by ·Žádné komentáře
20.9.2009
Na závěr pracovního víkendu jsme si vyšli do kina na něco, co mělo slušnou recenzi – na District 9. A povím vám – výborné! Vláďa se na konci přiznal, že se v průběhu bál, aby se mi to alespoň trochu líbilo. Pravda, bylo to trochu … no když se střílí do mimozemšťanů, tak co chcete, že? Ale vážně nepamatuji, kdy bych viděla film, kdy byla akce od začátku do konce. Něco, kde nejsou Ani milostné akce, ani filosofické rozpravy o životě, ani náboženští fanatici (HP, Bond, Bolt) … ale i tak v tom filmu něco bylo 🙂 … DOPORUČUJI!!!

by ·Žádné komentáře
19.9.2009
Konečně jsme si našli čas zajet na Mělnické vinobraní. Zaparkovali jsme dostatečně daleko od centra, abychom našli volné místo k parkování. Čím víc jsme se pak pěšky blížili k „zabezpečené“ zóně, tím těžší bylo se mezi zaparkovanými auty proplétat (no dobře, tak hrozné to nebylo, ale byli podél chodníků nahňahňaná pořádně).
No, bylo to velké – hlasitá pouť, davy, … jeden stánek s burčákem vedle druhého … a toho jídla! A samozřejmě i pódia s kapelami různých žánrů, takže si zde opravdu každý přišel na své. Nebudu to asi moc rozebírat, to se musí zažít. Ale kdo si chce udělat malou představu o nabídce stánků, nabízím mu krátký přehled. Říkali jsme si, že tohle by měli Dánové vidět! – za ty čtyři měsíce v Kodani jsem tam nic podobného nezažila. Maximálně když byla „kulturní noc“ – to bylo v ulicích pěkně živo, ale co se týče „doprovodných“ stánků s jídlem a pitím, to jsou amatéři 🙂 … Takže, co jsme ochutnali? Nejprve jsme začali výbornou šunkou na ohni, následovala úžasně smetanová vanilková zmrzlina, s odstupem času pak langoš, další zmrzlina, trdlo (mnohem větší a levnější než na pražských trzích), stánek se staročeským (slovanským) pečivem (sušenky, zákusky, cookies, …) mě naprosto nadchnul (www.slovanskepecivo.cz) a ještě ochutnávka francouzských sušených salámků a klasa medovníku 🙂 A už nám nezbyly síly na halušky, vafle, farmářské brambory, čínské nudle, které byly pomalu na každém rohu, klobásky, apod. No prostě pastva pro oči :-). Burčák jsme samozřejmě také dali – výborný. Tak snad za rok znovu.

by ·Žádné komentáře
Tak se nám (tedy mě a dalším školákům) rozjíždí pomalu nový školní rok, ale s ním i nové aktivity a akce, od kterých jsme si přes léto dali pokoj. Proto, koho by zajímal „kalendář akcí Míša&Vláďa“, nechť se mrkne na:http://cadovi.webpark.cz/michala/chysta_se.html, kde se snažím, minimálně chystané, akce aktualizovat.
Naopak „Stalo se“ se snažím držet aktuální na tomto blogu.

by ·Komentáře: 2
Tohle není žádný veřejný článek, ale jen taková kamarádská reakce na jednu kratičkou debatu s mojí kamarádkou :-).
Toto je důkaz, že Honza s rukou něco měl 🙂 – jestli tohle není sádra, tak já nevím. Stalo se mu to, když se snažil zachránit plně naloženou pramici s věcmi od nárazu do šutru. Bohužel kosti byly v tomto případě obdobně „pevné“ jako laminát – moc toho nevydržely. (Kopanina – druhá polovina srpna 2004, Český ráj).

