by ·Komentáře: 2
Tak jsme včera zahájili náš půlroční kurz němčiny – úroveň A2 (1/3 – v Migros schule mají úrovně dělené na třetiny, takže začínáme úroveň A2, tedy ne úplny začátečník, od začátku.). Pořídili jsme si k tomu hrozně těžkou (váhově) sadu učebnic a ve 20h naběhli do devátého patra Migros budovy v Oerlikonu. Musím poznamenat, že dle testu, bych mohla jít i do A2 (3/3), ale moc dobře vím, kolik jsme toho například z gramatiky (ne)udělali v mých minulých kurzech, o psaní ani nemluvě. A po první hodině musím říct, že zapadneme oba dobře – nejsme ani nejlepší, ani nejhorší. Maxiální počet studentů na tyto kurzy je 14 a to se kapacita, myslím, naplnila. Vláďa si dělal iluze, že takle pozdě večer se nikomu chtít chodit nebude 😀 (20-21:50, jednou týdně).
Vláďa: no nevím. Ja se po první hodině v pohodě cítím jako ten nejhorší 🙂 fakt vtipné, jak rozdílné úrovně se můžou sejít v jedné skupině. Holt rozřazování na základě znalosti gramatiky asi není nejlepší 🙂 No což, třeba to bude motivující o to víc dřít 🙂
Tento můj německý kurz má ale, pro mě, ještě jednu „dohru“. Když kolega zjistil, že opět začínám kurzy, tak prohlásil, že odteď budeme na našich „Kaffee Pause“ mluvit jen německy. Takže se ze mně stal tichý posluchač 🙂 … nee, ne tak docela. Sem tam nějakou větu dohromady dám. Musím ale říct, že zkrátka rozumím víc, než dokáži říct.
Do toho ještě cestou do školy poslouchám německy namluvené české pověsti (mě naprosto neznámé – z okolí Brna), takže to by v tom byl čert, aby mi nějaká němčina v hlavě neuvízla.

by ·Komentáře: 3
25.2.2012
Po úspěchu z minulého víkendu a nadějné předpovědi během týdne jsme se v sobotu vypravili opět na sněžnice. Naším dnešním cílem byl Amden u Walensee. Na toto místo jsme se dívali již minulý rok při našem pěším výletě z Murgu kolem Walensee. Takže konečně jsme se sem dostali.

Cestu jsme našli skoro na první pokus. Kryté parkoviště bylo z poloviny prázdné (sjezdovky v této oblasti nejsou to nejlepší, co Švýcarsko nabízí, a také sníh v těchto nížinách, kolem 1000 m, již pomalu ustupoval). Zjistili jsme, že jsme si zapomněli návleky, což by se nám v tomto mokrém sněhu mohlo docela vymstít. Ale jak můžete vidět na následující fotce, inženýrsky jsme se s tím vypořádali.

Naše návleky „co auto dalo“. Vláďa také poprvé vyzkoušel „plácačky“, které se přidělávají vzadu na sněžnice, aby se zvětšila plocha, a tolik se nepropadávaly. Já jsem si ve Vláďových šlépějích vystačila s klasickou velikostí.

Sedačkovou lanovkou jsme se nechali vyvézt o dobrých 300 výškových metrů, napojili se na wanderweg a vyrazili. Naše trasa vedla kolem hory Mattstogg. Mapově – pěkná vrstevnice. S tou spoustou sněhu to bylo chvílemi takové nakloněné (vlastní značku wanderwegu jsme viděli poprvé asi po třech hodinách chůze; gps se velmi hodila) a hlavně chůze ve sněhu, který vám sahá skoro po kolena, je dost náročná. Takže ve výsledku – 14 km, 6 h. Počasí – zataženo, místy větrno, ke konci sluníčko, v údolí nic moc.
Po dlouhé době jsme byli první, kteří tudy šli.
Úprava výšky holí s ohledem na sklon kopce.
V jednu chvlíli jsme si museli dávat pozor, abychom se někomu nepropadli do chaty :). V létě si sem musíme zajet na kole a podívat se, kolik tu toho sněhu vlastně bylo.
Ve výsledku to byla taková „zvlněná“ vrstevnice. Po levé straně je kopec, který jsme obcházeli.
Ke konci dne se počasí umoudřilo.
Scházíme zpět do Amdenu.
Původně jsme chtěli vyrazit i v neděli, ale já osobně jsem byla tak vyřízená, že „rest day“ se hodil. Šli jsme si zakeškovat (viz geocaching v loňském roce) a 7 km po lese za Zürichem mi bohatě stačilo.
Mapa

