Pátek, 8.9.2012
Ráno klasická snídaně – vafle s javorovým sirupem, sladký toust, sladký dounat, apod. Zabalili jsme a popojeli jsme asi dvě stě metrů do vstupu do soutěsky Watkins Glen. Tato soutěska byla formována během doby ledové (a po ní), kdy malý potůček v průběhu dvanácti tisíc let vyřízl do krajiny úctyhodný kaňon. Ten je teď díky systému mostů, tunelů a chodníčků přístupný turistům. Moc vody zde teď neteklo, ale i tak to byla pěkná podívaná. Musím říct, že se mi to rozhodně líbilo víc, než Aareschlucht ve Švýcarsku (a asi víc než Les Gorges de la Jogne u Gruyere). Celkem nám prohlídka (cca 3,5 míle) trvala asi dvě hodiny. Hodně času jsme strávili focením, kdy Vláďa objevoval, co náš relativně nový foťák umí.
Všechny fotky v kaňonu jsme fotili Canonem PowerShot S95
Následně jsme se šli ještě podívat k jezeru, kde šíleně foukalo (takže jsme nacvakali pár fotek a pokračovali zpět k autu. Počasí dnes nic moc, navíc poprchávalo), a na oběd do čínské restaurace, kde si dal Vláďa rýži s masem (konečně něco „zdravého“ … i když si Vláďa pochvaloval tu jejich smaženou rýži, že takovou prý ve Švýcarsku nedělají), já si dala vývar s vajíčkem. Raději jsem se šetřila na večer, s vidinou toho, že jistě zase někam na něco „klasického“ zajdeme. A vyrazili jsme na šestihodinovou cestu (zataženo, jen cca 58°F, déšť mrholení) na jih směr Appalačské pohoří.
Ale jak to již s naším plánováním teď bývá, vše bylo nakonec jinak. Cestou jsme se zastavili u návštěvnického centra (Pennsylvania Welcome Centre), kde jsme procházeli mapky a různé brožurky a přišlo nám líto, že tyto informace ani nevyužijeme, protože Pennsylvánií jenom projedeme … a co nás zajímá, je Virginie. Ale pak mi padlo oko na Hershey. Kdo neví, tak největší výrobce čokolády v Americe je Hershey. Že by shoda náhod? Nikoli. Hershey se nachází v Pennsylvanii a je zde továrna, zábavní centru, muzeum, návštěvnické centrum … vše v kolébce této Americké čokoládovny!! To zkrátka nemůžeme minout! Tak jsme zadali do GPS nový cíl a vyrazili.
V Hershey jsme celkem snadno našli ubytování (což není tak těžké, protože tady jsou na davy ubytováníchtivých turistů připraveni) v klidné lokalitě (Rodeway Inn) a vyrazili na večeři. To už i mě vytrávilo, a tak jsme se chtěli poohlédnout po nějaké burgerárně. Již delší dobu jsme chtěli zajít do Wendy´s, což je místní řetězec s rychlým občerstvením, kde prý dělají dobré burgery. U jednoho jsme zaparkovali (nebyl problém tady opět narazit na lokalitu s mraky obchodů a stravovacích zařízení), ale pak jsme si všimli, že kousek vedle je Red Robin, který vypadal mnohem plněji a víc jak restaurace než Wendy´s (kterážto provozovna byla dost prázdná a spíš připomínající McDonald, než restauraci na večerní posezení). Tak jsme zvolili Red Robina s tím, že Wendy´s je všude, a tak do ní můžeme zajít jindy.
A to jsme zvolili velmi, velmi dobře. Uvnitř bylo narváno. Nemohu říct, že by se zde stravovali pouze tlustí Američané (bez urážky). Mohli jste tady vidět i „normální“ strávníky. Při pohledu do jídelního lístku bylo jasné, že co se burgeru týče, jsme na správném místě. Nejprve se nás servírka zeptala, jestli jsme zde poprvé, a když jsme přitakali, tak se jala vysvětlovat, co vše mají. Deserty, předkrmy, kuře, polévky, či saláty jsme stejnak ignorovali. Soustředili jsme se pouze na burgery. A předkrm jsme měli již vybraný – věž z cibulových kroužků se dvěma omáčkami. A dále si Vláďa vybral A.1. Peppercorn s „nekonečnými“ hranolkami (dokud chcete, tak vám je doplňují, čehož jsme nevyužili ani jednou) a já si dala Blue Ribon a místo hranolek jsem si dala coleslaw salát (oba Burgery můžete vidět na odkazech, i když takhle vyfocené to vypadá ještě větší než ve skutečnosti). A pustili jsme se do toho. Bylo toho požehnaně. Do toho jsem ještě popíjela koktejl, takže na konci jsem toho měla fakt dost. Myslím, že tato zkušenost s Burgery mi stačila. Deserty vypadaly úžasně (prostě tady vědí, jak na to), ale na to jsme fakt již neměli kapacitu. Opatrně jsme se odvalili do auta a jeli domů.