by ·Žádné komentáře
17. a 18.9.2009
Tak konečně jsem se dostala k tomu, zajít se podívat do čerstvě otevřené Národní technické knihovny v Dejvicích, na jejíž stavbu jsme se mohli z oken naší školy během několika uplynulých měsíců dívat. Pocity při vlastní stavbě byly smíšené (ať již mé nebo mých spolužáků) – někomu vadilo zrušené parkoviště, někdo si pochvaloval vznikající podzemní garáže, někomu se (ne)líbil oválný tvar vlastní knihovny, o betonovém placu před knihovnou se toho také řeklo již hodně a vlastní vnější opláštění? Nejprve mi to přišlo hodně divné, ale teď, když je vše hotovo, musím říct – vypadá to fakt dobře.
Když vejdete do budovy jedním ze čtyř, nebo kolik jich to má, vchodů, dostanete se do otevřeného „atria“, které je přístupné všem. V tomto přízemí najdete nově otevřenou pobočku městské knihovny, kavárnu, šatnu, uzamykatelné skříňky, přednáškový a výstavní sál a samoobslužný pultík na vracení knih. Přes turnikety se dostanete do vlastní knihovnické části – ta je přístupná jen zapsaným čtenářům. Ačkoli jsme jako studenti ČVUT mohli používat školní studentskou kartu i jako legitimaci do STK, zdejší turnikety na to moc dobře nereagovaly. Takže je třeba s tím počítat a něco s tím udělat. Já využila mé čerstvě vydané OpenCard a jako legitku nyní používám tuto kartu (lze využít i ISIC). Pokud si chcete budovu jen prohlédnout, můžete si za vratnou zálohu půjčit návštěvnickou kartu.
A pak už můžete brouzdat některým z pěti podlaží knihovny. Regály ještě z větší části zejí prázdnotou, … o to silnější to je ale pocit, když si představíte, jak to tady za čas bude vypadat, až vše bude zaplněno a bude to pulzovat životem. Na každém podlaží nechybí informační kout, záchody ani koutek s občerstvením, které ovšem z tohoto prostoru vynášet nesmíte. V každém patře najdete nějakou „specialitku“ – oddělení knihovny CVUT, VŠCHT, kout s technickými časopisy, apod. Nechybí kopírovací služby, počítače, wifi, individuální studovny ani konferenční salonky.
A vlastní budova? Musím říct, že se mi to nakonec líbí. Takové originální 🙂 Schodiště, stropy a stěny z neupravovaného betonu kontrastují s lesklou a sytě barevnou podlahou. A (ne)libě komentované „primitivní“ kresby na vnitřním obvodu knihovny? Zabere vám to pěknou hromadu času, než si všechny malby prohlédnete a objevíte jejich skrytý smysl.
Takže celkové hodnocení? Výborné. Navíc teď, když je zatím knihovna relativně prázdná, není problém zalézt si s vybranou knihou do tichého kouta na pohodlné sedačky a ponořit se do klidné četby.