by ·Komentáře: 2
18.2.2012
První, čím musím začít je, že nám Vláďa v pátek koupil oběma sněžnice. Šli jsme „na jistotu“ a koupili si ty samé, které jsme měli půjčené v Davosu, jen s trošinku jiným upínáním, dle mého názoru lepším* – MSR Evo Ascent Snow Shoes.
Naše fungl nové sněžnice.
Takže, předpověď počasí dobrá, výbava připravena (Vláďa si v Čechách sehnal i návleky, bez kterých by to (skoro) nešlo, a mohli jsme vyrazit. Protože pro nás netrénované, by byl celodenní výlet na sněžnicích vyčerpávající, rozhodli jsme se, že část dne půjdeme na běžky a pak na chvíli na sněžnice. Takže ranní balení stálo za to. Pro změnu to vypadalo, že jedeme na týden pryč, … a to jsme jeli jen na den!
Vláďa: no já bych spíše řekl, že jsem si chtěl mimo jiné i zaběžkovat 🙂
Končeně byl dostatek sněhu i v okolí Gibswilu (na úrovni Rapperswilu, na konci „našeho“ jezera; Panorama-Loipe Gibswil, takže jsme sem konečně mohli vyrazit. Toto místo má výhodu v tom, že je to na stejné straně jezera, jako Schwammendingen, takže se cestou nemusíme prodírat přes věčně ucpaný Zürich.
I přes usilovnou pomoc gps jsme cestu nakonec našli. Modrá obloha, parkoviště hned u tratí. Něco jsme namazali (na namazané lyže ještě z loňska) a vyrazili. Tratě vedly nahoru a dolu, Vláďa si jízdu pochvaloval, že to není taková nuda jako na louce v Roterthumu … nutno přiznat, že to tady mají pěkně vymyšlené – trasa na bruslení pěkně oddělená od klasiky, navíc oddělené oba směry, … prostě paráda.
Trasa tam a zase zpátky.
Jedenáctikilometrové kolečko jsme, dle dobrých Vláďových odhadů, zajeli za cca dvě hodiny. Musím tedy říct, že namazat na klasiku je prostě fuška – samozřejmě mi to podjíždělo na všechny strany … už jsem se těšila na sněžnice.
Vláďa: Co vám budu povídat … špačkovala celou cestu 🙂
Popojeli jsme na vyšší parkoviště, převlékli jsme se, nasadili sněžnice a vyrazili jsme směr Bachtel (1116 m, stále nahoru).
Bachtela pohled do údolí.
Sluníčko svítilo, sníh se třpytil, nedotčený sníh si přímo říkal o to, abychom právě my v něm zanechali své stopy 🙂 … prostě pohodička. Na kopci jsme se krátce pokochali výhledem na Curych, který se topil v mracích, dali si stále teplý čaj** a vydali se hlava nehlava směr dolů. Jen tak, kolmo na všechny vyjeté koleje, volným lesem, nedotčeným sněhem.
Ťapání ve volném lese – Vláďa byl ve svém živlu.
Závěrem musím říct, že mě sněžnice naprosto nadchly. Připomíná mi to mé začátky na běžkách, kdy jsme na vodákovi chodili spíš volným lesem, než po upravovaných tratích. Jen sněžnice mají tu výhodu, že nekloužou. Ono i z kopce to je leckdy výhoda (mé, ostatní asi také znají, sjezdařské začátky na běžkách nebyly nijak příjemné – moc to klouzalo, brzdit se na běžkách prostě nedalo, …). … Jen škoda, že to tady opět začíná, minimálně v těch našich nížinách, tát. Tak uvidíme, kolik toho ještě nachodíme.
*Po zkušenostech z dalšího víkendu a hlubokého sněhu bych původní vázání asi uvítala více, ale myslím, že ten jeden jistící čudlík, aby se pásky zajistily opravdu na fest, se dají dokoupit.
**Po XY letech neblahých zkušeností s termoskami jsme konečně narazili na nějakou, která opravdu funguje – termoláhve Primus se šroubovacím uzávěrem (takový ten „tlačný“ byl součástí balení též, ale ještě jsem neměla odvahu ho vyzkoušet.

