by ·Žádné komentáře
16.6.2012
Tak už je to rok, co jsem ve Švýcarsku a řekl bych, že teprve během uplynulého víkendu se mi podařil pořádný silničářský zářez. S Vaškem jsme vyrazili objet kolečko přes tři passy – Oberalp, Lucomagno a Gottardo. Délka úctihodná [156 km], převýšení lehce znepokojující [cca 3500 výškových metrů]. Osobně jsem se uklidňoval tím, že na to máme celý den a kdyby to nešlo, tak vlak nás k autu jistě doveze 🙂
Původně jsem si myslel, že vyjet v devět by mohlo být dobré, ale časem jsme vzali zavděk i půl jedenáctou, kdy jsme konečně vyrazili. Hned od auta jsme začali stoupat do Oberalp passu. Na začátek trošku prudčí, ale od té doby, co si vzadu vozím silničářského důchodce [29 zubový pastorek] se 7% stoupáním nějak neznervózňuji. Po prvních cca třech kiláčkách v serpentinách se cesta narovnala a zbytek už byl takový poklidný. Jak už to tak s Vaškem bývá, tak jemu to na silničce prostě jede líp, takže v passu na mě už čekal.
Následoval pěkný sešup do údolí a něž jsme se stačili rozkoukat, přišel začátek stoupání do passu druhého. Podle profilu to mělo být relativně jetelné, ale znáte to. Na papíru / monitoru vypadá plno věcí lépe než jaké jsou ve skutečnosti. V našem případě sehrál nepěknou roli hodně silný protivítr, který nám na rychlosti doopravdy nepřidal.
Celou dobu jsem si držel rozumné tempo na nižších tepech a lehčích převodech, což mělo za následek, že Vašek nenávratně zmizel vpředu. Ale aspoň jsem se mohl pěkně kochat. Provoz zde byl takřka nulový, takže si člověk užil docela i klid. V passu jsme pak zapadli do hospy na polívku a s plnými břuchy se vydali vstříc 40km sjezdu do Biasca. Musím zdůraznít, že bylo fakt hezky, takže když jsme se přiřítili z těch cca dvou tisíc do cca 300m, tak jsme málem lehli vedrem. V horách se to dalo, ale v nížině to bylo k nesnesení. Mě hodinky naměřily 36 stupňů …
No a v tomhle teplíčku se zrodila asi zasádní chyba, kdy jsem se díky nechuti nenajedl. Z Biasca do Airolo, odkud začíná stoupání do passu, to bylo cca 40km převážně do kopce a mě to v tom vedru vůbec nejelo. Holt já na vedra nejsem, takže jsem se postupně začal přehřívat. Dvakrát jsem musel zastavit u tekoucí studánky a opláchnul jsem si hlavu a ruce, abych se trochu zchladil a než jsem se dohrabal do Airolo, tak Vašek už tam málem zakořenil. No nic no, domluvili jsme se, že pojede napřed a kdybych nemohl, ať volám, že pro mě přijede autem.
Poté co zmizel, jsem do sebe natlačil nějaké jídlo a pití, ale bylo mi jasný, že už je na to dost pozdě a hlaďák asi i s částečnou dehydratací to už nezachrání. No což, když je člověk i na sportovně-stará kolena trubka …
Do Gottardo passu jsem vyrazil asi 5-8 minut po Vaškovi a sem tam jsem ho i v nějaké serpentínce zahlédl, ale šance, že bych ho dojel byla rovna nule.
Asi si myslíte, že vyrážet po cca 130km do 12 km dlouhého stoupání s převýšením 932m je krapet masochismus. Ale kupodivu to docela šlo. Tepově jsem se držel nečekaně nízko a šinul jsem si to na nejlehčí převod pomalu nahoru a díky výmluvě na focení jsem si pak mohl dělat i docela dost zastávek, které mi vždycky pomohly. Na rajčeti je to krásně zdokumentované – co zastávka, to jedna fotka, aneb dvanáctero Vládíkovic zastavení 🙂 Nechci hledat paralely s náboženstvím, ale místama by to srovnání i sneslo 🙂
Gottard pass
Co dodat. Výlet se vyvedl, na silničce jsem rozhodně nic delšího a těžšího nejel, ale kupodivu jsem to přežil docela dobře. I ten 18km hike, co jsem na druhý den absolvoval s Míšou a Dominikou 🙂
Na závěr snad jen jedna poznámka ke Gotthardu. Hodně velká část se jede po kostkách, ale kupodivu to není tak hrozný. Z mého pohledu je ale celá stará cesta neuvěřitelné architektonické dílo. Museli si s tím vážně vyhrát, když to stavěli! Rozhodně se tam chci ještě někdy vrátit a užít si ho trošku víc, než se mi to podařilo nyní.

