Bodensee-plavání II

Neděle 24.7.2011, 20:00 (Ulm, Německo)
Sobota
To byl zase víkend. Ne že by se o sobotě nedalo prohlásit, že to byl odpočinkový den, ale stejně se mě večer Vláďa optal, proč mám tak červené oči – no protože jsem unavená a vykoukaná. …. Ale pěkně od začátku. Tuto sobotu jsme chtěli vyrazit na Säntis. Tato hora, která má přes 2500 m, se nachází u hranic s Rakouskem. Bohužel předpověď nebyla nejlepší, a tak hrozilo, že cestou bude pěkně pršet, což je A) nepříjemné, B) nebezpečné, nebo dokonce nad 2200 m i sněžit. Takže jsme milý výlet odpískali. Místo toho jsme si ráno pospali (až do osmi 🙂 ), došli si v klidu nakoupit (někdy je nakupování a objevování nových věcí v obchodě hrozně relaxační) a po snídani (což bylo tak v deset) zbytek dopoledne strávili tréninkem na Rock Band (těm, kteří nevědí, o co jde, to někdy výhledově osobně vysvětlím … nebudu tu přeci přede všemi vykládat, že jde “teoreticky” o pohopouhé paření na počítači) … Následně jsme se vypravili do Oerlikonu do outletu s outdoorovými věcmi (koukám, nějak moc “ou” … tak jen pro ujasnění – obchod s volnočasovými věcmi a věcmi do přírody, navíc za rozumné ceny … a Oerlikon je čtvrť Zurichu hned vedle Schwamendingenu, kde bydlíme). Chtěli jsme se podívat na vařič (asi budeme muset strávit dovolenou pod stanem, protože všechny Bed and Breakfast, na které jsme psali, už mají na náš termín plno), na lezecké věci (Vláďu zase láká lezení … i když to začalo feratami, …. takže JÁ potřebuji lezecké věci … navíc to lano co prý máme, už také není nejspolehlivější) … dále stan (ano čtete správně – jedeme pod stan, který nemáme) …. no a případně na další věcičky (nemůžu si pomoct ale v obchodech obdobného typu mě vždy udiví, co si výrobci pro “táborníky” nevymyslí). Takže v milém obchodě jsme nakonec strávili pěknou část odpoledne. Měli tam opravdu supr věcičky. Ale i tak jsme si skoro nic nekoupili. Akorát tu bombu na vařič (snad bude pasovat) …. stany měli pěkné, ale za tu cenu … a lezecké věci? …. Řekněme, že i s nimi počkáme do Čech.
A když nám tímto krásným nakupováním pěkně vytrávilo, vzal mě Vláďa do restaurace, kam chodí někdy na oběd i on přes týden. Opravdu dobrůtka … navíc, žádné dlouhé čekání … jen jsem si nevšimla, že ty krásně vypadající lasagne, budou vegetariánské (se špenátem), ale i tak byly dobré. A nejkratší cestou domů a koukat na Tour de France … u které jsme ke konci oba na chvíli usnuli (jo, jo, odpočinkový den dá zabrat).
A na závěr dne – poslední díl Vetřelce – konečně jsem to odkoukala všechno. I když … ještě nás čeká druhá verze tohoto posledního dílu … to jsem zvědavá.
Neděle

Vstávání v 6:45 (jestli čtete blog pravidelně, tak jste si všimli, že toto je jeden z těch nejpozdějších časů našeho brzkého víkendového vstávání – viz. Engadin v 4:45) a odjezd směr Bodensee do Arbonu. Na rozdíl od minulého víkendu, Arbon leží na Švýcarské straně jezera, takže jsme to měli výrazně blíže, než do Lindau. A co tady? No opět plavání. Tentokrát to měly být přímo tři kilometry. Ale … voda byla natolik studená, že byli organizátoři nuceni trať zkrátit na “pouhé” dva kilometry (myslím, že to má co do činění s dobou plavce strávenou ve vodě … aby nezmrzli) … jen pro představu – 17 stupňů !!!! A ačkoli jsem se hlásila jako hobyplavec (jinak to bylo mistrovství Švýcarska dorostenců mládeže, nebo tak něco), tak mi nedovolili vzít si neoprén !!! To jsem nečekala. A to mi ještě dělali problémy s příhlášením .. ne tedy dělali schválně – jen mě neměli v databázi … ale byli velmi vstřícní a výklad tratě byl jak v němčině, tak ve francouzštině, takže jsem všemu rozuměla a nemusela jsem pak chodit za organizátory, jako minulý týden, aby mi to prosím ještě jednou vysvětlili. … Takže to bychom měli – výklad tratě – jak startovat, kde jsou bóje, všichni jedou dvě kola, startuji ve čtvrté startovní vlně. Tak fajn … jak studená může být 17st voda? Asi hodně, když je mi zima i v 22st. To se poddá … nikdo se nerozplavává (tedy kromě nějaké skupinky mlaďochů) … tak alespoň strečuji ruce, které mě po čtvrteční posilovně stále bolí … 15 minut před startem se jdu