U Marků

Fotky z dnešního dne naleznete na:

Ráno jsme vzali pana profesora a vyrazili do Fontainebleau na trh. Úžasné, jako vždy. Domácí říkali, že na něj také sem tam rádi zajedou. Najdete tu kde co: salámy, sýry, grilovaná kuřata, turecké pochutiny, italské sladkosti, čerstvou zeleninu a ovoce, oblečení, apod. Jako první nás neomylně uchvátily italské cukrovinky, mě následné turecké sladkosti, a la baklava. Dále jsme si koupili paštiku (kousíček z takovéhoto velkého čerstvého kola, kdy si nemůžete vzít méně jak 200g, protože se to prostě nedá ukrojit), quiche a nějakou tureckou plněnou … listové těsto(?) placku, což jsem myslela, mělo být s mletým masem, ale nakonec tam byla zajímavá kombinace špenátu a jemu podobnému zelenému lupení … ale dobré to docela bylo.

Dnes jsme se vypravili do oblasti „La Padole“, severozápadně od Fontainebleau. Tato oblast není tak exponovaná, jako „Trois Pignon“, a tak nejsou kameny tak ošoupané; celé to je více v lese, ne již jen píseček a borovice, ale klasický les a mezi stromy, jak nějaké starodávné mohyly, vysoké bouldery z větší části zarostlé mechem a malými stromky. Tady by se kartáček opravdu užil. Občas jste dolezli do míst, kde jste nejprve museli odehnat několik pavouků a odhrabat trošku hlíny, než se dalo pořádně něco chytit. Osobně už jsem měla boulderování docela dost, ale Vláďa ne a ne se nabažit :). Navíc „přistávací“ místa nebyla tak pěkná (myšleno, že jednotlivé bouldery byly většinou ve skupinkách, takže na místě dopadu byly další kameny, případně kořeny a tak). Což mě trošku odrazovalo. Síly docházely, takže lezl převážně Vláďa. Dokud ho palce z bot netlačili natolik, že musel ven z lezeček. To byla moje záchrana 😀 Ruce jsem měla už úplně tuhé.

Ráno jsme na snídani narazili na dalšího ubytovaného – profesora ekonomie z Austrálie, který si před plánovanou konferecé v Německu udělal prázdniny ve Francii (dal si krásné předsevzetí, že než umře, chce naučit plyně naučit jednu cizí řeč. A vybral si francouzštinu. Nutno podotknoout, že není moc obvyklé se v Austrálii učit cizí jazyky. Celá Austrálie mluví anglicky a jinde ve světě si stím člověk vystačí též, tak proč se s tím obtěžovat, že?). Doporučili jsme mu pár míst, kam vyrazit a my vyrazili za kameny. Fotky z dnešního dne jsou na: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Boulderovani_ve_Fontainebleau-3/. Dnes jsme vyrazili na „Desert d´Apremont“. Je to přibližně na půli cestě mezi Fontainebleau a Barbizon. Bouldery tu byly výrazně vyšší, takže mně se tím výběr cest dost omezil, protože nebudu bez jištění lézt do pěti metrů, že? Ani s tou pěknou bouldermatkou (fakt se na ní pěkně leží, asi si jednu budeme muset koupit 😀 … a pak začít víc boulderovat).

V pátek jsme se mohli na boulderování vrhnout naplno. Ale předtím jsme potřebovali zajet do obchodu koupit – bagety, salámky, francouzsky psané časopisy, čokoládu, kterou ve Švýcarsku neseženete, apod. Navíc nám domácí zařídili půjčení bouldermatky (tlustá madračka, která je dobrá na zmírnění pádů) – museli jsme si pro ni dojet do Recloses, cca 20 km daleko, ale stejně jsme to měli po cestě na naší první destinaci. V Recloses se z toho vyklubalo ohromné stavení, kde je možné se též ubytovat (myslím, že minimálně se tam vejde osm lidí, takže pro větší skupiny ideální. gitesdesjonquilles@free.fr, http://gitesdesjonquilles.free.fr). Půjčili jsme si pěknou bouldermatku

(http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Boulderovani_ve_Fontainebleau-2/#20120406_180031.jpg) za 10 Euro na celé čtyři dny a vyrazili směr La Chapelle-la-Reine hledat supermarket. To nás trošku zdrželo; dali jsme si malý oběd z nakoupených věcí a vyrazili přes Larchant (zřícenina starého kostela http://en.wikipedia.org/wiki/Larchant ) a zaparkovali poblíž oblasti „Rocher de la Justice“. Zde jsme vyrazili kolem Slona

