U Marků

Tak Vláďa má za sebou první test kamery v terénu. Úspěšný i neúspěšný. Úspěchem bylo, že ze silničního výletu do passu Ibergeregg přivezl 1,5 h video. Z bikového výletu druhý den nic, protože se kamerka nějak zasekla. Také neustále řešíme, jak nejlépe kameru na helmu přidělat. Na stranu to nejde, protože to je prý dost cítit a táhne jí to na stranu. Tak to musí být přidělané na šošolce, ale větrací otvory v helmě jsou na úplně špatných místech. Další možností by bylo kameru přidělat na řidítka (prodává se na to i speciální držák), ale prý, obzvlášť v terénu, je pak obraz dost roztřesený. Nejstabilnější poloha je prý na hrudi. Na to se jak pro Drift, tak pro GoPro kamery prodávají takové kšandičky/postroj, které na sebe upnete a kameru připevníte. Idea dobrá, ale provedení se Vláďovi nelíbí. Tak nevím, kam mu to přiděláme.

A k videu – nikdo (kromě mě) se samozřejmě asi nebude koukat na plný záznam. Musí se to sestříhat a přidat zvuk. A jak na to? Možná byste někdo měl nějaké dobré tipy. Já si zatím vystačila s málem (a myslím, že i do budoucna mi to bude stačit). Na jednoduché sestříhání a přidání hudby jsem použila Windows Movie Maker. Problém může být váš počítač – každá půlhodina videa ve Full HD rozlišení je cca 3,5 GB. Když si do toho pak dáváte zvuk, ukládáte kopie a tak různě si s tím vším „hrajete“ , rázem se volné místo na disku může dostat do červených čísel (obzvlášť když pracujete na notebooku s kapacitou lehce přes 200 GB). Výstupem z kamery je mp4, což Windows Media Player v klidu přehraje (ne tak již jiné mé prohlížeče). A výstupem z Movie Makeru je též mp4. Hudbu jsem přidávala v mp3 a dobrý.

Co byl problém, ale řešitelný, když máte čas a dáte si tu práci, je vítr. Kamera samozřejmě nahrává i zvuk, pokud ho přímo nevypnete. Což má výhodu v tom, že můžete podávat informace o tom, kolik toho máte za sebou a před sebou, kde vlastně jste, jak se cítíte, že ten terén stojí za ***, apod. Ale do toho zaznamenáváte i nepříjemný vítr. Jedno jednoduché řešení – koupit si externí mikrofonek, který si připnete blíže k ústům (takže mluvené slovo tak bude rázem hlasitější), ale hlavně je mikrofon obalen molitanem, který vítr eliminuje. Někdo říká, že se vítr z nahrávky vůbec odstranit nedá. Asi ne absolutně, ale něco jde. Krok jedna – oddělit audio od videa. Na to jsem našla pěkný „krok za krokem“ postup pomocí AVS Video Converter zde. Následně je možné použít například Audacity a filtr na odstranění šumu (návod například zde). Pak ovšem máte video a dva zvukové kanály (myšleno zvuk z nahrávky, tedy mluvené slovo, a hudbu na podkreslení akce), s čím si výchozí nastavení Movie Makeru neporadí. Ale i na to je návod (zde). Mým problémem byla nekompatibilita jednotlivých formátů. S tím by si člověk musel trošku pohrát – aby výstupem z jednoho byl akceptovatelný vstup do druhého. No až to budeme jó potřebovat, tak se na to podívám víc do hloubky. Ale ono zpracovávat několik půlhodinových audio záznamů, hrát si s několika půlhodinovými videi, ono to tomu počítači trošku trvá, než to přechroupe.

A ještě jedna vychytávka – nahrávání obrazovky jako videa – třeba pomocí Screen Recorder.