by ·Žádné komentáře
17.6.2012
Vzhledem k tomu, že nevím, kdy se dostanu k tomu, napsat pořádný článek o proběhlém víkendu (jak jste si mohli všimnout, není problém psát o akci s měsíčním zpožděním), tak raději rovnou sdělím pár hlavních bodů a především odkaz na fotky – ty stojí za to a je to ten nejlepší popisný prostředek Usmívající se.
Nedělní trasu naplánovala kolegyně-kamarádka Dominika. Výběr lokality byl ovlivněn tím, že její kamarádka je v oblasti Calfeisental na pozorování čerstvě vysazených supů. Takže cíl cesty byl jasný – Sankt Martin im Calfeisental a odtud do kopců k pozorovacímu stanovišti. Dostat se do Svatého Martina bylo zajímavé. Z dálnice na Chur odbočíte na Bad Ragaz, kde jsou prý teplé prameny (sem musíme ještě někdy zajet), pokračuje se přes Vättis k nádrži Girgerwaldsee. A zde to začíná být zajímavé – silnice podél této nádrže až do Svatého Martina je pro dvě auta moc úzká. Takže se zavedl jednoduchý systém – od každé celé hodiny do 20 je to jednosměrné z našeho směru a od půl do celé zase z druhého. Takže jsme alespoň měli čas rychle si prohlédnout okolí.
Sankt Martin im Calfeisental je malebná vesnička, jestli se těch několik dřevěných domků tak dá nazvat (http://www.sankt-martin.ch/, http://de.wikipedia.org/wiki/St._Martin_SG). Odtud jsme pokračovali dvě hodiny do kopce na pozorovací stanici supů, kteří byli nedávno vypuštěni a začínají se učit létat (St.Martin-Untersäss-Malanseralp http://www.wild.uzh.ch/bg/frame.php?bi=0&bg=0&ya=0&la=d&th=proj&st=6&su=6).Zde jsme si dali pauzu, pozorovali supy a testovaly Domoniky nový foťák – digitální zrcadlovku Nikon D3100 – to je hračka! Vypadá to, že si něco takového také budu muset koupit. Je to tak jednoduché a dělá to tak pěkné fotky! Jen to je tedy trochu větší „krám“ do batohu.
Vláďa pozoruje supy.
Odtud jsme pokračovali po úbočí kopců nad námi až k Sardonahütte (Malanseralp-Plattenalp-Untersäss-Sardonahütte). Cestou jsme museli překonávat několik potoků. Některé šlo přejít po kamenech, jeden jsme museli brodit.
U Sardonahütte jsme si dali svačinku (už se lehce připozdívalo a k autu to stále byly dvě hodiny chůze) a po druhé straně říčky Tamina jsme to konečně otočili zpět směrem na Svatého Martina. Ještě jsme našli jednu kešku a poté, co turistická cesta vedla ohradou, kde byly krávy s telaty, přímo na cestě samozřejmě, jsme odbočili na druhou stranu řeky, kde byla již široká, ničím nepřerušovaná (žádné brody) cesta přímo k autu.
Cílové foto u St. Martina
K autu jsme po 18 km došli kolem sedmé hodiny večer. Ještě že je tak dlouho vidět.
Výběr toho nejlepšího najdete na

