by ·Žádné komentáře
Tak abyste viděli, zač je toho plavání loket! 😉
Podívejte se, jak se plave na Bohemce – s některými se na bazéně potkávám.
Dokonce jsem při natáčení i byla na bazéně, ale (naštěstí) mě nesnímali 🙂
Doufám, že i já v jejich věku, budu takhle v pohodě.
Video spustit: zde

by ·1 komentář
7.6.2009
Tak jsme po dlouhé době opět zavítali do osvědčené restaurace U Bílého Lva. A stálo to za to.
Ačkoli jsem za sebou měla výlet na kole a měla bych teoreticky mít velký hlad na nějaký pořádný kus masa, zvolila jsem raději dva menší chody a volba to byla více než šťastná. Proto mohu vřele doporučit polévku „Jemný bylinkový krém“ zdobený šlehačkou s lístky čerstvé bazalky – opravdu jemná krémová polévka, kde bylinky dotvářely příjemnou lehkou chuť. A jako „hlavní jídlo“ jsem si vybrala z předkrmů „lososové ragů se špenátem zjemněné smetanou a provoněné česnekovými stroužky“. A to se tedy přesně trefilo do mých chutí – jemný smetanový špenát výborně ladil s kousky měkkého lososa. A mě osobně tato dvě jídla bohatě zasytila.
Vláďa zvolil jako předkrm sice nezdravé, ale dobré (i když jsme shodli se, že jsme již jedli lepší), cibulové kroužky. A jako hlavní jídlo zvolil „lososa plněného špenátem“ se smetanovo-česnekovou omáčkou a jako přílohu si vybral šťouchané brambory. Vypadalo i chutnalo to úžasně. I když porovnáním obou lososů mi chutnaly ty mé měkké kousky více. Ale Vláďa si to pochvaloval. Šťouchané brambory byly také podle jeho gusta a česnekovou omáčku speciálně vyzdvihnul.
A jako desert jsme vybrali (nebo Vláďa si na mé doporučení vybral :-)) „Smaženou skořicovou tortilu s horkými malinami a vanilkovou zmrzlinou ve šlehačkové peřince“. Vtipně to pak komentoval slovy, že tyto „moderní“ deserty prostě nechápe. Šlehačková peřinka se skládala z jednoho malého kopečku šlehačky, k tomu byl jeden kopeček zmrzliny, ale malin bylo podle mě požehnaně a skořicová tortila byla výborná. Ale stejně – není nad pořádný kus domácí bublaniny 🙂
Takže hodnocení vysoké – prostředí příjemné (oddělení kuřáci a nekuřáci), obsluha usměvavá a pozorná.

by ·1 komentář
3.6.2009
Tak je to „konečně“ tady – můj poslední „klasický“ den ve škole – s přednáškami a cvičením. Tento týden je zápočtový, takže nastává období zkoušek, ze kterých mi naštěstí chybí už jen jedna. Dále mě příští týden čekají přijímačky do doktorského studia (obor Biomechanika) a týden na to (19.5.) bych měla odevzdat diplomovou práci, na které usilovně pracuji, mám spoustu stránek (nevím, jak to, ale poté, co jsem se vrhla na sepsání „teorie“, se rozsah mé práce zdvojnásobil, na nynějších 70 🙂 – ale nutno podotknout, že Latex, ve kterém to píši, má své představy o tom, jak má vypadat stránka s obrázky, a tak to většinou dopadne tak, že je jeden (no dobře, občas i dva) obrázek na stránkua když k tomu navíc nepřidá žádný text, … požadavky mi naopak uberou místo (1,5 řádkování, 3,5a 2,5 cm okraje na stranách), tak ono se to zkrátka nasčítá.), ale ještě mi chybí některé výpočty. Do toho mě čekají ještě jedny závody MTBO … a to je zatím z krátkodobého hlediska vše.
