Tato konference České společnosti pro biomechaniku, která se koná každé dva roky, se letos konala na zámku Třešť u Jihlavy. Místo bylo pěkné, stravování výborné (svíčková s knedlíkem, špenátová krůtí rolka s bramborovou kaší, guláš, řízky, vajíčka s párečkem k snídani, zkrátka dobrůtky po celý den), doplňkový program zajímavý, ale vlastní odborný obsah konference byl daleko za mým očekávání a za tím, co je na oficiálních stránkách prezentováno: „HB is an International Conference of Biomechanics organized by the Institute of Physiology of the Academy of Sciences of the Czech Republic and the Czech Society of Biomechanics. The aim of the congress is to understand the state-of-the-art, exchange of experience, joint and establishment of cooperation among academic workers, company workers and scientific institutes. It is the official conference of the Czech Society of Biomechanics. The conference will consist of keynote/invited lectures, plenary lectures, tutorial lectures covering all aspects of biomechanics.“ Kromě dvou pozvaných řečníků, které pozval můj školitel, tam žádná jiná zahraniční kapacita nebyla. Což bylo škoda, protože cílem takovéto konference by mělo být přitáhnout více zahraničních, nebo i českých, odborníků, aby ti mladí měli odkud čerpat ty znalosti. Takhle z toho byla jen velmi průměrná studentská konference. Tím nechci rozhodně říct, že by má prezentace její úroveň nějak vytahovala nahoru. Možná tak úrovní angličtiny, s tou jsem na tom nebyla tak špatně, jako většina studentů. Ale obsah jsem měla pouze průměrný. Od koho se pak mají ale studenti učit či dostat nějakou zpětnou vazbu své práce, když tam nikdo kompetentní není? Sem tam se někdo na něco zeptal, to ano, ale obecně tomu chyběla mnohem širší diskuze. A samozřejmě tím, že tam snad polovinu přítomných tvořili lidé z naší fakulty, a ti to spíš než po té odborné stránce brali jako relax a pařbu. Takže já jsem ve výsledku strávila nejvíce času s lidmi, které jsem před tím nepotkala – lidi z FTVS, z ČVUT elektro, Alexe z ruského Permu (v 27 letech už má obdobu našeho Doc. I když sám přiznával, že s titulem Ph.D., který získal za 1,5 roku, získal zároveň i tento „Associate Profesor“. Ale stejně – v 27! Ten má našlápnuto na pěknou kariéru. S ním se dobře bavilo.).

Takže kdyby se toto setkání opravdu bralo jako to „nej“ z české biomechaniky, tak bych musela říct, že se řítíme do záhuby. Doufejme, že tomu tak není. Což asi není, protože Praha, potažmo Česká republika, získala pořádání konference Evropské společnosti pro Biomechaniku v roce 2015 a to bude velké. Tak jen doufejme, že to nebude ostuda. Co by organizátoři mohli již teď začít vylepšovat je angličtina, ta opravdu u nás (co jsem tak slyšela) není na vysoké úrovni (opět – nejde o to, že bych já mluvila bůhvíjak dobře, ale to prostě slyšíte!).

V úterý odpoledne jsme si udělali výlet do jihlavských katakomb a následně do pivovaru (Ježek). A poté následoval velký „gala“ večer, dva sudy piva, 80 lahví vína (pro cca 50 účastníků – to byl také jeden bod – chtělo to tam dostat víc lidí. Přednášky byly ve dvou sálech zároveň, takže pak to vizuálně vypadalo dost bídně, když v sále pro 50 lidí sedí tak 15 a to jen někdy), raut, to byla mňamka. Dobře jsem si s několika lidmi popovídala a spát šla rozumně. Někteří šli spát později (ve dvě), jiní ještě později (ve čtyři), a někteří se dočkali i ranního otevírání baru v půl sedmé ráno. Takže si pak umíte představit, jaká byla návštěvnost na posledním půldni konference ve středu dopoledne. Ačkoli jsme začínali „až“ v devět, tak to byla zkrátka bída. Tohle by se pro příště také mělo trošku lépe naplánovat. Nebo to bylo dáno prostě jen tím, že tam byla jedna velká „uzavřená“ skupinka od nás ze školy (?), která si to velmi užívala, a brala to spíš jako biomechanický team-building (?).

Další věc, co organizátoři neoznámili byl check-out z hotelu. Když jsem se na to večer ptala na recepci, tak mi řekli, že do devíti vyklidit pokoj. S tím jsem já problém neměla. Ale myslím, že nikoho jiného ani nenapadlo, že by se měly pokoje dopoledne vyklidit. Takže se většina lidí odhlašovala až po obědě, což by mi tak nevadilo, kdybych nejela s klukama, kteří stáli až na konci řady, takže jsme odjížděli jako poslední. No což.

S odjezdem to také bylo vtipné. Všichni účastníci se museli nějak šikovně rozházet do volných aut. Ptala jsem se Alexe, jak jede, že je možnost jet s mým školitelem a profesorem z Iowi přes Kutnou Horu. Tak jsme to domluvili. Pak zjistil, že já nejedu, že chci být v Praze rychle, tak říkal, že on vlastně asi také, a že mu vlastně organizátorka říkala, že ho vezmou. Tak jsme se na to šli zeptat a on se k tomu ptal, jestli by bylo místo i pro mě. Jasně, máme dvě místa. Tak jsme to pochopili my s Alexem. Když jsme se potom po obědě po dvanácté hrnuli za onou zmíněnou organizátorkou do auta, tak jen vykulila oči a řekla, že oni jsou plní. Jak to tak vyznělo, tak to ona pochopila tak, že já mám auto a že pojedeme s Alexem spolu! A pak celá nas… pobíhala po hotelu, sháněla volné místo a pokaždé nezapomněla dodat, že to ten Rus poblbnul, že tvrdil, že jede tam s tou nějakou holkou, ale že ono ne a že oni jsou plní … No prostě co se organizace týče, mohlo to být lepší (ale i mnohem mnohem horší). Nakonec ho strčila k někomu do auta (ani jsem se nestihla rozloučit) a já si našla místo u spolužáků. To jsme ale všichni trnuli, jestli náhodou nepojedeme v šesti, protože náš řidič si matně vzpomínal, že se ho včera někdo ptal, jestli má volno v autě a že mu na to snad i kývnul. Tak jsem se modlila, aby se neobjevil (měli se definitivně dohodnout na obědě a tam se k našemu řidiči nikdo nehlásil). Takže jsme nakonec vyrazili jako poslední kolem jedné v pěti směr Praha. Za dvě hodinky jsme to v mírném dešti a zvesela zvádli.