by ·Žádné komentáře
19.5.2012
Tak se se skoro měsíčním zpožděním dostávám k alespoň krátkému zápisu o letošním, 47. ročníku, pochodu Praha-Prčice. Skoro bych to pomalu mohla přiřadit do škatulky svých klasických akcí. Absolvovala jsem to jednou na kole z Prahy v roce 2005, pak dlouho dlouho nic, protože jednak nebyl čas a jednak lidi, pak 2010 a 2011. Nějak přes celý rok lidi nemají čas či chuť. Ale pak, když se s nimi takhle na celý den sejdu, tak z toho je pěkná akce.
Letošní plánování bylo ovlivněno hokejem – jak? No vzhledem k tomu, že jsme od čtyř hráli důležitý zápas, tak mí spolupochodníci chtěli trošku natáhnout krok, abychom do cíle dorazili brzy a stihli ještě nějakou tu třetinu v Praze. A protože bylo naplánováno 33 km z Olbramovic, tak jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží kolem čtvrt na sedm. K tomu připočtěte 40 minut na nádraží, takže vstávat jsem musela pekelně brzy. No ale což. Počasí vyšlo, takže se bylo na co těšit.
Hodinovou jízdu ve vlaku jsme prostáli. Klasicky byl vlak narvaný k prasknutí. K našemu milému překvapení jsme ale v Olbramovicích nemuseli stát tak dlouhou frontu na mapu. Docela to odcejpalo. Za tradičních 30 Kč jsme dostali pořádnou mapu se všemi tratěmi, cestovní maxitatranku a náplastě, které se některým opravdu hodily. Ještě počkat na čtvrtého člena výpravy a mohli jsme vyrazit.
Co se mi na tomto pochodu líbí, je ta krajina. Je to prostě něco úplně jiného, než ty ohromné kopce ve Švýcarsku. Tady je výhled do krajiny, kopečky, rozkvetlé louky, … a špalír lidí mířících do Prčic 🙂
No nebudu to protahovat – cesta byla supr, lidí hafo (takže příště to chce jít ještě delší trasu, kde třeba lidí tolik nebude), společnost výborná, … příští rok zase … Jak jsem psala na začátku, že to je pomalu již tradiční akce – i to má ale své meze – nechci chodit vícekrát stejnou trasu. Takže to vidím ještě tak na tři ročníky maximálně a pak se musím poohlédnout po nějakém jiném, třeba méně masovém, výletě.
Cílová fotka v Prčicích. Po 33 km a 6,5 h chůze.

by ·Komentáře: 5
2.6.2012
Tak po dvouleté pauze jsme na něj opět vyjeli – tentokrát na silničních kolech (minule na horácích, což bylo díky jiným převodům jednodušší). O co jde? O kopec ve Vogézách ve francouzském regionu Alsace v departmentu Haut-Rhin (25 km severovýchodně od Mulhouse). Vrchol, na který se ještě dá dojet na kole, je 1325 m n. m. My jsme na něj vyjížděli z města Soultz (240 m n. m.) a stoupali jsme na něj cca 20 km. Profil stoupání s jednotlivými úseky můžete najít na:
Musím uvést hned na začátku, že veškeré dnešní kopce jsem vyjela s Vláďovou dopomocí. Ne třeba kvůli tomu, že bych to sama nevyjela, i když byly cestou úseky, které bych opravdu nevyjela, ale kvůli času – samotná bych to jela mnohem déle než v háku, nebo s dopomocí našeho „tahátka“.
Po 20 km (cca 2h) stoupání zasloužená svačinka.
Z Balónu jsme pokračovali zvlněnou cestou až na Coll de la Schlucht. A odtud dále směrem na Coll de Bohnomme. U Les Terrasses de Lac Blanc jsme rozdělili – já vyrazila směrem k jezeru a kluci směrem ke Coll de Bohnomme. Takže nadále popíši jen svojí cestu. Sešup dolů byl supr – nejprve pět kilometrů klesání, kdy se vůbec nemuselo brzdit, cesta se krásně klikatila a byly úžasné výhledy. Pak krátký výšvih na coll Wettstein, kde je památník padlých z první světové války, a pak zase nádherná jízda serpentinami dolů do Munsteru. A pak, bohužel, po dost hlavní silnici do Colmaru. Zde se z dost hlavní stala ještě více hlavní silnice a to už mě opravdu zarazilo (tuto trasu jsme si stáhli z internetu a moc jsme nekontrolovali, kudy vede. Ten chlapík jel tenhle závěr snad autem). Co se ale nestalo. Zrovna, když jsem Vláďovi psala, kde jsem, se ke mně přiřítili. Svojí dlouhou cestu o něco zkrátili, takže mě dojeli pěkně rychle. Ani jim se navolená trasa nelíbila, takže jsme odbočili mezi vinice. Zde ovšem nebyla jistota, že cesta povede stále po asfaltu. Navíc, mě nohy už moc nefungovaly (tzn. vleklo se to), takže se Vašek odpojil a vzal to přes kopec rychle k autu. My zvolili o něco méně kopcovatou trasu mezi vinicemi, kde hrozilo, že chvíli pojedeme po šotolině. A taky že jo. Do kopce jsem tlačila, voda se ze mě odpařovala neuvěřitelnou rychlostí (v jednu chvíli jsem musela poprosit paní, která zalévala kytky na zahradě, jestli by mi nemohla dolít vodu do lahve), nohy už nechtěly šlapat, no prostě hrůza.
Sice jsem byla na konci sil, ale při focení jsem se ještě dokázala usmát (což tedy na této fotce není vidět, ale to mi musíte věřit).
Ale nějakým zázračným způsobem se Vláďovi podařilo dostat mě až k autu. A za odměnu jsem si ještě mohla zaskočit do Lidlu koupit francouzské sýry. Ve výsledku dojel Vašek svoji kopcovatou trasou jen asi o 15 min dříve než my.
A na závěr trocha statistiky.
  • Celkový čas jízdy: 8,5 h
  • Čistý čas jízdy: (můj): 6:30 h, (Vláďův): 6 h
  • Celková vzdálenost: já: 130 km, Vláďa: 135 km, Vašek: 145 km
  • Převýšení: Vláďa něco málo přes 2000 m, já něco málo pod 2000 m a Vašek něco více přes 2000 m.
Mapu mé trasy můžete nalézt na bikemap.net (http://www.bikemap.net/route/1619821)
Vláďův profil
Vaškův profil.