(http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Boulderovani_ve_Fontainebleau-2/#20120406_121107.jpg) hledat ty pravé okruhy pro naši úroveň. Fotky z tohoto dne můžete nalézt na: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Boulderovani_ve_Fontainebleau-2/. Musím říct, že tato oblast se mi líbila ze všech nejvíce. Borovice, písek, nízké bouldery. Pravda, trošku ošoupané tím, jak se po nich hodně leze. Ještě hůř na tom je oblast „Trois Pignon“ – Vláďa tam zajel ve čtvrtek večer a říkal, že tam jsou kameny jak zrcadlo. Více se asi nemá o lezení cenu rozepisovat. Dneska na nás vykouklo i sluníčko (nutno poznamenat, že přes Velikonoce ve Švýcarsku sněžilo a v Čechách pršelo a teploty se „vyšplhaly“ až pod bod mrazu). Ačkoli to ve výsledku vypadá, že se toho moc nevylezlo (kameny nejsou leckdy vyšší než dva metry), tak je to pěkně unavující, jak dokazuje naše oblíbená následující fotka:

Následně jsme se přesunuli kousek na sever na „Rocher de Dame Jouanne“.

Den se se dnem sešel a již to budou dva týdny, co jsme byli boulderovat ve Fontainebleau. Sice to nedůležitější a nejzajímavější již bylo napsáno (Fotky http://misaavlada.rajce.idnes.cz/, shrnutí http://misaavlada.blog.cz/1204/fontainebleau-upoutavka ), ale hlavně bych sem chtěla připsat ještě pár poznámek, které nám příště, až sem pojedeme, připomenou, kam a kdy jsme chtěli ještě vyrazit.

Tento náš výlet do Francie jsme si naplánovali na Velikonoce. V Zürichu (nevím, jestli to platí pro celé Švýcarsko) je totiž na Velikonoce volné jak pondělí, tak ale i Velký pátek a půlka Zeleného čtvrtka. Takže již ve čtvrtek ráno jsme vyrazili směr Francie, konkrétně směr Paříž, protože Fontainebleau je cca 60 km jižně od Paříže. Jízda trvala něco kolem šesti hodin a proběhla v pohodě a bez stání v zácpách. Francouzské dálnice jsou pěkně drahé. Cesta tam a zpět nás vyšla dráž než celoroční známka ve Švýcarsku (obě cesty dohromady cca 70 Euro).

Ubytování jsme měli zajištěné v Bed&Breakfast (francouzsky se tento typ ubytování označuje jako Chambre d´hôtes) v Arbonne-la-Foret (www.plaisirdulivre.fr , plaisirdulivre@orange.fr) ve zrenovované kovárně. Ta měla kromě ohromné zahrady, dvě obytná křídla, kdy v jednom jsou dva pokoje s koupelnou a záchodem, v přízemí předsíň upravená na prostor pro snídaně. V druhém křídle měli domácí, příjemní postarší manželé, svoje zázemí. Jejich záliba ve starých knihách byla znát v celém „areálu“. K snídani jsme navíc měli domácí jogurt a domácí marmelády. K Vláďovu zklamání, nebo spíš já jsem pro něj byla zklamaná, se k snídani nepodávalo žádné „maso“ (šunka) – to domácí nejedí, takže to nemají. Zato jsme, kromě zmíněných marmelád, měli i sýr, chléb, croissanty, apod. Velmi dobré, ale obecně sladké, a jak Vláďa poznamenal, takové stereotypní. Jenže těžko srovnávat se snídaněmi, které jsme měli v Gruyere – ty asi jen tak něco nepřekoná – takové opulentní snídaně, kdy Vláďa spořádal skoro celý chléb a museli kvůli němu dokoupit zásoby Nutely, protože mizely závratnou rychlostí … Ale vraťme se k ubytování – velký pokoj s velkou postelí (a jen jednou velkou peřinou, což byl trošku problém), psací stůl, koupelna se sprchovým koutem, wifi, které kvůli tlustým stěnám v pokoji moc nefungovalo, topení, které jsme si mohli sami regulovat … příjemné.

Takže ve čtvrtek, den příjezdu, jsme si jen vynosili věci z auta a jeli jsme hned obhlédnout les. Vyrazili jsme na „Rocher de la Reine“, cca 10 km jižně od Arbonne (mapa Foret de Fontainebleau, IGN, 2417 OT). Z mého pohledu bylo na boulderování trošku zima – zataženo, cca 12°C, no nic moc. Takže já jsem to vzala spíš jako procházku, stejně jsem byla trošku nastydlá, takže jsem se nechtěla přepínat. Po nějaké době jsme objevili první žlutý okruh (jednotlivé bouldery, tzn. kameny, jsou uspořádány do tzv. okruhů, kdy zkrátka začnete na boulderu číslu jedna a jdete po šipkách a číslech dál, až na konec, což někdy může byt 10, 30, či 50 boulderů. Podle obtížnosti to pak vyjde na jednu hodinu nebo jeden den fyzické aktivity. Poznámka – žlutá je to nejjednodušší, když nepočítáme bílou – ta je pro děti.) a Vláďa začal zkoušet a konzultovat vše s průvodcem (tam jsou všechny okruhy a kameny zaneseny a označeny i s obtížnostmi a různými dalšími poznámkami, jako kde nejlépe u dané oblasti zaparkovat, a tak). Já jsem se dnes na lezení necítila, takže jsem se ujala role fotografa. Někdy to šlo v pohodě, jindy jsem musela Vláďu hlídat, aby nějak nešikovně nespadnul.

