Lyžování v Krušných horách

Abych dostála svému slovu, musím ještě urychleně dopsat události posledních týdnů/dnů 🙂 Začala bych minulou sobotou, tedy 23.1. Šlo o tom, že Martin tento den nastupoval na školní sportovní týden, kdy se tam měli všichni účastníci dopravit po vlastní ose. A Martin, protože s sebou vezl i kytaru, zažádal tátu o odvoz. Ten to uvítal – že si na Bouřňáku zasjezduje. No a my jsme této příležitosti využili také, ale na běžky. A tak jsme v osm ráno vyjížděli z Žižkova. Cesta rychle utekla (před Hrobem jsme na chvilku zaváhali), tátu jsme vyhodili s lyžemi u vleků a my jsme se posunuli na parkoviště před Novým městem. Martin jel s námi, protože na chatě měl nástup až od 16h.
Jaká tam byla zima!! Na parkovišti jsme byli mezi prvními, navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli (Martin nahlas zauvažoval, že měl projednou mámu poslechnout a vzít si víc oblečení, ale nesl to statečně :-)) a vyjeli jsme mlhou, drže se vyjetých stop. Naším prvním postupovým cílem byla Dlouhá louka. Náhodou to jelo dobře – stopy upravené jak na klasiku, tak na bruslení, máza o něco lepší než před týdnem … a tak cesta utekla rychle.
Ale co nás na Dlouhé Louce nečekalo – penzion Rozcestí a zvěřinové hody 🙂 No, neodolali jsme – s Vláďou jsme si napůl dali divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíkem (přeci jen jsme měli už něco za sebou a čas byl polední, tak proč ne :-)). Kdybych věděla, co mě ještě čeká, tak se najím víc. Martin se snažil, žertovat, že až se budeme vracet, že ho tu máme vyzvednout, ale Vláďa byl nekompromisní a oba nás (přes slabé protesty) vyhnal zpět do zimy.
Dále jsme se chtěli podívat k vodní nádrži Fláje. Tenhle úsek nebyl špatný -kdybych věděla, že to bude pořád z kopce, tak na sebe ještě něco navleču. Takže těch 6 km, nebo kolik, dolů, uteklo rychle. Jen jsme se ocitli na druhé straně břehu, než bylo v plánu. Ale nebylo nic jednoduššího než zamrzlou nádrž přejít a napojit se tak na červenou, kterou jsme chtěli.
V téhle oblasti se loni konal cyklogaining a rogaining (viz červencový zápis 2009), takže čas od času jsme některá místa poznávali. A i když jsme nenasadili žádné převratné tempo a kilometry byly v normálních mezích, vítr v otevřených oblastech a počínající únava měly za následek, že mi začínala být pekelná zima. Do toho mi lyže už nedržely tak pěkně jak ráno, měla jsem žízeň (ale sundávejte hůlky se zmrzlýma rukama a ta ledová tříšť by asi také nebyla to pravé ořechové) a navíc se hlásila i jistá fyziologická potřeba, ale v těch -15, kolik s foukajícím větrem mohlo být, úleva nepřicházela v úvahu. A tak jsem trpěla až k parkovišti, kde jsem hbitě zamířila k nejbližšímu občerstvovacímu zařízení (Vláďa už mířil opačným směrem, že si ještě zaběháme, ne?). Martin mě, myslím, že docela rád, doprovodil. To byla záchrana. I když bolest z rozmrzajících prstů byla horší než obvykle. Vláďa se k nám připojil tak za 20-30 minut – tam kudy jel, skončila stopa, a tak se vrátil.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.