by ·Komentáře: 3
28.5.2012
Tak konečně se sešlo jak počasí, tak chuť a lidi a vyrazili jsme do Engelbergu na feratu. Ve Švýcarsku to tedy byly první feraty, se kterými jsme přišli do styku. A tak jsme začali něčím lehkým. Do Engelbergu to je z Curychu cca 1,5 h jízdy. Zaparkovali jsme v Engelbergu, vyvezli jsme se lanovkou na Ristis (1601 m.n.m) a pěšky pokračovali na Brunnihütte (1860 m.n.m). Odtud to bylo ještě několik minut k vlastnímu začátku feraty. Navazování chvíli trvalo (někteří to dělali poprvé), ale pak jsme již mohli vyrazit. To, že šlo o relativně lehkou feratu dokládá fakt, že jsme cestou k feratě potkávali hodně dětí :). Ve výsledku nám ferata zabrala cca 45 minut (vrchol se nacházel v 2030 m.n.m). Pro začátek nic těžkého, i když visutý most nic moc. Zpět k lanovce jsme došli po klasické turistické značce. Tam jsme si ještě dali cílovku ve formě kávy a zmrzliny a mohli jsme lanovkou pokračovat dolů. Počasí nám přálo, nikomu se nic nestalo, … už se těšíme na další.

Foto: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/via_Ferata_Brunnistockli/

Kontrola před lezením.

by ·Komentáře: 4
26.5.2012
Naše první lezení venku (ve Švýcarsku). Já tedy byla pouze v roli fotografa, ale Bára s Vláďou si to užili. Zaparkovali jsme v Amdenu (nad Wallensee, 908 m.n.m). Jakožto sportovci jsme zavrhli lanovku (ke konci dne jsme se shodli, že jsme ji bývale měli využít :D) a začali stoupat po svých. K horní stanici lanovky (1292) to bylo cca 400 výškových metrů, což nám zabralo 1,5-2 h. Od lanovky k nástupu na stěnu to pak bylo ještě asi hodinu chůze. Nutno podotknout, že batohy s výstrojí nejsou vůbec lehké (a to já táhla jen jídlo :D).
… Malá odbočka – nejprve jsem myslela, že tento článek bude muset napsat Vláďa, protože článek, který se mi během cesty tvořil v hlavě, by Vláďa k publikaci nepustil :). Holt výšlapy, kolmo na vrstevnice s pocitem, že být to ještě o kousek prudší, tak je to již kolmá stěna, mi nejsou moc po chuti. Do toho, jak je ve Švýcarsku zvykem, vede wanderweg skrz výběhy s krávami, telaty a býčky a to mi taky nebylo do smíchu. Nehledě na to, že jsem musela ve svých fungl nových teniskách projít nějakou močůvkou. A hlad. Během tří hodin šlapání do kopce vám vytráví. … Konec odbočky.
Na stěně (cca 1500 m.n.m) již bylo několik dvojic. Bára s Vláďou na sebe navlékli obsahy svých batohů a vyrazili. Já jsem je pomalu následovala s foťákem připraveným k akci. Nástup trochu znepříjemňoval sníh, který zakrýval prvních několik metrů cesty. Vláďa pak říkal, že tato sněhová část cesty byla z celého lezení to nejhorší. Pak už to šlo ráz na ráz – 4 hodiny usilovného lezení s pěknými výhledy a tak. Poslední lanovku jsme nestihli. Od stěny jsme vyráželi kolem půl sedmé. A pak nás čekal ještě hodinový sestup a cesta do Zurichu.
No ale vypadá to, že Vláďu lezení nadchlo, takže asi budeme kupovat další lezecké vybavení.
Předstartovní foto.