Ale co mě na dnešku vlastně tak potěšilo, že jsem se musela vrhnout na psaní – na Vyšší dynamiku bylo podmínkou pro zápočet vypracování referátu. Jen co jsme ho, tak před měsícem dostali, jsem se vrhla na řešení a během 10 dnů ho v elektronické formě odeslala. K dnešnímu dni, tedy poslednímu dni výuky, jsme ho z nějakých 15 lidí, kteří předmět mají zapsaný, odevzdali pouze tři. A to tam byla iholčina, která si šla teprve pro zadání!! Přístup některých ke škole prostě nechápu. Za referát dostáváme body (maximálně tři), které nám mohou zvednou „skóre“ u zkoušky, takže čím více, tím lépe, proto jsem se také s vypracováním snažila. Spolužáci, kteří referát také odevzdali, dostali po jednom a jeden a půl bodu. Já se musím pochlubit za získání plného počtu bodů a poznámky, že „tento referát byl dobrý, bez chyby, … až moc dobrý“. Což na mém líci vyvolalo pomalu ruměnec :-D. Když já jsem ještě asi na vlně z Dánska, kde se opravdu všichni snažili odevzdat práci co nejlepší.
Tak dost povídání, diplomka se sama nenapíše.

by ·Komentáře: 9
31.5.2009 – Sedlčánky
Tak se mezi psaním diplomky, učením na zkoušky a uklízením konečně dostávám k tomu, jak jsem byli na jahodách. Možná si řekněte „no co, byli na jahodách, nuda.“ Ale to neznáte Vláďu a jeho jahodové požadavky. Poté, co jsme loni přivezli snad dvacet kilo ze samosběru v Sedlčánkách, měl letos ohromné plány. „Tak každý dvacet kilo a budu spokojený“. To si pak umíte představit, s jakými smíšenými pocity jsem se na milý samosběr připravovala. Zároveň to je i důvod, proč si jahody jednoduše nekoupíme v obchodě jako spousta jiných Pražáků – při ceně 25 Kč za 250g … A to ještě byla na víkend předpověď déšť a zima. Vláďa se dokonce kvůli počasí odhlásil ze sobotních závodů a Dana se k nám na samosběr kvůli počasí ani nepřidala. Že si prý počká na lepší počasí.
A tak jsme v neděli ráno vyjeli. Obloha zatažená, takže jsme se pořádně vybavili holinkami a pláštěnkami. Příjezd na farmu v Sedlčánkách byl .. no bahnitý. A mohli jsme začít. Na to, že bylo ošklivo, bylo na poli docela dost lidí. Ale velké naděje jsme si nedělali. Při takovém zakaboněném počasí, které poslední dny bylo, toho asi moc nezčervenalo. O pár řádků vedle, než jsem hledala jahody já, byla rodinka s malými dětmi. Klučina baštil jahody rovnou z keříčků, jeho maminka se zmohla jen na to, že mu řekla, aby si jahodu pořádně ofoukal a do toho stále ignorovala svojí dceru, která ji lákala do jejího řádku, kde prý jsou úžasné jahody slovy, že sama neví, co dřív sbírat. Jako v mém řádku také jahody bylo dost, ale uměla jsem si představit i lepší situaci. Holt na volbě záleží. … A kyblíčky se plnily. Asi to bude tím, že má Vláďa o tolik větší ruce než já, protože za stejnou dobu nasbíral pomalu o kyblík více (cca 3 kg). Po nějakých dvou hodinách jsme šli s první várkou na váhu. Pole bylo od vlastní stodoly, kde probíhal prodej, dost daleko, takže jsme museli nasbírat jen tolik, kolik uneseme. Každý jsme šli se dvěma kyblíky v jedné ruce, což nám na váze udělalo příjemných 23 kg. Od toho jsme tedy museli odečíst 4 kg pro mamku a 4 kg pro babičku. Takže k našemu vysněnému cíli pořád ještě něco chybělo. Ale poté, co jsme jahody rozprostřeli do přivezených přepravek, jsme se ještě museli ujistit, že se nám to pak do auta vejde. Vláďa to zkušeným okem ohodnotil na 6 kyblíků. Tak jsme vyrazili na druhou fázi.