Jak jsem již zmínila, tak originální velikost jednoho půlhodinového videa ve Full HD byla okolo 3,5 GB. Po sestříhání a přidání hudby, byl výsledný 15 minutový sestřih uložený ve vysokém rozlišení okolo 2 GB; uložen v kvalitě „pro počítač“ to pak mělo 600 MB. Ale to se Vláďovi pořád zdálo moc. Tak co s tím? V případě, že zvolím „publikovat na youtube“, tak mi to nabídne následující možnosti (pro mé 15 minutové video): 1920×1080 (1,2 GB), 1280×720 (540 MB), 854×480 (246 MB), 640×360 (143MB), 426×240 (68 MB). Ale ta kvalita jde samozřejmě dolů.

Vláďa z vidiny toho, že by měl být hvězdou na YouTube nadšený není, takže já jsem jen tréningově zkusila uložit jedno video v horší kvalitě do sekce „soukromé“, kam byste měli přístup, kdybych vám to umožnila, ale musíte mít youtube heslo, takže mi takovéto sdílení přijde nepraktické. A ta kvalita po převedení na 640×360 je fakt bídná.

No ale jednou to všechno vychytáme, tak se těště. A třeba přijde i nějaká ta recenze. Zatím kamerka přečkala malou dešťovou spršku.

Jinak se zatím nejlépe osvědčilo následující připevnění na helmu

Každý se jednou dostane do situace, že má po škole … a co dál? Ti šťastnější ví přesně, kam míří, případně navázali kontakty s nějakou „vysněnou“ firmou již na škole, … ti méně „úspěšní“ začínají hledat, případně pokračují ve studiu, aby během této fáze navázali kontakty s nějakou „vysněnou“ firmou a po tomto studiu tak již definitivně věděli, kam jejich kroky budou směřovat. Nebo opět dodělají školu a opět nevědí. A zkouší … a posílají CV, … a nevědí, … a hledají …

Já jsem zatím tak někde mezi. Moc nevím, co dál, ale zatím studuji i „pracuji“ (i když tomu našemu „výzkumu“ se „práce“ moc říkat nedá … nebo alespoň pro mě je výzku prostě jen další forma studia). Ale když mám zrovna volné okno (jako třeba když čekáte na výsledky od kolegyně a nechce se vám nic moc dělat, abyste následně měli o víkendu práce nad hlavu, protože v pondělí bude zase ona čekat výsledky od vás) tak někdy dojde i na pročítání „inzerátů“, článků „jak najít práci snů“, … případně článků „neumím jazyk dané země, ale chci tam pracovat“, apod.

Co jsem tady ale hlavně chtěla napsat je seznam zajímvaých stránek, ke kterým se ráda vrátím až bude ten pravý čas. Znáte to, většinou najdete informace (platí to i v domácnosti pro věci denní potřeby) zrovna ve chvíli, kdy je nepotřebujete a naopak, když to potřebujete tak googlíte jak blázni, ale nenacházíte. Btw, dali byste si do CV, že umíte dobře googlovat na internetu? U někoho jsem něco podobného viděla (samozřejmě řečeno ne takto neomaleně) a docela mě to zaujalo/překvapilo.

Takže ty stránky.

Jak se dočtete na internetu, tak polovina lidí, která má zkušenosti s pánvemi Green Pan (keramické „Eco friendly“ pánve s výborným vedením tepla), na ně nedá dopustit, druzí jim nemůžou přijít na jméno. My patříme (Vláďa tedy rozhodně) spíš k té první skupině. Nejednou se vrátil z nákupu, rozzářený jak sluníčko, že je měli v 50% akci. No nekup to! Kromě Woka, palačinkové pánve a oválné pánve na ryby máme snad všechny velikosti – od malé, kam se vám vejdou dvě vajíčka, po vysokou pánev na maso se sosem. Co se musí nechat je, že čištění funguje tak jak má. Přischlá vajíčka? Nechat chvilku odmočit a lehce setřít.