by ·Žádné komentáře
Jen pro zajímavost – za ten poslední rok studia němčiny se mi ustálily následující záložky se slovníky a různými gramatickými výkladovými příručkami. Někomu by se to třeba také mohlo hodit.
  • http://www.dict.cc/ Englis-German Dictionary
  • slovnik.seznam.cz – česko-německý a německo-český slovník (není nutné uvádět, ze kterého jazyka do kterého chcete přeložit)
  • http://konjugator.reverso.net/konjugation-deutsch.html časování sloves nejen v němčině, ale i ve francouzštině, angličtině, apod.
  • http://www.canoo.net/ – na toto jsem narazila relativně nedávno – jde o německý slovník a gramatiku. Vložíte slovo a zobrazí se vám nejen komplet časování/skloňování daného slova, ale můžete si též projít různé odvozeniny a přidružené gramatické jevy.
  • http://translate.google.com/ -Google překladač – klasicka, která sicwe není leckdy dokonalá, ale pro prvotní nástřel textu to je výborné.
  • http://slovnik.cz/ – česko-německý a německo-český slovník, další jazyky též možné. Je nutné vždy uvést ze kterého jazyka do kterého chcete přeložit.
  • http://www.wordreference.com/ – různé jazykové slovníky, i výkladové
  • http://dict.leo.org/?lang=en – tento sice nepoužívám, ale slyšela jsem na něj chválu

by ·Komentáře: 3
5.5.2012, Zürich
Tak konečně máme i my doma domácí pekárnu. Již loni jsme si ji chtěli pořídit, ale z nějakých důvodů jsme to pak odsunuli. No, a letos ji Vláďa dostal k narozeninám. K tomu nám děda nadělil asi sedm kilo chlebové mouky a směsí, takže hned po návratu „domů“ jsme mohli začít testovat.
Jen ještě než začnu, tak co vlastně máme: pekárna Eta Harmony má příkon 800 W, dva malé a dva velké hnětací háky, dá se v ní připravit chleba až do velikosti 1,5 kg (ale již jsme zjistili, že 0,5 kg je až až) a má 11 programů (kromě jiného i na džem … a dá se v ní připravit i sekaná) a váží 7,9 kg (je to pořádný macek a kromě toho kolem ní a nad ní musí být dostatek volného prostoru k odvětrávání). Pro více info, se můžete podívat sem nebo sem .
Takže Vláďa v sobotu prostudoval návod, pročetli jsme postupy na sáčcích a mohli se do toho pustit. Ale ono to není tak jednoduché. Není chlebová směs jako chlebová směs. U některých mi přijde, že to je snad jen dražší mouka – musí se do toho přidat olej, mléko, vajíčka, cukr, sůl, droždí … to už si můžu udělat chleba z normál mouky a vyjde to levněji. Chce to holt číst etikety pořádně rovnou v obchodě. Pak jsme ale mezi balíčky našli i žitnou směs, kam se přidává pouze voda a ojel. S tou jsme začali. Ona to je náhodou docela věda … nejprve v návodu píší, že se musí VŽDY nejprve dát do nádoby voda (a další tekutiny), pak chlebová mouka/směs a na závěr droždí a dochucující složky. Jenže o pár řádků dál je zase uvedeno, že jakmile se jedná o hutný chléb, tak naopak musí přijít nejprve droždí a mouka a pak teprve voda. No což. Řídili jsme se tím, co bylo na obalu – dokonce tam je i uvedeno, že v případě pekárny Eta máme použít program číslo jedna. Takže pečení mohlo začít. Tím, že jsme začínali v sedm hodin večer, na chleba jsme se mohli těšit až v půl jedenácté – ano, ano, klasický program trvá 3,5 h. Tento program se skládá z předehřívání ingrediencí, pak se to hněte bůhvíjak dlouho, a pak to kyne, kyne a kyne. Na závěr se to upeče. Ještě je tam „okno“ na přidání dochucujících složek, jako v našem případě slunečnicových semínek.
Přidání ingrediencí bylo jednoduché. Pak následovalo předehřívání … takže zatím se nic nedělo.
Pak se to začalo hníst. To byla docela legrace – celý stolek se klepal a míchačky si předávali jednu malou kuličku těsta … no byli jsme zvědaví.
A za 3,5 h – hotovo – teď jen opatrně vytáhnout, nechat vychladnou, vyklopit …

… a vytáhnout hnětací metly.