by ·1 komentář
Je tomu již bezmála 14 dní, co jsem si doma zkusila malý biologický experiment. Na internetu se můžete dočíst, jak postupovat při výrobě domácího jogurtu ve speciálním přístroji „jogurtovači“, který je na takovéto domácí pokusy uzpůsobený. Ale já měla jiný „recept“ – od kolegyně (biochemičy). Postup je ve výsledku dost jednoduchý. Základem bylo, že jsem v práci uzmula (měli to vyhodit?!) polystyrenovou krabici (obdobnou těm, co se používají jako „ledničky“), která tvořila můj „jogurtovač“. Pak už stačilo jen půl litru tučného mléka (pro začátek jsem nechtěla zničit celý litr) a jeden obyčejný bílý jogurt. … Malá odbočka – jak jsem se následně dočetla na netu, tak to funguje i s polotučným Tetrapakem a prý dokonce i s ovocným jogurtem jako základem! … Ale k vlastnímu postupu. Mléko pomalu ohřejeme na 80°C. Opět se můžete dočíst, jak šikovně odhadnout teplotu … ať již neustálým ponořování prstu (co hygiena? viz dále) do mléka, či ohmatáváním hrnce … já použila potravinový teploměr. Dále necháte mléko zchladnout na 40°C. Já to nechávám tak na 45°C, protože jednak teploměru chvíli trvá, než něco naměří, jednak při následném vmíchávání jogurtu mléko ještě vychladne. Rozhodně to nesmí být moc teplé, pak se prý nějak jogurt od mléka oddělí, či co a také (prý) pak neprobíhá správně ten proces kdy „(lakto)bacili“ požírají laktózu (tuhle část si ještě někde musím vyhledat). Nicméně, pak vmícháte lžičku jogurtu. Pořádně rozmíchat, aby směska byla homogenní, a plníme do sklenic (plast prý také jde, ale sklo je lepší kvůli hygieně a „šetření přírody“). Pak vše dám do „lednice“ a nechám být. Prý to je hotové za 6-8 h, tedy když si to připravíte večer, máte snídani. Já to zatím kontrolovala zase až večer, takže to pěkně zrálo 24 h. A výsledek můžete vidět.
Při otočení sklenice dnem vzhůru se jogurt ani nepohnul. A chuťově supr! Vláďa sice tvrdí, že to je moc kyselé, ale on jogurty vlastně vůbec nejí, tak nemůže hodnotit.
Ještě jedna věc k hygieně. Dočetla jsem se, že bych měla nejprve vše, s čím přijde mléko do styku, vyvařit … při první snaze jsem si popálila ruku, takže jsem se na to pak vy…. a také to bylo v pohodě. Ono zase prý má to mléko takové specifické pH (a ty množící se bakterie tomu ještě pomáhají), že tam stejně nic moc jiného „žít“ nemůže. S těmi „dobrými“ bakteriemi se dostávám zpět k té teplotě – pro jejich dobrý růst musí mít prostředí 40°C – proto je ten jogurtovač, který tuto teplotu konstantně drží, „nezbytný“. Ono ale, jak mi bylo vysvětleno, je růst bakterií pořádně exotermní reakce (teplo se uvolňuje do okolí), že oni si vlastně tu teplotu udržují jakž takž sami. Prý, když se někdy do „ledničky“, která, jak jste jistě již pochopili, slouží jako izolace, podívám ráno (tedy po těch osmi hodinách), tak budou skleničky teplé. Měřila jsem si teplotu vnitřku polystyrenové krabice před vložením základu jogurtu a mělo to kolem 22°C a stejně se tam jogurt vytvořil. No a to je vše. Pak už jen přidat domácí marmeládu a může se baštit. Takhle mám z jednoho litru mléka zásobu jogurtu na týden.

Pobavily mě některé postupy dalších výrobců jogurtů – někteří řeší udržování správné teploty troubou (nastavit na 50°C), jiný peřinou a topením.

Sami si to někdy zkuste – my jsme se s kolegyní shodly, že to je úžasný zázrak – vezmete mléko a lžičku jogurtu a máte z toho hromadu jogurut 😀