by ·Žádné komentáře
21.9.2009
Tak jsem měla dnes na plánu oběhat si potřebné věci ve škole a zajít se podívat na první přednášku na biochemii na VŠCHT. Nebojte se, nezměnila jsem školu. Jen v rámci mého individuálního studijního plánu využívám i předměty na jiných školách. Kromě VŠCHT budu trávit nějaký ten čas i na MFF UK na biotermodynamice.
A tak jsem ráno začala u mého bývalého tutora, nyní je to pro mě již „jen“ asistent proděkana pro pedagogickou činnost, od něhož jsem potřebovala získat potvrzení pro VŠCHT, že u nich zmiňovanou biochemii mám opravdu studovat. Jde o to, že oni mají vstup do školy na studentskou kartu, kterou si od nich budu muset nechat vystavit, … tak aby mi věřili. Potvrzení jsem dostala a na chemickém děkanátu také byli vstřícní, takže jsem tam mohla hned v 15h naběhnout na první přednášku. Takhle nabitý přednáškový sál se u nás nevidí! Nutno tedy podotknout, že to byl jeden z menších sálů, takže proto to vypadalo tak narvaně. Ale co bylo výborné – narazila jsem zde na kamaráda, původně z Jižních Čech, který zde studuje druhý ročník. Jak je ta republika malá :-). Takže mám od koho sbírat moudra :-).
Ještě před obědem jsem si došla k zápisu, kde nás seznámili se všemi povinnostmi doktorandů a trošinku nás připravili na to, co nás čeká (ale opravdu jen trošilinku). A když jsem pak chvátala do suterénu za Karlem na smluvený oběd, málem jsem vrazila do mého bývalého školitele. Tak jsem s ním ještě probrala mé předměty (individuální studijní plán mám odevzdat tak do týdne, takže musím rychle zjistit, co se kdy učí, abych si mohla rozvrh dobře připravit) a další studijní záležitosti a hurá na oběd. Bylo znát, že škola již začala – fronty hrozné, a tak jsme se vypravili do vegetariánské jídelny, kde je fronta o poznání kratší. Ale výběr byl bídný, a tak jsem na konec skončila u svíčkové s knedlíky 🙂
Tím vlastně mé školní obíhání skončilo. Teď jen dořešit předměty a začít něco dělat.

by ·Komentáře: 3
13.9.2009

Na dnešní den jsem si naplánovala jen krátký výlet. Za prvé jsem na to neměla celý den a za druhé se mi dlouhou dobu nechtělo vylézt z postele, kde jsem si po obědě dávala dvouhodinového poledňáčka. Ono když slyšíte, jak to venku fičí, tak se vám opravdu ven nechce. Většina silnic tady vede docela otevřenou krajinou, takže na nějaké zástěny proti větru jsem se věru nemohla spolehnout. Takže jsem nakonec vyrazila na trasu: Káraný – Sojovice – Skorkov – Kostelní Hlavno – Konětopy – Dřísy – Lhota – Stará Boleslav – Káraný (37 km). Pro mě je to, že jsem jela průměrnou kadencí 87, důkazem, jak moc jsem s větrem musela bojovat. Na druhou stranu musím Matce Přírodě vzdát dík za to, že snad poprvé, co jsem jela po silnici „Mělník-Boleslav“, nefoukalo proti mě!

Krutý vítr na trase mě přivedl na myšlenku, co je vlastně na kole tím nejhorším, … tím, co vám zkazí celý výlet. Osobně mám spoustu favoritů – déšť, vítr, kopce a minule zmiňované kostky. Dlouho jsem si myslela, že tím nejhorší jsou kopce (ty prostě nenávidím :-)), ale VÍTR je po dnešku favoritem číslo jedna. Na druhou stranu, když před vámi jede nějaký ochotný tahač, kterým vám vítr rozráží, tak vás vítr rázem neotravuje a do popředí vystoupí zmiňované kopce, případně kostky – před těmi vás ani sebelepší tahoun neuchrání. Takže když uvažuji případ, kdy jedu sama, bylo by pořadí výletních znepříjemňujících faktorů následovné: vítr, kostky, kopce, déšť. Ještě se může přidat bahno, ale to házím do jednoho pytle s deštěm. Když pak jedu s někým, kdo, jak jsem již zmínila, je tím, který mi vítr vychytá, pak by bylo pořadí následovné: kopce, kostky, déšť, vítr.

A jaké máte „priority“ vy? Nebo patříte k těm, kteří si výlet užijí bez ohledu na počasí, defekty a společnost, ve které jedou? Společníci také umí udělat z výletů peklo. Buď jedou pomalu, nebo rychle, nebo moc často zastavují v hospodě, nebo nezastavují (v hospodě) vůbec, mají vysoce defektní kolo, mají nové kolo, apod. Ještě někomu může vadit sluníčko. Na to si já tedy nestěžuji. Raději pojedu v 30° teplíčku než v dešti.