Náš první chleba …

… žitný s kmínem a slunečnicovými semínky.
A s čím jsme si ho dali? No samozřejmě s čokoládou :).

by ·Žádné komentáře
Abyste si nemysleli, že jediné, co tady děláme je věda/práce a kolo 🙂
  • Sobota (21.4.) – Vzhledem k tomu, že hlásili špatné (deštivé) počasí, naplánovali jsme si odpočinový den – nákupy v Glattcentru (shánění dárků) a mytí oken – to dalo zabrat (oboje).
  • Neděle (22.4.) – Na neděli hlásili snad ještš horší počasí (a jako vždy se spletli – bylo docela slušně), tak jsme si naplánovali výlet na stěnu a pořádně si zalezli. Poprvé jsem zdolala obtížnost 6a+ na prvním (tzn. sama jsem si musela tahat lano a jistit, ale o tom třeba více jindy. A co se obtížností týče, viz poznámka pod textem).
  • Pondělí (23.4.) – S kolegyněmi jsme se vypravily do termálních lázní v centru Curychu (http://www.thermalbad-zuerich.ch/index.asp?kat=Gruppe14). A bylo to supr! Vstupné není sice nejlevnější, ale koupel ve vyhřátém bublinkatém bazénku na střeše areálu s výhledem na Curych, jezero a Alpy stál za to!
  • Úterý (24.4.) – Koncert Nightwish v Hallenstadion Zürich. Bylo to velký, hlasitý, velkolepý a pěkně zaplněný. Co mě ve výsledku trošku zkazilo dojem a co jsem nevěděla bylo, že skupina v roce 2005 změnila zpěvačku (Anette Olzon), která nedosahuje takového rozsahu, jako ta předešlá (Tarja Turunen). Což, jak jsem následně dohledala, se nelíbilo ani dalším fanouškům, a tak se fanoušci rozdělili de facto na dva tábory „Nightwish’s fanbase became significantly divided on Anette’s (Anette Olzon) style of singing. Some fans felt that her voice was not trained or powerful enough to suit Nightwish’s symphonic metal style, and claimed that her voice would be better suited to pop rock. Other fans assert that the power in her voice, in addition to the instrumentation, is what makes Nightwish retain their Symphonic power metal style.“ (zdroj Wiki). No ale od toho tu je internet. Na Youtube http://www.youtube.com/watch?v=JDcm_-qSe24 můžete shlédnout celý rozlučkový koncert z roku 2005 – je supr. No a v Praze jsem nelenila a zakoupila dvě CD od Tarja Turunen – supr!
  • Středa – to máme klasicky večer němčinu.
  • Čtvrtek (26.4.) – Navečer přesun do Čech. Abychom se vyhnuli všem možným zácpám po cestě, vyjeli jsme relativně pozdě (kolem půl sedmé) a do Prahy tak dorazili v jednu v noci.
  • Pátek (27.4.) – Poté, co jsme šli spát kolem půl druhé ráno, jsme vstávali v půl sedmé, abychom mohli být na osmou u zubaře (já i Vláďa jsme to měli jako klasickou prohlídku, jen Vláďa má již švýcarské pojištění – v tom zubař není, a pak je jednodušší využít služeb českého zubaře než švýcarského) – tak krátkou prohlídku jsem neměla od dob základní školy! A to mám z gymnazijních dob k zubařům respekt (rozumněj – trošku se bojím 🙂 ). A pak už nám nic nebránilo vrhnout se na nákupy – Hudy sport, Bontonland, Rock Point, Baťa, oběd v palačinkárně, drogerie a domů. Teploty se vyšplahy skoro ke 30°C a v tomhle pobíhat po Praze je skoro za trest.
  • Sobota (28.4.) – Přesun do Káranýho na chatu, kde jsme si úžasně užili oslavy Helčiných kulatin a dalších přidružených narozenin a svátků. Na dvě hodinky jsme vyrazili i na rychlý okruh na kolo. V tom teple (stále min 27°C) to je mazec a chce to pít, pít a krémovat se.
  • Neděle (29.4.) – Po opuletní snídani, která zabrala celé dopoledne, jsme se vrátli zpět do Střešovic na neméně opulentní oběd. Následovala další návštěva kamarádů za Prahou a ve večerních hodinách návrat do Káranýho.
  • Pondělí (30.4.) – S Vláďou jsme vyrazili na kolo. Původně byla v plánu zmrzlina v Loučni, což je pěkných 80 km po rovině s jedním kopcem v Loučni. Ale protože jsem chtěla jet kolem Úval (nedaleko bydlí kamarád a myslela jsem, že by mohl pokračovat s námi), vyrazili jsme jižním směrem. Kamarád doma nebyl, tak jsme sami pokračovali jižě až do Stříbrné skalice na Sázavě. Doplnili jsme tekutiny, ja se schladila zmrzlinou (jak jinak než Míšou), Vláďa doplnil rychlé cukry ve fromě koláčků a pokračovali jsme zpět. Musím říct, že tím jak Vláďa pořád musel šlapat proti větru a já se šikovně držela za ním, cesta suprově odcejpala a hlavně silové poměry se na rovinatém terénu (ve srovnání se Švýcarksem) vyrovnaly. Teploty opět okolo 30°C a tachometr po 4 h jízdy ukazoval 100 km (5:15h celkem).
  • Úterý (1.5.) – I tento den je ve Švýcarsku volno, proto jsme mohli do Zurichu vyrazit až v tento den odpoledne. Zabalit vše (opět plné auto – ale to bylo tím, že Vláďa dostal tolik dárků :), mimojiné – pekárnu chleba a ta zabere místo). „Domů“ jsme dorazili kolem desáté večer, vybalili věci a zcela zničení (teda já určitě) padli do postele (a jak se mi druhý den nechtělo stávat! – Vláďa se oháněl tím, že jsem teď měla pět dní volna ! – ale moc jsem si neodpočala).
  1. Pozn.: Něco více k hodnocení obtížnosti: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stupnice_obt%C3%AD%C5%BEnosti_%28horolezectv%C3%AD%29 Jinak tam u nás (v Curychu) na stěně jsou nejlehčí cesty 2 a nejtěžší 7c.
  2. Pozn.: mohu sice psát česky, ale kontrolu pravopisu nemám, tak případné hrubky a přeťuky ignorujte