Ale. Můj problém s Green Pan je smažení. Samozřejmě – ideou nepřilnavé keramické Green Pan pánve neobsahující PTFE ani PFOA je smažení (obecně příprava jídla) s velmi malým množstvím oleje. Nedá se říct žádným, protože v manuálu se dočtete „nerozpalujte pánev samotnou“. Ale maso musíte hodit až na rozpálenou pánev. Takže šup tam s trochou oleje, másle, sádla ať se tam má co rozehřívat. No a další věc – „maso zprudka opečeme ze všech stran“ … a co potom? Jak docílím, aby bylo pěkně udělané i uvnitř. Obzvlášť teď, když musím mít veškeré maso opravdu skrz naskrz propečené? No ještě to tam čtyři minutky z každé strany nechat. No a co se mi většinou nestane? Ten tuk, na kterém žádný kousek masa neleží, se začne připékat. Takže si říkáte – používám moc (zbytečně) vysokou teplotu. Možná ano. Ale Green Pan se chlubí „High heat resistance“, tedy odolností proti vysokým teplotám. V této pánvi můžete v klidu i flambovat bez obav, že byste si povrch poškodili. Kromě toho, kamarád říkal, že jsou odolné do 250°C (na netu jsem našla až 300°C), zatímco plotýnka dá tak 200°C. Tak v čem je problém?! Kdo ví. Ale na připálený tuk si stěžuje spousta lidí. Jeden pěkně napsaný článek od nespokojeného uživatele najdete třeba zde (AJ).

No a co se mě tedy stalo? Toto:

Takže co s tím? Všude se dočtete, že k čištění Green Pan pánve stačí ve většině případů papírová utěrka, kterou povrch šetrně utřete a je to. Někdo to na internetu vtipně komentoval slovy, že po pár měsících používání to teda musí vypadat. A když přeci jenom utěrátko nestačí, tak měkká houbička a trošku saponátu musí stačit. Samozřejmostí je zákaz používání jakýchkoli abrazivních mycích a čistících prostředků. Ale co s tím připečeným olejem? Stejně jako jiní uživatelé na internetu jsem vyzkoušela kde co – jar a nekonečné drhnutí, čistič sklokeramických desek, převařit vodu s octem, apod. Nic nepomohlo. Pak nějakou dobu pánev jen tak ležela v koutě kuchyně a čekala (asi na to, až už to někdo nevydrží a hodí ji do koše). Pak jsem ale objevila něco, co mě mohlo zachránit. A také že to do jisté míry fungovalo. Posuďte sami:

No ano, není to 100%, ale už se na tom dá zase vařit. A prý vařením se ty připáleniny dále odstraňují. No nevím, ale uvidíme. A co tedy zafungovalo? Posypat povrch jedlou sodou, postříkat octem a nechat nějakou dobu působit (třeba přes noc nebo celé odpoledne). Pak přidat trochu vody a dát to vařit. A pak dřevěnou vařečkou „škrabat a škrabat“. Dřevem povrch nepoškrábete, ale ty přípečky se pomaličku stírají. Je to tedy zábava na nějakou dobu a také doporučuji nemít hlavu nad pánví, protože odpařující se ocet je prostě mazec.

Takže teď zkusím smažit na nižších teplotách, případně na jiné pánvi .