by ·1 komentář
12.9.2009
Konečně nadešel víkend, kdy jsem mohla vyrazit na své čerstvě seřízené silniční kolo. Ačkoli předpověď nebyla cyklovýletu moc nakloněna a pohled z okna tuto prognózu docela slušně potvrzoval, připomněla jsem si „zlaté“ (nejen) cyklistické pravidlo, že „jezdit se dá za každého počasí“. A tak jsem si oproti mé běžné výbavě navíc přibalila ještě vestu a 100 Kč rezervu (pro případ deště a „uvíznutí“ v hospodě) a vyrazila do zamračené a větrné přírody. Výlet samotný asi popisovat nebudu, hlavní body trasy na závěr shrnu a to, že mi to vůbec nejelo a kde co mě bolelo, asi nikoho nezajímá. Ale na jednu „drobnost“ si musím postěžovat.

Na cyklovýlety v okolí Káranýho pořídil Vláďa speciální mapu – Okolí Prahy – Nymbursko, Shocart (čemba), č.111 – speciál na kolo. Jako každý z nás, při plánování výletů koukám, aby má vybraná trasa vedla po takové cestě, kterou můj typ kola snese – tzn. pro silniční kolo silnice a pro horské je mi to jedno. Běžně je silnice na mapě kreslena bílou/žlutou/oranžovou* tlustou čárou ohraničenou z každé strany černou linkou. A tak, vzhledem k tomu, že můj výlet byl na silničním kole, dala jsem přednost trase vedoucí po bílé a žluté, tzn. po hlavní a po vedlejší silnici. Ale může mi někdo vysvětlit, jak to, že CESTA vyložená KOSTKAMI, navíc označená jako CYKLOSTEZKA může mít „statut“ SILNICE, když se po tom na KOLE VŮBEC NEDÁ JET?!?? Ještě více mě ale dostává, že kousek dál je, sice trochu děravá, ale stejně se po tom jede líp než po tomhle humusu, silnice, která je v mapě značená pouze tenkou linkou, tzn., že to je nezpevněná cesta! To jsou pak mé plány na nic! Ono se možná smějete, ale zkuste si jet 4 km nepřetržitě po kostkách na SILNIČNÍM KOLE!! A nemyslím tím třeba z kopce, který sjedete v klidu ve stoje za pár minut! Tohle bylo 15 minutové utrpení plné nadávek, hořekování, nadávek a …proklínání autorů mapy. Pro ty, kteří si to chtějí zkusit: LIPNÍK – JIŘICE (severně od Lysé nad Labem). Nejenže to nepříjemně odnese pozadí, to už je zvyklé, ale nepříjemně začnou brnět nohy v botách, pak se přidá mravenčení v rukách, které přejde v bolest zad. OPRAVDU NIC PŘÍJEMNÉHO! A když už si myslíte, že je všemu špatnému konec, vjedete do Lysé nad Labem a šup, dalších (jen) 200 m po kostkách. A následují Dvorce – opět kostky. A ta (nezpevněná) silnice, o které jsem mluvila, že je značena jako nezpevněná, ale pořád se po ní jede lépe, než po kostkách, vede ze Sojovic po žluté turistické značce směrem do Císařských lesů, kolem vodárenských van do Káranýho. Cestou je pár děr a panely – zlatých 100 m z kopce po panelech v porovnání s kostkami!!

Tak jsem si zanaříkala a hned je mi o trošku lépe 🙂 Poučení? V mapě tyto kostky viditelně označit a už tam nikdy nejet. Poučení 2: na silničním kole se nepřibližovat k vojenským prostorům.

Trasa: Káraný – Čelákovice – Mochov – Sadská – Nymburk – Bobnice – Jíkev – Loučeň -Vlkava – Všejany – Jiřice – Lysá n/L – Sojovice – Káraný.
Délka: 83,5 km
Profil: převážně rovinatý s několika kopci … a ty KOSTKY!!