Počasí stálo při nás. Pár kapek sice spadlo, ale nic vážného. A nyní jsem i já našla řádek, který stál za to. Už jsem začínala chápat, jak to ta paní před tím myslela. Jenom jste zabořili ruce do vysokých jahodníků a po pár vteřinách jste vyndali plné hrsti jahod. To se to plnilo. Dokonce jsem držela krok s Vláďou. Takže skóre druhé fáze: 50minut – 21 kg. Nemohli jsme si přát větší úspěch. Jak to v autě vonělo! Vyhladovělí jsme dojeli na chatu a předali jahody určené ostatním. Takže jsme byli rázem o 10 kg „chudší“. K tomu jsme ale přidali ještě plnou přepravku třešní, pracně do auta nabalili naše zbylé věci a vyjeli domů.
A doma to začalo – rozmyslet, kolik na co použijeme jahod. Nakonec to dopadlo tak, že 3 kg zůstala na knedlíky a na jídlo a zbytek šel buď do džemu, nebo ty hezčí velké do mrazáku. Nevím přesně kolik kg v džemu nakonec skončilo (Vláďa ještě musel vyběhnout do krámu pro další želírovací cukr), ale myslím, že takových 15 kg určitě. Samotné čištění nám ve třech zabralo dvě hodiny (koho by ještě zajímala cena – za samosběr chtěli 35kč/kg). Očištěné jahody na džem zabraly čtyři ohromné hrnce. Vlastní tvorby marmelády jsem se již nezúčastnila, ale když Vláďa přišel v pozdních večerních hodinách do pokoje, tak mi se zářícími očky oznámil, že máme přes 60 sklenic marmelády. Když jsem mu na to odpověděla otázkou, jestli ví, že rok má jen něco přes 50 týdnů, tak se ocitl v sedmém nebi.
Takže takhle dopadly naše letošní jahody. Zásoba marmelády na celý rok. Knedlíčky byly také výborné. Jen to mělo malou dohru v podobě namožených zadních stehen. Ono když tři hodiny stojíte v předklonu … na to ty nohy opravdu nejsou zvyklé.

by ·Komentáře: 2
5. a 6. kolo ČP MTBO – Voznice, 23.-24.5.09
Tak za sbou máme další dvě kola ČP MTBO. Tentokrát to bylo příjemně blízko Praze, takže jsme ze soboty na neděli spali v klidu domova. Navíc počasí vyšlo naprosto úžasné – skoro azuro, takže ani lesní bahno, ani průjezdy a přechody brodů moc nevadily. Sobotní závod, kdy bylo volné pořadí kontrol, jsem si náramně užila – terén mi po většinu tratě vyhovoval – skoro rovina, široké cesty, jen ke konci tratě se přimotaly hrbolaté, kořenaté, rozbahněné cesty s brody, ale díky pěknému počasí fakt supr zážitek. I když tomu výsledky moc neodpovídaly. Ale nám, co jezdíme pro radost, na nějakém tom bodě moc nezáleží. Hůř na tom byl Vláďa, který je náruživý závodník – zničil si brzdový kotouč, takže ztratil spoustu času jeho nápravou a potom mu ještě šlo blbě řazení, takže ten přijel naštvaný. A aby to v neděli vylepšil, tak si pro změnu zapomněl cyklokraťasy. Alespoň se měl na co vymlouvat, když mu fyzička dobré umístění nezajistila. Neděle byla z mé strany také trochu slabší, protože jsem, klasicky, druhou kontrolu ne a ne najít, a něco podobného se mi stalo ještě dvakrát, ale nálada na konci byla stále veselá.
Koho by zajímaly výsledky, tak zde jsou ze soboty a zde z neděle.

by ·Komentáře: 3
Tak jsme se po dlouhé době dostali do kina. Uznávám, že to, že večer „nemáme“ čas je spíš má vina, protože večerní čas věnuji škole. Ale „pokračování“ dobrodružství profesora Langdona jsem si nemohla nechat ujít (když už jsem si se slzou v oku nechala ujít Báječný svět shopaholiků). A tak jsme se vydali na Anděli a démony, podle předlohy Dana Browna.