Co mě „trápilo“ již několik dní, byla pračka – buď nebyl na právní čas, nebo nebyla pračka. A bylo už pár věcí, co by trošku péče užilo. Zde bohužel pračku pro hosty neměli (jinak to je vcelku běžné vybavení místních hotýlků a motelů), ale pán (v recepci, majitel) byl tak ochotný, že mi dovolil použít jejich. Takže dvacetiminutový cyklus na praní, deset minut sušička a bylo hotovo. Pak už jen sednout a dopsat zážitky posledních dnů (jsem trošku ve skluzu, takže tento zápis píši v autě druhý den cestou na jih). Do toho jsem ještě měla puštěný film „Karlík a továrna na čokoládu“. Klasika.

Čtvrtek, 27.9.2012
Jak člověk nezapíše, co který den dělal, hned, tak to začíná splývat. Tento zápisek jsem psala ve čtvrtek večer (21:14) ve Watkins Glen a už se mi plete, co bylo včera a co dnes. Takže alespoň rychlé, snad ne chaotické, zápisky.
Dnešní trasa (Today´s trip):
Rochester – severně k Ontario Lake – podél Ontaria (Lake Road) – Sodus Point – Geneva – podél Seneca Lake – Watkins Glen
A program byl opět nabitý. Vzhledem k tomu, že Holiday Inn je vybaven posilovnou a bazénem (který je prý největším vyhřívaným krytým bazénem v Rochestru) a pro samé jídlo se pořád cítím dost plná, ráno, než se Vláďa vzbudil, jsem ho šla otestovat. Pravda, byl delší než bazén v Holiday Inn v Pittsburgu, ale 15 m pořád není nic moc. Navíc to bylo dost teplé. Ale na půlhodinové cachtání to bylo dobré. Potom osprchovat, zabalit (začínám mít problém zavřít kufr a stále jsme neměli čas si vyprat) a vyrazit. Ubytování v Holiday Inn jsme měli bez snídaně, což mě osobně nijak nevadilo, protože jsem potřebovala trošku vytrávit (po včerejších žebírkách a křidýlkách). Nasnídali jsme se tedy až cestou na poštu (to už Vláďa skoro umíral hlady) v Dunkin Donuts – teplý čaj (což tady snad nikdo nepije, všichni chtějí všechno s ledem, nebo ještě lépe mražené). Já si dala takovou miniomeletu z bílků v housce, Vláďa bulku s šunkou a sýrem. K tomu jsme si dali tzv. Munchikings, což vypadá jako naše koblihy, jen v malém provedení (jednohubky) a s různými příchutěmi (tak jsme ochutnali všech pět, co měli). A konečně se mi podařilo poslat pohledy, který s sebou tahám již dva dny.
A následovala hodinová cesta na sever k Ontariu.
Most byl bohužel v jednom pseku otočen špatným směrem, a tak jsme se museli kus vrátit na normální most.
A podél něj jsme pak pokračovali na východ s několika zastávkami na keškování.
Na svačina a oběd jsme měli, co se cestou vyskytlo – čokoládové zásoby, jablka, banány, sýr, apod.

Cestou k jezeru „botičky“ jsme otestovali, jen co je pravda.

Tak pěkné jezero, ale koupat se v něm nesmí.

V jednom z parků jsme ozkoušeli mojí novou hračku – ovladatelného draha.

Takových majáků je podél jezera mnoho.