* podle toho, jak moc je „hlavní“

by ·Komentáře: 4
Během našich letních výletů jsme byli svědky nejednoho případu, pro mě až překvapivě často, jednoho cyklistického nešvaru. A tím je „zdobení“ kola helmou. Viděli jsme jedince, kterým se helma jen tak bimbala na řidítkách, jiní ji fikaně umístili zepředu na představec, jako jakési beranidlo. Jistě, v případě čelního nárazu by si daný jedinec nepoškrábal řidítka, ale měla jsem dojem, který stále mám, že helma patří na hlavu a že jedině tam (dobře nasazená a připevněná, správná velikost a vysoká kvalita je samozřejmostí) plní svoji opravdovou funkci. A tou je – v případě pádu či nárazu zamezit poškození hlavy. Z pohledu „normálních“* měřítek pro zajištění mé bezpečnosti dělám až moc**, ale myslím si, že helma na hlavě je to minimum, které by KAŽDÝ (ne jen ti, kteří to mají ze zákona povinné a leckdy to stejně nedodržují) pro sebe a svoji zdravou budoucnost měl udělat. Chápu, že ve 30° se hlava, obzvláště ženám s hustými vlasy, nepříjemně potí, ale každý by si měl ujasnit priority – buď bezpečnost, nebo „krása“. Každý „normální“ člověk snad dá na první místo zdraví.

Naprosto nechápu lidi (jasně, že chápu, ale pak si o takových lidech musím myslet „své“), kteří si myslí, že helmu mají na hlavě proto, kdyby náhodou VLASTNÍ vinou sebou řízli. A pak si helmu nevezmou z důvodu „já jezdím pomalu a opatrně“! To je naprosto špatná cesta. Helmu mám na hlavě proto, aby mě ochránila, když NĚKDO JINÝ udělá chybu a já sebou následkem toho říznu, nedej bože mě rovnou zkosí.

Skoro se mi dělá zle (v některých případech mám opravdu bujnou fantazii), když vidím rodinku s dětmi, kdy jedno malé dítko jede pěkně s blembákem na hlavě, druhé dítě (většinou taktéž s helmou) klimbá v sedačce, kde se mu hlavička kýve ze strany na stranu podle toho, jak jeho rodič, který HELMU NEMÁ, umí kolo ovládat. A pak přijede nějaký šílenec a … darmo mluvit.

Myslím, že ve sportu, kde člověk přichází do styku i s jinými lidmi (ať už sportovci, či jen „přihlížejícími“, v horším případě účastníky silničního provozu), by měl každý myslet především na své zdraví. Jsou věci, na kterých se opravdu nevyplatí šetřit – na trhu je takový výběr helem, že najít takovou, která bude dobře odvětrávat, nemůže být zas až takový problém.

* Pozn. autora: obecně se za normální považuje to, co dělá většina. Jiná definice „normálního“ je „tak jako to dělám já“. Zde uvažujte první variantu.
** Na obou nohách vozím odrazové proužky, za ošklivého, ale i SLUNEČNÉHO počasí vozím (zapnuté) blikačky (pořád mě někdo upozorňuje, že mi bliká blikačka – OD ČEHO JI NA TOM KOLE ASI MÁM?!?) a v batohu mi nechybí minimální lékárnička (po nedávné nepříjemné zkušenosti s Vláďovým pádem jsem do ní přidala jednu gázu navíc)