shánět po vazelíně … jedna z oraganizátorek v gumové rukavici mě patlá od krku až po kotníky jednolitou vrstvou bílého “sádla”. Hlavně ať na sebe nešahám – měla bych mastné ruce a nedržely by mi pak brejličky. Připadám si, jako bych měla plavat přes La Manche. Vítr nepříjemně pofukuje … Jdu na molo za ostatními … tady vítr studeně a silně fouká … to je kosa!! Ráno auto ukazovalo nějakých 13-15 st. Tak mě Vláďa uklidňoval, že mi ta voda pak bude připadat teplá … prezentace … jsem tu … “Tři minuty do startu” … Ženské už se hrnou k vodě … je nás cca 12. “Minuta do startu!” …. skáčeme do vody … “*** to je to studený!!!” Tak takhle vypadá studená voda … zuby mi začaly klepat … husí kůže mi div nenadzvedává koupací čepičku (a tlačí se přes vrstvy sádla)…. fascinovaně koukám, jak se mi na sádlem pokrytých rukách drží kuličky vody … chytit se startovního lana a čekat na start … “10 s do startu” … to je kosa … to je kosa … v tomhle nemůžu ani dýchat … “Start!”
Taktika je jasná – jako minulý týden se za někoho háknout a alespoň kousek se povyvézt … první pokus se nezdařil – jsou moc rychlé. … nepropadám panice – stále tu jsou další, které můžu háknout … a jsou také v trapu … U první bójky (po 50 m) se zařazuji na poslední místo …. mezitím mě už ale předplavali mlaďoši, ze druhé startovní vlny … jen se kolem prohnali … Poté, co my zmizely nohy poslední holčiny přede mnou, jsem ztratila poslední orientační bod … brejličky se celé zamlžily … dávám si malou pauzu a vyplachuji je … rázem vidím obě další bójky … teď už mě nic nežene … bože, to je kosa! … tak jen dýchat, jinak to nedoplavu … opatrně na křeče (před startem jsem si dala ampulku s 250 mg hořčíku a 30g sacharidový gel s přídavkem kofeinu, sodíku a draslíku) – ta studená voda umí divy … s čistými brýlemi fascinovaně koukám, co se děje v tom sádle co mám na rukou … hlídat směr … pozor na vlny … přijel ke mě člun a ptá se, zda jsem v pohodě … gestikuluji, že dobrý … tou dobou jsem se vrátila k myšlence, že to uplavu (po prvních deseti metrech jsem byla rozhodnutá to po prvním kilometru (kole) vzdát). Opět se kolem mě přehnala asi pětice plavců … bez šance, že bych je hákla … tak se snažím dostat do mého tréninkového tempa, co plaveme na jezeře při tréninzích. Dýchání se docela uklidnilo … už nedýchám na každé tempo, ale “klasicky” na 1,5 tempa. … Kontroluji směr …. všichni už jsou v trapu … “nevyloučí” mě z vody, že jsem tak pomalá? … První kolo za mnou. K mému překvapení mi je na těle teplo (mám supr dvojité plavky :D) …. začíná mi být zima na prsty u nohou … ale jde to … na molu vidím Vláďu … plavu dál. Asi 100 m přede mnou vidím plácat ruce … nejsem tu sama! Sice ji nedoženu, ale nejsem tu širokodaleko sama, kdo plave taaaaak pomalu. Druhá bójka druhého kola (cca 1050 m) – opět na mě z člunu křičí, jestli jsem v pohodě … říkám, že ano …. od této chvíle se mnou jede kajakář … hlídám směr … vlny mi občas omezují výhled … dýchám … už jsem za půlkou! Dokážu to! … je mi zima od kotníků dolů, na tělo stále dobré, ani hlava nemrzne … plavu po větru …. ke kajakáři se přidává i větší loď … jak mě to znérvózňuje! … další bójka … fouká z boku … 50 m k poslední bójce a pak už jen 450 m do cíle … Plavu proti větru … vlny …. musím se pořádně soustředit, abych plavala rovně … na co si ten vítr hraje?! Jak v tomhle mám plavat? Vážně začalo pršet ? … Potutelně se posmívám kajakáři, že v tom musí jet … já déšť vůbec nevnímám, jen mi vadí ve výhledu … už jen kousek a budu v teple … začínají mi mrznout lýtka … raději jimi moc nekopat nebo mě do nich chytnou křeče. Do cíle rozhodně nijak nefinišuji … zvládla jsem to!! A cítím se docela v pohodě … Někdo mi tleská … dostávám kousavou deku … Vláďa mě vítá … zdravotník mě odvádí do vyhřátého stanu … dva kluci se tu v bundách a kulichu nahřívají … stále klepou zubama. Jednu holčinu není pod vrstvou dek ani vidět … je dost modrá … volají pro ni záchranku … dopíjím čaj a jdu do sprchy. Nejprve ze sebe ale ručníkem stírám tu vrstvu sádla … asi to fakt funguje. Moje “omrzliny” z běžek bývají horší … teplá voda je příjemná … teplé oblečení jakbysmet.