Co vám k tomu mám povídat – mě osobně se to moc líbilo. Když odhlédnu od toho, jestli se to zakládá na skutečnosti nebo ne, prostě dobrá podívaná, i když se některé akce daly krásně předvídat (obzvlášť, když jste četli předlohu :-D).
Takže závěr? Vřele doporučuji.

by ·1 komentář
Tak tu máme po dlouhé odmlce další tip na to, kam zajít na nějaký pořádný kulinářský zážitek. Musím upozornit, že to je zatím neozkoušené, ale nerada bych na to zapomněla, tak si tímto způsobem dělám poznámku. A pokud se tam dostanete dřív než já, tak dejte vědět, co jste tam měli a jaké to bylo, ať je zkušeností více. Takže o co jde? Jak název článku napovídá – o Letenské pirožky. Zaujal mě článek o této prodejničce v hospodářských novinách (http://hn.ihned.cz/c1-37187040-letenske-pirozky), a tak jsem si hned vyhledala o co jde. Tak tedy: Vila Baltika, Kostelní 16, 170 00 Praha 7 (http://www.vilabaltika.cz/default.htm). Co vše můžete nalézt v jejich nabídce? To se vám budou sbíhat sliny: Bagety a pečivo, Banánová bábovka, Brownies, Fikový dort, Hruškový koláč s marcipánem, Cheese Cake, Jahodový koláč, Jantarový dort, Nejčokoládovější dort, Ořechový dort, Pirohy, Polévky, Pomerančový dort, Quiche, Saláty, Svatováclavský dort. Nevím tedy, jak to tam mají s cenami, ale myslím, že až se tam jednou vypravím, že tam nechám majland, protože to podle názvu je jedna dobrota vedle druhé. Navíc, alespoň podle zmiňovaného článku, si majitelka zakládá na čerstvých sezónních ingrediencích.
To mi připomíná – Dana mě navnadila na prý nejúžasnější cukrárnu/pekárnu v Říčanech, kde dělají mimojiné pravé kanadské cookies a brownies a dále pak vynikající těstovinový salát. Takže to se těšte, už dlouho se tam chystám a jednou to snad také vyjde a i já ochutnám tyto zámořské mňamky.
Takže pirožkům a cookies zdar!

by ·Komentáře: 2
16.5.09 – Holany (Česká Lípa)
Závody se povedly!!
Znejistěni špatnou předpovědí počasí, jsme si v kempu Jachta (centrum závodů) někdy v úterý před závody snažili rezervovat chatičku, abychom nemuseli v případě hnusného počasí nepohodlně spát ve stanu, ale bohužel už měli vše plno. No což. V pátek jsme si tedy k ostatním věcem přibalili ještě teplé pyžamo a náhradní deku a vyrazili.
Ještě mi dovolte malou odbočku. Během týdne se jel Vláďa iniciativně projet na kole, aby nožičky před sobotním závodem nezahálely, a co se mu nestalo – v jednom sjezdu se mu zlomila sedlovka. Takže, nejenže si musel volat pro odvoz (byl zrovna na nejvzdálenějším bodě své trasy), ale rázem vyvstala otázka, na čem pojede (už si vzpomínám – byl to čtvrtek, takže mu zbýval již jen pátek na to, vymyslet, co s tím). Ale naštěstí oprava jeho druhého kola právě finišovala, a tak jsme ho v pátek na odjezdu nabrali.