by ·1 komentář
Léto je již vlastně za námi, ale teprve nyní mám trochu času podělit se s vámi o několik cyklovýletů, na jejichž projetí jsem si během učení na státnice našla čas. Vezmu to tady všechno najednou chronologicky, ať to je pěkně pohromadě. Pro zajímavost uvádím i odkazy na výškové profily tratí, ať si můžete udělat představu jak (ne)náročné ty které výlety byly (jen upozorňuji, že vlastní nadmořská výška možná úplně nesouhlasí, ale jde tu hlavně o převýšení).
Ještě celou první polovinu července jsem věnovala usilovné práci na diplomce a shodou dalších okolností nám sešlo z plánované dovolené ve Francii (druhá polovina července). A tak jeden z víkendů v tomto období (24.-26.7.) jsme vyrazili alespoň na Lipno. Konkrétně do Dolní Vltavice, kde náš dobrý kamarád měl zrovinka službu u zdejší vodní záchranné služby, a my tak mohli využít travnatý plácek za jejich základnou k postavení stanu. Někteří využili i postavené tee-pee. Sobotní počasí na Lipně stálo za prd. Tak jsme hned přišli s náhradním plánem (místo výletu na kola) – udělat si pěší výlet do Českého Krumlova a následně pěšky na Kleť. A protože jsme toto všechno stihli relativně rychle, ještě nám zbyl čas na krátkou odpolední projížďku (31 km). Trasa to byla vcelku jednoduchá – do blízkého okolí: Dolní Vltavice – Černá v Pošumaví – Milní – odtud jsme to vzali po turistické značce – Světlík – a po cyklo zpět do Černé v Pošumaví a domů. Profil této tratě naleznete zde.
V neděli už bylo počasí o poznání lepší, a tak jsme vyrazili na „flákací“ výlet – podél Schwarzenberského kanálu s odbočkou na Plešné jezero. Trasa: Dolní Vltavice (přívozem přes Lipno) – Bližší Lhota – vyjet ke kanálu a pak podél něj až k turistické odbočce k Plešnému jezeru. Zde musím upozornit, že od rozcestí Pod Kamenným mořem k Plešnému jezeru je zákaz jízdy cyklistů. Cestou nahoru se pořádně ani jet nedá, takže nebyl problém tento zákaz dodržet, ale našli se neukáznění cyklisté, kteří to tudy sjížděli :-(. Naopak z druhé strany je možné až k jezeru vyjet po asfaltu, tudy jsme to my naopak sjížděli dolů – to jsme to sfrčeli do Stožce, a pak po supr rovince stále podél Vltavy až do Nové Pece – Horní Planá – Černá v Pošumaví – Dolní Vltavice. Vzdálenost: 90 km. Profil tratě naleznete zde. To, že to bylo podél kanálu pořád po rovině dokazuje i průměrná rychlost 20 km/h (na horských kolech).
A když už jsme byli y víkendu tak pěkně rozježdění, tak jsme si ve středu (29.7.09) po práci vyjeli na silničkách na výletík za Prahu. Kudy jsme ale jeli, to netuším 🙂 Při takovýhle „výletech“ prostě visím za Vláďou 10-20 cm a snažím se zuby nehty, aby mi neujel 🙂 Ale bylo to směrem přes Sobín, Břve, Červený Újezd, Újezd a Podkozí. Celkem 67 km. Profil naleznete zde.
Následující víkend jsme strávili v Káraným. Kde, ačkoli Vláďa stále remcá, jaká to je placka, se dají dělat pěkné výlety. V sobotu (1.8.09) jsme vyrazili k Sázavě. Opět vám přesnou trasu nepovím (však on to Vláďa doplní :-)), ale přibližný směr byl následující: Káraný – Čelákovice – Český Brod – Kostelec nad Černými lesy – kolem Jevan – Stříbrná Skalice (zde byla pauza na obídek a byl to nejvzdálenější bod naší trasy) – Vlkančice – Výžerky – Kouřim – Chrášťany – Chrást – Lysá nad Labem (zmrzlina) – Káraný. Celkem: 113 km. Profil.

A protože po takovémhle výletě člověka bolí nohy, nejlepší lék na unavené nohy je … ano – trochu to na kole rozjezdit. Naším dnešním (2.8.09) cílem byla zmrzlina v Loučni. Trasa: Káraný – Přerov nad Labem – Semice – Hradišťko – Sadská – Nymburk – Bobnice – Jíkev – Loučeň (zmrzlina a čokoládový dort *mňam*) – Vlkava – Benátky nad Jizerou – Brandýs nad Labem – Káraný. Celkem: 88 km. Ale na silnici to odcejpá ;-). Profil.

