Já bych navázal na místě, kde Míša skončila v předchozím zápisku – u jejího usnutí . Původně jsme plánovali dojet autobusem pod Pischu, lanovkou se nechat vyvézt nahoru, obejít si značený okruh na sněžnice a případně se projít po značeném wanderwegu. Jelikož jsme na sněžnicích předtím nikdy nestáli, tak jsme raději v plánování drželi při zdi. No a večer jsem si tak brouzdal po webu davos.ch a narazil jsem na zprávu, že sněžnicový okruh je uzavřen. Tož to sděluji Míše, očekávám smutnou reakci a ono ticho. Tedy ne uplné, ale tiché pravidelné oddychování .

Takže ráno jsme holt museli trošku přehodnoti plány a nakonec z toho vzešlo, že když nám prodají lístek na lanovku jen na směr dolů, tak si to na sněžnicích vyťapeme nahoru, podle sil projdeme hřebínek a necháme se svézt zpět do údolí. Když zbydou síly a čas, tak ještě vyrazíme na běžky.

Jelikož sněžnice zatím nevlastníme, tak jsem si je ráno za 30CHF i s hůlkama půjčili a autobusem vyrazili pod lanovku. Z nákupu lístku se vyklubala veselá záležitost, jelikož „jen na cestu dolu lístky nevedeme, ty si zde kupuje někdo tak maximálně jednou za měsíc či dva“. Ale slíbila nám, že zavolá obsluze nahoru, že se tam zjevíme jen s papírkem od ní, že jsme to platili .

Cesta nahoru se skládala ze dvou částí. Nejprve jsme šli po straně červené sjezdovky na dolní stanici jednoho z vleků a tam začínala neupravovaná černá sjezdovka, po jejíž levé straně jsme vzlínali nahoru. Převýšení bylo nějakých 600 výškových metrů, ale jelikož bylo krásně, tak to docela utíkalo.

Na hřeben jsme se dostali někdy po půl jedné, a jelikož poslední lanovka jela ve čtyři hodiny, tak bylo spousta času pokračovat po hřebeni směr pryč od lanovky. Postupně jsme to vzali přes vršky 2460m n.m., 2440m n.m.,2 459m n.m. až jsme skončili na Hureli [2444m n.m.]. Celou cestu nás provázely neuvěřitelné výhledy a absolutní klid. Naprostý balzám na duši po sobotě .

Sem tam jsme potkali snowboardisty či skialpaře (Míša pozn. skialpinisty) a jen jsme tiše zírali na to, co se také dá na lyžích či prknu sjet. Fakt mazec!

Po krátké svačince s výhledem na zamrzlé Davoské jezero, jsme vyrazili zpět k lanovce [2483m n.m.] +- stejnou cestou, jakou jsme přišli.

Co vám budu povídat. Sněžnice nás ohromně bavily a je jisté, že si je dříve či později koupíme . A skialpy neuvěřitelně stouply v našem žebříčku, co zkusit, jelikož by to mohla být také naprostá paráda. Avšak nejdůležitější závěr tohoto víkendu je, že sjezdovky nás opravdu, ale opravdu nechávají chladnými. Ať žijí běžky, sněžnice a doufám, že v budoucnu i skialpy!