Někdo se během mateřské naučí šít na stroji, jiný třeba … „programovat“. Mateřskou mám sice ještě před sebou, ale již od začátku roku, nebo spíš od té doby, co jsem přestala sportovat a získala tak nějaký volný čas navíc, jsem se snažila vyplnit volný čas nějak „aktivně“. Na skládání našeho velkého puzzle se ani nedostalo. Samozřejmě TV nějaký čas také zabrala, ale co mi nejvíce „kradlo“ čas, byly online kurzy na https://www.coursera.org/. Můžete se tady přihlásit na kde co – neurovědy, sportovní výživa, historie, programování, … No a právě u posledně zmíněného jsem si říkala, že to by se mi někdy mohlo hodit a něco málo k tomu by mě stejně zajímalo. Původně jsem se přihlásila na „An introduction to interactive programming in Python“. Jak se ale ukázalo, bylo velmi prozíravé, absolvovat před tím ještě dva jiné, více základní (i když toto také měl být „úvod do programování“) kurzy na Torontské Universitě (Learn to program: the fundamentals, Learn to Program: Crafting quality code). Ten aktuální běží na Rice University a je to super. Celkem se v online přednáškách střídají tři profesoři, kteří to vše podávají v odlehčené formě a vypichují věci, se kterými mají studenti nejčastěji problémy. Přednášky samy o sobě zas tolik času nezaberou. Řekla bych tak 1-2 h. „Horší“ to pak je s „domácími“ úkoly, kdy člověk opravdu musí pochopit, co si v přednáškách vyslechl a aplikovat to. Úkoly jsou automaticky zhodnoceny, takže hned víte, jak na tom jste. Většinou máte pět pokusů, takže, kdo není líný, měl by se dostat v pohodě přes 90%. No a potom tu jsou mini projekty. Každý týden „programujeme“ nějakou jednoduchou (tedy teď po pěti týdnech už jde do tuhého, jak sami uvidíte dále) hru. Ale nemyslete si, že nás jen tak hodí do rybníka a plavte. Vše je důkladně probráno v přednášce a na internetu je krok za krokem, jak máme při sestavování hry postupovat. Pak už jen napsat vše na správnou řádku a hrát stále dokola a hledat chyby a vymýšlet vylepšení. Součástí hodnocení mini projektů je i to, jestli jste sami ohodnotili něčí hru. Systém je velmi pěkně vymyšlen. Nahrajete si kód spolužáka (kterého samozřejmě neznáte, do těchto kurzů se většinou zapsalo něco kolem 50 tis. účastníků) a podle „grading rubric“ ho oznámkujete. Prostě a jednoduše vyzkoušíte, jestli to či ono funguje. A je to. Když pracujete pořádně a dosáhnete požadovaných bodů, dostanete (většinou) potvrzení o absolvování kurzu (což ve výsledku nic neznamená, protože vlastně nikdo nemůže na 100% určit vaší identitu, ale je to pěkný pocit to mít a hlavně vědět, že jste se něco nového a snad i užitečného naučili).

Na rozdíl od těch dvou předchozích kurzů, kdy jsme pracovali v klasickém pythnovském prostředí, pro tento kurz byla vyvinuta speciální internetová aplikace, která tak umožňuje rychle a jednoduše sdílet kód. Takže kdo je zvědavý, může níže uvedené odkazy prostě nakopírovat do svého prohlížeče („bohužel“ to funguje jen pro firefox a chrome) a vlevo nahoře zmáčknout „play“. A hrajete.

Jedna z prvních her, kterou jsme měli za úkol bylo „uhodni číslo“ (Guess the number): http://www.codeskulptor.org/#user11_EPlVLJp8EkvYMDo.py. Černého pole si nevšímejte, to jsme ho ještě neuměli ovládat. Jde o to, uhodnout, na které číslo počítač „myslí“. Do pole „Enter a guess“ vložíte svůj tip a vpravo vedle kódu si přečtete jestli tajné číslo je vyšší než to vaše („Higher!“) nebo nižší („Lower!“) nebo jestli jste číslo uhádli („Correct!“). Zároveň, aby to nebylo tak lehké, máte omezený počet pokusů. Pro hádání čísla mezi 0 a 100 máte 7 pokusů, pro hádání mezi 0 a 1000 máte 10 (je matematicky dokázané, že to na tento počet pokusů jde uhodnout).

V další hře (Stop watch: http://www.codeskulptor.org/#user12_8qrYC2VCpWgHi04.py) jde o to zastavit hodiny na celých sekundách. „Start“ spouští stopky, „Stop“ je zastavuje. V pravo nahoře můžete vidět vaši úspěšnost. Pro novou hru, zmáčkněte „Reset“.