A opět středa (5.8.09) a opět silniční trénink. Ve zkratce: Sobín – Břve – Ořech – Loděnice a zpět. Celkem: 70 km. Průměrná rychlost: 24,6 km/h. Profil.
A opět víkend v Káraným (8.-.9.8.2009). Protože na sobotu na večer byla naplánovaná oslava dědových narozenin, museli jsme dnešní cyklovýlet stihnout rychle, abych mohla odpoledne pomáhat s přípravami. Přemluvili jsme i tátu, který tedy naplánoval trasu, a kolem deváté jsme vyjeli. Když jsme minule jeli na jih, tak prý tentokrát pojedeme na sever. Když jsme ale v okolí Mnělnického Vtelna byli za nějakou hodinku a kousek … původně táta plánoval, že to tady točíme a jedeme zpět, tak jsme se rozhodli, že ještě pojedeme dál, když se tak pěkně jede. Takže jsme to přes Mšeno namířili do Kokořínského dolu. Ten nás vlastně stále mírně z kopce dovedl až do Mělníka. A odtud už přímo do Brandýsa. Vláďa nasadil brutální tempo. Myslel si, že my za ním v háku pojedeme v pohodě, ale vzhledem k tomu, že vítr foukal tak všelijak, tak jsem za ním div nevypustila duši. Kousek za Mělníkem (Záboří) jsem nesměle „jestli můžeme zastavit na sváču“. Táta to myslím také uvítal :-). Během těch deseti kilometrů, nebo kolik to odtud do Brandýsa bylo, jsem si vyžádala ještě jednu zastávku, protože jsem si nebyla jistá, jestli kvůli nasazenému tempu neomdlím. No výlet to byl úctyhodný 🙂 Vláďa se sice následně snažil za své přehnané tempo omluvit, ale i tak táta mluvil o svalové horečce (nakonec to nebylo tak vážné).
Celkem: 98 km. Průměrná rychlost: 28 km/h. Profil.
Z neznámých důvodů s námi táta druhý den už odmítnul jet 🙂 (i přes mé ujišťování, že umíme jezdit i pomalu). Vláďa už si delší dobu dělá zálusk na trasu „Káraný – Ještěd – Káraný“, ale ještě nenastala ta správná kombinace počasí, nálady a připravenosti. A tak jsme dneska jeli jen na kousek této trasy. Autem jsme se popovezli do Bakova nad Jizerou a odtud teprve na silničkách vyrazili směr ten vysoký kopec s vysílačem. Trasa: Bakov nad Jizerou – Český Dub – Světlá pod Ještědem – Křížany (oběd) – Hamr na Jezeře – Noviny pod Ralskem – Mimoň (cukrárna) – Bakov. Celkem: 98 km, průměrná rychlost: 25,5 km/h. Profil.
Po skoro měsíci pouze na silničních kolech jsme vyrazili na víkend 15.-16.8.09 do Jizerek do Desné. O tomhle by opravdu mohl víc povědět Vláďa, protože jestli na silnici sleduji sem tam vesnice, kterými projíždíme, tak v terénu jsem ztracená úplně. Takže jen orientačně: Desná – Jizerka – do Polska – lom – po hřebeni na Smrk – Klínový Vrch – Předěl – Desná. Vzdálenost: 68 km, profil.
V neděli jsme tedy byla pěkně vyřízená. Alespoň si Vláďa pěkně zatrénoval, protože velkou část kopců jsem se pěkně nechala táhnout (ale jen trošku) na našem novém tahacím zařízení :-). Trasa: Desná – Protržená přehrada – sedlo Holubníku – kiosek – Viniční cesta – Hejnice – Smědava – Desná. Celkem: 65 km, profil.