Poslední větší zastávka byla ve městě Geneva (kde to bylo dost mrtvé) na severním okraji Seneca Lake. V jednom prospektu jsme našli Beef and Brew restauraci, takže tam si Vláďa dal Ribeye steak s bramborovou kaší (ta je fakt výborná) a jablečný kompot (ten k tomu dali sami od sebe; a kromě jiného tady všude jsou ohromné jablečné sady; byl moc dobrý, pěkně sladký a se skořicí). Já si dala „Classic Beef on Weck“, což byla jakási kaiserka plněná roastbeefem a k tomu koleslav salát. A jako předkrm jsme měli obalované a osmažené mozzarella prsty s rajčatovou omáčkou. A po sedmé večer pokračovali dalších 35 mil na jih podél Seneca jezera až do Watkins Glen, kde jsme se ubytovali v Budget Inn a jdeme sbírat síly na zítra, kdy se chystáme do národního parku se soutěskou a vodopády. A pak dál na jih.

Středa, 26.9.2012
Tak dnešní den ukázal to, že jsme si nebookovali hotely/motely dopředu, má něco do sebe – jsme o něco pomalejší, než jsme mysleli. Dnešní plán byl dojet z Buffala přes Rochester a kolem jezera Ontario přímo do Watkins Glen. Ale na dopoledne jsme měli naplánovánu prohlídku Buffala a to se nám, s následnými nákupy, trošku protáhlo, takže jsme byli rádi, že jsme mohli v klidu skončit pro dnešek v Rochestru.
Den začal rychlou snídaní v hotelu – vafle. Natočíte si do kelímku těsto, vylejete do vaflovače a za 2,5 minuty máte čerstvé vafle. K nim byla marmeláda a javorový sirup. V nabídce hotýlku byly dále bagely, tousty a muffiny. Nic slaného, kromě jednoho neutrálního mazacího sýra. Ti, co nemají rádi sladké, by se tady asi nenasnídali.
Po snísani jsme se zabalili a metrem (je tu jedna linka, která spojuje universitu, centrum a přístav) jsme dojeli se dostali do centra, kde jsme k našemu překvapení objevili námořní muzeum i s prohlídkou dvou bitevních lodí a jedné ponorky – celé nám to zabralo kolem 2,5 h. Mají to moc pěkně provedené.
Vláďa se do ponorky moc pohodlně nevešel.
Následně jsme si prošli „centrum“, nebo minimálně to, co jsme si mysleli, že je centrum, třída, kde jezdí povrchové metro. A následně jsme chtěli najít ještě jednu třídu s obchody, ale to jsme se nějak zamotali, pak jsme zjistili, že to je ještě pěkně daleko, začalo mrholit, pršet, tak jsme to otočili, došli zpět na metro a jeli „domů“. Před hotelem jsme si vyzvedli auto a vyrazili na pozdní oběd do mexického bistra na rýži s masem a fazolemi (chipotle mexican bistro). A pak jsme zamířili do Rochesteru. V Rochesteru jsme museli zajít na doporučovaná žebírka (Dino Bar-B-Que). Bylo tam narváno. Takže jsme si udělali malou procházku v okolí (Rochester „centrum“ nic moc) a pak už si jen pochutnávali na žebírkách a křidýlkách. Jako „přílohu“ si můžete vybrat třeba i jablečné pyré. Žebírka byla supr, ale v Zürichu či Praze (U Houdků v Bořivojce) nebyla o nic horší.
A pak ještě najít ubytování. V jednom docela slušném hotelu už nám to málem vyšlo, jen kdyby nám poslední pokoj nevyfouknul někdo online. Tak jsme museli ještě kousek popojet. A k mému milému překvapení jsme skončili v Holiday Inn (starý dobrý známý z Pittsburghu). Jediná nevýhoda bylo, že to bylo hned vedle dálnice a letiště, a že ventilace v koupelně byla dost hlučná. Jinak jsme to měli s tradičním komfortem – dvě ohromné postele, televize, kávovar, bazén a posilovna.

Pondělí 24.9.
Ráno jsme si „přivstali“ a vyrazili na brzkou snídani do Pamela´s Dinner, kterýžto podnik získal ocenění roku za nejlepší snídaně (za poslední čtyři roky). Jak již tradičně, byl to mazec. Já jsem si dala palačinky s banánem a ořechy, což obnášelo dvě ohromné palačinky, každá s celým banánem, v tom bylo tak 300g vlašských ořechů a k tomu nemohla chybět šlehačka. Vláďa si dal míchaná vajíčka, křupavou slaninu, francouzské „lyonské“ brambory a toust nasátý máslem – toho všeho samozřejmě byla pořádná (mastná) kopa.