Další hra byla Pong: http://www.codeskulptor.org/#user13_NRDRaVa0NldP5Lm.py. Zde jde o to „nedostat gól“. Jednoduše posouváte „posuvníky“ (vlevo a vpravo, hra je pro dva hráče, ale můžete hrát sami proti sobě) buď šipkami (nahoru a dolu) nebo písmeny (w, s). S každým odrazem se rychlost balónku zrychluje.

Následovalo jednoduché Pexeso (http://www.codeskulptor.org/#user14_uBeXPaGoyNfYjHK_1.py). Všichni známe. Najděte všechny páry (zde čísel). Počítá se vám počet tahů. Velmi dobré skóre je 12 tahů.

A dnešní týden byl docela zlomový. Předešlé hry byly spíš o tom pochopit základ, a pak už s to nějak udělalo. Tentokrát mi to přišlo opravdu komplexní. Ale výsledek je super: Blackjack! Jedná se tedy o jednodušší verzi, než se hraje v Las Vegas, ale i tak to bylo zajímavé. O co jde? Musíte získat na kartách součet co nejbližší, ale nepřesahující, 21. Král, královna a spodek jsou za 10. Eso může být za 1 nebo 11 (nebojte, počítač rozhodne za vás, co je lepší). A jak se hraje? Na začátku je třeba rozdat karty (tlačítko „Deal“). Vy dostanete dvě, které vidíte, krupiér (Dealer) dostane také dvě, ale jen jednu vidíte. Sečtete si hodnoty a řeknete, jestli chcete ještě jednu kartu (tlačítko „Hit“), nebo vám to stačí a přenecháte pokračování krupiérovi (tlačítko „Stand“). Jakmile zmáčknete „Stand“, tak už na vás nic nezáleží. Krupiér si dolíže, jak to má naprogramováno, a hra se vyhodnotí. Vy pak buď vyhrajete, nebo prohrajete a to se promítne do vašeho skóre vpravo nahoře. Nutno podotknout, že remíza znamená výhru pro krupiéra. Také vám prozradím, že krupiér má naprogramováno hrát tak, aby jeho karty měly hodnotu 17 a více. A pak se zase můžou rozdat karty. Případně začněte znovu (zresetuje se skóre) pomocí tlačítka „Start new game“.

A závěrečný dvoutýdenní projekt stál opravdu za to – Asteroidy (správná funkčnost je zaručena pouze v prohlížeči Chrome).

Kurz byl naprosto supr. Kdyby všechno, co se ve škole musíte naučit, bylo podáno takovouto formou, to bych do školy opravdu chodila ráda. Tak uvidíme, co můj další kurz.

Tímhle tempem bych události první poloviny května asi nikdy nenapsala. Takže sednout a psát.

Všechno se to pěkně sešlo v jeden termín – oslavy Nanebevsoupení (Ascension Day / Auffahrt), oslavy 10 let od maturity, svatba Jirky s Janičkou, konference v německém Ulmu. Na to, že jsem měla být spíš v klidu, to vypadalo na náročný týden.

Den Nanebevstoupení připadnul na čtvrtek s tím, že ve středu je zkrácená pracovní doba (o dvě hodiny). Takže v plánu jsme měli jet do Čech ve středu ve večer a dovolenou si tak muset vzít jen na pátek. Ačkoli byl tedy Vláďa z práce relativně brzy (já pracuji z domova, takže já byla připravená již od oběda), pohled na dopravní radar nás od brzkého vyjetí odradil. Nemá cenu se honit a pak stát 2-3 h v zácpě. Nakonec jsme vyjeli kolem sedmé a i tak jsme to do Winterthuru vzali okrskami a ne po dálnici. Myslím, že i tak jsme byli rychlejší. Pak už cesta pokračovala v poklidu. Jen někde u Norimberku to chvilku stálo. Ale do Prahy jsme pak dorazili kolem druhé (?) ráno. Takže v docela pěkném čase.

