dala oběd a venkovní prostředí si dost užívala. My si vzápětí dali u stánku (široko daleko to byl jediný) klobásu (typickou OLMA, která byla bílá a spíš taková neutrální, a pak červenou, která byla více masová a výrazná) a hot dog. Poté jsme prošli místní architektonicko-výtvarnou rote-stadtlounge (těžko říct, co to mělo za smysl – několik ulic bylo pokryto červeným „kobercem“) a pomalu se vraceli zpět k autu. Ještě nesmím opomenout čokoládovnu (kavárna, kde prodávali i spoustu výrobků z čokoláday) a palčinku od stánku na cestě zpět.
Tím jsme ještě ale nezkončili. Nyní jsme zamířili do Arbon u Bodanského jezera. Až, když jsme přijeli k místní plovárně, jsme si uvědomili, že to bylo právě zde, kde jsem v roce 2011 plavala jedny z mých prvních (a posledních) plaveckých závodů (článek zde). Po turistické jsme se vydali směrem k centru Arbon podél jezera s výhledem na Německo a rakouské Alpy. Kousek od plavečáku v Arbon dostala Eliška na lavičce svačinu a přesedlala z kočáru do nosítka. To bylo vlastně poprvé, co ho pořádně vyzkoušela. Zatím v tom byla jen doma a to vždy tak na pět minut. Ale teď jsme jí to udělali do módu „koukám dopředu“ a to se jí líbilo. Vláďa pak říkal, že po tom 1,5 km se docela pronese (ve svých necelých 7 měsících má již přes 8 kg). Pak už jsme definitivně zamířili domů.
Několik fotek je k náhlédnutí na našem rajčeti zde (pouze pro ty, kteří vědí heslo).