Cesta do Holan probíhala bez nejmenšího zdržení, dokonce se nám podařilo vyjet i na čas, což u nás není zas až taková samozřejmost. Pobyt v Holanech nám začal velmi příjemně – našla se pro nás volná chatička. Takže jsme se i v případě nepřízně počasí mohli těšit na suchou postel a přeci jen o něco teplejší spaní. Pátek byl vcelku slunečný, i když byla zima. A protože je v těchto dnech dlouho vidět, stihli jsme na druhý den kola připravit (to znamená připevnit mapníky, blatníky, dofouknout … a třešnička na závěr – tahací zařízení, které si můžete představit jako vodítko na psa (ono to také je dělané z vodítka na psa) s koncem z gumicuku. Tato část je připevněna na mém představci a jako protikus má Vláďa na sedlovce očko, za které si ho v případě potřeby (tedy v kopcích) háknu a hned se jede lépe J ). Ještě zakreslit do mapy opravy nahlášené pořadatelem (není nic „smutnějšího“ než když si naplánujete trasu po cestě, která tam není) a hurá na kutě.
Na sobotní ranní cestu do umýváren jsem vyrazila vybavená deštníkem – popršávalo a vůbec nebylo pěkně. Posnídali jsme tedy v suchu v chatičce a začali se připravovat, abychom stihli výklad tratě v půl deváté, který se nakonec opozdil asi o čtvrt hodiny. Na úvod přednesl Hynek tradičně báseň. Vzhledem k tématu Dobytí severního pólu to bylo na „motivy“ úvodní básně ze semináře této hry. Opravdu povedené.
A mohli jsme vyrazit. Vzhledem k stálému mírnému dešti nám bylo dovoleno zakreslit si kontroly do mapy v suchu v hospodě. Ale jaké bylo překvapení, když jsme vyšli ven a nepršelo. Jen mokré silnice byly důkazem prošlé sprchy, ale zbytek dne byl ve znamení mráčků, větru a sluníčka. Letos jsme sem jeli s cílem užít si „živé“ kontroly a až tolik se na kole nehnat. Takže jsme jako první postupový cíl zvolili azimutový orienťák. Ten spočíval v tom, že u každé kontroly (toto bylo v lese bez kol) byla otázka a tři možnosti odpovědí. Podle toho, kterou z nich jste zvolili, vás to pod určitým azimutem poslalo o určitý počet metrů dál. Takže takovýmhle pobíháním jsme strávili první hodinu závodu. Po vydatné snídani jsme to pojali jako trávicí procházku.
A následovala další kontrola – běžecký orienťák. Zde jsme nechali rovné dvě hodiny, ale našli jsme všechno, takže jsme mohli počítat s dalšími 300 body. Podmínkou pro Drsoně totiž bylo nasbírat určitý počet bodů ze živých kontrol, tedy těch, „na kterých se něco děje“. Ostatní kontroly byly pak už jen kontrolami v cyklistickém orienťáku na mapě 1:25 000. Po těchto dvou orienťácích, když navíc připočteme tak hodinu, která většinou padne na koukání do mapy a svačiny, nám na zbytek cesty zbývaly tři hodiny. A tak jsme šlapali. Do kopce jsem se „vezla“ a s postupujícím dnem jsme odkládali svršky, jaké bylo teplo. Závěrečných 45 minut do cíle … to byl hukot. Naštěstí jsme to valili po silnici, která na své trase jen sem tam měla nějakou tu terénní vlnu, takže rychlost se pohybovala někde kolem třiceti.
Do cíle jsme dojeli tři minuty před vypršením sedmihodinového limitu a tacháč ukazoval rovných 60 km. Slušné :-). Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme se večer podívali na výsledkovou listinu – 16.!! z rovných 90 dvojic. O tom se nám ani nesnilo. Trošku se jen obávám, aby Vláďa do příštího ročníku, po letošním úspěchu, neměl nějaké hrozné závodnické ambice a nějak to nehrotil. Protože už teď jsem jela naplno a to jsme jeli „na výlet“. Ale nebránila bych se, kdyby naše výkonnost měla stále stejné tendence. Toto byl můj třetí ročník a stále stoupám výš a výš :-).