Druhý den jsem mohla v klidu vyspávat a odpočívat. Zato Vláďa si užil různé obíhání kamarádů a servisů, ale nakonec mu zbyl čas i na kolo (nebo to bylo až v pátek?).

V pátek jsme naopak „cestovali“ spolu – po různých nákupech. Přeci jenom, moci si v obchodech „pokecat“ česky je příjemné. Taktéž české ceny. I když ty rozdíly vnímáme stále méně a méně. Můj seznam na dvě A4 jsme zvládli bravurně. V podvečer se za mnou ještě zastavil kamarád a na sedmou mě Vláďa zavezl do centra, kde jsme v Lokále měli sraz z lidmi z gymplu.

Žel, účast byla dost bídná. Sešlo se nás 9 z celkového počtu třiceti, i když „pozvaných“ bylo asi kolem 15. No i tak jsme si pěkně popovídali, čas běžel a já až v jedenáct zjistila, že už jsem tou dobou vlastně chtěla být doma. Dlouhý den. Vláďa byl tak hodný a zase pro mě přijel.

A v sobotu byl další velký den. Ráno jsme se mohli v klidu vyspat a až kolem poledního jsme vyrazili směr Blaník, kde měl můj bratranec svatbu. Počasí sice nic moc, ale to dobrou zábavu nepřekazilo. A kosa byla taktéž. Musela jsem nevěstu v šatech s holými rameny obdivovat. Já byla navlečená a stejně mi žádné vedro nebylo. Svatba se konala venku na statku, který nyní slouží jako penzion. Specialitou každého pokoje a i velké společenské místnosti byla kachlová kamna. Takže komu byla zima, mohl se jít schovat do tepla. Nechyběla spousta jídla, ohnivá šou, soutěž pro novomanžele a pouštění přáníčkových lampiónů. Ačkoli pro nás byly rezervovány dvě postele, ještě večer (v noci) jsme jeli domů. Stejně bychom se ráno museli hned sbalit a vyrazit směr Praha, takže takhle jsme to měli s pohodlným spaním doma.

Vláďa ráno ještě pomáhal se stěhováním kytek, já jsem si tradičně válela šunky u počítače a po obědě jsme vyrazili. Nikoli však přímo do Curychu, nýbrž do německého Ulmu, kde mě čekala dvoudenní konference (Symposium on Computational Biomechanics in Ulm). Byla jsem na této konferenci již před dvěma lety a bylo to supr. Je to docela malé, tak padesát účastníků, a prezentující studenti to mají zadarmo. Takže si hradí jen dopravu a ubytování. Stejně jako před dvěma lety jsem se ubytovala v hotelu Astra, který je cca 5 minut chůze od místa konání konference. Na rozdíl od doby před dvěma lety měli letos WiFi již v ceně hotelu, takže jsem mohla být s Vláďou v kontaktu. Do Ulmu jsme dorazili po deváté večer (Vláďa měl před sebou ještě cca 3h jízdy do Curychu). Ještě jsem si doupravila prezentaci na druhý den, dala teplou sprchu a před půlnoc zalezla do postele.

Registrace účastníků byla až od 9:45, takže jsem měla spoustu času se v klidu vyspat, dát si snídani a připravit se. Bohužel žádné vedro. Ráno i pršelo. Na snídani jsem potkala Alexe (z ruského Permu), kterého jsem poznala loni na konferenci Human Biomechanics v Třešti. Chudák líčil, jak mu cesta zabrala přibližně 27 h (a to sebou táhnul i sádrový model jater!).