by ·1 komentář
Dneska to bude opět spíše takový kratší zápisek o tom, co vše se dá stihnout za jednu mrazivou neděli.
Ráno v Zürichu bylo pěkných -14°C, ale vypadalo to, že se sluníčko vyklube, takže jsem neváhal, strčil běžky do auta a vyrazil jsem směr Rothenthurm. Vyrazil jsem sám, jelikož Míša si stěžovala, že po sobotním lezení ji bolí snad každý sval v těle 🙂
Běžkování bylo naprosto super, i když byla docela kosa. Auto mi hlásilo nepěkných -17°C, ale na teploměru u tratí bylo krásných -13°C, což jak uznáte sami je výrazně lepší 🙂 Po hodině a tři čtvtě, s nějakýma 24km v nohách a hlavně v rukách jsem to zabalil a mazal jsem zpět domů. Fakt mě docela mrzí, že z Zürichu do stop je to kolem hodiny jízdy autem a při zácpách i déle. Mít to víc po ruce, tak bych na běžkách stál asi obden 🙂
Míša mezitím uklidila celý byt, napekla úžasný tvarohový taštičky a stihla i odpolední šlofíček, z kterého jsem ji bohužel vyrušil svým příchodem. Ještě k těm taštičkám. Jedna část byla s tvarohovou náplní a druhá byla s kouskem jabka [na speciální moji objednávku]. A jak jsem už psal, hrozně moc se povedly!!
A jelikož v Zurichu tak před 10 dny vypukla chřestová sezóna a v obchodech jsou ho mraky, tak jsem naplánoval na nedělní pozdní oběd chřestové rizoto s plátkem telecího. Jako já vím, že samochvála smrdí, ale nedá mi to a musím si to pochválit, jelikož se to moc povedlo. Doopravdy to začína vypadat, že bysme se s Míšou mohli naučit i trošku vařit 🙂

by ·Komentáře: 2
Upozornění: Těm z vás, co si rádi slintáte na klávesnici při čtení o dobrém jídle radím, abyste si ji buď dali stranou nebo si ji přikryli ubrouskem Usmívající se
Jak jistě všici víte Míša měla tento týden takové ty záležitosti se změnou věku či co a já bych vám rád nabídnul pohled do kulinářské části celé události.
Celé to začalo již v předvečer, kdy se Míša rozhodla upéct moučník pro své kolegy v práci dle receptu, který ještě nezkoušela. Zkušeně si nechala dostatek času a někdy kolem půl desáté večer se na to vrhla. Moc detailů z výroby nevím, jelikož jsem se kuchyni z praktických důvodů [čti ‚v rámci uchování si zdraví‘] raději vyhýbal, ale výsledek se na mě ráno ze stolu jen usmíval Usmívající se A musím zdůraznit, že se velice povedl!
V den D pak proběhla dá se říct až smšť lahodných chodů – na večeři bylo tří chodové menu.
Krevetový krém z brambor, zeleniny a krevet ozdobená krevetami (M.: Bramborovo-mrkvový krém s krevetami)
Čerstvý chřest zabalený v ala rostbiefovém masíčku a slanince se zeleninkou (M.: roastbeef jsem prostě nesehnala, tak jsem vzala něco jiného, no a aby to nebylo tak suchopárné, tak jsem přidala slaninku)
a ještě jednou
A na závěr pečený česnek (M.: ten se vážně povedl! Jen by to pro příště chtělo dořešit koření.)
Já jsem pak dostal ještě zbytek z moučníku, takže ani dokrm nechyběl Usmívající se
Všechno se hrozně moc povedlo, ale osobně bych vyzvedl moučník a polévku – oboje bylo naprosto dokonalé.