Takže kdo byste si chtěl příští rok zablbnout, tak nezaspěte!! Kapacita bývá rychle naplněna. Kdo by se chtěl dozvědět ještě něco o tomto supr závodě a jeho pořadatelích, nechť navštíví Jasoň – Drsoň stránky: http://www.jason-drson.com/
Výsledky jsou pak zde: http://www.jason-drson.com/vysledky/vysledky_jd_2009.htm A komu se nechce v dlouhém seznamu 90 drsoňských dvojic hledat, tak vězte, že jsme skončili 16. ze všech dvojic!!! A DOKONCE 3. z dvojic smíšených. Kdybychom si vzpomněli byť jen na jedno další téma, které náčelník Karel Neměc doporučoval jako téma rozhovoru při první cestě české polární výpravy na severní pól, a kdyby se mi podařilo kartičku s čárovým kódem, která určuje čas cesty závodníků, vyndat o 20s rychleji, mohli jsme být rázem ještě o dvě místa lepší.
No což, třeba příště. Stejně – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, a pro to jsme sem také jeli, že?

by ·Žádné komentáře
14.5.09
Když už jsem soubor divadla Disk (katedru činoherního divadla) minule tak vyzdvihla, tak si teď musím pro změnu postěžovat. Nikoli však na herce, ale spíš na provoz. Měli jsme zamluvené lístky na Naidu a bylo třeba je jít vyzvednout. Tak jsem si výlet do centra pěkně naplánovala, abych vyplnila čas, kdy přejíždím ze školy na plavání. Nejenže jsem musela dobrých deset minut čekat, než vůbec do okénka pokladny někdo přišel, přičemž jsem stála v hustém hnusném kouřovém oblaku, protože celý prostor zdejší studentské restaurace/baru, nebo jak tomu říkají, byl v důsledku pořádání festivalu Zlomvaz narvaný k prasknutí, ale chlapík nebyl schopný oznámit frontě, že má problémy s tiskárnou lístků, a tak jediné, co pro nás může udělat je, že nám může lístky rezervovat. Což mi je na nic, když rezervaci mám a potřebuji lístky koupit. Ne, on se prostě patnáct minut snaží vytisknout lístky paní přede mnou a až když přijdu na řadu, tak suše oznámí, že mi to prodat nemůže. Ale jestli prý tu budu za půl hodiny, tak by to už mělo fungovat. Já tedy nevím, jestli všichni mají tolik času nazbyt, aby mohli věnovat půl hodiny cesty do divadla a ještě tam hodinu bloumat kolem?! Ačkoli je to vůči snaživým hercům nefér, tento zážitek mě tedy dost odradil sem ještě na něco jít.
Vždy mi to jen připomene ty chvíle, kdy se lidé chovají arogantně a jako by si neuvědomovali, že kdyby nebylo nás diváků, tak by mohli všechno vesele zavřít. To se netýká jen divadla, ale všeho, kde jde o obchod „vy nám zaplatíte a my pro vás uděláme, oč nás žádáte“. Jako když jdete do obchodu a prodavač se k vám chová stylem bůhví jaké vám nedělá dobrodiní, když vám onu věc prodá!
No už jsem se trošku vyvztekala, tak další pokračování příště.
I když ještě jedna drobnost. Již jste navštívili právě rekonstruovávané Tesco, alisa My (Máj)? V přízemí udělali potraviny, které jsou stále narvané, je chvályhodné, že udělali hafo „malých“ pokladen s cílem urychlit postup řad, ale už se třeba neobtěžovali s označováním, jestli je daná pokladna v provozu, nebo ne. Takže si tak stojíte ve frontě, paní u kasy vypadá, že jen dopočítává transakci po předešlém zákazníkovi, ale ona má zatím zavřeno a pauzuje!! 🙁 Takže pak můžete naprdnutě do jiné fronty. To už to mají lépe na Smíchově – kdo zná onen „košíkový koridor“, tak ví, o čem je řeč, kdo ne, ať se tam někdy staví. Mě to přijde mnohem lepší, praktičtější a rychlejší, než to, co teď v Máji provádějí. Navíc, když omylem vlezete do tohoto prostoru, tak jediná cesta ven je právě těmito uzoučkými cestičkami ke kasám!! Případně zadním vchodem do prvního patra a pak po jezdících schodech opět dolů.