by ·Komentáře: 2
9.4.2012, pondělí
Fotky z dnešního našeho posledního dne ve Fontainebleau naleznete na:
http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Boulderovani_ve_Fontainebleau-5/. Dnes „konečně“ dorazilo to slibované ošklivé počasí. Vzhledem k tomu, že jsme se domů chtěli vracet až na večer, tak jsme stále měli více jak půl dne volno (pro venkovní aktivity). Vyrazili jsme tedy nejprve na keškovací výpravu. Zaparkovali jsme na „Croix de Franchard crossroads“ a šli směrem na Le Mont Aigu (oblast na půli cesty mezi Arbonne a Fontainebleau). Následně se chtěl Vláďa ještě podívat do oblasti „Rocher des Demoiselles“, jižně od Fontainebleau, kde si na závěr vylezl pár boulderů. Mně již ruce nesloužily a byla fakt kosa. Ale na příští akci by to tady mohlo být dobré. Zahlídli jsme tu jen jednu skupinku lezců. Tady ty bouldery byly poházené ve vzrostlém lese, po písku, který je pro Fontainebleau oblast typický, ani památky. Museli jsme použít mapu a náš orientační smysl, abychom vůbec ty pravé značené bouldery našli. Je to tady opravdu málo používané. Takže příště to s sebou chce kartáček, abychom mohli chyty před lezením řádně očistit, a dostatek mága – je to dobré nejen na ruce (aby se nepotily), ale také na označení jednotlivých chytů (lépe se pak orientuje, kam že to máme šlápnout, chytnout, a tak). A to bylo vše. Takže zase jsem si o dovolené neodpočinula. Asi to je již opravdu pravidlo :D. Vrátili jsme bouldermatku a vyrazili domů. K našemu milému překvapení jsme nezkysli nikde v zácpě.