CH – Příjezd + Den 1.

Odjezd z Čech byl ve velkém duchu. Balila jsem průběžně celý týden a nechápala, jak jsem mohla do Dánska jet pouze s jedním kufrem (navíc omezení na 20 kg). Nyní se mi ve sklepě hromadily krabice z Ikey, které se postupně plnily knihami, učebnicemi, hudebními a filmovými CD a DVD a na závěr jsem ještě naplnila kufr a tašku oblečením a botami. V sobotu ráno začalo nošení všeho na jednu hromadu (však on Vláďa co nevidět zpřístupní fotky, které během balení nafotil) a rozvaha, jak to vše dostat do jednoho auta. Vláďa to zvládnul bravůrně. Musel sice sklopit zadní sedačky a kolo muselo na střechu, ale odvezli jsme vše. A pobavila mě Vláďova teta, která prohlásila, že si myslela, že jedeme někam na víkend Takže to asi zase nebylo tak hrozné  . Vyjeli jsme nakonec v půl desáté. Kudy jsme se do Curychu dostali, to vám nepovím, ale třeba se Vláďa podělí o zkušenosti z různých tras.
Na mojí novou adresu jsme dorazili kolem půl šesté večer (jestli se nemýlím). Počasí nám přálo, takže jak balení, tak vybalování probíhalo za příjemného slunečného počasí (pravda, ráno bylo docela frišno). Byt jsem našla v pohodě. Spolubydlící je momentálně v Čechách, tak mě nemohla uvítat. Do druhého patra třípatrového baráčku jsme věci nanosili snad na šestkrát. Už je nebylo pomalu kam dávat. Ale co se bydlení týče, tak jsem si polepšila. Však on Vláďa pořídil fotodokumentaci. Jasný velký byt s terasou v klidné čtvrti. Do školy to dle slov spolubydlící (Jana) je tak 20 minut tramvají.
Jen co jsme vybalili, změřili jsme si pokoj a vyrazili do nedaleké Ikey – v pokoji totiž nemám skříň (na knihy; volné skříně na oblečení mám k dispozici v chodbičce) a to by mi trošku chybělo. A protože v neděli se tady nepracuje, musíme tam ještě dnes. A byli jsme úspěšní! Ještě večer mi ji Vláďa složil dohromady a mohla jsem tak vybalovat přímo do poliček. Balení bylo náročné, ale vybalování není o nic jednodušší. Snad jen oblečení – to prostě vyskládáte do skříně (kterou mám mimochodem tak třikrát tak velkou než doma J, takže velká spokojenost), ale pak ty miliony dalších drobností – to chce šikovně uskladnit, aby bylo vše po ruce a logicky pohromadě.
Druhý den, v neděli, jsme vyrazili do centra. Před automatem na lístky jsme chvilku bezradně postávali, až jsme si pro jistotu koupili rovnou celodenní jízdenku. Na hlavním vlakovém nádraží jsme si v infocentru vybrali zajímavé informační materiály a mapku a pokračovali jsme k Curyšskému jezeru. Tam bylo krásně! Obloha vymetená, všude rackové, vrabčáci a holubi. Nedělní pohodička. Pěšky jsme se došli podívat k mé nové škole a pak už tramvají domů. Ještě nás čekal jeden úkol – nafouknout můj gymnastický balon. Redukce, kterou jsem tak pracně v Praze kdysi sháněla, nám nepasovala ani do jedné ze tří pumpiček, které jsme s sebou měli. A tak jsme vyfouklý balon popadli a vyrazili hledat pumpu, kde jsme doufali najít kompresor. Procházka to byla přínosná – obhlédla jsem, kde v okolí co je – pizza, kebab, Lidl, … několik kadeřnictví (ty jsou opravdu na každém rohu; ale od Vládi mám přísně zakázáno se nechat střihat “na kluka”, jak by mi to bylo nejpříjemnější ) … a na konec i ta pumpa. A pak už si jen Vláďa zabalil svých pár věcí a vyrazil na cestu zpět. A já jdu pokračovat ve vybalování.
Zatím jediný poznatek ohledně parkování v Zurichu je, že všude jsou modré zóny, ve kterých je možné zadarmo parkovat s modrými parkovacími hodinami jednu hodinu během dne (od pondělí do soboty), od 18h do 7h a v neděli.
Zítra, až se budu přihlašovat na obecním úřadě k pobytu, tak se jich musím vyptat, jak je to s dlouhodobějším parkováním.
A zítra bude asi výlet do nemocnice. Ne, nic mi není – na “Universitätsklinik” budu pracovat. A ještě do nějakého elektro obchodu sehnat redukci do zásuvky – to jsem opravdu nečekala, že ve Švýcarsku mají jiné zásuvky . Takže potřebuji redukci, prodlužovačku a rozdvojovač.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.