Po dolezení jsme se doma převlékli a šli najít něco k jídlu. Obě restaurace, o kterých jsme v Arbonne věděli, měly již zavřeno (19:10!! Arbonne není moc velké). Naštěstí jsme na parkovišti na cestě domů narazili na pojízdnou pizzerii, kde jsme si objednali dvě pizzy (každá za cca 10 Euro) a měli 40 minut čas, než se připraví. Pro příště jsme věděli, že asi bude lepší se s jídlem zařídit nějak jinak, protože do zavíračky se do místních restaurací prostě nedostaneme. Další možnost by byl Barbizon, ale tam už se musí autem.

Fotky z dnešního dne: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Boulderovani_ve_Fontainebleau-1/

K sepsání celého článku o našem Velikonočním boulderování ve Francii (Fontainebleau, cca 60 km jižně od Paříže) ještě nebyl čas, ale jako malou upoutávku nabízím pár fotek. Popisky jsou zatím skromné – více detailů ví Vláďa (jako kde to bylo, případně jak se daný kámen jmenoval, jak to bylo těžké, a tak).

Ve vesnici Recloses (jižně od Fontainebleau), kousek od vesnice Larchant, kde jsme začínali naší první lezeckou seanci, jsme si půjčili za 10E (na všechny 4 dny) takovouto suprovou bouldermatku.

Foceno předposlední den lezení … Vláďa zvládal stále lepší a lepší kousky. Oblast La Padole, jestli se nemylím, severo-západně od Fontainebleau.

Já jsem raději zůstavala více při zemi.

Vláďa má na lezení nejen větší sílu, ale také dál došáhne.

No a ačkoli se to nezdá, je bolderování docela vyčerpávající.

V Zürichu je již jaro. V sobotu (10.3.2012) bylo cca 10°C a sluníčko. Dopoledne jsme prováleli (Vláďa se po čtvrteční stěně stále cítil nějaký znavený), ale odpoledne jsme vyjeli na kolo (http://www.bikemap.net/route/1447496#lat=47.45549&lng=8.63422&zoom=12&type=2) . Po sněhu ani památky, 46 km, nohy bolely, neosezené pozadí jakbysmet (to se týká mě, Vláďa byl v pohodě). Na obědovečeři pak Vláda vykouzlil krevetové rizoto. Rizota už začíná mít opravdu zmáknutá.

A v neděli začalo poprchávat. Tak co s tím? Původně přemýšlel Vláďa o tom, že by jel zničit sám na kolo (holt ho sobotní výlet se mnou fyzicky neuspokojil) a já bych se jela projet na chvíli na koloběžku. Naštěstí jsme měli naplánovaný i výlet na sněžnice – směrem na Hoch Ybrig. Tam by už pršet nemuselo (a mohl by být ještě nějaký sníh). Až když mi v autě byla zima na nohy jsem si vzpomněla jsem si, že jsem si nevzala mé hřející pytlíčky do bot, tak příště. Jak jsme stoupali, sněhu přibývalo. Tam se opravdu ještě sjezduje, i běžkuje (opět na omezené planině, nic moc). Hned u auta jsme mohli tedy nasadit sněžnice a vyrazit nahoru. Bylo pod mrakem. Ale sníh pěkný. Šli jsme převážně po vyšlapaném chodníčku od jiných sněžničářů (nebo po sjezdovce). Část naplánované trasy byla zavřená (oblast klidu pro lesní zvěř, až do konce března), takže jsme museli výlet o něco zkrátit. I tak z toho nakonec bylo necelých 12 km.

Trasa

Oberiberg – Ibergeregg – Sterneneeg – a zpět do Oberibergu.

