Konečně se zadařilo. Sice až na třetí pokus, ale úspěch! Vloni, když ve Švajcu probíhal úžasný podzim, jsme si s Míšou chtěli vylézt naši první švýcarskou ferratu, ale když jsme dojeli na místo činu, tak jsme akorát zjistili, že už je po sezóně a ferrata je zavřená. Letos jsme na ni vyrazili už jednou ve společnosti Jany a Vaška, ale díky dešti jsme to otočili na půli cesty ještě na dálnici. Až teprve včera se zadařilo. Předpověď sice nádherná nebyla, ale alespoň to vypadalo, že pokud bude pršet, tak až kolem čtvrté, což už bychom měli být hotovi.

Do Flimsu dorážíme lehce před jedenáctou až na parkoviště přímo pod ferratou, což bylo milé překvapení, jelikož na webu inzerovali nějaké práce a nemožnost tam dojet jinak než busem. Pohled z okýnka sice trošku invokoval pohádky z mechu a kapradí, kdy přes mlhu hustou tak, že by se dala krájet naše cílená skála ani nebyla vidět, ale to nás neodradilo. Jen jsme se ujistili, že ferrata není zavřená – nebyla – a šli jsme na to. Už během převlíkání se se ukázalo, že počasí si s námi chce hrát na „schovej, co můžeš“, což se projevovalo tak, že chvílemi byly vidět hory a chvílemi úplné prd. Nejlépe to dokumentuje situace, kdy Míša chtěla, abych vyfotil protilehlé kopce, já odvětil, že to vyfotím za zatáčkou a než jsem tam došel [cca půl minuty], tak protilehlé kopce již nebyly 🙂

Samotná ferrata byla super. Z technického pohledu velice jednoduchá, ale pro lidi, co se neradi dívají skrze žebřík dolů sto metrů pod sebe, to asi příjemné úplně být nemusí. Žebříčky či lávky totiž činní tak 80% celé ferraty. Zbylých 20% by se dalo rozdělit rovným dílem mezi lezení po skále a lezení po trávě. Pak zde byly dva úseky, kdy se přecházelo lesem mezi dvěma úseky, ale nám to včera rozhodně nevadilo a za 2,5 hodiny jsme se už zapisovali do vrcholové ferratové knížky. Z vrcholu pak následoval tradiční pěší sestup, který nám zabral tak dvě hoďky. Suma sumárum, vydařený výlet. A zmokli jsme až na dálnici, kde nám to už bylo fakt jedno 🙂

A cože jsme to lezli? Jednalo se o historickou ferratu Pinut Více o její historii se dá dočíst zde. Hodně zjednodušeně – už na začátku 20. století se zde snažili o umělý průstup stěnou, aby se dostali na horní louky a pastviny. Nyní, po více než sto letech, už žebříčky sklouží hlavně pro zábavu turistů, kterých každoročně do Flimsu přijíždí mraky.

PS: Mám trochu obavu, že tohle byla naše poslední ferrata v tomto roce. Zima se neúprosně hlásí a naše další vyhlédnuté cíle se začínají čím dál tím víc nacházet nad hranicí sněhu …

A pár dalších fotek najdete na našem rajčeti.