Pěkně přejedení jsme šli na prohlídku „Cathedral of learning“ (http://pittsburgh.about.com/od/things_to_do/p/classrooms.htm), což je ohromná budova, která je součástí University of Pittsburgh. Zajímavé je, že několik tříd je provedeno ve „stylu“ některé země. Nechyběla ani Československá či Švýcarská třída. A výhled seshora byl úžasný.
Poté jsme zabalili a vyrazili do Buffala. Cesta ubíhala v poklidu (co byste taky čekali, když je maximální povolená rychlost 65 mil za hodinu, tzn. cca 108 km/h).
Asi hodinu severně od Pittsburgu jsme se zastavili v Grove City v outletech (všechno možné), kde jsme si pěkně zaschopáčovali. Mimojiné jsme si koupili „five fingers“ boty!! Jsou supr!
Následně jsme se zasekli v zácpě, takže do Buffala jsme dojeli po osmé večer. Navigace nás dobře nasměrovala, takže náš hotel Manor Inn http://universitymanorinn.com/ jsme v pořádku našli.
Úterý 25.9.2012
Dnes jsem měla ještě s profesorem schůzku na místní zubní klinice, se kterou máme velký grant. Moc příjemní lidé. Po schůzce následoval neformální oběd a já se oddělila a s Vláďou jsme vyrazili na Niagáru (dnes svítí sluníčko, zítra má pršet, takže jsme toho chtěli využít). Cestu jsme našli. Vodopády jsou pořádné, ale stejně … asi jako s Rýnskými vodopády – prostě masa vody, co padá dolů. I nahoře jsme byli částečně mokří od vodní tříště, takže dolů na loď jsme ani nešli. Ale k patě vodopádu jsme se svezli výtahem.
U vodopádů jsem si k výhledu na Kanadskou stranu dala kávičku a „cookies“ zmrzlinu.
Pak jsme se prošli ještě na Three Sisters Islands a zamířili zpět k autu.
Cestou zpět do Buffala jsme se zastavili v dalších outletech a Walmartu (normální velký obchoďák), ale hlavně v jakémsi sport baru na smažená křidýlka. Ve výsledku jsme si dali jakýsi stolní výběr (nachos se třemi salzami, obalenou a smaženou mozzarellu, vykostěná křidýlka, žampiony a cibulové kroužky, k tomu další čtyři majdičky) a protože to Vláďovi ještě nestačilo a protože ona vykostěná křidýlka byla v těstíčku, což nebylo úplně to nejlepší, dal si ještě šest grilovaných křidýlek a ta už byla dle jeho gusta. K tomu půl litru koly a alkokokteil a mohli jsme příjemně najedeni (Vláďa; já byla pekelně přejedená) vyrazit domů.
A zítra (středa 26.9.) míříme k Five Finger Lakes oblasti.

Jak jistě všichni víte, letěl jsem za Míšou až v sobotu. Místo výletu do Atlanty jsem si vybral přestup v New Yorku na JFK. A jelikož jsem nechtěl riskovat, že bych musel jako Míša sedět v prostřední řadě uprostřed, tak jsem si říkal, že se zacheckinuji online. Vlítnul jsem na to v pátek ráno a … vše špatně. Jelikož nelítám tak často, tak jsem nějak nevěděl, že výběr sedadla se dá dělat dávno před check-inem a tudíž jsem měl dost smůlu. Všechna sedadla obsazená, bylo zde jen pár míst, která byla za příplatek a říkali tomu něco jako lepší economy a premium economy. Lepší economy spočívala v sedadlech buď u okýnka, nebo do uličky, premium pak měla mít snad i víc místa na nohy. Co jsem si tak pamatoval, tak na dlouhých letech to s místem na nohy nebývalo tak zlé, tak jsem chtěl hlavně okýnko. Vybral jsem si jedno sedadlo a hle, chtěli doplatek 39CHF. No což, furt lepší než platit cca 80CHF za to premium místo 🙂 Kreditka fňukla a sedadlo 26A u okýnka bylo moje.