Odjíždíme.
Nikoli ale domů, ale do sousedního Romanshornu. Zde jdeme na oběd. Končíme v pizzerii. Jídlo dobré, ale následně čekáme asi 15 minut na placení – pan šéf si někam odběhl a mladý to neumí … Jdeme se podívat k přístavu, kdy mi jede trajekt … za 10 minut!! To se nestihneme vrátit pro věci do auta! “Ale stihnem”. (Další jede za hodinu) …. a tak běžíme k autu … vracím se nazpět napřed “zdržet” trajekt. Vláďa za mnou běží s mým batohem a taškou … Uff stihli … loučení … nastupuji. Vláďa jede zpět do Zurichu, já jedu do německého Ulmu na konferenci. Takže to znamená trajektem do Friedrichshafenu, pak vlakem do Ulmu a pak ještě městskou dopravou.
Trajekt jede 45 minut. Krásné výhledy na celé jezero a okolní hory. Na přestup na vlak mám 15 minut. Vůbec nevím kudy, ale od přístavu jdu stále po šipkách. Na nástupišti chvíli studuji automat na lísky a za 18eur kupuji lístek. Nastupuji do jediného vlaku, co tu stojí a ptám se, zda to jede do Ulmu. Dozvídám se, že teď pojedu jednu zastávku na hlavní nádraží a tam musím přestoupit na vlak jedoucí na Strasburg. Vyjíždíme. Ten “správný” vlak jede za 10 minut … jak tohle stihnu … dumám, jestli tuhle jednu zastávku nejedu na černo … asi ano … lístek mi to prodalo asi z hlavního nádraží, no což .Vystupujeme. Kde rychle zjistím kam mám jít? Rychle jdu k východu, když v tom jsem zahlídla “Stutgart” … i čas sedí. Koukám na jednotlivé zastávky … Ulm … to je on! Vlak vzápětí přijíždí. Zabírám volnou trojsedačku a začítám se do knížky … nesmím usnout … nechci jet až do Stutgartu.
Po 1h15min vystupuji v Ulmu na hlavním nádraží. Jdu dát tašku do úschovny a projít si centrum Ulmu. Zdejší Münster se těší jednomu primátu – “prý” je to nejvyšší kostelní věž na světě (161,53 m). Musím uznat, že stavba to je monumentální. Třeba takový Big Ben má jen 96,3 m. Všude je klid (neděle podvečer). Pěší zóna je čistá a široká. Chce se mi spát … mám žízeň … mířím zpět na nádraží … Na nádraží to žije – nevím, jak je Ulm velký, ale nádraží je jak vosí úl … najdete tu všechno …. kupuji si šampón, protože jsem si ten svůj nechala chytře odvézt zpět do Zurichu … a hele Lindt! Ale tenhle ve Švýcarsku nemáme … vím, že to bude vypadat blbě vozit do Zurichu Lindt čokoládu, ale tahle vypadá fakt luxusně! Schovám ji pro Vláďu. Ještě si kupuji 02vodu (neperlivá voda s přidaným kyslíkem, tak snad mě vrátí do hry). Po prostudování chaoticky vypadající sítě MHD a, naštěstí, anglicky “mluvícího” automatu na jízdenky, volím správnou trasu a jízdenku. Cca deset zastávek autobusem a jsem v hotelu.
Večeře, sprcha, … hodinu jsem ještě studovala prezentaci na druhý den, … zapsat zápisek z tohoto odpočinkově-hektického víkendu …. a jdu spát. Budíka dávám na 8:45 – konečně se vyspím …. Registrace účastníků je od deseti, stejně tak do deseti vydávají snídaně … to půjde. Konference je cca 15 minut chůze od mého hotelu.
Dobrou.

1 komentář

  1. Měla bych si dávat do článku i nějaké šikovné odkazy – dva roky po této události jedu do Ulmu zase. Po cca půlhodině vztekání konečně nacházím mapu městské dopravy, ale zaboha nevím, jak najít nejbližší zastávku u hotelu. Do příštího příspěvku to dám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.