by ·Žádné komentáře
15.1.2012
Já bych navázal na místě, kde Míša skončila v předchozím zápisku – u jejího usnutí Smějící se. Původně jsme plánovali dojet autobusem pod Pischu, lanovkou se nechat vyvézt nahoru, obejít si značený okruh na sněžnice a případně se projít po značeném wanderwegu. Jelikož jsme na sněžnicích předtím nikdy nestáli, tak jsme raději v plánování drželi při zdi. No a večer jsem si tak brouzdal po webu davos.ch a narazil jsem na zprávu, že sněžnicový okruh je uzavřen. Tož to sděluji Míše, očekávám smutnou reakci a ono ticho. Tedy ne uplné, ale tiché pravidelné oddychování Usmívající se.
Takže ráno jsme holt museli trošku přehodnoti plány a nakonec z toho vzešlo, že když nám prodají lístek na lanovku jen na směr dolů, tak si to na sněžnicích vyťapeme nahoru, podle sil projdeme hřebínek a necháme se svézt zpět do údolí. Když zbydou síly a čas, tak ještě vyrazíme na běžky.
Jelikož sněžnice zatím nevlastníme, tak jsem si je ráno za 30CHF i s hůlkama půjčili a autobusem vyrazili pod lanovku. Z nákupu lístku se vyklubala veselá záležitost, jelikož „jen na cestu dolu lístky nevedeme, ty si zde kupuje někdo tak maximálně jednou za měsíc či dva“. Ale slíbila nám, že zavolá obsluze nahoru, že se tam zjevíme jen s papírkem od ní, že jsme to platili Smějící se.
Cesta nahoru se skládala ze dvou částí. Nejprve jsme šli po straně červené sjezdovky na dolní stanici jednoho z vleků a tam začínala neupravovaná černá sjezdovka, po jejíž levé straně jsme vzlínali nahoru. Převýšení bylo nějakých 600 výškových metrů, ale jelikož bylo krásně, tak to docela utíkalo.
Zatímco Vláďa okukuje okolní velikány, Míša se krok sun krok sune nahoru.
Na hřeben jsme se dostali někdy po půl jedné, a jelikož poslední lanovka jela ve čtyři hodiny, tak bylo spousta času pokračovat po hřebeni směr pryč od lanovky. Postupně jsme to vzali přes vršky 2460m n.m., 2440m n.m.,2 459m n.m. až jsme skončili na Hureli [2444m n.m.]. Celou cestu nás provázely neuvěřitelné výhledy a absolutní klid. Naprostý balzám na duši po sobotě Usmívající se.
Ťapání panensky neporušeným sněhem má něco do sebe.
Sem tam jsme potkali snowboardisty či skialpaře (Míša pozn. skialpinisty) a jen jsme tiše zírali na to, co se také dá na lyžích či prknu sjet. Fakt mazec!
Po krátké svačince s výhledem na zamrzlé Davoské jezero, jsme vyrazili zpět k lanovce [2483m n.m.] +- stejnou cestou, jakou jsme přišli.
Co vám budu povídat. Sněžnice nás ohromně bavily a je jisté, že si je dříve či později koupíme Nevinný. A skialpy neuvěřitelně stouply v našem žebříčku, co zkusit, jelikož by to mohla být také naprostá paráda. Avšak nejdůležitější závěr tohoto víkendu je, že sjezdovky nás opravdu, ale opravdu nechávají chladnými. Ať žijí běžky, sněžnice a doufám, že v budoucnu i skialpy!
Míša: se vším musím docela upřímně souhlasit.

by ·1 komentář
14.1.2012
Dnešní počasí vyšlo dle předpovědi úžasně. Ráno jsem si ještě trochu přivstala a šla vyzkoušet hotelový bazén. Sama jsem tam dvacet minut blbla a pak jsme vyrazili na snídani. Formou švédských stolů, jak jinak. A to jsme si dali – houstičky, croisanty, čaj, salámky, sýr, ovocný salát. Dobrota. Oblékli jsme se na sjezdovky a vyrazili.
Oproti včerejšku bylo u pokladen lanovky NEUVĚŘITELNÉ množství lidí. Bylo to šílené. Jedno velké mraveniště, kdy se všichni tlačili u výdejních okýnek, následně se proud přelil přes turnikety, aby se na to vtlačili do lanovky. Příšerné. Po dvaceti minutách i my máme pemanentku a cpeme se do lanovky na Weissfluhjoch (oblast Parsen). Jedeme … v půlce jsme se zastavili … malý technický problém. Nedočkavě koukáme na okolní sjezdovky, kde se prohánějí lyžaři. Po cca deseti minutách míříme dále k vrcholu. Dnes výhledy byly … a jaké! Co jsme všude viděli by asi lépe popsal Vláďa. Zkrátka zasněžené třítisícovky na vás koukali ze všech stran. A co všechno jsme sjeli? Všechno 🙂 I tu jednu černou jsem sešourala. Co si tedy tak pamatuji, tak modré sjezdovky bývali mnohem jednodušší.
Žádné vedro tedy nebylo-dole mínus patnáct, na sluníčku to bylo o něco lepší.
Ale pěkné to bylo. Uprostřed dne jsme se zastavili na oběd a kávu a pokračovali dokud se slunce nezačalo sklánět za obzor. Sjezdovky viditelně prořídly a znatelně se ochladilo. Po černé, kterou bych sjela i na běžkách, jsme dojeli do Wolfgangu a odtud autobusem zpět domů. Značení sjezdovek bylo opravdu zvláštní. Ta černá poslední totiž nebyla nijak prudká, jen byla dost úzká, takže proto.
Dnes jsme již počítali s tím, že večerní kluziště otevírá až od sedmi, takže po lyžích jsme se šli namočit do bazénu. A poté jsme vyrazili do mínus deseti na kluziště … kde prckové hráli hokej, takže jsme měli zase utrum. Ale … ještě jsme věděli o jednom přírodním kluzišti na okraji Davosu. V mrazu jsme se tam vypravili a cestou se dívali do jídelních lístků kde co nabízejí a kam bychom poté mohli zajít. Kluziště, jak jsme trošku očekávali, bylo zavřené. Akorát ho kropili a zabrušovali. Škoda. A tak jsme opět zakončili den večeří.
Já si dala rösti (švýcarská specialitka – bramborové hranolky zapékané se vším možným) se slaninou a vajíčkem. Slaninou tedy nešetřili. Vláďa si dal vepřový plátek s domácími nudlemi (což vypadalo jako halušky, ale bylo to samozřejmě jiné).
A pak …pak rychle do hotelu a do postele připravit se na příští den … ještě jedna věc – Vláďa by to stejně dodal – usnula jsem během toho, co mi předčítal jak to v oblasti, kam zítra chceme jít, vypadá. Prostě vyčerpávající vysokohorské ovzduší :).
Vláďa komentuje:
Pro ty, co se chtějí lépe orientovat. Oba dny jsme byli na Parsenn a v neděli jsme sjezdovky jeli v následujícím pořadí:
6, 4, 17-24, 1-17, 19, 30, oběd na Gruobenalp, 43-45a, 45a, 47-21-23, 15, 16
Pokud je uvedeno více čísílek najednou, tak to znamená, že v rámci jednoho sjezdu jsme jen přejeli na jinou sjezdovku 🙂
Já jsem ještě v sobotu sjel 7 při návratu zpět do Davosu.
Mapka sjezdovek se dá najít zde.