Vlastní konference proběhla opět ve velmi přátelském duchu. Tím, jak je tu relativně málo lidí, se dá lépe s někým dát do řeči a najít někoho, kdo pracuje na podobném problému. Přestávky na kávu, svačinku a obědy se střídaly s 1,5 h bloky přednášek. A v pondělí večer jsme měli společnou večeři v centru v tradiční švábské restauraci „Drei Kannen“. Minule to bylo také zde, to jsem si ale mohla „dovolit“ tam jít pěšky. Tentokrát jsem musela věnovat několik minut času hledání spojení. Naštěstí to nebylo tak těžké. Ptala jsem se (samozřejmě že anglicky) na recepci, jestli by mi nemohla dát internetovou adresu, kde bych spoje našla. Tak řekla, že by mohla, ale že to jen v němčině. „No to nevadí“. Ono ve výsledku, i když člověk tou danou řečí nemluví, tak vyhledat spoj není zas až tak těžké. Ale dobře, že ty základy mám, bylo to o to jednodušší. Takže až příště budu hledat systém městské dopravy, tak zde je odkaz: http://www.ding.eu/karten-und-plaene/ulmneu-ulm.html. Ve výsledku to funguje docela dobře. Až na to, že autobus, který jsem si vyhlédla, zrovna vynechal. Což znamenalo čekat o 10 minut déle. Pak jsem si ještě nevšimla, že autobus staví v jiné ulici, než jsem si myslela a udělala si tak neplánovanou procházku, ale nic dlouhého. Restauraci jsem nakonec našla. A protože byla zrovna doba chřestu, dala jsem si něco a la palačinku se sýrem, šunkou a bílým chřestem (tarte flambe / flamkuchen). Po zkušenosti z doby před dvěma lety jsem si nechtěla dávat žádný masový pokrm – to bych měla na tři večeře. Ale spolustolovníci si dali nějakou pánvičku pro tři a to byla hromada brambor, zelí, klobásek a masa … další jim s tím museli pomáhat a stejně se s tím nepopasovali.

Zpět na hotel jsem jela spolu s Alexem a ještě jedním klukem, který v hotelu bydlel. Byla jsem docela ráda, že nemusím jet sama. Kluci šli ještě pracovat na Alexově prezentaci na následující den a myslím, že se u toho docela bavili.

Druhý den jsem se u snídaně potkala znovu s Alexem. A k mému milému překvapení jsem zjistila, že odjíždí až následující den, což znamená, že si mohu zavazadla nechat u něj v pokoji a až budu po skončení konference čekat na Vláďu až pro mě zase přijede, tak mohu být u něj na pokoji. Super. Hotel jsem ráno zaplatila, vše si pobalila a vyrazila na další várku přednášek. Až nyní, když nepiji kávu jsem si uvědomila, jak moc kafe na konferenci normálně vypiji. Teď mi musel stačit džus. I když malou kávičku s hodně mléka jsme si dnes (po osmi měsících!) neodpustila.

Závěrem jsem moc ráda, že jsem jela. Mluvila jsem s profesorem z Aalborgu, zakladatelem AnyBody software technology, se kterým nyní pracuji. Celé pondělí a též u večeře jsem si sním chtěla promluvit, ale pořád jsem ho nemohla odchytit. No a pak si našel on mě. Řekl, že mám rozhodně kontaktovat jeho kolegu, který na něčem podobném , jak já, pracuje. A pak jsem se také dostala do kontaktu s klukem, který též pracuje na modelu čelisti, ale ne model jako tuhé těleso, ale jako deformovatelné. K čemuž bych se časem také chtěla dostat. Tak uvidíme, jestli z toho nějaká spolupráce vzejde.

No a ani ne v šest už jsme s Vláďou jeli zpět do Curychu. To byl dlouhý týden. No aby toho vlastně nebylo málo – druhý den jsem měla od osmi čtyř hodinovou přednášku o statistice (v němčině). K mému překvapení jsem se docela chytala. Ještě to mělo pokračování týden na to, opět 4 h. Ale teď už je fakt pobíhání po Curychu konec. No ještě se párkrát stavím v práci, o víkendu asi v centru na jeden rozlučkový večírek a pak už nevytáhnu paty z domu.