Foto

Po sobotních sněžnicích se mi v něděli nic moc dělat nechtělo … nebo spíš jinak – moc se mi nechtělo na kolo, na které se Vláďa chystal. Nakonec to skončilo pěkným kompromisem – já jsem vytáhla svoji koloběžku a Vláďa mě doprovodil na kolečkových bruslích – a jeli jsme objet Greifensee. Vláďa mi na bruslích docela ujížděl – holt se nestíhám odrážet rychleji než cca 12 km/h a on to v klidu mastil 15-19 km/h. Takže aby na mě nemusel pořád čekat, sem tam (celkem bych tipla, že dobrou třetinu cesty) tlačit – z kopce, po rovině i do kopce (alespoň měl pořádný tréning). Takže nejenže jsem působila jako „exot“, protože takovou vymakanou koloběžku není jen tak vidět (všichni mají jen ty obyčejné skutříky, malinké kolobrndy na přiblížení se do práce), ale pak ve dvojici s Vláďou, který mě tlačil, to muselo vypadat ještě lépe! Počasí bylo supr a ve výsledku to bylo cca 18 km za hodinu a čtvrt. Nohy zatím dobrý, ale do večera se to jistě rozleží a to tedy nevím, co pak na stěně, kam se večer chystáme, budu dělat … asi budu pořád stát dole a jistit Vláďu.

A jak jinak jsme ještě vyplnili neděli? – dopoledne malý rychlý úkli a Vláďa nám připravil oběd, abychom měli rychle něco k jídlu až dojedeme – podle své nové kuchyřky vykouzlil „jehněčí na česneku s knedlíkem“, kdy v receptu pozměnil pár věcí: nebylo to jehněčí, ale telecí (nějak máme pořád zafixované, že „kalb“ je jehněčí, což není), rajčatový protlak nahradil šťávičkou z konzervovaných sekaných rajčat, kerblík nám na balkoně opravdu neroste, takže jsme to měli bez zelené ozdoby a jako příloha – Vláďa si dal bramborovou kaši ze včera a já si udělala těstoviny. Bylo to výborné. A abych nezůstala pozadu (a protože jsem potřebovala alespoň částečně zlikvidovat to půl kola tvarohu, co mám v lednici), udělala jsem opět jablka v tvarohovém těstíčku. Vláďa z toho měl srandu, protože jsem zpočátku špatně odhadla velikost jablek a vykrajovaných koleček těsta, takže to bypadalo … no ne tak hezky jako ty šátečky na obrázku v receptu. Pak se od toho pro jistotu distancoval a šel sledovat pool v televizi. Já následně velikost jablek upravila, takže z toho ve výsledku byly roztobmilé malé jablíčkové měšce.

Ještě dodatek k sobotě – pustili jsme si Legendu o vášni s B.Pittem – snad v životě jsem žádný film tam neobrečela! To bylo tááák smutné!

Tak tentokrát jim předpověď vyšla a bylo relativně pěkné počasí … a teplo (snad 14°C). Vyrazili jsme tedy na sněžnice s vidinou toho, že možná je stejně asi nebudeme potřebovat, ale měli jsme v plánu jednu kešku, na kterou by se mohly hodit.

V Sattelu opravdu moc sněhu nebylo. Takže jsme připnuli sněžnice na batoh (to opravdu není lehký úkol – chce je to přidělat pevně, aby se neklinkaly ale také tak, aby nepoškrábaly batoh a neohrožovaly moc okolí) a vyrazili jen tak pěšky směr Wildspitz. Vzhledem k tomu, že loni touto dobou tady Vláďa již trošku bloudil, vyrazili jsme na jisto, a neomylně nechali wanderweg mimo. Ale to nijak nevadilo. Po silnici se šlo lépe, než se drásat bahnem kolmo na vrstevnice. Sluníčko o sobě dávalo vědět. Obzvlášť, když jsme šli stále nahoru. Po hodině chůze jsme se konečně dostali dostatečně vysoko … sníh se zde ještě držel, takže jsme navlékli návleky (po zkušenostech z minulého týdne jsme si speciálně zkontrolovali, že je tentokrát máme), nazuli sněžnice a pokračovali ve výstupu. Cestou jsme potkávali další sněžničáře, ale i obyčejné pochodníky a … cyklisty. Na Wildspitz (1580) jsme si dali svačinku (já tím dojedla všechny své zásoby) s výhledem na Rigi Kulm a dali se na sestup.

Pak jsme si dali ještě pěkný offroad, to když jsme se pustili po jedné zasněžené cestě ke kešce, nechtělo se nám vracet na hlavní cestu a šmikli jsme to lesem. Je to zajímavý zážitek … nikde nikdo, jen zasněžené stromy, netknutý sníh, spadané jehličí, … a klid. Na turistickou alpinweg jsme se po čase opět napojili a pak už pokračovali skoro kolmo dolů. Ačkoli máme jedny z nejozubenějších sněžnic (dobře drží na sněhu, nekloužou žádným směrem), tak na tom mokrém sněhu, který tu teď je, to jelo. Stačilo se trošku zaklonit (vzadu zuby nejsou) a sestup se výrazně urychlil.

Celkem jsme nastoupali 885 m, ušli 15,3 km a na cestě byli 5h 33min. Ještě, že v neděli se nedělá.

Foto viz. naše rajče: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Sattel_-_Wildspitz_-_sneznice