by ·Žádné komentáře
13.-15.1.2012
Tak konečně i ve Švýcarsku napadlo dost sněu a na víkend hlásili dobré (úžasné) počasí, takže jsme se rozhodli vzít si na pátek dovolenou a vyjet do Davosu – na sjezdovky! Já na sjezdovkách nebyla osm let, Vláďa tak šest. Ale když už jsme jednou ve Švýcarsku, tak to je prostě povinnost tento sport vyzkoušet. Vláďa ospravedlňoval svoji běžkařskou kariéru tím, že v Čechách stojí sjezdovky za prd a že jsou tam velké fronty na vleky. Takže tato naše expedice měla ukázat, zda nádherné alpské vrchy tuto averzi zvrátí.
V pátek ráno jsme nabalili auto (oblečení na sjezdovky, na běžky, běžky, brusle, apod.) a vyrazili. Do Davosu jsme dojeli za krásné dvě hodiny. K našemu milému překvapení nás pustili rovnou na pokoj. A šli jsme si půjčit sjezdovky. V Intersportu měli velmi široký výběr, takže s půjčením nebyl sebemenší problém (půjčili jsme si i helmy, za které jsem pak byla docela ráda). Oblékli jsme se a vyrazili k lanovce, která byla tak půl kilometru od hotelu. Koupili jsme si celodenní permici a poloprázdnou lanovkou se nechali vyvézt na Wessfluhjoch do 2662 m n.m. Výhledy byly …. nebylo vidět pomalu na krok!!
Výhledy z Wessfluhjoch (2662 m).
Takovou mlhu/mraky jsem dlouho nezažila. Takže první sjezdařské zážitky po dlouhé době … nic moc. Z nadmořské výšky mě pobolívala hlava, v mlze nebylo vidět od tyče k tyči (které vyznačovaly konce sjezdovky a od sebe byly tak 15 m), člověk ztrácel přehled o tom, jak jede rychle, zima byla … No prostě lepší počasí jsme si vybrat nemohli. Ale i tak jsme vydrželi na svazích blbnout tak do tří. A upřímně jsme byli rádi, že to máme za sebou.
V hotelu jsme se převlékli do suchého, trošku rozmrzli, popadli brusle a šli hledat kluziště. Jedno úžasné jsme našli tři zastávky autobusem (jízdenka byla v ceně hotelu) od hotelu, … bohužel zavírá v půl páté. Tak jsme vzali za vděk malým kluzištěm kousek od hotelu – to naopak otevírá až v sedm. … Zklamáni jsme vyrazili na večeři.
Zapadli jsme do nejbližší pizzerie, kde jsem si dala dobrou pizzu s pálivým salámem a Vláďa těstoviny. Dobře, že jsme zašli na večeři tak brzy (před šestou). Všechno bylo rezervováno, takže přijít později, už bychom se nevešli.
A po namáhavém dni jsme si zalezli do postele a odkoukali animovaný film Spláchnutej. Výborný konec dne.