Vláďa a výlet na Uetliberg

           Tak se konečně dostávám k napsání dalších řádků o mém současném pobytu. Proč jsem se odmlčela na tak dlouho? Jednoduše proto, že v pátek 5.11. přijel Vláďa na návštěvu. Takže ten týden než přijel, jsem se snažila ve škole udělat co nejvíce práce, abych pak měla trochu volněji. Vláďa to také neměl doma jednoduché – za prvé musel nakoupit věci, co jsem si naporoučela, ale hlavě měl obíhačky s autem – vyzvednout z opravy, dojet na STK a především mě zapsat jako provozovatele. S tímto dokumentem v ruce jsem následně došla na silniční policii a zažádala si o parkovací kartu do modré zóny. Získali jsme ji úpně v pohodě – do konce roku za 40 CHF. Jen tak pro představu – jednodenní parkování v modré zóně vás vyjde na 15 CHF, případně hodina parkování s parkovacím automatem cca 2 CHF. Takže tohle nám dopadlo nejlépe, jak mohlo.
            Vláďa vyrážel z Prahy až po práci, takže jsem s vidinou dlouhého večera odkoukala kde co v TV, do toho jsem si dělala ještě nějaké přípravy a byla jsem překvapená, jak rychle tady byl. V půl dvanácté už jsme nosili věci a provizorně Vláďu zabydlovali.
            V sobotu ráno jsme Vláďu pěkně doubytovali (poté, co jsme se samozřejmě pořádně vyspali) a šli se projít do lesa (který leží mezi Schwamendingen a vlastním centrem Zürichu) hledat kešky (s tím jsme měli 100% úspěšnost).
            V neděli jsme se vydali na Uetliberg (nejvyšší kopec nad Zürichem). Ale nikoli tu cestu jako jsem šla já … my jsme si popojeli vlakem do Adliswil a začali jsme se škrábat nahoru odsud. Malá poznámka k vlakům. Stejně jako v Dánsku je i zde systém zón, podle kterých si volíte vhodnou jízdenku. Ta platí na městskou dopravu, lodě, vlaky, lanovky apod. Co se mě na naší cestě vlakem líbilo bylo, že za celou dobu jsme nemuseli přijít s nikým od dráhy do styku – lístek si koupíte v automatu podle toho, jak daleko jedete … ve vlaku nás nikdo nekontrolovat, … prostě pohodička.
            V okolí Adliswil je značeno několik tras pro Nordic Walking. Mezi nimi i ta, po které jsme šli my – z Adliswil nahoru pod lanovkou. Čas pro tuto trasu byl stanoven na půl hodiny (turistické trasy zde nemají značeny kilometrově, ale právě pomocí časů) a musím přiznat, že jsme to měli jen tak tak. Co se nám ale musí přiznat – „hůlkaři“ to mají jednodušší. A opravdu to stoupalo, což dokládá následující výškový profil našeho výletu.
profil
Na úvodních dvou kilometrech jsme nastoupali dobrých 350 m.
01vystup
Sice to nahoru byly jen dva kilometry, zapotili jsme se při nich ale pěkně. Nahoře začalo přituhovat a foukat, takže to chtělo se pořádně zateplit.
Ještě jsem se nezmínila o počasí – nic moc. Z počátku zima nebyla, ochladilo se až na hoře, kde začalo nakonec i pršet.
02spolecna
Ošklivé počasí neexistuje – jen špatně oblečení turisté.
A to vydrželo po celý výlet. Naštěstí po úvodním výstupu už nás čekala spíš příjemná hřebenovka až na vlastní nejvyšší vrchol Uetliberg. Krásné počasí, které nás doprovázelo asi nejlépe dokazuje následující foto.
03uetliberg
Na rozhlednu jsme nevylezli – to si necháme až bude opravdu hezky.
Zatím jsem na tomto vrcholu byla podruhé a podruhé jsme měla obdobné počasí.
      Z Uetlibergu už jsme to pak měli de facto stále z kopce. Co na tento kopec říkaly turistické značky? – nahoru 1 h 15 min, dolů 20 min. Za odměnu jsme si v centru koupili horké kaštany a mazali domů do tepla a do sucha.
trasa

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.