Následoval pokus o samotný check-in, kdy jsem tam vyplnil milion a jednu věc, aby mi systém následně oznámil, že mám smůlu a pro tento let musím jít na osobní check-in. Tomu říkám přívětivé zákaznické prostředí … Uklidňoval jsem se alespoň tím, že jsem si zařídil výhledy.
V sobotu ráno na check-inu jsem si pak jen pohlídal, že mi opravdu dali mnou připlacené sedadlo 26A, což kupodivu dali, takže vše v pořádku.
Následoval boarding, kdy jsem čekajíc ve frontě znuděně koukal kolem sebe a omylem spočinul na palubním lístku jedné holčiny, co stála vedle mě. Trošku mě zarazilo, že se ji v řádku sedadlo krásně vyjímalo 26A … Začali se mi hlavou honit zlé myšlenky, že asi prodali dva lístky na jedno místo, což se vcelku normálně děje a jelikož jsem o své vytoužené okýnko přijít nechtěl, tak jsem se nenápadně natlačil víc dopředu. Prošel jsem poslední kontrolou lístku, letištní personál mi mé místo zdá se odkýval, tak vyrážím směr letadlo. Ujdu asi 10 kroků a někdo na mě začal pokřikovat. Otočím se a ona to letuška. Tak se k ní vracím a ona na mě chrlí, že mě museli přesadit [nasazuji smutný výraz a hodlám své okýnko bránit] a že mě přesunuli do business třídy. Očička se mi rozzářila, čert vem okýnko, když mě čeká cca 9 hodin totálního rozmazlování a pohodlí. A shodou okolností na mě i to okýnko vyšlo, takže naprostá spokojenost.
Samotná cesta je kapitola sama o sobě, která by se dala zaobalit do – jídlo, pití, zábava. Jen co jsem si sedl, tak už do mě chtěli lít šampaňské. Následoval jídelníček na tři stránky plus jedna stránka jako vinný lístek. Tak do 10 min. po startu jsme si už utírali ručičky do horkého ručníku, následovala miska oříšků, aby to čekání na předkrm nebylo moc dlouhé. Než jsem stačil dojíst oříšky, tak už jsem měl před sebou mini kukuřičnou placičku s lososem, chřestem a cibulkou a cibulovou polévku. K tomu jsem si dal dvě mini houstičky s fakt dobrým máslíčkem. Fakt jsem byl příjemně najezený. Ale trošku mě znervózňovalo, že stále mám nějak moc příborů … No než jsem se rozkoukal, tak mi na tácu přistál zeleninový salát. Tak jsem ho slupnul s tím, že třeba oběd bude až za dýl. Sakra, nebyl. Po salátu následoval hovězí steak s pepřovou omáčkou, brkaší a špenátem. Steak byl naprosto skvělý. Doopravdy mi nějak není jasný, jak to připravili 🙂 Po tomhle chodu jsem už byl slušně přejezený. I kus kaše jsem raději nechal a jen jsem se modlil, abychom nepotkali větší turbulence, jelikož bych asi úplně neručil za to, že bych to všechno udržel. Bohužel dlabanci ještě konec nebyl. Co by to bylo za oběd bez zákusku. Tak jsem si vybral vanilkovou zmrzku, zalitou jahodovým dressingem. Zbytečné dodávat, že zmrzka byla naprosto super. Navíc to byla opět obří porce. Naštěstí zmrzka byla sladkou tečkou za obědem, takže jsem nastavil sedadlo do pololůžkové úpravy, pustil si druhý film a započal trávení. Celá tahle výkrmová fáze trvala něco málo přes dvě hoďky a s dalším jídlem začali „otravovat“ asi až hodinu a půl před přistáním. To do nás natlačili brutálně velký sandwich s krůtí šunkou a čedarem, mrkvový salát [ten jsem už fakt nedal], jednu velkou čoko cookie a čoko bonbón. Takže když jsme konečně přistáli, vyvalil jsem se z letadla brutálně přejezený a pohled na všechny ty fast-foody na letišti ve mně vyvolával převelice nepěkné pocity v oblasti břišní.
No řeknu vám, že to za těch 39CHF fakt stálo a hned bych si to zopakoval na cestě z US do Evropy 🙂